Omarova mešita (Betlém)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Omarova mešita
مسجد عمر
Omarova mešita - východní fasáda
Omarova mešita - východní fasáda
Poloha
region Palestinská autonomie
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Typ mešity chrámová
Proud islámu sunnitský
Status v provozu
Architektonický popis
Stavební sloh islámský
Vystavěna 1860
Počet minaretů 1
Materiál mramor
Odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Omarova mešita (arabsky مسجد عمرmasdžid Umar, anglicky Omar bin Al-Khatab Mosque) je ústřední muslimská mešita, stojící v centru latinské křesťanské čtvrti Betléma, na náměstí západně od areálu budov baziliky Narození Páně, kostela svaté Kateřiny a kláštera františkánů. Její 45 metrů vysoký minaret je zároveň jednou ze dvou dominant města (po věži baziliky). Proti mešitě na severní straně náměstí stojí moderní stavba muslimského Centra míru (Center of Peace). Dále západním směrem odtud stojí německý evangelický kostel, za ním mešita Al-Khader a za Al-Khaderskou městskou bránou hřbitov Al-Khader, který má muslimské a křesťanské oddělení.

Další Omarovy mešity se nachází v Jeruzalémě a v Saúdské Arábii. Někdy se názvem Omarova mešita označuje také Skalní dóm na Chrámové hoře.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Náměstí s mešitou; Centrum míru je zcela vpravo, s předzahrádkou
Pohled od kostela sv. Kateřiny
Boční vchod do mešity z roku 1957

Mešita nese jméno jednoho z nejmocnějších chalífů rášidúnské muslimské říše, Umara I. († 644) z kmene Kurajšovců, přítele proroka Mohameda. Po dobytí Jeruzaléma Omar roku 637 přicestoval do Betléma, aby zde vydal zákon o toleranci křesťanské svatyně a ochraně křesťanů i duchovenstva. Stalo se tak čtyři roky po smrti proroka Mohameda. Omar se údajně na místě této mešity modlil. Arabský spisovatel a geograf Yaqut al-Hamawi ar-Rumi († 1229) popsal, že chalífovi jeden zdejší křesťanský mnich poradil, aby mešitu nebo Haniyvu postavil v arkádách vedle kostela Narození Páně, nikoliv na jeho místě, aby kostel neboural. Podobně ještě v 15. století Jan Hasištejnský z Lobkovic zapsal vyprávění zdejšího mnicha, jak každý dělník, který začal ambit bořit, zkameněl.[1] Yagut se domníval, že tak bylo zvoleno místo nad hroby biblických králů Davida a Šalamouna. Počátkem 10. století lékař a patriarcha Eutychius z Alexandrie (877–940) popsal haniyyu situovanou na křesťanském místě, obrácenou na jih k Mekce, a proto vhodnou pro muslimskou modlitbu. Eutychius si také postěžoval, že Omar muslimům povolil modlit se pouze jednou denně v určený čas, že jim zakázal dotýkat se uvnitř čehokoliv, vyvolávat a pronášet sborové modlitby, ale že všechna tato pravidla v jeho době porušují. Arkádový ochoz haniyvy, připojený ke křesťanskému chrámu, se od počátku desátého století podobal mešitě.

Zprávy poutníků[editovat | editovat zdroj]

Přesná lokalizace není jasná. Hroby popsali dva poutníci. První byl Frank, který přišel z Bordeaux a ve svém itineráři z roku 333 popsal, že nedaleko od baziliky, kterou postavil císař Konstantin na místě narození Ježíše Krista, jsou v kryptě hroby Ezechiela, Ezopa, Jesseho, Davida a Šalamouna a že je poznal podle hebrejských nápisů na zdi.[2] [3] Pozdější literatura již hroby situovala do Jeruzaléma. Druhý poutník byl Ital z Piacenzy z roku 570, ale jeho svědectví k situaci památek nepřináší žádná nová fakta. Podobně ani čeští humanisté Jan Hasištejnský z Lobkovic roku 1493[4] a Oldřich Prefát z Vlkanova v roce 1546[5] na místě neidentifikovali více než hromadu kamení. Kryštof Harant si při návštěvě Betléma roku 1598 stěžoval na pobořené město a zlé Araby, kteří zde člověka buď sami oloupí, nebo alespoň prozradí arabským lupičům z hor.[6]

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Mešita stojí na pozemku, darovaném řeckou ortodoxní církví jako gesto smírné koexistence křesťanů s muslimy.[7] Je vystavěna na půdorysu nepravidelného obdélníka z kvádříkového zdiva z bloků bílého a růžového mramoru, které se na portálech pravidelně střídají a vytvářejí tak dekorativní armování. Do nároží mešity je vložen šestipodlažní minaret s točitým schodištěm, ve spodních patrech válcový a v horních partiích šestiboký, se dvěma horními ochozy a věžičkou zakončenou znamením půlměsíce s hvězdou. Současná stavba má starší úseky zdiva, ale její celek pochází až z roku 1860. K úpravám a obnově došlo za jordánské správy oblasti v letech 1954–1957, kdy byla budova zvýšena a vybudován druhý boční vchod ze severní strany se schodištěm na emporu 1. patra. Mešita je návštěvníkům denně přístupná, ženám jen v zahalení. Z vnitřního zařízení vynikají perské koberce, tepané mosazné lustry a lampy.

Události[editovat | editovat zdroj]

  • Dalajláma měl při soukromém pobytu v Betlémě 21. února 2006 navštívit kostel Narození Páně, Omarovu mešitu, radnici a uprchlický tábor, všechny plánované návštěvy zrušil na protest proti palestinské podpoře Číny proti Tibetu.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jan Hasištejnský, 1903, s. 74
  2. Itinerarium Burdugalense, latinský originál, kapitola 598, poslední odstavec:Asaph, iob et iesse, dauid, salomon, et habet in ipsa cripta ad latus deorsum descendentibus hebraeis litteris scriptum nomina supra scripta[1]
  3. Zkrácená anglická verze itineráře: [2]
  4. Jan Hasištejnský z Lobkovic, 1902, s. 73
  5. Prefát z Vlkanova, Oldřich, 1947, s. 155
  6. HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC, Kryštof, Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii. F. Řivnáč Praha 1854, s. 200. Dostupné online:[3]
  7. Mosque of Omar, Bethlehem. www.atlastours.net [online]. [cit. 2020-11-16]. Dostupné online. 
  8. Archivovaná kopie. www.hlrn.org [online]. [cit. 2020-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-03-02. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PAULÍK, Ivo. Izrael. Praha: Freytag & Berndt, 2006. stran 167. ISBN 978-80-7316-202-3.
  • HASIŠTEJNSKÝ z LOBKOVIC, Jan: Jana Hasišteinského z Lobkovic Putování k svatému hrobu. Vydal, úvodem, ukazatelem míst a slovníkem opatřil Ferdinand Strejček. Praha 1902, s. 71-74.
  • PREFÁT z VLKANOVA, Oldřich: Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestyny, to jest do krajiny někdy Židovské, země Svaté, do města Jeruzaléma k Božímu hrobu, kteraužto cestu s pomocí Pána Boha všemohúcího šťastně vykonal Voldřich Prefát Vlkanova leta Páně MDXXXXVI. Vydal Vesmír Praha 1947, s. 155, 238.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]