Přeskočit na obsah

Grégoire Eloy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Grégoire Eloy
Narození1971 (52–53 let)
Cannes
Povolánífotograf
OceněníPrix Niépce (2021)
Webová stránkagregoireeloy.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Grégoire Eloy (* 1971 v Cannes) je francouzský dokumentární fotograf působící na volné noze. V roce 2021 vyhrál cenu Niépce Gens d'Images.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Grégoire Eloy se narodil v Cannes v roce 1971[1] a v letech 1989 až 1993 absolvoval magisterské studium a získal diplom DESS v oboru management na pařížské fakultě IX-Dauphine. Fotografií se jako samouk zabývá od roku 1994.[2]

Působil ve finančním sektoru ve Spojených státech, kde objevil kouzlo černobílé fotografie, poté v Londýně, Paříži a Curychu, než v roce 2003 postoupil na pozici nezávislého dokumentárního fotografa.[3]

V letech 2003 až 2005 byl asistentem Stanleyho Greena.[1] „Ponořil jsem se s ním do jeho kontaktních náhledů, do jeho krabic s tisky, doprovázel jsem ho během reportáží. Otevřelo mi to oči pro moji vlastní práci a naučilo mě to, jak pracovat v terénu.“[4]

Grégoire Eloy cestoval deset let po zemích východní Evropy a střední Asie za dlouhodobými projekty týkajícími se sovětského dědictví a válek na jižním Kavkaze, jejichž výsledkem byla produkce série Les Oubliés du Pipeline o 800 000 uprchlíci žijící podél druhého největšího potrubí na světě v roce 2006[5], a Ressac o rybářích v Aralském moři, uskutečněné během čtyř cest v letech 2008 až 2013 v Kazachstánu a Uzbekistánu.[6][7]

Praktikuje klasickou fotografii na film a zhotovuje vlastní černobílé tisky.[4]

Od roku 2010 spolupracoval s vědeckou komunitou na pařížském astrofyzikálním institutu, CEA a modanské podzemní laboratoři[4] na trilogii o vědě o hmotě, která byla předmětem řady monografických publikací, z nichž jako první byly publikovány dva opusy, A Black Matter a The Fault.[8] Při realizaci třetí části, De Glace, doprovázel glaciology, „zkoumající hmotu ledovců Pyrenejí a polárních oblastí.“[9]

Od roku 2015 realizoval Grégoire Eloy umělecké pobyty v přírodním prostředí, během nichž se zajímal o vztah člověka k životnímu prostředí a divočině: rezidence Guernsey Photography Festival (2016–2017)[6], Tbilisi Photo Festival (2018–2020) , Champ des Impossibles (2020–2022)[10] a na festivalu L'Homme et la Mer du Guilvinec (2021).[11]

V roce 2017 cestoval s třiceti dalšími fotografy z kolektivu Tendance Floue, jehož je členem od roku 2016[6], pěšky po Francii, což je cesta, která vyvrcholí vydáním knihy Azimut: une marche photographique en France (Azimut: fotografická procházka po Francii).[12]

Grégoire Eloy získal v roce 2021 cenu Niépce Gens d'Images.[6] Sponzoroval jej fotograf Philippe Guionie.[13]

Výstavy a projekce

[editovat | editovat zdroj]

Neúplný seznam

  • 2005: Wizowa – Impressions d'Est, Fotofestiwal Łódź, Polsko
  • 2006: Wizowa – Impressions d'Est, galerie Confluences, Paříž[14]
  • 2007: Les oubliés du pipeline, Galerie Faits & Causes, Paříž[15][16]
  • 2007: Les oubliés du pipeline, projection au festival Visa pour l’Image de Perpignan
  • 2017: Noorderlicht Photofestival[3]
  • 2018: Guernsey, Guernsey Photography Festival[17]
  • 2019: The Birds’ Nesters, Tbilisi Photo Festival[18]
  • 2021: L’Estran, Festival L’Homme et la Mer du Guilvinec[11]

Publikace

[editovat | editovat zdroj]

Neúplný seznam

Dokumentární

[editovat | editovat zdroj]
  • Gardiens du Caucase (Strážci Kavkazu), dokument, Sibylle d’Orgeval a Grégoire Eloy, Arte, Francie, 2020, 52 min

Ocenění a uznání

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grégoire Eloy na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ a b Grégoire Eloy, Ressac, photographies, exposition à Regard Sud galerie, Lyon, du 12 janvier au 27 février 2016 [online]. [cit. 2021-06-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. ↑ Grégoire Eloy [online]. 10 juin 2021. (anglicky) 
  3. ↑ a b Noorderlicht - Internationaal podium voor fotografie [online]. [cit. 2021-06-10]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  4. ↑ a b c R.D. Grégoire Eloy, le photographe de la disparition [online]. 18/9/2013. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Où sont passés les tuyaux? (3/4) - Or noir: les pipelines qui divisent [online]. [cit. 2021-06-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  6. ↑ a b c d e Le Prix Niépce 2021 Gens d’images est attribué à Grégoire Eloy [online]. 10. června 2021 [cit. 2021-06-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  7. ↑ Grégoire Eloy: La vie et la mort de la mer d'Aral [online]. 2013-06-05 [cit. 2021-06-11]. Dostupné online. (francouzsky) 
  8. ↑ Portfolio. Homme de faille [online]. 23. srpna 2019 [cit. 2021-06-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  9. ↑ a b 1+2 – Photographie & Sciences [online]. [cit. 2021-06-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-11. (anglicky) 
  10. ↑ Grégoire Eloy [online]. [cit. 2021-06-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  11. ↑ a b Anaëlle Berre. Pour le festival du Guilvinec, Grégoire Eloy a photographié l’estran en noir et blanc [online]. 5/06/2021. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Yoanna Sultan-R'bibo. Ils photographient la France en marchant [online]. 2017-07-05 [cit. 2021-06-10]. (francouzsky) 
  13. ↑ a b Grégoire Eloy, lauréat du Prix Niépce Gens d'images 2021 [online]. 2021-06-10 [cit. 2021-06-11]. Dostupné online. (francouzsky) 
  14. ↑ Grégoire Eloy, impressions d'Est [online]. 23/11/2006 [cit. 2021-06-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  15. ↑ Les oubliés du pipeline ; Photographies de Grégoire Eloy - Canal Marches [online]. [cit. 2021-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Les routes de la soie.Voyageurs d'aujourd'hui sur les pistes de l'or noir. [online]. [cit. 2021-06-11]. Dostupné online. (francouzsky) 
  17. ↑ Grégoire Eloy - Guernsey - Photographers - Guernsey Photography Festival 2018 [online]. [cit. 2021-06-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-10. (anglicky) 
  18. ↑ The Bird's Nesters [online]. [cit. 2021-06-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Grégoire Eloy et Marine Lanier, la photographie tous azimuts [online]. 4.11.2020 [cit. 2021-06-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  20. ↑ Élodie Cabrera. Photo: quand le collectif Tendance floue arpentait la France tout “Azimut” [online]. 18/11/20 [cit. 2021-06-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  21. ↑ Palmarès de la bourse du talent - Picto [online]. 2004. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Grégoire_Eloy&oldid=23714959“