Muzeopedagogika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Muzeopedagogika je věda zkoumající všechny aspekty využívání muzeí a v nich uchovávaných sbírek pro výchovně-vzdělávací činnost, např. didaktické a metodické problémy, vytváření specializovaných expozic (dětská muzea, muzea pro mládež), přípravy zvláštních prohlídek pro školy, vyučovacích hodin a “dílen” probíhajících v muzeu aj.

„Bylo to opravdu UČENÍ HROU!!! Formou zábavy se během několika dnů naučili tolik, kolik by jsme jim jako rodiče, popř. škola klasickou formou výuky vtloukali do hlavy dost obtížně. Myslím si, že po absolvování takového programu jste získali další človíčky, kteří si našli cestu nejen k umění!“ (účastník návštěvy muzea)

Pedagogika v muzeu[editovat | editovat zdroj]

Komentovaná prohlídka výstavy uzpůsobená dětem

Aktivizační programy - muzejní animace - zpřístupňují dětem i dospělým informace z expozic srozumitelnější formou. Uplatňují se prvky muzejní animace, dramatiky, artefiletiky a arteterapie. V některých programech pracují účastníci i s hudbou a poezií. Muzejní animace je aktivitou, kde se setkají nejen s uměním, ale i s obyčejnými předměty, které jsou „svědky“ historie. Prožitek v muzeu získaný takto aktivně, zábavně a tvořivě je mnohem hlubším než pouhou individuálně nahodilou dětskou zkušeností.[1]

Muzea umění[editovat | editovat zdroj]

Zejména při zprostředkování umění si musí být pedagogové i andragogové vědomi, že nejpřirozenější kontakt s dílem představuje tiché individuální soustředění. Mnohé oživující činnosti mohou vést k nevhodným zkreslením vnímání. Na tomto poznatku stavějí alternativní metody, které vhodně vyvažují módní kolektivní hlasité animace. Muzea, která se pro ně rozhodnou volí buď přípravnou komunikaci s divákem mimo výstavní sál nebo nabídnou jednotlivcům vhodné edukační texty k tichému čtení při kontaktu s dílem. České Muzeum umění a designu šlo ve výzkumu adopce a konzumu tvorby ještě dál a mělo v době svého kvalitního rozvoje před rokem 2017 pro návštěvníky připraveny psychowalkmany, pomocí kterých se mohli před vnímáním umění zklidnit a soustředit.

Konzervativní a málo společensky přínosné metody jsou příznačné zejména pro muzea umění, která staví na omezeném paradigmatu "umění pro umění". V nich edukační činnost jen služebně doplňuje nezávislou koncepci kurátora výstavy. K tomu je možné do kontrastu postavit muzea, která stručně řečeno "nepracují pro umění, ale prostřednictvím umění pro rozvoj společnosti". V nich z promyšlených vzdělávacích cílů muzea vyplývají specifická zadání pro kurátory výstav. Tímto způsobem se mohou muzea jako vzdělávací instituce kvalitně vypořádat s aktuálním fenoménem nazývaným "společenská odpovědnost", což bývá dobrým zvykem specifikovat ve veřejně prezentované a kontrolovatelné deklaraci.

Muzea užité tvorby[editovat | editovat zdroj]

Na výstavě o Bauhausu si mohli návštěvníci nejen na slavné židle sednout, ale si je také sami sestavit (Muzeum designu Benešov, 2016)

Významnou oblast představuje v muzeích umění užitá tvorba, vůči níž nemá veřejnost předsudky jako k soudobému volnému umění. Ta proto může tvořit hlavní magnet pro návštěvníky. Musí být ovšem prezentována neformálně s možností dotyku, praktického vyzkoušení a případně i laboratorního testování. Je to výzva pro soudobé edukátory, kteří musí umět vedle jednoduššího problému ochrany sbírkových předmětů vyřešit mnohem složitější (a dražší) otázku udržení bezpečné funkčnosti produktů moderního designu. V některých případech to ale není technicky ani finančně reálné, a proto nastupuje k mrtvému předmětu videodokument, které jej pomůže alespoň v představách návštěvníka oživit. Na rozdíl od volné tvorby kolektivní hlasité animace designu neuškodí.

Muzea architektury[editovat | editovat zdroj]

Muzea se sbírkami a výstavami architektury mají na jedné straně dobrou možnost provádět edukaci přímo vycházkami do terénu, na druhé straně se jim však nabízí celá řada účinných metod. Pro návštěvníky mohou být poučné např. srovnávací vzorníky materiálů, jejichž vlastnosti je možné prezentovat jak v subjektivní rovině, tak názorným testováním ve výukové laboratoři. Velký prostor k výuce o konstrukci a stylech dávají různé modelové stavebnice, domů si je pak mohou návštěvníci odnášet v levnějších formách vystřihovánek. Pro stavebnice je dobré využít právě tak materiálovou různorodost, prodávají se dřevěné, z umělého kamene, keramické, kovové i plastové. S užitečnou sérií stavebnic slavných světových staveb přišlo LEGO. Jeho některé dětské stavebnice mohou být také podnětem výuky o kýči. Přirozeně lze využít k výuce i různé počítačové programy a ukázat, jak dnes architekti projektují. Digitální pomůcky by však měly v rámci dobrých pravidel postdigitální pedagogiky tvořit jen doplněk k pomůckám přirozeným. Se všemi uvedenými prvky pracovalo v období svého nejlepšího rozvoje do roku 2016 Muzeum umění a designu Benešov, v němž téma architektury patří k nosným.

Dějiny muzeopedagogiky[editovat | editovat zdroj]

První muzejně pedagogické úvahy spadají do 16. století a jsou spjaty s osobou vévody Albrechta V. Bavorského, který dal v letech 1563 – 67 zřídit Pokladnici umění, na kterou navázala roku 1575 Sbírka starožitností. Pro muzejní pedagogiku je významná postava Samuela Quicchenberga. Tento osobní lékař Albrechta V. vydal roku 1565 příručku Nápisy nejvyššího divadla (Inscriptiones vel Tituli Theatri Amplissimi), v níž nastínil edukační stránku respektující muzeologický program. Významnou osobnost představuje také J. A. Komenský (1592 – 1670) a jeho plán na zřízení speciálního zařízení, které by sloužilo ke vzdělávání a výchově širokých vrstev a které by plnilo i další muzejní funkce. Komenský považoval za přínosné předvádět žákům mnohé věci přímo, ve formě sbírkových exponátů.

K zakladatelům novodobé muzejní pedagogiky patří Emil Adolf Rossmüler (1806 – 67), jenž vytvořil v polovině 19. století koncepci přírodovědného muzea, které mělo prostřednictvím svých sbírek obohatit přírodopisné vyučování žáků. Další významnou osobností muzejní pedagogiky je John Dewey (1859 – 1952). Dewey propagoval myšlenku zřídit v centru školy muzeum, které se mělo stát samozřejmou součástí školního dne. Přesto, že se objevují v historii školy, které vytváří vlastní sbírky, přesahuje taková činnost jejich běžné organizační, personální i finanční možnosti. Pro školy je vhodné mít kabinety a laboratoře se základními učebními pomůckami, ale širší spektrum předmětů pro výuku je výhodné shromažďovat pro více škol najednou v paměťové instituci, která současně slouží nejen mládeži, ale i dospělým. Z hlediska muzejní pedagogiky byl významný rok 1934, kdy K. H. Jacob-Friesen poprvé použil tento pojem (muzejní pedagogika) ve své stati Kulturně-historická muzea a škola. Problematikou spolupráce muzea se školou se zabýval Adolf Reichwein (1898 – 1944) K rozvoji muzejní pedagogiky došlo v 60. letech 20. století, kdy začala být muzea otevírána školám a ve velkých muzeích začaly být připravovány programy pro žáky.[2]

Muzeum umění a designu Benešov (2015) Design je zcela nezbytné prakticky vyzkoušet, jinak chybně podporujeme vizuální estétství.

S nástupem internetu konstatují pedagogičtí teoretici, že vzdělávání se přelévá ze škol částečně do jiných oblastí. Může jít o různé formy e-learningu zprostředkované internetem, které ovšem nesplňují nejnovější požadavky charakterizované pojmem postdigitální pedagogika. Tento směr vychází z nedostatků komplexního smyslového kontaktu žáka s předměty vnímanými AV-technikou (chybí hmatový nebo čichový počitek). E-learning postdigitální pedagogika neodmítá, ale považuje za nezbytné jej dostatečně vyvážit komplexním kontaktem studenta s prezentovanou tematikou, což umožňují svými sbírkami právě muzea, která se tak stávají v digitální době , coby "kabinety škol" nezastupitelným prvky vzdělávacího procesu.

Rozvoji vyšší vizuální gramotnosti má předcházet výuka základů vizuální gramatiky.

Ten je nutné vnímat celostně, proto i Vzdělávání 4.0 v epoše Průmyslu 4.0 nepřináší důraz jen technologie, ale i na znalost lidského organismu ("vyvinutého" před desítkami tisíc let). Jeho funkčnost technologie různým způsobem narušují, např. převažující vizuální komunikace snižuje představivost a čtenářskou gramotnost, která umožňuje pracovat se skrytými významy. Její obnova patří k významným cílům vzdělávání digitální doby a zde se jako nejdůležitější poslání muzeí umění jeví podpora školního rozvoje čtenářské gramotnosti intenzívní muzejní podporou rozvoje vyšší vizuální gramotnosti, která se čtenářskou používá podobné principy.

Muzejní pedagogika u nás[editovat | editovat zdroj]

Ukázkové testy čitelnosti běžné vizuální komunikace v muzejní laboratoři informačního designu. (Muzeum umění a designu Benešov, 2015)

Z českých odborníků se muzei zabýval např. Josef Beneš, který zdůrazňoval nejen jejich vzdělávací, ale též výchovnou funkci. Významnou osobností teorie muzejní pedagogiky je profesor Radek Horáček z Masarykovy univerzity v Brně, který jistý čas vykonával také funkci ředitele Domu umění města Brna. Počátkem 90. let 20. století se alternativními formami muzejní pedagogiky zabývalo Muzeum umění a designu Benešov (Tomáš a Anna Fassatiovi), které připravilo metodické publikace profesním sdružením (Asociaci muzeí - AMG[3] a Radě galerií ČR). V současné době se pak různými problémy muzejní pedagogiky zabývají: Vladimír Jůva (např. Dětské muzeum-edukační fenomén pro 21. století), Petra Šobáňová (Edukační potenciál muzea, Muzejní edukace), Lenka Mrázová, Lucie Jagošová a další. Významnými osobnostmi, které přispěly k rozvoji edukačních aktivit muzeí, jsou Alexandra Brabcová nebo Jan Slavík.[4][5]

V oboru se angažuje Metodické centrum muzejní pedagogiky při Moravském zemském muzeu v Brně, Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (nabízí magisterské studium oboru, pořádá konference a realizuje výzkumy), Katedra výtvarné kultury Západočeské univerzity v Plzni, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně (pořádá pravidelné konference), Komise pro práci s veřejností a muzejní pedagogiku při AMG ČR, Komora edukátorů Rady galerií ČR nebo i jednotlivé vědeckovýzkumné organizace, například Muzeum Českého krasu v Berouně, jež organizuje semináře pro muzejní pedagogy[6][7]. Muzeum umění a designu navázalo po roce 2010 na svůj předchozí výzkum alternativních metod edukace propracováním nové metodiky neformální edukace užitého umění (design, architektura) ve speciální laboratoři umožňující návštěvníkům subjektivní, a pomocí techniky i objektivní testování kvalit designu. Tradičnějšími formami edukace se systematicky zabývá pražské Uměleckoprůmyslové muzeum.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PAŘÍZEK, Patrik. Doprovodné programy v Muzeu Českého krasu. Plzeň: Západočeská univerzita, 2010. 
  2. PRŮCHA, Jan. Pedagogický slovník. 5. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 978-80-7367-416-8. 
  3. FASSATI, Tomáš. Skupinové a individuální aktivity učí návštěvníka muzea interpretaci umění. Muzejní obzory. Roč. 1998, čís. 4. 
  4. SLAVÍK, Jan. Umění zážitku, zážitek umění. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2001. 
  5. JŮVA, Vladimír. Dětské muzeum edukační fenomén pro 21. století. 1. vyd. Brno: Paido, 2004. 264 s. ISBN 80-7315-090-5. 
  6. Semináře muzejní pedagogiky. muzeum-beroun.cz [online]. [cit. 2020-06-30]. Dostupné online. 
  7. ŠOBÁŇOVÁ, Petra. Edukační potenciál muzea. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3034-8. 
  8. Galerijní a muzejní edukace 2 Umění a kultura ve školním kontextu, učení z umění.. [Praha]: [s.n.] 351 s. ISBN 978-80-7290-700-7, ISBN 80-7290-700-X. OCLC 906846464 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRABCOVÁ, Alexandra. Brána muzea otevřená. Náchod: Nakladatelství JUKO, 2003
  • FASSATI, Tomáš. Interaktivní didaktické expozice v muzeích umění. Muzeum umění Benešov, 2002. ISBN 80-903144-0-6
  • FASSATI, Tomáš. Skupinové a individuální aktivity učí návštěvníka muzea vnímání umění. Rada galerií Benešov, 2005 ISBN 80-903798-1-8
  • FASSATIOVÁ, Anna. Benešovská laboratoř designu, In: Design 4.0 – Mezičas 2, Praha 2018
  • HORÁČEK, Radek; ZÁLEŠÁK, Jan. Aktuální otázka zprostředkování umění. Teorie a praxe galerijní pedagogiky..., Brno, 2007. ISBN 978-80-210-4371-8
  • JAGOŠOVÁ, Lucie; JŮVA, Vladimír; MRÁZOVÁ, Lenka. Muzejní pedagogika: Metodické a didaktické aspekty muzejní edukace. 1. vyd. Brno: Paido, 2010. 298 str.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]