Pasivní agrese

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Pasivní agresivní chování nebo pasivně agresivní čin je chování charakterizované nepřímou rezistencí vůči požadavkům druhých a vyhýbáním se přímé konfrontaci. Pasivně agresivní chování se projevuje na pracovišti nebo v osobních vztazích a je charakterizováno prokrastinací, skrytým obstrukcionizmem, neúčinností a tvrdohlavostí.

Pasivní agrese je chování nebo čin, pokud je občasná a nezasahuje podstatně do sociální či pracovní funkce či vztahů. Pokud existuje všudypřítomný vzor takového chování, který do těchto oblastí zasahuje, jedná se o poruchu osobnosti.

Použití termínu[editovat | editovat zdroj]

Psychologie[editovat | editovat zdroj]

V psychologii je pasivní agresivní chování charakterizováno obvyklým vzorcem neaktivního odporu vůči očekávaným pracovním požadavkům, opozicí, mrzutostí, tvrdohlavostí a negativními postoji v reakci na požadavky na normální výkonnostní úrovně očekávané ostatními. Typicky se vyskytuje na pracovišti, kde se odpor projevuje nepřímým chováním jako otálení, prokrastinace, zapomnětlivost a účelná neefektivita, zejména v reakci na požadavky autoritních osob, a také se vyskytuje i v mezilidských souvislostech a vztazích, kde se projevuje vyhýbáním se, ignorací, zanedbáváním, pasivní manipulací či pasivním domácím násilím a pasivním psychickým zneužíváním blízké osoby, pasivně agresivní šikanou, mikroagresemi apod.[1] V mezilidských vztazích je však potřeba odlišit pasivní rezistenci, u které se psychicky zneužívaná osoba snaží vyhýbat kontaktu s psychickým agresorem – v tomto případě se jedná o pasivní obranu, ne o pasivní agresi jako v případě zanedbávání blízké osoby.

Další zdroj charakterizuje pasivní agresivní chování jako: „osobnostní rys projevující se všudypřítomným vzorcem negativních postojů a charakterizovaný pasivním, někdy obstrukčním odporem k dodržování očekávání v mezilidských nebo pracovních situacích. Mezi typické chování patří úmyslná bezmocnost, prokrastinace, tvrdohlavost, odpor, mrzutost nebo úmyslné a opakované neplnění požadovaných úkolů, za které je člověk (často výslovně) odpovědný“.[2]

Pasivní agrese může souviset s problémem potlačených citů. Pakliže jsou potlačeny, projeví se jiným způsobem. Potom může jít v podobě pasivní agrese o nepřímý a neupřímný projev pocitů a emocí. Pravděpodobně proto, že člověk, který neventiluje emoce, má pocit, že přímé vyjádření pocitů je špatné, uchyluje se k vyhýbavému chování a neříká napřímo co chce a co nechce nebo co cítí a necítí. Vyjadřuje se za pomocí sarkasmů, naříkání, trucování a dalších podobných metod, aby se vyhnul vyjádření pocitů nebo i konfrontaci. Při pasivní agresi obvykle dochází k potlačení hněvu nebo frustrace, ty se ale mohou projevit v umírněných formách, například nepříjemnými pohledy nebo tzv. tichou domáctností. Pasivně agresívní člověk se může projevovat manipulativně nebo věci sabotovat. Pakliže se nedaří potlačované pocity dostatečně vyventilovat ani takovýmto způsobem, dochází k dalšímu hromadění a k přerůstání například ze smutku v depresi, z hněvu v nenávist, může dojít i ke vzteku a násilí.[3]

Porucha osobnosti[editovat | editovat zdroj]

V klinickém kontextu pasivní agresivní poruchu osobnosti Americký Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch definuje jako "všudypřítomný vzorec negativistických postojů a pasivní rezistence vůči požadavkům na odpovídající výkonnost v sociální a pracovní situaci".[4] Pasivní agrese nemusí být porucha osobnosti, pokud se jedná o ojedinělé činy ve specifických situacích.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pasivní-agresivní chování poprvé definoval klinicky William Claire Menninger během druhé světové války v souvislosti s reakcí vojáků na dodržování rozkazů. Menninger popsal vojáky, kteří nebyli otevřeně vzdorní, ale vyjádřili svou agresivitu "pasivními opatřeními, jako je tvrdohlavost, otálení, neefektivnost a pasivní obstrukce" kvůli tomu, co Menninger viděl jako "nezralost" a reakci na "rutinní vojenský nátlak".[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Benjamin J. Sadock, Virginia A. Sadock,. Kaplan & Sadock's Concise Textbook of Clinical Psychiatry. [s.l.]: Lippincott Williams & Wilkins, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-7817-8746-8. (anglicky) 
  2. Passive–aggressive personality disorder-diagnostic criteria [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. HASSON, Gill. Emoční inteligence: Jak zvládat a řídit své i cizí emoce. Překlad Lucie Párová. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2015. 176 s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-5630-1. S. 43-44. 
  4. How to Recognize and Handle Passive-Aggressive Behavior. psychologytoday.com.
  5. LANE, C. The Surprising History of Passive–aggressive Personality Disorder. Theory & Psychology. 1 February 2009, s. 55–70. Dostupné online. DOI:10.1177/0959354308101419. (anglicky)