Marlen Chucijev
| Marlen Chucijev | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | მარლენ ხუციევი |
| Narození | 4. října 1925 Tbilisi |
| Úmrtí | 19. března 2019 (ve věku 93 let) Moskva |
| Příčina úmrtí | nemoc |
| Místo pohřbení | Trojekurovský hřbitov v Moskvě |
| Alma mater | Gerasimovova všeruská státní univerzita kinematografie |
| Povolání | herec, filmový režisér, scenárista, divadelní pedagog, pedagog a filmový scenárista |
| Zaměstnavatelé | Vyšší kurzy pro scenáristy a režiséry |
| Ocenění | Grand Jury Prize of the Venice Film Festival (1965) Státní cena Ruské federace (1993) zasloužilý umělecký pracovník RSFSR Řád přátelství Medaile 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina … více na Wikidatech |
| Děti | Igor Khutsiyev |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Marlen Chucijev (4. října 1925 Tbilisi – 19. března 2019 Moskva) byl sovětský a gruzínský filmový režisér. Světové proslulosti dosáhl pod ruskou podobou svého jména, jeho původní gruzínské jméno znělo Marlen Chucišvili. V 60. letech patřil k nejméně konvenčním sovětským filmařům, především díky snímkům Je mi dvacet let a Červencový déšť. Především v souvislosti s nimi se hovořilo o "sovětské nové vlně". Sovětské úřady mu po uvedení druhého z filmů takřka na dvě dekády zakázaly točit.[1]
Život[editovat | editovat zdroj]
Jeho otec byl zastřelen během Stalinovy velké čistky.[2] Chucijev vystudoval režii na Gerasimovově institutu kinematografie, absolvoval roku 1952. Byl zde žákem Igora Savčenka.[3] Na velkém plátně debutoval roku 1956 filmem Jaro v Zarečné ulici (Věsna na Zarečnoj ulice), kde ještě zachoval schéma romantického filmu, měl také mimořádný divácký ohlas, shlédlo ho 30 milionů diváků.[3] Roku 1958 uvedl do kin druhý snímek, již méně schematický, příběh válečného sirotka Fjodora a muže, který si ho osvojil, pod názvem Vlaky se vracejí (Dva Fjodora). Film založil slávu herce Vasilije Šukšina. V 60. letech pak přišel Chucijev se dvěma neotřelými snímky, které ho proslavily a vysloužily mu pověst alternativce mezi sovětskými tvůrci: Je mi 20 let (Mne dvadsat let) a Červencový déšť (Julskij dožd). Často byly přirovnávány k dílům francouzské nebo československé nové vlny. První z nich si odvezl z Benátského festivalu Stříbrného lva - Velkou cenu poroty. A to navzdory tomu, že ho poznamenala cenzura, instruována osobně generálním tajemníkem sovětských komunistů Nikitou Chruščovem. Původně čtyřhodinový snímek byl zkrácen o hodinu a půl a byl změněn i název - původní zněl Iljičova brána (Zastava Iljiča). Červencový déšť, doprovázený hudbou Bulata Okudžavy, ještě více zaostřil deziluzivní a skeptický pohled na sovětskou realitu. Bezútěšnost, jež z filmu čišela, neunikla mocenským strukturám sovětského režimu. Chucijev byl odstaven, směl jen učit na své alma mater. K filmové kameře se směl vrátit až za osmnáct let, roku 1984. Tehdy natočil snímek Posleslovije. Po nástupu perestrojky Michaila Gorbačova byl jmenován roku 1986 národním umělcem SSSR.[4] Po pádu komunismu natočil ještě dva filmy, roku 1992 Beskonečnosť, která si přivezla vedlejší cenu z Berlinale, a v roce 2017 se Chucijev rozloučil snímkem Něvěčerňaja.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ COXE, Brinton Tench. An Imprint of the Times: Marlen Khutsiev's "July Rain" and the End of the Thaw. Ulbandus Review. 2005, roč. 9, s. 30–47. Dostupné online [cit. 2023-07-30]. ISSN 0163-450X.
- ↑ BERDY, Michele A. Director Marlen Khutsiev Has Died. The Moscow Times [online]. 2019-03-19 [cit. 2023-07-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Marlen Khutsiev, Unsung Master of the Modern Cinema. Harvard Film Archive [online]. 2016-10-09 [cit. 2023-07-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Zomrel kultový sovietsky režisér Marlen Chucijev. Pravda.sk [online]. 2019-03-19 [cit. 2023-07-30]. Dostupné online. (slovensky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Marlen Chucijev na Wikimedia Commons
