Magion

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Magion (rozcestník).
Magion 1
Výrobce Ústav fyziky atmosféry Československé akademie věd
Úloha průzkum MAGnetosféry a IONosféry
Délka 30 cm
Šířka 30 cm
Výška 16 cm
Hmotnost 15 kg
Parametry dráhy
Centrální těleso Země
Apogeum 1764 km
Perigeum 406 km
Sklon dráhy 82,96°
Perioda 96,4 min

Magion je název řady malých družic Země určených k výzkumu parametrů MAGnetického pole, IONosféry a plazmatu v okolí Země. Tyto družice byly součástí fyzikálních výzkumů v rámci československého kosmického programu. Vyvinuli je pracovníci Geofyzikálního ústavu ČSAV (od roku 1994 lidé i program přešli do Ústavu fyziky atmosféry AV ČR) a od roku 1978 vypouštěny s družicemi v rámci mezinárodního programu Interkosmos. Poslední dvě startovaly společně s většími satelity programu Interbol. Pohybovaly se po protáhlých eliptických drahách v horní ionosféře, případně procházely oblastmi se zvýšeným zářením (Van Allenovy pásy).

Magion 4 v apogeu vylétal až za pás geostacionárních družic a v některých obdobích roku opouštěl zemskou magnetosféru a zkoumal sluneční vítr.

Komunikaci s družicemi udržovala Česká radiová komunikační stanice v Panské Vsi.[1]

Magion 1[editovat | editovat zdroj]

Byl vypuštěn 24. října 1978 ze sovětského arktického kosmodromu Pleseck nosnou raketou Kosmos-3M společně s mateřskou družicí Interkosmos-18. Po umístění na oběžné dráze byly její parametry:

Pozemní testovací exemplář družice Magion 1

Družice měla tvar kvádru o rozměrech 30 × 30 × 16 cm a hmotnost 15 kg.[2] Z tohoto tělesa vyčnívaly do prostoru komunikační antény a prvky čidel. Povrch byl pokryt panely napájecích solárních článků. Stabilizaci družice v prostoru zabezpečoval magnetický systém interakcí se zemským magnetickým polem.

Mezi palubní vybavení patřil telemetrický vysílač v pásmu 137 MHz o výkonu 250 mW a vysílač v pásmu 400 MHz o výkonu 1,5 W. Pro povelování a řízení družice sloužil 24kanálový systém s přijímačem na frekvenci 149 MHz. Přístroje pro měření fyzikálních charakteristik byly představovány Geiger-Müllerovým počítačem záření, měřičem nízkofrekvenčního elektromagnetického pole, 16kanálovým frekvenčním analyzátorem a experimentem s měřením elektrického a magnetického pole do frekvence 16 kHz.

Magion 1 ukončil svoji výzkumnou činnost 10. září 1981, kdy vstoupil do hustých vrstev atmosféry a shořel.

Magion 2[editovat | editovat zdroj]

Magion 2 byl vypuštěn 28. září 1989 rovněž z kosmodromu Pleseck, ale s využitím nosné rakety Cyklon 3, spolu s mateřskou družicí Interkosmos 24 v rámci projektu Aktivní. Po umístění na dráze byly parametry oběžné dráhy družice:

Družice byla oproti Magionu 1 podstatně větší. Byla tvořena 26-stěnem a měla téměř kulový tvar. Její hmotnost dosahovala 50 kg. Díky větší ploše satelitu a solárních článků se zvýšilo množství generované elektrické energie na 12 W. Byla vybavena třísložkovým (vektorovým) a jednosložkovým (skalárním) magnetometrem, rádiovým spektrometrem, 3 plazmovými sondami, analyzátory energetických částic a vlnovým experimentem.

Po oddělení od mateřského tělesa se Magionu 2 otevřel pouze jeden sluneční panel ze čtyř a po deseti dnech přestal vysílat. Spojení bylo obnoveno 21. prosince, poté co se dostal na osvětlenou dráhu a zvýšila se jeho teplota.[3]

Magion 3[editovat | editovat zdroj]

Pozemní testovací model odpovídající družicím Magion 2 až 5

Magion 3 byl vypuštěn 18. prosince 1991 z kosmodromu Pleseck s využitím nosné rakety Cyklon 3 společně s družicí Interkosmos 25 v rámci projektu APEX (Aktivní Plazmový EXperiment). Po umístění na oběžné dráze byly parametry dráhy družice:

Družice byla rozměrově i vybavením téměř shodná s Magionem 2, hmotnost se zvýšila na 52 kg. Rovněž přístrojové vybavení bylo podobné, přibyl fotometr pro měření optických emisí vnější atmosféry Země.

Družice přestala vysílat v září 1992 a nadále zůstává na oběžné dráze.

Magion 4[editovat | editovat zdroj]

Magion 4 byl vypuštěn 3. srpna 1995 z kosmodromu Pleseck s využitím nosné rakety Molnija společně s družicí Interbol-1. Po umístění na oběžné dráze byly parametry dráhy družice:

Družice byla rozměrově i vybavením téměř shodná s Magionem 2 a 3, hmotnost se zvýšila na 59 kg. Rovněž přístrojové vybavení bylo podobné, přibyl rentgenový fotometr a dvousložková Langmuirova sonda.

Napájení družice zajišťovalo celkem 14 + 4 paralelně propojených solárních panelů se sekcemi o rozměrech 196 × 196 mm, 6 z nich bylo pevně umístěno na povrchu družice, zbývajících 12 se nacházelo na výklopných ramenech. Jmenovitý proud panelu byl 0,2 A při napětí 14 V. Za ideálních podmínek poskytovaly solární panely až 36 W elektrické energie.

Pro uložení energie byly na palubě dva akumulátory XB-1/2 složené z 10 Ni-Cd článků Varta RSQ-4. Jejich jmenovitá kapacita činila 4 Ah.

Pro změnu orientace v prostoru byla družice vybavena systémem 10 plynových trysek KDU o tahu 0,1±0,007 N umístěných v 6 směrech. Pracovní médium bylo uloženo v tlakové nádobě o objemu 1,85 dm³ při tlaku 22 MPa, tlak v pracovní komoře trysek byl okolo 0,31 MPa. Celkový impulz systému byl 300 Ns.

Palubní počítač byl postaven na bázi mikroprocesoru NSC-800. Zajišťoval sběr a základní zpracování dat z přístrojů, přijímal a interpretoval řídící pokyny, sestavoval telemetrické zprávy a vysílal vědecká data. Pro záznam dat mimo dosah radiové komunikace byl vybaven pamětí o kapacitě 4 Mbit. Radiová komunikace probíhala digitálně na rychlostech 1,23; 5,12; 20,48 anebo 40,96 kbit/s nebo analogově v pásmu širokém 10 Hz – 60 kHz. Frekvence palubních vysílačů byly 136,07 MHz, 137,15 MHz, 400,24 MHz, 400,57 MHz a 1534,75 MHz. Povelové přijímače pracovaly v pásmech 149 MHz a 450 MHz.

Sonda ukončila činnost 23. září 1997.[4]

Pomocí pozorování Magionu 4 byla zjištěna rychlost pohybu magnetopauzy.[5]

Magion 5[editovat | editovat zdroj]

Magion 5 je zatím poslední družicí této řady. Byl vypuštěn 29. srpna 1996 z kosmodromu Pleseck s využitím nosné rakety Molnija společně s družicí Interbol-2.

Parametry družice na oběžné dráze:[6]

Družice byla rozměrově i vybavením téměř shodná s předchozími družicemi, hmotnost se zvýšila na 62 kg. Přístrojové vybavení bylo podobné, přibyl analyzátor chladného plazmatu a dvě kamery pro snímání noční strany Země a pozorování optických jevů jako polární záře.

Krátce po dosažení oběžné dráhy však bylo s družicí ztraceno spojení, neboť správně nefungoval solární napájecí systém a došlo k vybití palubních akumulátorů. Družice tak byla považována za mrtvou a jen jednou měsíčně bylo prováděno povelové vysílání aktivačních signálů. Po téměř 20 měsících bylo 7. května 1998 opět navázáno spojení a družice začala odesílat vědecká data. Předpokládá se, že závada odezněla díky opakovanému zahřívání Sluncem a možnému přepálení zkratovaných spojů. Od června 2001 nebylo možno kvůli vyčerpání paliva natáčet sluneční panely, a proto družice vysílala jen v příhodných obdobích[7]. Poslední data z družice byla přijata 2. července 2002.[4]

Magion 5 přispěl k získání poznatků o teplotách elektronů a složení iontů ve výškách nad 300 km.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Michael Polák. 35 let: Legendární družice posílala data na Českolipsko. Českolipský deník [online]. 2013-11-25 [cit. 2013-11-26]. Dostupné online.  
  2. Historie Magionu [online]. Ústav fyziky atmosféry AV ČR, [cit. 2007-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. PACNER, Karel. Češi v kosmu. Praha : Academia, 2011. 191 s. ISBN 978-80-200-2033-8. Kapitola 5. Magiony příjemně překvapily, s. 57. Dále jen „Češi v kosmu“. 
  4. a b GRÜN, Marcel. První československá družice odstartovala před třiceti lety ze Sovětského svazu. iDnes [online]. 2008-10-24 [cit. 2008-10-24]. Dostupné online.  
  5. Češi v kosmu, s. 60
  6. VÍTEK, Antonín. 1996-050B - Magion 5 [online]. Velký katalog družic a kosmických sond SPACE 40, [cit. 2008-09-11]. Dostupné online.  
  7. Češi v kosmu, s. 63
  8. Češi v kosmu, s. 64

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LÁLA, Petr; VÍTEK, Antonín. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha : Mladá fronta, 1982.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]