Pneuma

Pneuma, starořecky πνεῦμα, je starořecký pojem s významem „dech“ a „závan“, nebo přesněji „vzduch v pohybu“ a „dech jako podmínka života“. V latině bývá pneuma překládáno slovem spiritus.^[1] Jde o ústřední pojem stoicismu.

Nejstarší dochované použití slova se objevuje u Anaximena z Milétu, kde označuje vzduch, jak ve formě větru, tak lidského dechu. U Aristotela je pneumatem často míněn „teplý vzduch“, někdy „teplo“, a také podzemní větry, které měly způsobovat zemětřesení.^[1]

Pojem byl oblíbený ale především v lékařské literatuře, objevuje se již u Alkmaióna z Krotónu, který hovořil o pneumatu kolujícím v lidských tepnách. Podle sicilské lékařské školy bylo pneuma jemným krevním výparem, který koloval v tepnách, a jehož schránou bylo srdce. Ioan Petru Culianu přirovnal pneuma sicilské lékařské školy k práně indických upanišad. Hippokratovská lékařská škola souhlasila s umístěním pneumatu do tepen, ale považovala ho za pouhý vdechovaný vzduch a jako jeho centrum chápala mozek. Obě lékařské školy se pokusil smířit Erasistratos, který považoval levou srdeční komoru za sídlo vitálního pneumatu (zótikon pneuma) a pravou za sídlo psychického pneumatu (psychikon pneuma). Později, v 1. století, vznikla pod vlivem stoického chápání pneumatu, lékařská škola nazývaná pneumatici.^[1]^[2]

Pro první stoiky je Bůh opravdu dech šířící se celým světem, tvůrčí oheň, či přesněji řečeno směs ohně a vzduchu, ztělesňující aktivní princip. Ten, dále smíšen s pasivními živly, zemí a vodou, vytváří veškerá těla, zvířata, rostliny a minerály. V dokonalém smíšení s pasivní matérií propůjčuje pneuma tělům konzistenci, vnitřní pnutí (tonos), a zároveň zajišťuje jednotu světa, prodchnutého substancí nesoucí sémě všech věcí (logoi spermatikoi).^[zdroj?]

Během procesu integrace pojmů stoické filosofie do novoplatonismu a především pod vlivem křesťanství zduchovněl pojem pneuma do té míry, že překročil rámec alchymické či chemické teorie matérie. Stoická stopa se ztrácí kdesi v řecké alexandrijské alchymii. Zósimos z Panopole již označuje pojmem pneuma jakoukoli vzdušnou substanci. Lékařská literatura arabského a latinského středověku, inspirovaná Galénem, pak rozšířila stoickou představu causa contentiva, zajišťující soudržnost těl a jakožto spiritus innatus dávající bytostem život. Tak se mohla v alchymických naukách opět vynořit představa duchovní substance, která provívá svět a pod různými označeními vytváří podstatu tří říší přírody; velmi často si přitom alchymisté nebyli jasně vědomi jejího stoického původu.^[zdroj?]

Pojem pneuma můžeme rozpoznat v nesčetných variantách vazké vlhkosti, v níž přírodní filosofové a alchymisté od středověku až do 18. století spatřovali příčinu soudržnosti těl, jejich rozpínavosti i jejich hořlavosti – ať už jde o bitumen, síru, terra pinguis Johanna Joachima Bechera, flogiston Georga Ernsta Stahla, nebo dokonce o elektřinu. Zvláštní vlastnosti pneuma však lze spatřovat i v kvintesenci Jana z Rupescissy, nebo u Paracelsa, kde těla proniká a udržuje jemná substance. Důležitost koncepce se ukazuje ve snaze cestou destilace izolovat univerzálního ducha, který je předstupněm kovů i životním duchem. O tohoto ducha, nazývaného občas vzdušný sanytr nebo Spirit of nitre, se zajímali Robert Fludd, Michael Sendivogius, Johann Baptist van Helmont a další; Johann Rudolf Glauber jej nazval miraculum mundi.^[zdroj?]

Pierre Jean Fabre ve svém Palladium Spagyricum („Spagyrický chrám“, Toulouse 1624) výslovně sbližuje stoickou teorii duha, který dává světu sílu (spiritus mundi) s alchymickým učením o všepronikající substanci a ztotožňuje pneuma s „duchem světa“.^[zdroj?]

Pneuma v křesťanství

Pneuma je v Novém zákoně ze Starého zákona převzatý pojem pro vnitřní živý charakter člověka, který mu Bůh daroval a který je závislý na Božím ustanovení, odhaluje se postupně ve své hloubce, a tak odlišuje a současně udržuje pohromadě mnoho vzájemně se překrývajících pojmů:^[zdroj?]

princip života živého člověka v protikladu k mrtvému; jeho duchovnost včetně jeho smýšlení; jeho „pneumatické“ nadání od Boha, jež ho činí před Bohem spravedlivým, teprve vlastně živým a spřízněným s Bohem;
vlastní Boží osobní život jako svatou lásku, jež je dána přítomností oslaveného Ježíše Krista v ospravedlněném člověku a svobodným milostiplným sebesdílením Božím jako nejvnitřnějším základem ospravedlněného posvěceného člověka povolaného k účasti na Boží slávě, která ho proměňuje, a jako mesiášsko-eschatologický vítězný princip protikladný k pouhému tělu a světu a jako princip jednoty života církve a jejího svátnostného působení i jejího slova.

Odkazy

Reference

1 2 3 VALLANCE, John Taber. pneuma. In: HORNBLOWER, Simon. Oxford Classical Dictionary. [s.l.]: Oxford University Press, 1999. ISBN 0-19-866172-X. S. 1202. (anglicky)
↑ CULIANU, Ioan Petru. Erós a magie v období renesance. [s.l.]: Malvern, 2023. ISBN 978-80-7530-463-6. S. 27–30.

Literatura

PRIESNER, Claus, FIGALA, Karin: Lexikon alchymie a hermetických věd, Vyšehrad 2006, ISBN 80-7021-815-0
DUHOT, J.-J. : La conception stoḯcienne de la causalité, Paříž 1989
PUTSCHER, M. : Pneuma, Spiritus, Geist: Vorstellung vom Lebensantrieb in ihren geschichtl. Wandlungen, Wiesbaden 1973
RAHNER, K. , VORGRIMMLER, H: Teologický slovník. Zvon, Praha 1996

[Valla-1] 1 2 3 VALLANCE, John Taber. pneuma. In: HORNBLOWER, Simon. Oxford Classical Dictionary. [s.l.]: Oxford University Press, 1999. ISBN 0-19-866172-X. S. 1202. (anglicky)

[Culianu-2] CULIANU, Ioan Petru. Erós a magie v období renesance. [s.l.]: Malvern, 2023. ISBN 978-80-7530-463-6. S. 27–30.

[1]

[2]