Funkce komunikace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Realizováním funkce dostane komunikace svůj smysl

Komunikace(komunikační výměna) je proudění informací ze zdroje k příjemci.

Komunikace plní vždy aktuálně relevantní funkci. Pokud dojde k její úspěšné realizaci, komunikační výměna dostane smysl. Zároveň je každý komunikant určitým způsobem motivován ke komunikaci, zde hovoříme o motivaci ke komunikaci. Psycholog Zbyněk Vybíral vymezuje 4 základní funkce komunikace.

Základní funkce komunikace[editovat | editovat zdroj]

  1. informativní – komunikant chce předat informaci, oznámit zprávu, doplnit jinou zprávu, něco prohlásit (váš kamarád se dozvěděl, že pojede na pracovní cestu a chce vám to říct),
  2. instruktážní – komunikační partner se snaží druhého něco naučit, dát mu návod, jak se něco dělá (patří sem i recepty kuchařské),
  3. persuazivní – člověk chce přesvědčit partnera v komunikaci, aby změnil svůj názor, ovlivnit ho, získat si ho na svou stranu (přesvědčujete svého kamaráda, který nemá moc v oblibě sport, aby s vámi šel na fotbal a uvádíte takové důvody, které by ho měly přesvědčit ke změně názoru),
  4. vyjednávací – řeší a dospívá k dohodě,
  5. zábavní – při níž jde o čiré pobavení prostřednictvím komunikace, člověk chce rozptýlit sebe i partnera komunikace, nebo si prostě jen popovídat (sejdete se s kamarády v kavárně a povídáte si).

Pozorovatelná je i funkce exhibicionistická - kdy se člověk v rámci komunikace zaměřuje více na formu než na obsah. Pak jde spíše o exhibicionismus, neboli upoutání pozornosti. Srovnejme koncepty pábitelství a jiné.

Prakticky se nesetkáváme s uplatněním pouze jedné funkce, víceméně vždy koexistují.

Důležité je také připomenout, že hledisko funkčnosti v komunikaci bylo jedním z nejdůležitějších v tezích Pražského lingvistického kroužku. Typicky se zde vydělují například komunikační funkce sdělovací, apelová, metajazyková, poetická...

Literatura[editovat | editovat zdroj]