Muzeopedagogika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Muzeopedagogika je věda zkoumající všechny aspekty využívání muzeí a v nich uchovávaných sbírek pro výchovně-vzdělávací činnost, např. didaktické a metodické problémy, vytváření specializovaných expozic (dětská muzea, muzea pro mládež), přípravy zvláštních prohlídek pro školy, vyučovacích hodin a “dílen” probíhajících v muzeu aj.

Dějiny muzeopedagogiky[editovat | editovat zdroj]

První muzejně pedagogické úvahy spadají do 16. století a jsou spjaty s osobou vévody Albrechta V. Bavorského, který dal v letech 1563 – 67 zřídit Pokladnici umění, na kterou navázala roku 1575 Sbírka starožitností. Pro muzejní pedagogiku je významná postava Samuela Quicchenberga. Tento osobní lékař Albrechta V. vydal roku 1565 příručku “Nápisy nejvyššího divadla” (Inscriptiones vel Tituli Theatri Amplissimi), v níž nastínil edukační stránku respektující muzeologický program. Významnou osobnost představuje také J. A. Komenský (1592 – 1670) a jeho plán na zřízení speciálního zařízení, které by sloužilo ke vzdělávání a výchově širokých vrstev a které by plnilo i další muzejní funkce. Komenský považoval za přínosné předvádět žákům mnohé věci přímo, ve formě sbírkových exponátů.

K zakladatelům novodobé muzejní pedagogiky patří Emil Adolf Rossmüler (1806 – - 67), jenž vytvořil v polovině 19. století koncepci přírodovědného muzea, které mělo prostřednictvím svých sbírek obohatit přírodopisné vyučování žáků. Další významnou osobností muzejní pedagogiky je John Dewey (1859 – 1952). Dewey propagoval myšlenku zřídit v centru školy muzeum, které se mělo stát samozřejmou součástí školního dne. Z hlediska muzejní pedagogiky byl významný rok 1934, kdy K. H. Jacob-Friesen poprvé použil tento pojem (muzejní pedagogika) ve své stati “Kulturně- historická muzea a škola”. Problematikou spolupráce muzea se školou se zabýval Adolf Reichwein (1898 – 1944) K rozvoji muzejní pedagogiky došlo v 60. letech 20. století, kdy začala být muzea otevírána školám a ve velkých muzeích začaly být připravovány programy pro žáky.

Z českých odborníků se muzei zabýval např. Josef Beneš, který zdůrazňoval nejen jejich vzdělávací, ale též výchovnou funkci. V současné době se pak otázkou muzejní pedagogiky zabývá Vladimír Jůva (např. Dětské muzeum-edukační fenomén pro 21. století)

Zdroj informací: Jůva, V.: Dětské muzeum - edukační fenomén pro 21. století. Brno 2004 Průcha, Walterová, Mareš: Pedagogický slovník. Praha 2003.