Koučování
Koučování (koučink) je proces, podporující hledání individuálních řešení pro jedince v jím zvolené oblasti. Kouč není trenér ani poradce (mentor), ale hledá řešení společně s klientem. Termín pochází z anglického slovesa coach (trénovat, vést). Pochopení podstaty koučování ulehčuje i metafora kočího (v angl. coach) nebo dostavníku – jako prostředku, pomáhajícího dostat se důležité osobě pohodlným způsobem z místa, kde právě je, na místo, kde chce být.
Definice[editovat | editovat zdroj]
Česká definice koučování vyzdvihuje, že „dospělý člověk se nejlépe učí praxí a vlastní zkušeností“, a koučování charakterizuje jako metodu užívanou „k taktnímu a ohleduplnému ovlivňování“.[1] Maren Fischer-Epe uvádí, že „koučování je kombinace individuálního poradenství, osobní zpětné vazby a prakticky orientovaného tréninku; účelem je dosahování profesního a osobnostního rozvoje.“[2] Koučování není psychoterapie. I když koučování může mít někdy podobný efekt jako psychoterapie, není ho dosaženo aplikací psychologických a psychoterapeutických teorií, ale díky vlastní cestě, kterou si klient k výsledku najde.
Mezinárodní federace koučů definuje koučování jako partnerství s klientem v tvořivém procesu, který provokuje myšlení a inspiruje klienta k maximalizaci jeho osobního a profesního potenciálu.
Americká komunita Coachville (kterou založil Thomas Leonard – zakladatel ICF) koučování definuje jako "konverzaci, ve které kouč pomáhá hráči (klientovi) hrát jeho hru lépe a vyhrávat ji podle klientových vlastních pravidel". Koučování zde vychází z herní metafory – tedy z teze, že cokoliv v životě se dá hrát jako hra.
Kouči vystupují jako rovnocenní partneři, spolupracovníci, průvodci, důvěrníci, partneři. Pracují s jedinci tak, že pomocí otázek podněcují jejich různé pohledy na věc, pomáhají prohloubit jejich uvědomění (co vlastně chci, na čem mi záleží, co naopak vůbec nechci, …) a podporují je při nacházení vlastních zdrojů, potřebných k realizaci vlastních záměrů a cílů. Kouč klientovi neradí, nic nedoporučuje ani neschvaluje, nic mu nepodsouvá ani ho nikam nesměřuje – neovlivňuje klienta svým postojem. U kouče je důležitá absolutní důvěra v klienta, v jeho celistvost a v jeho schopnost najít vlastní řešení.
Typy koučování[editovat | editovat zdroj]
Podle hloubky, kterou zasahuje[editovat | editovat zdroj]
- Transakční koučování – podporuje změnu akce.
- Transformační koučování – mění člověka samotného.
Podle oblasti života, které se dotýká[editovat | editovat zdroj]
- Profesní koučování – týkající se pracovních záležitostí.
- Osobní koučování nebo životní koučink (life coaching) – zabývající se tématy soukromého života lidí, např. životní spokojenosti, osobní produktivity, partnerských vztahů nebo single života[3].
Podle počtu osob, se kterými pracuje[editovat | editovat zdroj]
- Individuální koučink
- Týmový (skupinový) koučink
Koučovací metody[editovat | editovat zdroj]
- GROW (koučink)
- Inner Game
- Život Jako Hra (Play-Two-Win)
- Inner Freedom
- World Power
Mýty o koučování[editovat | editovat zdroj]
- Mýtus#1 Kouči radí lidem. Koučování není poradenství. Kouči rozvíjejí potenciál klientů pomocí kladení silných otázek, aktivního naslouchání a přímé komunikace. Rady klientům jsou dokonce jednou z koučovacích chyb. Kouči často mají také roli konzultantů/mentorů – rady však udělují jen v oblastech, ve kterých mají prokazatelnou expertízu a výhradně se souhlasem klienta.
- Mýtus#2: Koučem se může stát každý. Ačkoliv je koučování neregulovaná profese, koučem se nemůže stát každý. Na koučování je především třeba mít vyzrálou a vyrovnanou osobnost. Kouči potřebují absolvovat akreditovaný výcvik metod a dovedností, aby dokázali svoji práci dělat na profesionální úrovni. Koučování se nelze naučit z knih.
- Mýtus#3: Každý je dnes koučem, koučů už je dnes hodně. – Počet odborníků v každé profesi je určen poptávkou na trhu, stejně tak je to i v koučování.
- Mýtus#4: Já se koučuju sám, kouče nepotřebuji. - Po praktické stránce nelze dosahovat stejných efektů pomocí sebekoučování, jako pomocí kouče. Do tzv. "slepých míst" v mysli se člověk sám nedostane. Pomoc druhé osoby má nesrovnatelně účinnější efekt, než snaha o sebekoučování.
- Mýtus#5: Kouče nepotřebuju, na to abych si popovídal mám přátele. – Účelem přátelských konverzací je sdílení příběhů. Účelem koučovacích konverzací je rozvoj potenciálu a dosahování cílů. Jedná se o dvě naprosto odlišné konverzace s jiným záměrem. Ačkoliv vás přátelé vyslechnou, v přátelských konverzacích nedochází k efektivnímu seberozvoji
Seznam českých koučů[editovat | editovat zdroj]
Kouči s nejvyšší certifikací ICF MCC:
- Vladimír Tuka, MCC
- Aleš Vrána, MCC, MBA
Aktuální seznam certifikovaných koučů je k nalezení v registru koučů ICF - Coachfederation.cz
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X.
- ↑ Fischer-Epe 2006, s. 17
- ↑ Singles koučink | Seberozvoj pro nezadané. Singles koučink | Seberozvoj pro nezadané [online]. [cit. 2018-02-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-02-18. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- WILDFLOWER, Leni. Skrytá historie koučování. Praha: Portál, 2015.
- MOHAUPTOVÁ, Eva. Týmový koučink. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0350-6.
- WHITMORE, John. Koučování. Praha: Management Press, 2009. ISBN 978-80-7261-209-3.
- FISCHER-EPE, Maren. Koučování. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-140-9.
- ŠIMKOVÁ, Jantte. Žijte své lepší já. Praha: Portál, 2017. ISBN 978-80-262-1247-8.
- PARMA, Petr, Umění koučovat. Praha: Alfa Publishing, 2006.
- ATKINSON, Marilyn, Koučink - věda i umění: vnitřní dynamika. Praha: Portál, 2009
- VOKÁČOVÁ, Magdaléna, Zakázaná učebnice koučování, aneb, Zápisky účastníků výcviku, Praha, Inner Vinner, 2013
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu koučování na Wikimedia Commons - The International Coach Federation (ICF) (anglicky)
- česká pobočka: ICF Czech Chapter
- The European Mentoring and Coaching Council (anglicky)
- Česká asociace koučů Archivováno 7. 1. 2008 na Wayback Machine.
