Jiljí Hůlek
| ThDr. Jiljí Hůlek | |
|---|---|
| Narození | 1. ledna 1894 Hořičky |
| Úmrtí | 20. dubna 1975 (ve věku 81 let) Senohraby |
| Povolání | kaplan, pedagog, ředitel ústavu hluchoněmých |
| Nábož. vyznání | katolická církev |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jiljí Hůlek (1. ledna 1894 Hořičky – 20. dubna 1975 Senohraby) byl český římskokatolický duchovní, učitel a dlouholetý ředitel Ústavu pro hluchoněmé v Hradci Králové.[1]
Život
[editovat | editovat zdroj]Jiljí Hůlek se narodil v Hořičkách na Náchodsku. Ve svém rodišti vychodil čtyři roky na místní obecné škole. Následně chodil jeden rok do školy ve Stříteži, tehdejším Burkersdorfu, dnes součásti Trutnova. Poté vystudoval gymnázium ve Dvoře Králové (1904–1913). V letech 1913–1917 pokračoval se studiem na kněžském semináři v Hradci Králové. Získal státní zkoušku z němčiny a uměl také rusky.[2] Dne 2. června 1917 byl v Hradci Králové vysvěcen na kněze. Následně působil jako kaplan v Úpici, kooperátor v Dobrém (od 1918)[3], kaplan v Nových Hradech/Hospodech (od 1920) a později také v Hradci Králové.[4] Zároveň učil náboženství v obecných a měšťanských školách. V roce 1925 byl spolu s farářem Stejskalem hlavním iniciátorem nákupu nových kostelních zvonů pro kostel sv. Ducha v Hořičkách.
V roce 1925 začal pravidelně hospitovat v Ústavu pro hluchoněmé v Hradci Králové.[2] V roce 1926 se tam stal třídním učitelem. V roce 1928 složil v Praze odbornou zkoušku z vyučování hluchoněmých. V letech 1937–1955 (konkrétně 17. února 1937 až 31. srpna 1955[2]) působil jako ředitel zmíněného ústavu[5], dále zde učil náboženství[6] a mj. v ústavu v roce 1937 založil školní řemeslné dílny.[7] Pro rozšíření poznatků absolvoval několik vysokoškolských kurzů v Praze a Brně i studijních cest po podobných ústavech v Československu i Jugoslávii.[8] Za jeho vedení ústav prožil nucené stěhování z budovy Rudolfina do Borromea v době nacistické okupace i návrat dne 16. června 1946[2] zpět. Hůlek po válce zároveň získal pro rekreaci hluchoněmých dětí i objekt v Dolním Maxově v Jizerských horách. Na nátlak vojenské lékařské akademie však musel být ústav v roce 1952 opět přestěhován, dokonce z Hradce Králové do bývalého sanatoria Aloise Kutíka v Hořičkách u České Skalice.[5][9], tedy do jeho rodné vsi. Hůlek byl velmi oblíbený mezi učitelským kolektivem i mezi dětmi.[2]
V roce 1939 byl jmenován biskupským notářem.[10]
Byl pohřben na hřbitově v Pouchově.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ ruce.cz | Kalendárium neslyšících. ruce.cz [online]. [cit. 2024-03-11]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e HRUBÝ, Jaroslav. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu Díl 1. [online]. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 1999 [cit. 2024-03-12]. Dostupné online.
- ↑ Co každý neví?. Náchodské listy [online]. 1942-04-24 [cit. 2024-03-11]. Dostupné online.
- ↑ VÁVRA, Vincenc. V Podkrkonoší. Chudým dětem ročenka dobročinného komitétu v Brně na prospěch chudých dětí českých škol brněnských vydaná za přispění spisovatelů českých a umělcův našich výtvarných [online]. 1925 [cit. 2024-03-11]. Dostupné online.
- ↑ a b BRANDEJSOVÁ, Eva. Nad stránkami stoleté kroniky. Krkonošské noviny [online]. 1995-01-31 [cit. 2024-03-11]. Dostupné online.
- ↑ Diecesní ústav pro hluchoněmé v Hradci Králové. Úchylná mládež časopis pro výzkum a výchovu mládeže slabomyslné, hluchoněmé, slepé, mravně vadné a zmrzačelé [online]. 1940-11-30 [cit. 2024-03-12]. Roč. 16, čís. 9–10. Dostupné online.
- ↑ ROZLÍVKA, Pavel. Bilingvální vzdělávání dětí se sluchovým postižením v mateřské škole v České republice. Bakalářská práce [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze., 2010 [cit. 2024-03-12]. Dostupné online.
- ↑ KADEČKA, Stanislav. Hradec Králové [online]. Hradec Králové: Místní národní výbor, 1948 [cit. 2024-03-12]. Dostupné online.
- ↑ Chirurgicko-orthopedický ústav pro ošetřování úrazů kostí a kloubů Hořičky – Sborník Rodným krajem [online]. 2020-11-13 [cit. 2024-03-11]. Dostupné online.
- ↑ Osobní z kruhů duchovenských. Náchodské listy [online]. 1939-06-09 [cit. 2024-03-11]. Dostupné online.