Koučování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Koučování (též koučing nebo koučink) je proces, podporující hledání individuálních řešení a rozvoj člověka v ním zvolené oblasti. Kouč není trenér ani poradce, ale hledá řešení společně s klientem. Termín pochází z anglického slovesa coach (trénovat, vést). Pochopení podstaty koučování ulehčuje i metafora koče (v angl. coach) nebo dostavníku - jako prostředku, pomáhajícího dostat se důležité osobě pohodlným způsobem z místa, kde právě je, na místo, kde chce být.

Definice[editovat | editovat zdroj]

Česká definice koučování vyzdvihuje, že „dospělý člověk se nejlépe učí praxí a vlastní zkušeností“, a koučování charakterizuje jako metodu užívanou „k taktnímu a ohleduplnému ovlivňování“.[1] Maren Fischer-Epe uvádí, že „koučování je kombinace individuálního poradenství, osobní zpětné vazby a prakticky orientovaného tréninku; účelem je dosahování profesního a osobnostního rozvoje.“[2] Koučování není psychoterapie. I když koučování může mít někdy podobný efekt jako psychoterapie, není ho dosaženo skrz psychologické a psychoterapeutické teorie, ale díky vlastní cestě, kterou si klient k výsledku najde.

Mezinárodní federace koučů definuje koučování jako partnerství s klientem v tvořivém procesu, který provokuje myšlení a inspiruje klienta k maximalizaci jeho osobního a profesního potenciálu.

Americká komunita Coachville (kterou založil Thomas Leonard - zakladatel ICF) koučování definuje jako "konverzace, ve které kouč pomáhá hráči (klientovi) hrát jeho hru lépe a vyhrávat ji podle klientových vlastních pravidel". Koučování zde vychází z herní metafory - tedy z teze, že cokoliv v životě se dá hrát jako hra.

Kouči vystupují jako rovnocenní partneři, spolupracovníci, průvodci, důvěrníci, partneři. Pracují s jedinci tak, že pomocí otázek podněcují jejich různé pohledy na věc, pomáhají prohloubit jejich uvědomění (co vlastně chci, na čem mi záleží, co naopak vůbec nechci, ...) a podporují je při nacházení vlastních zdrojů, potřebných k realizaci vlastních záměrů a cílů. Kouč klientovi neradí, nic nedoporučuje ani neschvaluje, nic mu nepodsouvá ani ho nikam nesměřuje - neovlivňuje klienta svým postojem. U kouče je důležitá absolutní důvěra v klienta, v jeho celistvost a v jeho schopnost najít vlastní řešení.

Typy koučování[editovat | editovat zdroj]

Podle hloubky, kterou zasahuje[editovat | editovat zdroj]

  • Transakční koučování – podporuje změnu akce.
  • Transformační koučování – mění člověka samotného.

Podle oblasti života, které se dotýká[editovat | editovat zdroj]

Podle počtu osob, se kterými pracuje[editovat | editovat zdroj]

  • Individuální koučink
  • Týmový (skupinový) koučink

Koučovací metody[editovat | editovat zdroj]

  • GROW
  • Inner Game
  • Život Jako Hra (Play-Two-Win)
  • Inner Freedom
  • World Power

Mýty o koučování[editovat | editovat zdroj]

  • Mýtus#1 Kouči radí lidem. Koučování není poradenství. Kouči rozvíjejí potenciál klientů pomocí kladení silných otázek, aktivního naslouchání a přímé komunikace. Rady klientům jsou dokonce jednou z koučovacích chyb. Kouči často mají také roli konzultantů/mentorů - rady však udělují jen v oblastech, ve kterých mají prokazatelnou expertízu a výhradně se souhlasem klienta.
  • Mýtus#2: Koučem se může stát každý. Ačkoliv je koučování neregulovaná profese, koučem se nemůže stát každý. Na koučování je především třeba mít vyzrálou a vyrovnanou osobnost. Kouči potřebují absolvovat akreditovaný výcvik metod a dovedností, aby dokázali svoji práci dělat na profesionální úrovni. Koučování se nelze naučit z knih.
  • Mýtus#3: Každý je dnes koučem, koučů už je dnes hodně. - Počet odborníků v každé profesi je určen poptávkou na trhu, stejně tak je to i v koučování.
  • Mýtus#4: Já se koučuju sám, kouče nepotřebuji. - Po praktické stránce nelze dosahovat stejných efektů pomocí sebekoučování, jako pomocí kouče. Do tzv. "slepých míst" v mysli se člověk sám nedostane. Pomoc druhé osoby má nesrovnatelně účinnější efekt, než snaha o sebekoučování.
  • Mýtus#5: Kouče nepotřebuju, na to abych si popovídal mám přátele. - Účelem přátelských konverzací je sdílení příběhů. Účelem koučovacích konverzací je rozvoj potenciálu a dosahování cílů. Jedná se o dvě naprosto odlišné konverzace s jiným záměrem. Ačkoliv vás přátelé vyslechnou, v přátelských konverzacích nedochází k efektivnímu seberozvoji

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X.  
  2. Fischer-Epe 2006, s. 17

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Profesní organizace koučů