Přeskočit na obsah

Manifest české moderny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Manifest Česká moderna byl vydán v roce 1895 v časopise Rozhledy a formuloval představy a požadavky nové generace umělců. Autoři manifestu, mezi nimiž byli F. X. Šalda, František Václav Krejčí, Antonín Sova, Otokar Březina, Josef Svatopluk Machar, Vilém Mrštík a Josef Karel Šlejhar, prosazovali individualismus v literatuře a požadovali právo na osobité pojetí tvůrčí práce.

Před vydáním manifestu došlo k tzv. sporům o Hálka, které vyvolal Macharův článek v Naší době z 20. října 1894. V něm označil Hálka za druhořadého básníka a vyzdvihl přínos Jana Nerudy. Macharova kritika vyvolala v tisku řadu útoků, což podnítilo myšlenku o semknutí mladých autorů k společné aktivitě proti politickému žurnalismu a zastáncům dosavadního směru literatury. Již v lednu 1895 začal Machar vážně uvažovat o vydání "prohlášení mladých", přičemž teze k manifestu byly nakonec sepsány v říjnu, většinou za přispění Šaldy. Není však zcela jasné, které pasáže patří jednotlivým autorům.

Mladá generace spisovatelů byla bez jednotného uměleckého programu, spojoval je především rozchod s vládnoucí politikou, nonkonformismus a polemika s politickými představiteli. Tato generace se odlišovala od svých předchůdců a navazovala na tradice Havlíčka a Nerudy.

Zánik České moderny

[editovat | editovat zdroj]

Za hlavní viníky rozporů v rámci České moderny byli považováni Vilém Mrštík a F. X. Šalda, přičemž Mrštík byl označen jako ten, kdo „zatloukal poslední hřebík do rakve“[1] tohoto hnutí. J. K. Šlejhar, který měl k manifestu negativní postoj, vyjádřil se o něm jako o „pustém žvástu“[1], což vyvolává otázky ohledně jeho skutečných záměrů, zejména ve světle jeho dřívějšího souhlasu s modernou.

Situace uvnitř skupiny se začala komplikovat už v říjnu 1895, kdy Krejčí vyjádřil obavy o její stabilitu, jelikož její členové se neshodovali a čelili osobním antipatiím. Po dvou měsících existence se začali jednotlivci osamostatňovat, přičemž mnozí již neviděli smysl v kolektivním úsilí. V tomto kontextu J. Třebický ve svém článku Zasláno kritizoval mladé autory a vyzval k větší shovívavosti vůči staré generaci, což pobouřilo Šaldu a Machara, vedoucí k Šaldovu rozhodnutí vystoupit z České moderny.

I když se situace komplikovala a někteří autoři, jako Antonín Sova, se od skupiny distancovali, Machar a Šalda i nadále usilovali o prosazení ideálů manifestu a jeho oživení. Přes rozpad České moderny se Machar a Šalda stali populárními autory, přičemž Macharovy knihy se prodávaly ve velkých nákladech a Šalda si udržel status významné kritické autority.

  1. a b KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Vzpomínky. 1. vyd. Praha: Thyrsus 278 s. ISBN 978-80-901774-0-6. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Vzpomínky. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1994, s. 139.
  • Merhaut, L., Cesty polemiky. Význam a proměny žánru polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2021. ISBN 978-80-7671-020-7 (print), ISBN 978-80-7671-021-4 (online)
  • Pešat, Z., Jak vznikl Manifest České moderny. In: Urban, Otto M. - Merhaut, Luboš. Moderní revue 1894-1925. Praha: Torst, 1995 396 s., ISBN 80-85639-63-7
  • STRÁNSKÁ, Vlasta. Polemiky směřující k vzniku a poté rozpadu manifestu Česká moderna. Rigorózní práce. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury, 2020.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]