Mien Ruysová
| Mien Ruysová | |
|---|---|
| Narození | 12. dubna 1904 Dedemsvaart  Nizozemsko |
| Úmrtí | 9. ledna 1999 (ve věku 94 let) Dedemsvaart Nizozemsko |
| Alma mater | Delftská technická univerzita |
| Povolání | autorka, zahradní architektka, architektka a designérka |
| Příbuzní | Anna Charlotte Ruysová (sourozenec) |
| Ocenění | Spravedlivý mezi národy (1983) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Wilhelmina Jacoba (Mien) Moussaultová-Ruysová více známá jako Mien Ruysová (12. dubna 1904 Dedemsvaart – 9. ledna 1999 Dedemsvaart)[1] byla krajinářská a zahradní architektka původem z Nizozemska. Její odkaz je udržován v rodném městě, kde na ploše 25 000 m² vytvořila komplex experimentálních zahrad podle svých představ o pěstování rostlin a zahradní architektuře.[2] Spolu s osobnostmi, jako je například Piet Oudolf je Mien Ruysová řazena mezi hlavní představitele hnutí New Perennial wave (nová trvalková vlna).[3] Zasloužila se o výsadbu trvalek do soukromých zahrad.
Kariéra[editovat | editovat zdroj]
Svou kariéru zahájila v zahradní školce svých rodičů v Dedemsvaartu. Její otec Bonne Ruys založil v roce 1888 školku „Moerheim Nursery“ a specializoval se na trvalky. Mien Ruysová krátce studovala zahradní architekturu v Berlíně v roce 1920 a později absolvovala stáže v Anglii, např. ve městě Tunbridge Wells. Otec byl přítelem slavné zahradní architektky Gertrude Jekyll, od níž se naučila používat barevné kombinace .[4] Po návratu domů se zapojila do práce v rodinné firmě. Od roku 1924 Mien Ruysová začala experimentovat na pozemcích svých rodičů.[5] První zkušenosti ji přivedly k zásadě, že výběr rostlin je nutné vždy přizpůsobit půdním a klimatickým podmínkám.
Ve třicátých letech studovala architekturu u Marinuse Jana Granpré Molièra, známého nizozemského architekta a krajináře a zpočátku byla ovlivněna tzv. Delftskou školou. Inklinovala k jednoduchým, prostým tvarům a to ji vedlo ke spolupráci se skupinou významných architektů „8“ z Amsterdamu a „Opbouw“ z Rotterdamu.[6] Pracovala s architektem Gerritem Rietveldem[7], který v Bergeijku projektoval továrnu a park, který ji obklopuje, navrhovala Mien Ruysová.[8] Inspiraci čerpala od Mondriana, Van Doesburga a Christophera Tunnarda.[9]
Celoživotním dílem Mien Ruysové byly zahrady v Dedemsvaartu, které sloužily jako tvůrčí laboratoř, kde autorka zkoušela zahradní design před uvedením do praxe. Tyto experimenty byly základem pro další zahrady podle jejích návrhů a pomohly jí stát se jednou z nejpozoruhodnějších krajinných a zahradních architektů v Nizozemsku. V první polovině dvacátého století se zahrady v Dedemsvaartu staly nejvýznamnější trvalkovou školkou v Evropě.[1]
Až do konce druhé světové války se Mien Ruysová zabývala hlavně tvorbou velkých soukromých zahrad, ve kterých měly významné místo trvalkové záhony. Po válce se věnovala také veřejné zeleni a její tvorba té doby byla charakterizována používáním šikmých linií a úhlů v kontrastu s pravidelnými domy. Později se ale vrátila k rovným liniím často ve formě pravidelně zastřižených zelených čtverců v kontrastu s rozvolněným vzhledem trvalek.[10]
Mien Ruysová v Nizozemsku vydala řadu knih, nejznámější z nich je Het Vaste plantenboek (Kniha trvalek). Se svým manželem Theo Moussaultem[1] (bývalý majitel amsterdamského týdeníku De Groene Amsterdammer)[7] vydávala od roku 1955 čtvrtletník Onze eigen Tuin (Naše vlastní zahrada), který je stále považován za jednu z nejkreativnějších nizozemských publikací v této oblasti[11] a obsahoval také „zahradnické poučky pro začátečníky“. Mien Ruysová zemřela v roce 1999.[12]
Styl a vliv[editovat | editovat zdroj]
Ruysová patří mezi uznávané zahradní architekty. Časopis Trouw ji zařadil mezi deset nejvlivnějších zahradních architektů na světě. Její styl je charakterizován jako jasný, přímý a holý. Byla ovlivněna japonským designem a použitím obdélníkových prostor, vody, bambusu a dřeva. Je jí přičítána schopnost vytvářet otevřené a přehledné prostory i v malých zahradách.
Experimentovala s různými levnými a odpadovými materiály, nejúspěšnější byla s oblázkovými dlaždicemi a pražci. Rovněž se pokoušela o použití recyklovaných plastů.[9] Její použití starých železničních pražců vedlo ke konceptu zahrad „bielzentuin“ (od „biels,“ nizozemské slovo pro pražec). První bielzentuin udělala v roce 1956, v zahradě bytového domu v Overveen postaveném nizozemským architektem Gerardem Holtem. Dům je na seznamu městských památek.[13] To vedlo k velkému využívání pražců v nizozemských zahradách a Mien Ruysové se začalo říkat „Bielzen Mien“. Práce Mien Ruysové významně ovlivnily mnoho dalších architektů během 20. a počátku 21. století.[9] Jako originální lze hodnotit i používání vyšších travin ve skupinách a cílená práce s prostorem a liniemi. Její práce jsou typické asymetrickou kompozicí hmot, zřetelnými úhly a překrývajícími se tvary. Brzy po válce tvořila zahrady s diagonální úpravou, s ohledem na postavení domu, což jí vyneslo přezdívku „Schuine Mien“ (Šikmá Mien).[9] Během dalších let se její styl změnil.
V úpravách kladla důraz na jednoduchost a snadnou údržbu. Ovlivnila vytváření soukromého prostoru intimních malých částí zahrad, tak jak o to usilovala Gertrude Jekyll. V souladu s pracemi Gertrudy Jekyll rovněž používala přírodní styl zahradních úprav místo kobercových výsadeb křiklavých barev.[9] Vlivem vzestupu používání funkcionalistických a dalších ozdobných úprav okleštěných budov docházelo ke zjednodušování zahrady, která měla být v souladu s budovou. Vždy hledala podstatu prostoru a možnosti místa; jednoduché a funkční rozvržení s volnou, přirozenou výsadbou.
Její úpravy zahrad lze popsat jako vyvážené s kontrastními texturami, tvary a barvami, v souladu s dobovou módou. Používala trávy v kontrastu s vodou. Používala velké nebo malé vodní plochy. Výsadby jsou provedeny tak, aby dávaly pocit přírody a přirozenosti.[9] Domnívala se, že trvalky umožňují zažít přírodu v zahradě, což pokládala za důležitou funkci zahrady.
Významně ovlivnila masové používání trvalek nabídkou levných rostlin a použitím rostlin vhodných pro různá stanoviště.[9] Významné bylo také její využívání a šíření rostlin pěstovaných z cibulí.[14] Její rady o tom, jak a kde sázet cibuloviny byly vyhledávány i ve Spojených státech.[15]
Hlavní rysy tvorby[editovat | editovat zdroj]
Výraznými znaky tvorby, které se ovšem neobjevují vždy a u všech prací autorky jsou:[9]
- dobrá znalost botaniky, včetně barvy, tvaru a textury rostlin
- používání travin ve velkých skupinách
- použití jednoduchosti a rytmu jako výrazných výtvarných prostředků vnímaných pozorovatelem
- experimenty se stavebními materiály
- použití uměleckých artefaktů na místech komunikačních spojení
Tuinen Mien Ruys[editovat | editovat zdroj]
Muzeum s názvem Tuinen Mien Ruys (Zahrady Mien Ruysové) bylo otevřeno v roce 1976 a obsahuje 25 modelových zahrad. Je spravováno nadací Foundation Tuinen Mien Ruys, která začala spolupracovat s Rijksdienst voor het Cultureel Erfgoed v roce 2001. V důsledku toho byl v říjnu 2004 třem ze zahrad udělen status „Rijksmonument“ (národní kulturní památka). V roce 2014 bylo přidáno dalších šest zahrad z období rekonstrukce. Celý komplex je městskou památkou a je přístupný pro veřejnost.
V roce 2002 muzeum Tuinen Mien Ruys vydalo zprávu, že z důvodu finančních potíží rozšiřuje své aktivity.[7] Nadace se také rozešla se školkami Moerheim, na které bylo muzeum stále připojeno a vybudovalo si svůj vlastní vchod. S pomocí dobrovolníků a dárců se stal rozpočet opět účetně finančně vyrovnaným v roce 2008.[16]
-
Zahrada v muzeu Mien Ruysové. -
V úpravách klade důraz na jednoduchost a zohledňuje potřebu snadné údržby. -
-
Ovlivnila vytváření soukromého prostoru intimních malých částí zahrad, tak jak o to usilovala G. Jekyllová, navíc s jednoduchostí tehdy módních úprav. -
Zasazením výsadeb přímo do zpevněné plochy chodníků a odpočivadel omezuje náklady na údržbu. -
Zahrada v muzeu Mien Ruysové. Zahrady vzniklé zjevně pod vlivem Jekyllové. -
Zahrada v muzeu Mien Ruysové. Zahrady vzniklé zjevně pod vlivem Jekyllové. -
.jpeg)
Významné projekty[editovat | editovat zdroj]
- Firemní zahrada pro KNSM na KNSM Island, v Amsterdamu, nyní přejmenovaná na Mien Ruysplantsoen (1956, 1994)
- Zahrada pro Diaconessenhuis (nemocnice), v Amsterdamu
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mien Ruys na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c SCHOLMA, Anet. Der Garten - ein Ort des Wandels: Perspektiven für die Denkmalpflege. [s.l.]: vdf Hochschulverlag, 2006. Dostupné online. ISBN 978-3-7281-3033-4. Kapitola Versuchsgarten Mien Ruys in Dedemsvaart, s. 117–25. (německy)
- ↑ ABBS, Barbara. Gärten in den Niederlanden und Belgien: ein Reiseführer zu den schönsten Gartenanlagen. [s.l.]: Birkhäuser, 2000. Dostupné online. ISBN 978-3-7643-6185-3. S. 24–25. (deRotterdamu)
- ↑ CARR, Douglas. It's time to grow Dutch; A new wave of gardeners have brought the old style back in vogue, finds Douglas Carr. S. 10. The Herald (Glasgow),The Herald [online]. 27. 4. 2002. S. 10. (anglicky)
- ↑ JEKYLL, Gertrude. The unknown Gertrude Jekyll. [s.l.]: Frances Lincoln, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-7112-2611-1. S. 67. (anglicky)
- ↑ HUISMAN, Jaap. Modernist Mien Ruys deed meer dan bielzen leggen. de Volkskrant. 13. 1. 1999. Dostupné online. (nizozemsky)
- ↑ Mien Ruys na tuinenmienruys.nl
- ↑ a b c LANGE, Harry de. Tuinen van Mien Ruys bedreigd. Trouw. 31. 7. 2002. Dostupné online. (nizozemsky)
- ↑ Bergeijks design in beeld. Eindhovens Dagblad. 8. 10. 2008. Dostupné online. (nizozemsky)
- ↑ a b c d e f g h Mien Ruys – Dedemsvaart, Netherlands [online]. [cit. 2014-09-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (anglicky)
- ↑ PRUDKOVÁ, Nikol. Přírodní zahrada a její význam pro soudobou společnost [online]. Brno: Mendelova univerzita, 2017 [cit. 2019-11-23]. Dostupné online.
- ↑ BOTMAN, Afra. Hype in tuinen en tuinbladen: In zijn outdoor-trui staat vader te hakselen. Trouw. 7 March 1998. Dostupné online. (nizozemsky)
- ↑ Tuinarchitecte Mien Ruys overleden. Trouw. 12. 1. 1999. Dostupné online.
- ↑ Straat: Lonbar Petrilaan [online]. Bloemendaal [cit. 2010-05-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-06-09. (nizozemsky)
- ↑ MUNSTER, Karin van. Voor werkende vrouwen zijn verwilderingsbollen een zegen. Trouw. 23. 11. 1996. Dostupné online. (nizozemsky)
- ↑ Bulb-planting tips help bypass some common pitfalls [online]. The Modesto Bee], 24. 11. 1989. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
- ↑ DALEN, Cor van. Tuinen Mien Ruys zijn uit problemen. De Stentor [online]. 2. 4. 2008. Dostupné online. (nizozemsky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mien Ruysová na Wikimedia Commons - Oficiální stránky muzea
- Fotografie Archivováno 11. 9. 2014 na Wayback Machine.
- Why Mien Ruys Is Thought Of As The Leader of The New Perennial Movement Archivováno 14. 9. 2014 na Wayback Machine.
