Igelitová taška

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Igelitová taška lidově zvaná igelitka je jednoduchá taška vyráběná z plastu (obvykle nízkohustotního polyethylenu nebo polypropylenu), které nemá (zpravidla) dlouhou životnost, její základní smysl je totiž obvykle jen odnést si nákup z obchodu domů.

Nejrůznější supermarkety obvykle prodávají či dokonce dávají zdarma takovéto plastové tašky (se svým obchodním logem) u nákupní pokladny.

Mnoho obchodních firem využívá povrchu tašek jakožto prostor pro svoji firemní reklamu, tyto tašky bývají obvykle opatřeny firemním logem a dalšími doprovodnými nápisy. Ve specializovaných obchodech je ale možno běžně zakoupit plastové tašky čistě bílé tj. bez potisku.

Název[editovat | editovat zdroj]

Z věcného hlediska je pojem igelit v dnešním Česku používán většinou nesprávně. Historicky se obchodní název Igelit nebo Igelite totiž vztahuje k fóliím z měkčeného polyvinylchloridu (PVC) vyráběným od 30. let 20. století koncernem IG Farben.[1][2] Zatímco PVC při hoření uvolňuje nebezpečné zplodiny, dnešní „igelitky“ jsou obvykle z polyetylenu, který lze spalovat bez vzniku škodlivých sloučenin.

Vynalezení[editovat | editovat zdroj]

Roku 1953 Karl Ziegler z Institutu císaře Wilhelma (dnes Institut Maxe Plancka) vynalezl extra hustou verzi polyetylenu (HDPE) a za svůj objev později (1963) obdržel Nobelovu cenu. Gustaf Thulin Sten z Švédské firmy Celloplast AB posléze vytvořil plastové tašky ze supertenkých trubic HDPE.[3]

Spotřeba[editovat | editovat zdroj]

Agenturní zprávy obyčejně uvádějí, kolik ropy se spotřebuje na výrobu plastových tašek.[3] Např. Deník.cz v roce 2008 uvedl, že Čína ročně spotřebuje 37 milionů barelů ropy, aby vyrobila 3 miliardy plastových tašek jen pro čínský trh.[4] Katherina Mangu-Wardová uvádí, že původ takových čísel je nejasný, neboť je levnější vyrobit HDPE z přírodního plynu (metanu), než z ropy. Podíl plastových tašek vyrobených z ropy činil mezi lety 1981 a 2012 jen 3,2%.[3]

Podle americké Agentury pro ochranu životního prostředí vyhodili v roce 2010 Američané 690 000 tun HDPE tašek.[3]

Ekologické hledisko[editovat | editovat zdroj]

Přestože různé americké ekologické organizace uvádějí podíl plastových tašek v odpadu mezi 3,8% - 8%. [zdroj?] Steven Stein z Úřadu plánování přírodních zdrojů ve Spojených státech v „Rozsáhlé a určující studii amerického odpadu“ zjistil, že jen 0,6 % všeho viditelného odpadu v celých Spojených státech jsou plastové tašky.[3]

Restrikce a redukce[editovat | editovat zdroj]

Různé restrikce vedou ke snižování výroby a spotřeby plastových tašek.[4] Roční zájem o tyto tašky se snížil z 1,6 milionů tun na 1,1 milionu.[4]

Kritici restrikcí uvádějí, že škodlivost plastových tašek je sporná, jelikož alternativy k plastovým taškám podléhají stejným enviromentalistickým tlakům v případě papírových tašek, nebo se mohou stát hygienickým problémem v případě látkových tašek. Mnoho igelitových tašek je také znovu použito v domácnostech, většinou při recyklaci odpadu.[3]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. http://vydavatelstvi.vscht.cz/knihy/uid_es-003/hesla/igelite.obchodni-nazvy.html
  2. http://www.sintetica.de/ger/iframe/dict_iframe_src.php?let=i
  3. a b c d e f MANGU-WARDOVÁ, Katherine. Plastové tašky jsou dobro [online]. LAISSEZ FAIRE, 2016-05-27.  
  4. a b c Svět plus - příloha teplického deníku. [s.l.] : denik.cz, 2008. Kapitola ekologie, s. 34. (česky)