Gotická duše

Gotická duše je román českého spisovatele Jiřího Karáska ze Lvovic. Poprvé vyšel roku 1900 pod názvem Gothická duše. Autor v dekadentním díle zobrazuje aristokratického mládence, jenž trpí depresí a úzkostí. Pohrdá lidmi a izoluje se od společnosti. Každý mužský člen jeho rodiny zešílí a spáchá sebevraždu. On sám si přeje zemřít, aby též nezešílel. Vyhledává samotu, vžívá se do středověkých nálad, citů a snů. Nakonec zešílí v kostele, odkud ho vyvedou a dovezou do ústavu choromyslných, kde také umírá.

Děj

Bezejmenný mládenec byl poslední člen aristokratické rodiny, ze které živořilo několik žen, stižených hysterií. Muži zešíleli a spáchali sebevraždu. Rodiče mu v brzkém věku zemřeli a vychovávaly ho podivínské tetičky, u kterých žil v prostředí škapulířů, dotýkaných obrázků a růženců. Mládí strávil v kostele a v modlitbách. Přál si žít v době středověku. Chtěl se stát mnichem, ale po čase ztratil víru v Boha. Vyhledává samotu, vžívá se do středověkých nálad, citů a snů. Vyčítá lidem, že ho naučili klekat, odříkávat modlitby, křižovat se a sklánět hlavu, ale nenaučili ho věřit v Boha, též vyčítá, že všude se objevuje jen Ježíš, Marie, svatí a světice, a Jeho (Boha) není nikde. Poté co onemocněl, zjevil se mu Ježíš a vedli spolu rozhovor. Vyčítal mu jeho duševní nemoc a že přišel jenom proto, aby se mu vysmíval. Kristus ustupoval do pozadí, zvednul ruce, hrdina mu objal nohy a najednou klečel před krucifixem. Po této návštěvě chtěl žít, cítil vděčnost a štěstí. Bohužel nenalezl k tomu dost síly. Jednou se probudil z polosnu v kostele barnabitek. V lavici seděly černě zahalené jeptišky a u oltáře sloužil mši Kristus. Zazněl třikrát zvonek od oltáře a jeptišky tiše zpívaly, najednou celou duší hrdina vykřikl zoufale: „Eli, eli lama sabachthani …“ Pak vypukl v pláč a bil hlavou o zemi. Vyvedli ho z kostela do ústavu choromyslných, kde po několika letech zemřel.

Přijetí

Jaroslav Med píše, že Gotická duše není pouhou literárněhistorickou ankvizitou; Karásek podle něj dokázal umělecky přesvědčivě „evokovat pražskou atmosféru“ i ukázat neschopnost vypjatého individualismu řešit nejzávažnější společenské i existenciální otázky. V románu je dle Meda nejvýraznější nacionální prožitek s vyhraněným individualismem a estetismem, jak je pěstovala literární dekadence, která vnímala všechny faktory lidské hodnoty pod zorným úhlem jejich estetické funkčnosti a originality. Karásek podle Meda pojal „boj národa o své bytí jako drama“, ve kterém stojí jedinec proti osudu a marnost jeho zápasu má svůj tragický protějšek v marnosti úsilí národního. Karásek vidí hlavní tragédii v češství a v jeho dekadentním odvrácení od všeho skutečného do světa fikcí a snů, v němž se jedinec vždy může ztotožnit s krásou, která přežívá všecky katastrofy dějin i jedinců.

Jan Laichter píše, že Gotická duše nečiní život zázračnějším našim očím a není odkazem na jiný krásnější imaginární svět. Podle autora Karásek přijal dekadenci literárně, knižně, prožil ji ve svém nitru, a Gotická duše je odrazem jeho vlastního vnitřního prožití.