Konverzační maximy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Konverzační maximy jsou pravidla jak úspěšně komunikovat (někdy se označují i jako komunikační maximy). V roce 1975 je sepsal a pojmenoval ve své stati Logic and Conversation filozof Herbert Paul Grice (1913-1988).

Komunikace mezi mluvčím a adresátem je obecně řízena tzv. kooperačním principem (cooperative principle – CP) a důležité jsou i konverzačními maximy. Grice se ve své stati nesnažil o definici a nastolení praktických rad pro použití, spíše principy a výskyt konverzačních maxim jednoduše popsal. Nelze však zastírat, že v době rozvoje komunikačních tréninků se právě konverzační maximy používají prakticky a účelově při zaškolování na téma efektivní komunikace.

Slovo maxima (z lat. maxima regula, tj. nejvyšší pravidlo) můžeme chápat jako pravidlo, model chování či zásadu . (V českém jazyce existuje i zastaralý tvar slova v mužském rodě maxim.)

Konverzační maximy jsou odvozeny z kooperačního principu, což je předpoklad ke komunikaci, jestliže chceme být pochopení, tak budeme interagovat racionálně a kooperačně.[1] Dodržování tohoto principu vyžaduje přímočarost, jejímž hlavním cílem je předejít nedorozumění. Porušování kooperačního principu se děje v důsledku manipulace, konflikty, nedorozumění, ale také nadsázka, zdvořilost, kdy např. používáme společenské fráze.[2] I přes dodržování komunikačních zásad bychom měli, podle situace a kontextu, volit odpovídající formu předání informace. Například, jinak budeme vyprávět historku přátelům, a v odlišné verzi ji sdělíme svému nadřízenému či jinému sociálně výše postavenému adresátovi. Při komunikaci přitom používáme verbální, nonverbální i paraverbální prostředky. Verbálními prostředky míníme slovní vyjádření, neverbální reprezentuje například gestikulace, mimika, proxemika, paraverbální pak intonace, tón hlasu...

Kooperační princip je důsledek pragmatického přístupu k jazyku (více viz pragmatika). Je předmětem zkoumání pragmalingvistiky, ale také příbuzných disciplín (sociolingvistika, psycholingvistika a mnohé další).

Druhy maxim[editovat | editovat zdroj]

Maxima kvantity[editovat | editovat zdroj]

Neměli bychom ani přehánět, ani nebýt příliš struční. Obvykle při popisování zkušeností či zážitků řekneme pouze klíčové informace. Nebudeme zabíhat do podrobností.

Z této maximy vychází média při sdělování aktuálních zpráv. Informaci jako takové se nevěnují podrobně, spíše objasní vztah informace k posluchačům/divákům, což znamená nakolik nás daná informace ovlivní, co si z toho můžeme vyvodit. V případě nedodržení principů přiměřené kvantity sdělení hovoříme o asymetrii sdělení.

Maximu kvantity porušuje nadsázka ("bylo tam milion lidí") nebo tautologie bez kontextu ("Válka je válka.")[2].

Maxima kvality[editovat | editovat zdroj]

Podstata je: "Mluv pravdu." Měli bychom sdělovat pouze ty informace, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou pravdivé. Šíření nepravdivých a klamných informací je neetické. Lež je komunikační problém.

Maximu kvality porušuje nejen lež, ale např. ironie, nadsázky nebo metafory, např.: "John je opravdu génius."[2]

Maxima relevance[editovat | editovat zdroj]

Při popisu události bychom se měli držet hlavní myšlenky a "podstatnosti" sdělení - tedy důležitosti sdělení pro adresáta.

Maximu relevance porušujeme například zamlžováním, narážkami nebo ustálenými eufemismy (zemřel - odešel).

Maxima způsobu[editovat | editovat zdroj]

Pokud předáváme informaci, měli bychom ji sdělit přesně a jednoznačně.

Maximum způsobu porušují nejednoznačná, obecná či dvojznačná vyjádření.[2]

Konverzační maximy ve zkratce

Britský lingvista Geoffrey Leech (1936) ve své práci Principles of Pragmatics doplnil maximy o následující: taktu, velkorysosti, souhlasu, skromnosti, shody a souladu. Pracuje přitom s jaksi ekonomickým pojetím maxim - definuje, co má mluvčí minimalizovat a maximalizovat. Nejdůležitější je pro něj přitom strategie minimalizační (čeho dělat méně, čeho se vyvarovat).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura

  • HIRSCHOVÁ, Milada: Pragmatika v češtině. Univerzita Palackého. Filozofická fakulta: Olomouc, 2006. s. 139–140. ISBN 80-244-1283-7
  • KRAUS, Jiří: Jazyk v proměnách komunikačních médií. Nakladatelství Karolinum. Univerzita Karlova: Praha, 2008. s. 72–75. ISBN 978-80-246-1578-3
  • Nový akademický slovník cizích slov. Academia: Praha, 2007. s. 508. ISBN 978-80-200-1351-4
  • ŠAMALOVÁ, redaktorky Svatava Machová, Markéta. Výuka pragmatických aspektů řečové komunikace ve vyšších třídách gymnázií a na SOŠ. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2005. ISBN 80-7290-230-X. S. 14-16.
  • Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 5. svazek. M/O. Encyklopedie Diderot, 1999. s. 109. ISBN 80-902555-7-4
  • WATZLAWICK, Paul: Pragmatika lidské komunikace. Brno 2011. ISBN 978-80-87325-00-1.

Externí odkaz

ŠTICHAUER, PAVEL. 4. pragmatika I: deixe, konverzační implikatury, presupozice. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20070221133849/http://www.pavel-stichauer.cz/lingv_rom/4-pragmatika-1.pdf

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KONVERZAČNÍ MAXIMA | Nový encyklopedický slovník češtiny. www.czechency.org [online]. [cit. 2019-09-08]. Dostupné online. 
  2. a b c d ŠAMALOVÁ, redaktorky Svatava Machová, Markéta. Výuka pragmatických aspektů řečové komunikace ve vyšších třídách gymnázií a na SOŠ. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2005. ISBN 80-7290-230-X. S. 14-16.