Polostrukturovaný rozhovor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Polostrukturovaný rozhovor (též rozhovor pomocí návodu, polostandardizovaný, částečně řízený rozhovor, anglicky semistructured interview) je metoda kvalitativního sociologického výzkumu. Patří do skupiny výzkumných rozhovorů (neboli interview). Stojí mezi dvěma základními druhy rozhovorů – nestrukturovaným a strukturovaným. Tvůrce rozhovoru má předem připravený návod, nemusí ho ale přesně dodržovat. Tato metoda je často využívaná, protože umožňuje tazateli měnit pořadí otázek a dle situace přidávat další. [1]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Polostrukturovaný rozhovor je verbální dialog dvou osob. Vyznačuje se tím, že jeho autor má připravený návod, neboli kostru témat a otázek, která chce během rozhovoru probrat. Tazatel má možnost se během rozhovoru odklonit od připravených okruhů a v reakci na odpověď zpovídaného se zabývat tím, co v dané chvíli považuje za důležité. Je proto nutné, aby tazatel měl široké znalosti k danému tématu a byl dobře připraven.[2][3]

Tato metoda se pohybuje na pomezí strukturovaného a nestrukturovaného rozhovoru. Sociolog PhDr. Jiří Reichel, Ph.D., říká, že „kombinuje výhody a minimalizuje nevýhody obou krajních forem rozhovoru, tj. nestrukturovaného a strukturovaného.“[1] Na rozdíl od přísně strukturovaného rozhovoru nejsou všechny otázky předem dané a v neměnném pořadí. Od nestrukturovaného se liší tím, že si zpovídaný nemůže říkat úplně, co by chtěl a autor má šanci si některé otázky připravit dopředu.[4]

Postup[editovat | editovat zdroj]

Příprava na rozhovor, tvorba návodu[editovat | editovat zdroj]

Návod jsou předem připravená témata a otázky, která je nutné během rozhovoru projít. Pomáhá vést linku rozhovoru a zajišťuje, aby se dostalo na všechny důležité otázky.[5]

Hendl ve čtyřech bodech ukazuje vhodný postup k vytvoření návodu a dobré přípravě na interview:[5]

  1. Navrhnout si obecné téma a potom si vypsat všechny podtémata a okruhy otázek, které nás budou zajímat.
  2. Uspořádat si témata dle logického pořadí a důležitosti. Hendl doporučuje nechat citlivá témata až ke konci rozhovoru.
  3. Rozmyslet si pořadí a formování otázek.
  4. Promyslet si navazující hloubkové a sondážní otázky.

Na polostrukturované interview by měl mít tazatel připraven soubor otázek s otevřeným koncem, tedy otázek, na které musí dotazovaný poskytnout komplexní odpověď. Užívat takzvané ano/ne otázky není vhodné. Otázky by měly být dobře promyšlené, autor rozhovoru by měl mít popřípadě připraveno více forem jednoho dotazu.[4]

Vedení rozhovoru[editovat | editovat zdroj]

Vhodné je mít připravených pár úvodních otázek, které prolomí ledy (tzv. icebreaker), velice důležité je i navození příjemné atmosféry. Nejlepším způsobem vedení interview je si rozhovor nahrát a k tomu si dělat poznámky.[3] Nahrávka tazateli umožňuje plně se soustředit na dotazovaného a jeho odpovědi. Tazatel se ale musí před začátkem interview dotazovaného zeptat, zda mu nahrávání rozhovoru nevadí. Dále tazatel postupuje dle vytvořeného návodu, popřípadě přidává další otázky. Je třeba, aby autor interview správně zakončil. Zorn například doporučuje ukončit rozhovor otázkou, ve které se zeptá zpovídaného, zda je něco, co by chtěl k rozhovoru sám doplnit.[4]

Výhody a nevýhody[editovat | editovat zdroj]

Výhody[editovat | editovat zdroj]

Výhody polostrukturovaného rozhovoru jsou především flexibilita, možnost reagovat na subjekt a využít jeho osobnostních specifik.[1] Verbální komunikace mezi tazatelem a subjektem je snadnější a přirozená. Rozhovor může jít značně do hloubky tématu, zároveň se ale drží předepsaných osnov a je proto přehledný. Je zde větší možnost zobecnění a následného aplikování poznatků na širší část populace než u rozhovoru nestrukturovaného.[6]

Nevýhody[editovat | editovat zdroj]

Nevýhody jsou především časová a psychická náročnost. Tazatel musí dobře a podrobně znát téma a musí být schopný aktivně reagovat na subjekt. Při zobecňování poznatků a následné aplikaci je potřeba ověřit, že se u různých dotazovaných jedná o stejné skutečnosti (pouze vyjádřené jiným způsobem), je třeba zajistit srovnatelnost sledovaných kategorií.[6]

Použití a uplatnění[editovat | editovat zdroj]

Metoda rozhovoru se používá při kvalitativním výzkumu například v těchto oborech: sociologie, psychologie, sociální psychologie, antropologie, pedagogika, andragogika, etnografie.[1] Polostrukturovaný rozhovor je v kvalitativním výzkumu poměrně hojně využívaná metoda, je to optimální způsob získávání dat.[1] Podle Bernarda (1988) je nejvhodnější použít tento typ interview, když se zpovídaným mluvím pouze jednou.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e REICHEL, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha : Grada, 2009. S. 111-112.  
  2. a b COHEN, D.; CRABTREE, B. Semi-structured Interviews. Qualitative Reasearch Guidelines Project [online]. July 2006 [cit. 25. 11. 2016]. Dostupné online.  
  3. a b CLIFFORD, N. J.; VALENTINE, G.. Key methods in geography. London : SAGE Publications, 2003.  
  4. a b c T. Zorn, „Designing and Conducting Semi - Structured Interview for Research,“ Waikato Management School.
  5. a b HENDL, J. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha : Portál, 2005. S. 174.  
  6. a b JEŘÁBEK, H. Úvod do sociologického výzkumu. Praha : Karolinum, 1993.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CLIFFORD, N. J. a Gill VALENTINE (eds.). Key methods in geography. London: SAGE Publications, c2003. ISBN 0-7619-7492-X
  • GEIST, Bohumil. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1993. ISBN 80-85605-28-7
  • HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2
  • JEŘÁBEK, Hynek. Úvod do sociologického výzkumu. Dot. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-662-5
  • REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-3006-6