Povolžská vrchovina
| Povolžská vrchovina | |
|---|---|
 Budanova hora | |
| Nejvyšší bod | 381 m n. m. |
| Podřazené jednotky | Žigulovské hory |
| Stát |  Rusko |
 Poloha Povolžské vrchoviny na fyzické mapě Evropy | |
| Souřadnice | 52°0′59″ s. š., 45°59′1″ v. d. |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Povolžská vrchovina (rusky Приволжская возвышенность, Privolžskaja vozvyšennosť[1]) je rozsáhlá kopcovitá oblast v evropské části Ruska, část Východoevropské roviny. Leží západně od toku Volhy mezi Kazaní na severu a Volgogradem na jihu. Západně od ní teče Don a na jihu její hranici vymezuje umělý volžsko-donský průplav, který ji odděluje od Jergeni.
Nejvyšší bod, který dosahuje nadmořské výšky 381 metrů, leží v Žigulovských horách.[zdroj?!] Podle Václava Krále se nejvyšší bod s nadmořskou výškou 384 metrů nachází ve Chvalinských horách.[2]
Reliéf vrchoviny je tektonicky podmíněn množstvím zlomů, hrástí, poklesů, flexur a solných pňů. Většina povrchu je zarovnaná denudačními pochody, takže oblasti s nejvyšší nadmořskou výškou jsou ploché. Na křídových pískovcích a slínech se vytvořily kuesty s mírnými západními a příkrými východními svahy. Příkré svahy obrácené k údolí Volhy bývají rozčleněné ovragy. V místech s kontaktem propustných a nepropustných hornin dochází k sesuvům.[2] V severní části vyvýšeniny se na vápencích a sádrovcích vyskytují krasové oblasti.[3]
Samotná Povolžská vrchovina je osídlena poměrně řídce, ale na jejích okrajích a březích Volhy jsou velká města (od severu k jihu): Kazaň, Uljanovsk, Saransk, Penza, Syzraň, Saratov a Volgograd.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wolgaplatte na německé Wikipedii.
- ↑ Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-02-02]. Heslo ПРИВО́ЛЖСКАЯ ВОЗВЫ́ШЕННОСТЬ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-11-22. (rusky)
- ↑ a b KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Praha: Academia, 1999. 348 s. ISBN 80-200-0684-2. S. 275. Dále jen Král (1999).
- ↑ Král (1999), s. 276.
