Fotovoltaický jev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Fotovoltaický jev je jednou z forem vnitřního fotoelektrického jevu[1]. Název je vytvořen ze dvou slov – φώς (řecky světlo) a volt (jednotka elektrického napětí)[2].

Princip[editovat | editovat zdroj]

Foton s dostatečnou energií může v polovodičovém materiálu uvolnit elektron z valenčního do vodivostního pásu. Na jeho původním místě vznikne tzv. díra – elementární kladný náboj. Je-li v polovodičovém materiálu vytvořen PN přechod (dioda), pohybují se tyto náboje směrem k elektrodě se stejnou polaritou. Jsou-li elektrody propojeny vnějším obvodem, putují elektrony k opačné elektrodě, kde rekombinují s děrami a vnějším obvodem prochází elektrický proud[1].

Historie[editovat | editovat zdroj]

Fotovoltaický jev vůbec poprvé v roce 1876 pozorovali William Grylls Adams a Richard Evans Day. V jejich případě byl PN přechod vytvořen mezi selenem a platinou. Často bývá objev fotovoltaického jevu připisován Alexandru Edmondu Becquerelovi, ten však objevil vnější fotoelektrický jev, u něhož působením světla napětí nevzniká, pouze se mění proud, který vzniká působením vnějšího napětí mezi dvěma elektrodami ponořenými do roztoku.[1]

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Fotovoltaický jev je hromadně využíván při přeměně slunečního záření na elektřinu ve fotovoltaických panelech. Méně zřejmé už je, že fotovoltaický jev využívají i polovodičové fotodiody a fototranzistory, které našly široké uplatnění ve fotobuňkách, světelných závorách a donedávna například v infračervených portech pro přenos dat mezi mobilními zařízeními.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c BECHNÍK, Bronislav. Stručná historie fotovoltaiky. TZB-info [online]. 1. 9. 2014, roč. 16 [cit. 29. 10. 2014]. Dostupné online. ISSN 1801-4399.  
  2. http://oze.tzb-info.cz/fotovoltaika