Přeskočit na obsah

Ornak (hřeben)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ornak
Ornak
Hřeben Ornaku
Hřeben Ornaku

Nejvyšší bod1867 m n. m. (Zadni Ornak)

Nadřazená jednotkaZápadní Tatry
Sousední
jednotky
Liptovské Tatry

StátPolskoPolsko Polsko
Hřeben Ornaku
Hřeben Ornaku
PovodíDunajec
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Odshora: Temniak, Ornak, Trzydniowiański Wierch
Východní svah Ornaku.Vlevo Veľké Kamenistá
Západní svah Ornaku
Hřeben Ornaku

Ornak (polsky Ornak) je horský hřeben, který je součástí severního hřebene Sivá veža v polských Západních Tatrách. Je zároveň jedním z geomorfologických okrsků Západních Tater. Odděluje údolí Dolina Starorobociańska (Dolina Starej Roboty) od údolí Dolina Pyszniańska.[1]

Topografie

[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o boční větev hlavního hřebene Tater, která z něj vybíhá mezi vrcholy Klinu (Západní Tatry) a Blyšťě na nevýznamném svorníkovém kopci - Sivé veži. Jde o dlouhý, mohutný hřeben, který vede na sever od Sivého průsmyku do průsmyku Iwaniacka Przełęcz (1459 m) a má několik vrcholů, kterými jsou: Kotel Czuba (1840 m), Zadni Ornak (1867 m), Ornak (1854 m), Suchy Wierch Ornaczański (1832 m n. m.) Jsou od sebe odděleny nevelkými sedly: Kotłowe Siodło, Ornaczańska Przełęc a Wyżnia Ornaczańska Przełęcz.[1]

Ornak se tyčí nad okolními údolí s relativní výškou 500-700 m. Na východních svazích se dříve páslo (Hall Ornak). Do údolí Dolina Starorobociańska (Dolina Starej Roboty) padá několikrát žlebů: Banisty Żleb, Pośredni Żleb, Graniczniak, Żleb na Przełęcz, Żleb pod Pyszną; do údolí Dolina Pyszniańska pak padají žleby Piszczałki, Ornaczański Żleb a nejslavnější Żleb pod Banie. Žleby často v zimě sjíždějí laviny.[2]

Popis hřebene

[editovat | editovat zdroj]

Hřeben Ornaku je na významné délce obnažen a může se chlubit dalekými výhledy, především na blízký Kominiarski Wierch a oblast údolí Doliny Tomanowa a údolí Dolina Pyszniańska, nad kterými se ční vrcholy Temniak, Poľská Tomanová, Smrečiny, Veľká Kamenistá, a pohledem na Klín, která se zde ukazuje velmi okázale. Během bouře je hřeben nebezpečný.

Hřeben je tvořen z metamorfovaných hornin s příměsí žuly a vrcholové části masivu jsou na severní straně z křemených pískovců. V masivu Ornaku se již od patnáctého století nacházely doly, kde se těžily rudy barevných kovů, a od sedmnáctého století také železo. Do hor již dlouho pronikali pastýři a horníci, první záznam o přechodu je ze zimy 1910. Neznámý je původ názvu hory - v hornických dokumentech ze šestnáctého století má název Hornok. [3] Na travnatém hřebeni dominuje granitomilná (žulomilná) vegetace; vedle holnice dvouřadé (Oreochloa disticha) a sítiny trojklané (Juncus trifidus), četné lišejníky a trpasličí vranec jedlový (Huperzia selago), na jaře kvetou hojně zvonek alpský (Campanula alpina), koniklec alipinský (Anemone alpina) a další tatranské rostliny.[4] Z vzácných rostlin, které rostou v Polsku, vyniká všivec Hacquetův (Pedicularis hacquetii), ostřice chudokvětá (Carex pauciflora) a Ostřice Bigelowova (Carex bigelowii).[5] Na západních svazích hory Suchy Wierch Ornaczański (Baniste) je nejzápadnější známé místo přirozeného výskytu borovice limby v polských Tatrách.[6]

Turistické cesty

[editovat | editovat zdroj]
PLzelená turistická značka - zelená trasa vedoucí z průsmyku Iwaniacka Przełęcz přes celý hřeben Ornaku, průsmyk Siwą Przełęcz a Siwe Turnie do Gáborova sedla. Čas přechodu: 3.50 h, 4.15 h zpátky
PLčerná turistická značka - masiv Ornaku lze rovněž dosáhnout po černě značené stezce do sedla Siwą Przełęcz, vedoucí z údolí Dolina Chochołowskiej, přes údolí Dolina Starorobociańska. Čas přechodu: 2:30, ↓ 2 h [7]

Vhodným výchozím bodem na Ornak je Chata PTTK na Hale Ornak v horní části údolí Kościeliska.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ornak (grzbiet) na polské Wikipedii.

  1. a b Tatry polskie. Mapa turystyczna 1:20 000. Piwniczna: Agencja Wyd. „WiT” s.c., 2006. ISBN 83-89580-00-4. 
  2. Tatry Zachodnie słowackie i polskie. Mapa turystyczna 1:25 000. Warszawa: Wyd. Kartograficzne Polkart Anna Siwicka, 2005/06. ISBN 83-87873-36-5. 
  3. NYKA, Józef. Tatry polskie. Przewodnik. Wyd. XIII. Latchorzew: Wyd. Trawers, 2003. ISBN 83-915859-1-3. 
  4. SZAFER, Władysław. Tatrzański Park Narodowy. [s.l.]: Zakład Ochrony Przyrody PAN, 1962. 
  5. MIREK, Zbigniew; PIĘKOŚ-MIRKOWA, Halina. Czerwona księga Karpat Polskich. Kraków: Instytut Botaniki PAN ISBN 978-83-89648-71-6. 
  6. Poznajtatry.pl
  7. Tatry. Zakopane i okolice. Mapa w skali 1:27 000. Warszawa: ExpressMap Polska ISBN 83-88112-35-X. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]