Láska zpěvákem
| Láska zpěvákem | |
|---|---|
| L'Amour chanteur | |
.jpg) Jacques Offenbach | |
| Základní informace | |
| Žánr | opereta |
| Skladatel | Jacques Offenbach |
| Libretista | Charles Nuitter a Ernest L'Épine |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | francouzština |
| Datum vzniku | 1863 |
| Premiéra | 5. ledna 1864, Paříž, Théâtre des Bouffes-Parisiens |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Láska zpěvákem (ve francouzském originále L'Amour chanteur) je opereta o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Charlese Nuittera (vl. jm. Charles-Louis-Étienne Truinet) a Ernesta L'Épina. Premiéra se konala 5. ledna 1864 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens.
Vznik, historie a charakteristika
[editovat | editovat zdroj]Opereta Láska zpěvákem – v tisku je někdy označována jako opéra comique – byla napsána koncem roku 1863. Byla napsána za dvojím praktickým účelem: jednak byla hlavním bodem programu na zahajovacím večeru divadla Théâtre des Bouffes-Parisiens po nákladné opravě interiéru (na programu mu předcházela pařížská premiéra aktovky Lízinka a Fricek a následovala repríza Dvou slepců), jednak byla divadelním debutem zpěvačky Irmy Marié, sestry slavných pěvkyň Paoly Marié a Célestine Galli-Marié.[1]
Nuitterovo a L'Épinovo libreto se odehrává v poslední čtvrtině 17. století a je výslovně inspirováno Molièrovou komedií-baletem s hudbou Jeana-Baptista Lullyho L'Amour médecin (Láska lékařem). Jacques Offenbach tak mohl svým dílem vyjádřit svou úctu ke klasickému Molièrovu humoru a Lullyho hudbě.[2]
Kritika rozeznala Offenbachovy ambice i ve svém komickém oboru přiblížit se legendárním vrcholům francouzského hudebního divadla, ale výsledek nebyl přesvědčivý. A. Désiré v týdeníku La Comédie kritizuje volbu „tohoto žánru, který není dobrý, protože je to žánr nudný“.[2] I Francis Magnard v Le Figaro, jehož šéfredaktor patřil k Offenbachovým blízkým přátelům, si nebral servítky: „…[Láska zpěvákem] velmi nudila. Tu a tam se v hudbě Lásky zpěvákem našly hezké detaily, ale ty nezachrání ani partituru, ani hru…“[3] Alfred Wolf, recenzent Offenbachovi nakloněného týdeníku Le Journal amusant bere Lásku zpěvákem v ochranu proti „velmi přísné“ kritice ostatního tisku, jeho obrana však nevyznívá velmi přesvědčivě: „Pokus o přiblížení staré komedie nebyl šťastný, ale zasloužil úctu.“[4] Také Gustave Bertrand v hudebním týdeníku Le Ménéstrel lituje neúspěchu (byť dle jeho názoru zaslouženého) tohoto díla, které své tvůrce „stálo nepochybně mnoho úsilí“.[5] Dle jeho názoru má Láska zpěvákem „určité délky“[5] – podle názoru Charlese Monseleta v týdeníku Le Monde illustré je „k smrti zdlouhavá“[6]. Tisk se rovněž domníval, že nejde o vhodné dílo pro zábavné divadlo, jakým byly Bouffes-Parisiens: recenzent Revue et gazette musicale de Paris poznamenává, že jde o projekt „poněkud pretenciózní“[7], a A. Wolf ohledně skladatele a obou libretistů tvrdí: „Může-li se duchaplný muž zmýlit v divadle, není důvodu, proč by se zmýlit v divadle nemohli tři duchaplní mužové.“[4] Hlavní představitelka Irma Marié získala přiměřené pochvaly za to, jak zvládla svou náročnou koloraturní roli, u publika i kritiky však zanechala menší dojem než představitelka Lízinky Zulma Bouffar, stejně jako celkově nenáročná Lízinka a Fricek u všech předstihla Lásku zpěvákem.[2][4][5][6][7][3] Jak psal Francis Magnard, „M. Offenbach zjevně pracoval mnohem více na Lásce zpěvákem [nežli na Lízince a Frickovi], bylo to však zcela zbytečné.“[3]
Gustave Bertrand v hudebním týdeníku Le Ménéstrel vyzdvihuje z hudebních čísel bujnou předehru s „ultra-klasickými“ momenty, rychle zpívaný komický duet Guillauma a Villebrequina, kvartet a menuet. Vrcholem partitury měla být scéna obou „lékařů“ s odkazy na slavnou Molièrovu komedii s hudbou Jeana-Baptista Lullyho L'Amour médecin (Láska lékařem), jíž následovalo hudebně-taneční divertissement ve stylu francouzské barokní opery L'Eau, la terre, l'air, le feu (Les Éléments), v němž se tančil i starý dvorský tanec branle[1] – obojí však i příznivě laděná Bertrandova kritika označuje jako „poněkud malátné“.[5] Revue et gazette musicale de Paris tvrdí, že „Offenbach a jeho hudba ledy neroztopily.“[7] Charles Monselet Lásku zpěvákem označuje pasticcio a jízlivě poznamenává, že „trocha nápaditosti je nutná, dokonce i v pasticciu“.[6]
Jednalo se tedy o jeden z mála nesporných neúspěchů Offenbachovy kariéry, navíc na jejím vrcholu. Již 18. ledna 1864 na plakátech nahradila jiná aktovka, Signor Fagotto, která měla premiéru v předchozí sezóně v Bad Ems (stejně jako Lízinka a Fricek) a která byla na pařížském jevišti přijata s mnohem lepším ohlasem než Láska zpěvákem.[1] Hudba nešťastné operety dokonce nebyla vůbec publikována, a to jako poslední případ v Offenbachově jevištní kariéře, s výjimkou drobného Šlehačkového dortu (1875).[8]
Osoby a první obsazení
[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor | světová premiéra (5. 1. 1864) |
|---|---|---|
| Guillaume | tenor | Étienne Pradeau |
| Araminte, jeho dcera | soprán | Irma Marié de l'Isle |
| Olivette, služebná | soprán | Géraldine |
| Théophraste Villebrequin, prokurátor | baryton | Désiré (vl. jm. Amable Courtecuisse) |
| Ergaste, učitel zpěvu | baryton | Charles-Henri Edmond Duvernoy |
| Lambert, učitel tance | tenor | Édouard Georges |
Děj operety
[editovat | editovat zdroj](Salón v Paříži kolem roku 1675) Bohatý měšťan Guillaume má dceru Araminte, kterou chce provdat za prokurátora Théophrasta Villebrequina, přísného suchara, který se nedokáže vyjadřovat jinak než v právnickém žargonu. Neprozřetelně však svou dceru vzal do Opery a tam se Araminte bezhlavě zamilovala do zpěváka Ergasta. Aby se vyhnula sňatku s prokurátorem a aby získala svému milému přístup do domu, předstírá zvláštní nemoc – dokáže komunikovat výlučně zpěvem a pohybovat se jen tanečním krokem. Její otec sice v Opeře zjistil, že se mu tento žánr protiví, ale chytrá služebná Olivette ho přesvědčí, že k vyléčení své dcery musí najmout hudebníky-lékaře. Jedním z nich je operní zpěvák Ergaste, druhým tanečník Opery Lamberta, čirou náhodou zase milenec Olivettin. Ti uspořádají odbornou zpívanou konzultaci a jako terapeutické cvičení navrhnou Guillaumovi, aby ve svém domě uspořádal zpívané a tančené pastorále, kterého se bude Araminte účastnit. Až prý zjistí, jaké je to zpívat na scéně profesionálně, jistě ji to omrzí. Uskuteční se proto bizarní barokní opéra-ballet na alegorické téma čtyř živlů, v níž Araminte hraje Amora. Do něho jsou zapojeni volky nevolky všichni přítomní, a zatímco ke konci představení tančí Guillaume své sólo, oba mladíci Araminte unesou. Guillaume vyhlašuje poplach, ale Araminte se brzy vrací: podepsala smlouvu s Operou za plat osmnáct set franků a díky finanční samostatnosti a dokonce povolení od samotného krále si teď navíc může vzít, koho chce, totiž Ergasta.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c YON, Jean-Claude. Jacques Offenbach. Paris: Gallimard, 2010. 800 s. ISBN 978-2-07-013097-9. S. 288–290. (francouzsky)
- ↑ a b c DÉSIRÉ, A. Bouffes-Parisiens. La Comédie. 1864-01-10, roč. 2, čís. 41, s. 3–4. Dostupné online [cit. 2020-01-30]. (francouzsky)
- ↑ a b c MAGNARD, Francis. Bouffes-Parisiens: La nouvelle salle. Le Figaro. 1864-01-10, roč. 11, čís. 929, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-01-30]. ISSN 0182-5852. (francouzsky)
- ↑ a b c WOLF, Albert. Chronique Théâtrale. Le Journal amusant. 1864-01-14, roč. 9, čís. 420, s. 7. Dostupné online [cit. 2020-01-30]. ISSN 2017-2966. (francouzsky)
- ↑ a b c d BERTRAND, Gustave. Semaine théâtrale. Le Ménéstrel. 1864-01-10, roč. 31, čís. 6, s. 3–4. Dostupné online [cit. 2020-01-30]. ISSN 1247-9519. (francouzsky)
- ↑ a b c MONSELET, Charles. Théâtres. Le Monde illustré. 1864-01-09, roč. 8, čís. 352, s. 30. Dostupné online [cit. 2020-01-30]. ISSN 0996-2336. (francouzsky)
- ↑ a b c S., P. Théâtre des Bouffes-Parisiens: Réouverture. Revue et gazette musicale de Paris. 1864-01-10, roč. 31, čís. 2, s. 2–3. Dostupné online [cit. 2020-01-30]. ISSN 2419-4514. (francouzsky)
- ↑ Yon, c. d., s. 759-768.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Rukopis fragmentu operety Láska lékařem, píseň a sbor "Que tout se taise en ma présence", ve sbírkách Beineckeho knihovny Yaleovy univerzity.