Otcové a děti
| Otcové a děti | |||
|---|---|---|---|
 | |||
| Autor | Ivan Sergejevič Turgeněv | ||
| Původní název | Отцы и дети | ||
| Země | Rusko | ||
| Jazyk | ruština | ||
| Žánr | sociálně-psychologický román | ||
| Vydavatel | The Russian Messenger | ||
| Datum vydání | 1862 | ||
| Předchozí a následující dílo | |||
| |||
 multimediální obsah na Commons | |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Otcové a děti je sociálně-psychologický román ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva, který byl napsán v roce 1861, knižně byl pak vydán o rok později. Román se odehrává ve 2. polovině 19. století a pojednává o střetu generací, které mají odlišné životní postoje a názory.
Děj[editovat | editovat zdroj]
Děj začíná, když mladý Arkadij přijíždí se svým přítelem Bazarovem, který se chce stát lékařem, na statek jeho otce Nikolajeva Petroviče.[1] Ten zde bydlí spolu se svým bratrem Pavlem Petrovičem a mladou Feničkou, která mu dala synka Míťu. Kvůli rozdílným názorům se později Bazarov a Pavel Petrovič nesnášejí.
Po pár dnech mladí přátelé odjíždějí za dalšími Arakadijovými příbuznými a později se seznámí s mladou vdovou Odinovcovou, do které se oba mladí muži zamilují. Bazarov jí dokonce svou lásku vyzná a doufá, že na své vyznání nedostane kladnou odpověď. Arkadij se naopak sblíží s Odinovcovou mladší sestrou Káťou.
Po pár dnech oba odjíždějí k rodičům Bazarova, se kterými se již dlouhá léta neviděl. Bazarov se ale začne brzy nudit. Nemůže se soustředit na svou práci, a proto odjíždějí spolu s Arkadijem zpět na statek jeho otce a strýčka, kde se naopak začne nudit Arkadij. Proto pod záminkou prozkoumání soustavy nedělních škol odjíždí za mladou vdovou Odinovcovou a její sestrou. Mezitím se na statku Bazarov sbližuje s Feničkou a v rozmaru ji políbí. To uvidí i Pavel Petrovič a vyzve Bazarova na souboj, kde je postřelen a ošetřen samotným Bazarovem. Po této události Bazarov odjíždí za Odinovcovou, kde zjišťuje, že se mezitím jeho přítel zamiloval do Káti a požádal ji o ruku, čímž končí přátelství mezi těmito dvěma muži.
Bazarov nakonec odjíždí zpět ke svým rodičům, kde se ale při pitvě nakazí tyfem a zemře.
Postavy[editovat | editovat zdroj]
- Jevgenij Vasiljevič Bazarov - nihilista, sebevědomý, chce se stát lékařem
- Arkadij Nikolajevič Kirsanov - také nihilista, ale ne tak zapálený jako jeho přítel Bazarov
- Nikolaj Petrovič Kirsanov - statkář, vystudovaný, žije se svým bratrem
- Anna Sergejevna Odincovová - mladá vdova, velmi nezávislá a rázná
Přijetí a interpretace díla[editovat | editovat zdroj]
Toto dílo v době svého vzniku vyvolalo velké množství různorodých pocitů. Román vznikl v období historického přelomu. V letech 1853–1856 probíhala krymská válka, v níž bylo Rusko poraženo, a země se potýkala s problémem nevolnictví a nástupem nového cara. Turgeněv začal román psát v roce 1860 a již o rok později bylo dílo dopsáno a zveřejněno v časopise Русский вестник. Samotného autora zajímalo období hlubokých sociálních rozporů, které vedly k politickým bojům. V samotném díle Otcové a děti vlastně vůbec nejde o vztahy napříč rodinou. V 50.–60. letech 19. století měly pojmy „starší a mladší pokolení“ jasně dané politické významy. Jako „mladé pokolení“ byli pojmenováni přívrženci nových pokrokových myšlenek, naopak „staré pokolení“ bylo chápáno jako lidé, kteří už se v současném společenském dění neorientovali.[2]
Podle T. G. Masaryka se v románu vyjevuje, jak lhostejné byl Turgeněvovi náboženství. Bazarov je sice postava neobyčejně materialistická a pozitivistická, opačnou názorovou stranu ovšem reprezentuje pouze pověrčivost jeho rodičů. Bazarov sám se pak na smrtelném loži stává sentimentálním a téměř nábožensky citlivým, jasně se však nevysloví, což zrcadlí Turgeněvův přístup. Masaryk rovněž upozorňuje na to, že Alexandr Ivanovič Gercen vytýkal Turgeněvovi zprvu nihilismus, později mysticismus, a to zejména ve vztahu ke scéně Bazarovovy smrti – Turgeněv však ve skutečnosti zůstával liberálním a neodvažoval se k otázce náboženství vyjádřit nijak definitivně.[3]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ TURGENĚV, Ivan Sergejevič. Otcové a děti. 2. vyd. Praha: Odeon, 1975. 237 s.
- ↑ SATO, Vsevolod. Otcové a děti: Román své doby. In: TURGENĚV, Ivan Sergejevič. Otcové a děti. Praha: Odeon, 1975. Dostupné online.
- ↑ MASARYK, Tomáš Garrigue. Rusko a Evropa: studie o duchovních proudech v Rusku, díl 3. Praha: Ústav Tomáše Garrigua Masaryka, 1996. 456 s. ISBN 80-901971-7-5. S. 261–262.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Otcové a děti na Wikimedia Commons
