Přeskočit na obsah

Jill Freedmanová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Jill Freedman)
Jill Freedmanová
Narození19. října 1939
Pittsburgh
Úmrtí9. října 2019 (ve věku 79 let)
Manhattan
Příčina úmrtírakovina
Alma materPittsburská univerzita
Povolánífotografka
Webová stránkawww.jillfreedman.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jill Freedmanová (nepřechýleně Freedman; 19. října 1939 Pittsburgh – 9. října 2019) byla americká dokumentární fotografka. Žila a tvořila převážně v New Yorku.[1]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Jill Freedmanová se narodila v Pittsburghu v Pensylvánii, její otec byl obchodní cestující a matka zdravotní sestra.[2][3] V roce 1961[4] dokončila University of Pittsburgh v oboru sociologie.[5] Po ukončení školy odešla do Izraele, kde pracovala v kibucu.[6] Když jí došly peníze, tak zpívala, aby si vydělala na živobytí; pokračovala ve zpěvu v Paříži a televizní varietní show v Londýně.[3][7] V roce 1964 přijela do New Yorku a pracovala v reklamě a jako copywriter.[7] Řemeslu fotografie se učila sama, ovlivnil jí André Kertész,[2] W. Eugene Smith,[5] ale hlavně jí pomáhal její pudl Fang:

Když jsem šla po ulici s Fangem, viděla jsem všechno, cítila jsem všechno. Měl velký instinkt. Naučil mě, jak se dívat, protože jemu nikdy nic neuniklo.[3]

Andy Grundberg si také všiml, že její styl ovlivnili: Henri Cartier-Bresson, Donald McCullin, Leonard Freed a Weegee, ale vzápětí dodal: „Abychom ocenili fotografie, je třeba vzít v úvahu jejich podstatu, nikoli jejich styl. ... Lidské vztahy – zejména pouta bratrství – ji fascinují.“[8]

Po atentátu na Martina Luthera Kinga opustila Jill Freedmanová svou práci a odešla do Washingtonu, DC.[9] Žila v Resurrection City, chudinské čtvrti, která v roce 1968 uspořádala kampaň Chudých lidí na Washington Mall, kde fotografovala. Série fotografiií byla publikována v magazínu Life[2] a v roce 1970 byly shromážděny v první knize umělkyně Old News: Resurrection City. Nezávislý americký umělecký kritik A. D. Coleman o knize napsal:

Je to velmi osobní, ale vysoce objektivní prohlášení plné vášně, tepla, smutku a humoru. Fotografie Freedmanové jsou svižné a silné; její text vtipný, sardonický a čestný, s nepředvídatelnými vhledy a dojemnými okamžiky sebevědomí. Statečná a dojemná kniha.[10]

Freedmanová poté žila v automobilu Volkswagen kombi, následovala cirkus Clyde Beatty-Cole Brothers.[2] Dva měsíce fotografovala „dvě představení denně a jedno představení každou neděli. Sedm týdnů noční služby a cestovala přes New York, Massachusetts, New Jersey, Rhode Island, New Hampshire, Vermont, Pennsylvania a Ohio.[11] Chtěla fotografovat cirkusové umělce jako lidi. Coleman napsal:

Momenty, které vybírá, jsou významné jak emocionálně, tak graficky. Její obrazy vyjadřují její smysl pro načasování a gesto.[12]

Její dílo bylo publikováno v roce 1975 v knize Cirkusové dny.

Freedmanová fotografovala tehdy drsnou oblast 42. ulice[13] a uměleckou scénu ve studiu 54 a SoHo.[2]

V roce 1975 začala Freedmanová fotografovat hasiče v oblasti Harlemu a Bronxu. To jí zabralo dva roky; žila s hasiči, spala v hlavním autě a na podlaze.[7] Výsledkem byla kniha, Firehouse, publikovaná v roce 1977.

Někteří hasiči byli dříve policisty a navrhovali, jestli by Freedmanová nemohla fotografovat práci policie.[14] Freedmanová neměla policii moc ráda, ale usoudila, že mezi nimi také musí být dobří policisté.[15] Pro svůj cyklus Street Cops (1978–1981) doprovázela policisty do oblastí New Yorku jako jsou Alphabet City nebo Times Square,[16] trávila čas s těmi, kteří vypadali jako dobří lidé.[7] Výsledkem práce byla kniha Street Cops. Tehdejší recenzent časopisu Popular photography poznamenal, že „vášnivá fotožurnalistická esej včerejška“ byla „ohroženým druhem“, než obživla ve fotoknihách, jako je tato. Recenzent popsal Street Cops jako „[oslavu] hrdinství, soucitu a humoru profesionálů z New Yorku“ a že kniha „je tradiční a uspokojivá v tom, že splňuje kombinaci zřídka úspěšnou: organické spojení textu a fotografií„.

Kritikové o fotografování v New Yorku:

[Freedman] se schovávala za fotoaparátem a našla své motivy, na které se ostatní nedívali - "chudáky, pouliční žebráky, lidé spící na ulici", policie a hasiči, lidé vyplavení na břeh silami většími než jsou oni sami. „Je to pouliční divadlo ,“ řekla. "Čím podivnější, tím lepší."[17]

Během sedmdesátých let byla Freedmanová krátce spojena s agenturou Magnum Photos, ale členkou se nestala.[18] Chtěla vyprávět příběhy prostřednictvím fotografie, ale chtěla se vyhnout zástěrce požadované pro získání provizí; a proto si stanovila své vlastní úkoly.[15] Měla potíže se uživit, ale prodávala tisky ze stánku postaveného před budovou Whitney Museum.[3] V roce 1983 kritik New York Times Andy Grunberg zařadil její černobílé pouliční fotografie New Yorku, do skupiny společně s Leeem Friedlanderem, Fredem R. Conradem, Brucem Davidsonem, Royem DeCaravou, Billa Cunninghama, Sary Krulwichové a Rudyho Burckhardta.[19]

V roce 1988 Freedmanová zjistila, že je nemocná. Náklady na zdravotní péči znamenaly, že musela opustit svůj byt nad Sullivan Street Playhouse;[2] a v roce 1991 se přestěhovala na Miami Beach. Tam byla sice nespokojená , ale byla schopna hodně číst.[3] Někdy pracovala pro Miami Herald.[7][20] Také se jí podařilo publikovat fotoknihu psů, která byla označena za „klišé fotografie“ psů.[21] Vydala také druhý díl ze dvou fotoknih Irska, o které Publishers Weekly napsal, že „láskyplně zachycuje trvalé aspekty irské tradice“.[22]

Kolem roku 2003,[n 1] Freedmanová se vrátila do New Yorku. Během její nepřítomnosti byla šokována a zarmoucena:[23] “Když jsem viděla, že z 42. Ulice udělali Disneyland, jen jsem tam stála a plakala.“[2] V roce 2007 se přestěhovala na místo poblíž parku Morningside a v roce 2015 tam stále žila.[7]

Během první části své kariéry byla Freedmanová uchvácena procesem fotografického tisku. Fotografovala aparátem Kodak Tri-X a ráda používala 35 mm objektiv a dostupné světlo a pro tisk používala papír Agfa Portriga Rapid. Do konce roku 2016 neměla temnou komoru. Zdůraznila, že fotoaparát, ať už filmový nebo digitální, je pouze nástrojem.[24] Při jiné příležitosti souhlasně citovala Elliotta Erwitta v tom, že se pokouší dělat vynikající práci a neměla by se znepokojovat technickými otázkami.[23]

Freedmanová byla jednou ze 13 fotografů, kteří předváděli, jak fotografují New York v Everybody Street, filmu Cheryl Dunn z roku 2013.[25][26][27] Spolu s Richardem Kalvarem, Alexem Webbem, Rebeccou Norris Webb, Maggie Steberovou a Mattem Stuartem byla během týdne Art Basel hostem na Miami Street Photography Festivalu 2016 v HistoryMiami Muzeu.[28]

Grundberg v roce 1982 napsal, že „hlavním klíčem v práci [Freedmanové] je rozhořčení nad nespravedlností, obdiv k přeživším je minoritní“.[8] Maggie Steber řekla o Freedmanové:

Myslím, že byla zcela podceňována. ... Pro mě je Jill jednou z velkých amerických fotografek. Vždy byla a vždy bude.[7]

V roce 2016 byla práce a kariéra Freedmanové[29] zejména její představy o New Yorku, předmětem obnoveného zájmu, který se objevil ve více článcích časopisu VICE[30] včetně čísla z roku 2016[31] a na Art Basel Miami.[32]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

V jejím pozdějším životě žila Freedmanová v Harlemu. [6]

Jill Freedmanová zemřela 9. října 2019 na komplikace rakoviny v pečovatelském zařízení na Manhattanu. Bylo jí 79 let.[1]

Ceny a vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Výstavy

[editovat | editovat zdroj]

Vybrané samostatné výstavy

[editovat | editovat zdroj]
  • Jill Freedman: Pictures from New York, The Photographers' Gallery, Londýn, březen 1974.[36]
  • The Circus and Other Scenes, The Photographers' Gallery, Londýn, červen 1974.[36]
  • Jill Freedman, The Photographers' Gallery, Londýn, červen 1976.[37]
  • PhotoGraph Gallery, New York, leden 1982.[8]
  • University Center Gallery, Drew University, Madison, New Jersey, May 1982.[4]
  • Street Cops: Jill Freedman, The Photographers' Gallery, Londýn, září – říjen 1982.[36][37]
  • Jill Freedman Photographs, Museum of Contemporary Photography, Columbia College, Chicago, prosinec – leden 1985.[38]
  • Street Cops, Nikon Salon, Ginza, Tokyo, 1985.[39]
  • Jill Freedman: 60's to the present, Witkin Gallery, New York City, prosinec 1996 – leden 1997.[40]
  • Laughter and love: A romp through Ireland, M. J. Ellenbogen Photography, White Plains, NY, březen 2006.[41]
  • Here and There, A.M. Richard Fine Art, Brooklyn, New York, duben – květen 2007. Společně s výstavou Photographs of 42nd Street Andrewa Garna.[13][42][43]
  • Resurrection City 1968, Higher Pictures, New York City, duben – květen 2008.[2][44][45]
  • Street Cops 1978–1981, Higher Pictures, New York City, září – říjen 2011.[46][47]
  • Street Cops, The President's Gallery, John Jay College of Criminal Justice, CUNY, září – říjen 2012[48]
  • Circus Days 1971, Higher Pictures, New York City, leden–březen 2013.[11][49][50]
  • Long Stories Short, Steven Kasher Gallery, New York City, září – říjen 2015. Z velké části se jedná o dosud nezveřejněné práce Freedmanové.[18][17][51][52]
  • Resurrection City, 1968, Steven Kasher Gallery, New York, 2017[53]

Vybrané skupinové výstavy

[editovat | editovat zdroj]

Stálé sbírky

[editovat | editovat zdroj]

Publikace

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ “Five years ago„, says a newspaper article published on April 27, 2008; therefore presumably in 2002 or 2003. Accessed March 4, 2017.
  2. ↑ For the award-winning work, see Jill Freedman's group of series: „Survivors“, „The Reproachful Voices of the Dead Archivováno 11. 10. 2019 na Wayback Machine.“, „Judenrein“ , „Traces of the Past Archivováno 11. 10. 2019 na Wayback Machine.“ at Alicia Patterson Foundation.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jill Freedman na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b LELAND, John. Jill Freedman, Photographer Who Lingered in the Margins, Dies at 79. The New York Times. October 9, 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g h KOPPEL, Niko. Through Weegee’s Lens. The New York Times. April 27, 2008. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e CUÉNIN, Jonas. Portrait of Jill Freedman: Street Jazz. L'Œil de la Photographie. September 29, 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b EMBLEN, Frank. New Jersey Guide; Photo Show at Drew. The New York Times. May 2, 1982. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b JOHNSTON, Laurie. Photography Beckoned, and Now It's the Light of Her Life. The New York Times. September 4, 1977. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b BRYANT, Austin. 'I Love to See Men Cry': Interview With Jill Freedman, Street Photographer of the '70s and '80s. Jezebel. 16 May 2016. Dostupné online. (anglicky)  Archivováno 7. 1. 2022 na Wayback Machine.
  7. ↑ a b c d e f g ESTRIN, James. Cops, Clowns and Cameras. The New York Times. 13 January 2014. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b c GRUNDBERG, Andy. Photography View; Jill Freedman: A Photojournalist of Passion and Empathy. The New York Times. 17 January 1982. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ QUERSHI, Bilal. Capturing the Poor People's Campaign. Weekend Edition Saturday. NPR, 21 June 2008. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ COLEMAN, A. D. Photography: Children, Poverty And Black Women. The New York Times. 17 January 1971. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ a b BOURUS, Kim. Jill Freedman; Exhibition: Circus Days 1971 [online]. 31 January 2013. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ a b COLEMAN, A. D. Photography: Who Will Be the Replacements?. The New York Times. 7 May 1972. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ a b BAKER, R.C. "Jill Freedman and Andrew Garn"; within Where the Mechanical Things Are. Village Voice. 24 April 2007. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ GOLDSMITH, Arthur. Jill Freedman: Street Cops. Popular Photography. March 1982, s. pp. 98, 121. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ a b GOH, Melisa. Stories of a fearless street photographer. CNN. 1 September 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ BOURUS, Kim. Jill Freedman; Exhibition: Street Cops 1978 - 1981 [online]. 15 September 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ a b LELAND, John. For a Street Photographer, ‘The Weirder, the Better’. The New York Times. 17 September 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ a b CUÉNIN, Jonas. New York: Long Stories Short by Jill Freedman at the Steven Kasher Gallery. L'Œil de la Photographie. 29 September 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ GRUNDBERG, Andy. New York in Black and White. The New York Times. 9 December 1983. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ MSPF 2016 Featured Artist: Jill Freedman. Miami Street Photography Festival. 2016. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-10-10. (anglicky)  Archivováno 10. 10. 2019 na Wayback Machine.
  21. ↑ JOHNSON, Adrienne M. Hair of the Dog. Los Angeles Times. 3 July 1994. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Nonfiction Book Review: Ireland Ever: The Photographs of Jill Freedman. Publishers Weekly. 1 October 2004. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ a b MAURER, Daniel. Read Jill Freedman’s Epic Rant About Photography and the ‘Mechanized Mindlessness’ of Today’s NYC. Bedford + Bowery. 17 December 2013. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ NEUBART, Jack. Photographer Profiles: What’s Black and White and Read All Over?: The Documentary Photography of Jill Freedman. Shutterbug. 18 October 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Everybody Street – Cast [online]. 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 March 2016. (anglicky) 
  26. ↑ NELSON, Karin. Everybody Street. W Magazine. 12 November 2013. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ LELAND, John. Around Any Corner, Moments That Endure. The New York Times. 1 November 2013. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Miami Street Photography Festival 2016 [online]. December 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ CUÉNIN, Jonas. Jill Freedman: For Life. L'Œil de la Photographie. 21 May 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ An Intimate Look at the Nightly Routine of Miami Strippers. VICE. July 24, 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ FREEDMAN, Jill. Men Through the Lens of a Legendary Female Street Photographer. VICE. August 22, 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ FREEDMAN, Jill. Stunning Photos of Miami as It Used to Be. VICE. November 30, 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ COLEMAN, A. D. Photography: Quality and Quantity Are Improving. The New York Times. 2 June 1974. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ Jill Freedman. Fellowship title: The Holocaust, 50 Years Later [online]. 1994 [cit. 2019-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-11-18. (anglicky) 
  35. ↑ Honorary Fellowships (HonFRPS) [online]. 2001 [cit. 2019-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-27. (anglicky) 
  36. ↑ a b c d Exhibition history, 1971 – present Archivováno 14. 3. 2016 na Wayback Machine. (PDF), The Photographers' Gallery, 2015. Accessed March 5, 2017
  37. ↑ a b Exhibitions at The Photographers' Gallery 1971–Present Archivováno 3. 6. 2016 na Wayback Machine. (DOC), The Photographers' Gallery, February 13, 2013. Accessed March 4, 2017.
  38. ↑ „Jill Freedman photographs Archivováno 28. 6. 2017 na Wayback Machine.“, Museum of Contemporary Photography. Accessed March 4, 2017. The source doesn't make clear whether this was from December 1984 to January 1985, or from December 1985 to January 1986.
  39. ↑ Ina Nobuo Shō 20-nen: Nikon Saron ni miru gendai shashin no keifu (伊奈信男賞20年：ニコンサロンにみる現代写真の系譜) = Ina Nobuo Award '76–'95 (Nikon Salon Books 23; Tokyo: Nikkor Club, 1996), p. 153. (The source doesn't specify the period within 1985, but suggests that it was late in the year.)
  40. ↑ Roberta Smith, „The world through women's lenses“, The New York Times, December 13, 1996. Accessed March 6, 2017.
  41. ↑ „Calendar“, The New York Times, February 26, 2006. Accessed March 6, 2017.
  42. ↑ „Jill Freedman: Here and there“, A.M. Richard Fine Art, 2007–03–04. Accessed March 4, 2017.
  43. ↑ „Andrew Garn: Photographs of 42nd Street“, A.M. Richard Fine Art, March 4, 2007. Accessed March 4, 2017.
  44. ↑ „Jill Freedman: Resurrection City, 1968, Higher Pictures, 2008. Accessed 4 March 2017.
  45. ↑ Niko Koppel, “A photographer and her subject, reunited decades later„, The New York Times, May 8, 2008. Accessed March 5, 2017.
  46. ↑ “Jill Freedman: Street Cops 1978–1981„, Higher Pictures, 2011. Accessed March 4, 2017.
  47. ↑ “Jill Freedman„, The New Yorker. Accessed March 5, 2017.
  48. ↑ “'Jill Freedman: Street Cops' exhibition[nedostupný zdroj]„, John Jay College, 2012. Accessed March 4, 2017.
  49. ↑ Jonas Cuénin, “Jill Freedman: Circus Days„, L'Œil de la Photographie, February 21, 2013. Accessed March 8, 2017.
  50. ↑ Alison Meier, “Seedy side of the circus„, Salon, February 18, 2013. Accessed March 8, 2017.
  51. ↑ “Jill Freedman: Long stories short„, Steven Kasher Gallery, 2015. Accessed March 4, 2017.
  52. ↑ Norman Borden, “Freedman's photos revel in vintage New York„, The Villager, October 7, 2015. Accessed March 4, 2017.
  53. ↑ MASON, John Edwin. How a Photographer Illuminated the Plight of the 'Invisible Poor' [online]. [cit. 2018-06-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-01. (anglicky) 
  54. ↑ David L. Shirey, “Art: Downtown scene„, The New York Times, March 18, 1972. Accessed 2017–03–06.
  55. ↑ Gene Thornton, “Photography„, The New York Times, June 11, 1972. Accessed 2017–03–06. “The few successful pictures in this exhibition show nudity and sex as somehow existing here in the world with the rest of us. Jill Freedman treats it as a comic spectacle.„
  56. ↑ Ann Barry, ed, “Arts and leisure guide„, The New York Times, March 7, 1976. Accessed 2017–03–06.
  57. ↑ “New photo shows full of surprises„, The New York Times, February 17, 1978. Accessed 2017–03–06.
  58. ↑ Richard F. Shepard, “Going out guide„, The New York Times, September 27, 1984. Accessed 2017–03–06.
  59. ↑ Patricia Leigh Brown, “Images: Mothers and daughters„, The New York Times, May 4, 1987. Accessed 2017–03–06.
  60. ↑ Steven Snyder, “One New York, through two very different lenses Archivováno 7. 3. 2017 na Wayback Machine.„, Downtown Express, June 30 – July 6, 2006. Accessed 2017–03–04.
  61. ↑ William Meyers, “Hitting the New York note„, The New York Sun, June 22, 2006. “Again and again [Freedman] hits the New York note, that combination of paradox and pathos, of the tawdry and the supernally [sic] beautiful, that fills New Yorkers with pride and despair, and that all of us recognize as our own.„
  62. ↑ Notice for Ireland, Photography Now. Accessed 2017–03–04.
  63. ↑ “Bêtes et Hommes Archivováno 27. 1. 2022 na Wayback Machine.„ (PDF), Bêtes et Hommes, 2007. Accessed 2017–03–04.
  64. ↑ Mary Thomas, “22 women artists deliver provocative show at The Warhol„, Pittsburgh Post-Gazette, December 21, 2011. Accessed 2017–03–06.
  65. ↑ “Seriously Archivováno 4. 11. 2016 na Wayback Machine.„, Andrew Edlin Gallery, 2016. Accessed 2017–03–04.
  66. ↑ The ICP's holdings are as found here on 2017–03–03. Accessed 2017–03–04.
  67. ↑ The BnF's holdings are as found here on 2017–03–03. Accessed 2017–03–04.
  68. ↑ The Moderna Museet's holdings are as found here on 2017–03–03. Accessed 2017–03–04.
  69. ↑ Photograph Collection: Center for Creative Photography: F Archivováno 3. 2. 2013 na Wayback Machine. (PDF, “last modified March 26, 2005„), str. 30. (This says “See also: GROUP PORTFOLIOS: Ten Photographers, 1978„.) Accessed 2017–03–04.
  70. ↑ Jill Freedman [online]. [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jill_Freedmanová&oldid=24253976“