Fonologie avestánštiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Tento článek se zabývá fonologií avestánštiny, mrtvého severovýchodního íránského jazyka, především jeho fonematickým inventářem, distinktivními rysy platnými pro jeho systém, prozodickými jevy či transkripčním územ.

Vokály[editovat | editovat zdroj]

Přehled samohlásek
Samohlásky krátké i e ə a ã o u
Samohlásky dlouhé iː eː əː aː ɒː oː uː
Dvojhlásky ao aeː aːu aːi oːi

Základní samohláskový systém avestánštiny čítá šest vokálů, odvozený pak šest odpovídajících vokálů dlouhých. Kromě toho se uvádí zadní nízké dlouhé /ɒː/, nemající krátký protějšek. V současné době převládá názor, že avestská vokalická délka postupně přestala představovat kvantitativní kontrast a ovlivnila i kvalitativní rozlišení vokálů.

Díky a / ã je pak v samohláskovém systému avestánštiny přítomna také opozice nenazalizovaná / nazalizovaná.

V jazyce se objevovalo protetické u-, ovšem výhradně před náslovným ru(u)-, např. protoíránské *rwata- > av. uruuata- (č. povinnost). Přinejmenším v písmu tedy vypadá totožně původní uru- a ru- po protezi. Není však zcela jasné, zda mezi nimi panovala shoda i co do výslovnosti. Fakt, že tato protetická hláska nenese metrickou relevanci v avestských textech, svědčí spíše pro tu skutečnost, že se s těmito dvěma hláskovými uskupeními nezacházelo zcela totožně.

Do jisté míry paralelní proces představuje protetické i-, objevující se před hláskovými skupinami ri- a θy-; kupř. av. irišta- (č. zničený).

Konsonanty[editovat | editovat zdroj]

Pro avestánštinu se většinou počítá s 28 souhláskovými fonémy, jejichž existence a artikulace nevyvolávají pochyb.

Explozivy

Hláska, tradičně značená /t̰/, alofon /[t]/, se vyskytuje pouze v pozici na samém konci slova nebo před některými obstruenty. Připisuje se jí artikulace bez slyšitelného závěru, tedy [t̚] (srov. takové hlásky např. v angličtině.)

Frikativy

Přední řada praindoevropských velár ḱ, ǵ, ǵʰ, která dala v indoíránštině odpovídající frikativy o stejném místě artikulace, tedy [ç], [ʝ], [ʝʰ], se v avestánštině dále posunula co do místa artikulace a ztratila distinktivní rys aspirace. Výslednými hláskami jsou tedy [s] a [z]. Např. av. zari- (č. žlutý) pochází přes protoindoíránské *ʝʰali- z ide. *ǵʰeli-.

Frikativa /h/ pochází v tomto jazyce z praindoevropského /s/. V avestánštině pak na rozdíl od blízce příbuzného sanskrtu přecházela zmíněná hláska mezi nízkými vokály na /ŋh/. Srov. tedy avestské aŋhu- se sanskrtským asu- (č. život). Vzniklé /ŋh/ je alofonem /h/, viz např. v pozici před předním vokálem av. ahi (skr. asi; č. ty jsi).

Hlásky [ð] a [ɣ] jsou považovány za alofony hlásek [θ] a [x].

Aproximanty

Aproximanty /j/ a /w/ se dle konvencí zapisují jako ii, respektive uu.

Vibranty

Vibranta /r/ mohla mít neznělou podobu. Pokud totiž stála v určitém slově po nízkém vokálu před neznělou plozívou, a to v kodě přízvukované slabiky, asimilovala se k této plozívě a ztrácela znělost. Zapisovala se pak digrafem hr.

Slovní přízvuk[editovat | editovat zdroj]

Avestské písmo nepředává žádné údaje ohledně pozice slovního přízvuku. Přesto lze o avestánském přízvuku leccos zjistit na základě jiných poznatků o daném jazyce.

Kupř. se uvažuje o tom, že s pozicí přízvuku korelovalo užití klitického -ca (česky spojka a; srov. latinské -que téhož významu i původu): s užitím -ca u určitého slova docházelo k přenosu přízvuku na slabiku bezprostředně předcházející onomu -ca, tedy na původní poslední slabiku daného slova.

Je kromě toho pozoruhodné, že přidání -ca ruší vkladné -i- (viz níže) v předposlední slabice slova, např.: av. baēšaziiaiti (č. léčí), ale baēšaziiatica (č. a léčí). Pravděpodobně právě na předposlední slabice ležel v prvním případě před klitizací přízvuk, který epentezi -i- podmiňoval. Z povahy takovýchto procesů se dále vyvozuje, že byl avestánský přízvuk spíše dynamický, a nikoliv melodický jako v sanskrtu.

Vývoj avestské fonologie[editovat | editovat zdroj]

Bezpočet hláskových změn oproti společnému prajazyku sdílí avestánština se sanskrtem. Jmenovitě se jedná o tzv. pravidlo ruki, splynutí PIE vokálů *e, *a, *o do a, respektive jejich dlouhých protějšků do a:, aj.

Výslovnost[editovat | editovat zdroj]

Nejeden aspekt výslovnosti avesty představuje pole pro pochybnosti a diskuse. Tak, problematickou dosud zůstává otázka epentetického -i-. Tato hláska se tu vkládala po vokálu před konsonant, po kterém bezprostředně následovalo i, tedy schematicky VCi > ViCi; např. av. baraiti (srov. skr. bhárati; č. nese). I-epenteze neměla žádný dopad na metriku textů, a tudíž se nejspíše jednalo o proces pozdější než doba jejich původního sepsání. Každopádně není jednoznačné, zda a jak by se měly tyto vkladné hlásky při čtení textů vyslovovat.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bičovský, Jan. (2012). Stručná mluvnice praindoevropštiny. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 978-80-7308-418-9.
  • Fortson, Benjamin W. (2004). Indo-European Language and Culture: An Introduction. Malden, Massachusetts: Blackwell. ISBN 1-4051-0315-9.
  • Hale, Mark. (2008). Avestan. In: Woodard, R. D. (ed). The Ancient Languages of Asia and the Americas. Cambridge University Press. ISBN 0-521-56256-2.
  • Lipp, Reiner. (2009). Die indogermanischen und einzelsprachlichen Palatale im Indoiranischen. Heidelberg: Universitätsverlag Winter. ISBN 978-3-8253-5247-9; ISBN 978-3-8253-5248-6.
  • Rix, Helmut (ed). (2001). Lexikon der indogermanischen Verben: die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen. Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag. ISBN 3-89500-219-4.