Estrogenový receptor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Schéma estrogenních receptorů α a β

Estrogenové receptory (ER) jsou steroidní receptory přítomné v cytosolu a v buněčném jádře[1] obratlovců, na které se váže estrogen. Člověk a ostatní savci mají dva typy estrogenních receptorů, estrogenní receptor α (ERα, též ESR1) a estrogenní receptor β (ERβ, též ESR2). Oba receptory mohou vytvářet homodimery i společné heterodimery. Na estrogen ovšem reaguje reagovat i GPER receptor, což je speciální receptor spřažený s G proteinem.[2] Všechny tyto typy receptorů se vyskytují i u dalších obratlovců včetně ryb.[2]

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku estrogen.

Estrogenní receptory umožňují detekci estrogenu na specifických místech těla obratlovců. V klidovém stavu se nachází obvykle v cytosolu, zatímco po vazbě na ligand (estrogen) se aktivují, dimerizují a vstupují do buněčného jádra. Tam se váží na sekvence DNA známé jako estrogen responzivní jednotky (ERE). Vazbu ovlivňují i další koregulátory (koaktivátory a korepresory).[3]

Estrogen díky svým receptorům kontroluje rozmnožování, a to jak vývoj rozmnožovací soustavy, tak reprodukční chování. Nejznámější je nicméně vliv na vývoj samičích (ženských) pohlavních orgánů. Mimoto má i několik funkcí nesouvisejících s rozmnožováním, např. ovlivňuje kostní denzitu a sílu, hladiny krevních lipidů, ukládání tuku, vody a hospodaření se solemi, stejně jako některé vyšší mozkové funkce (vliv na paměť). Ovlivňuje však zřejmě i vývoj částí mužské rozmnožovací soustavy, např. zrání spermií.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MCDOWALL, Jennifer. Oestrogen Receptors [online]. InterPro [cit. 2014-12-14]. Dostupné online. 
  2. a b c BONDESSON, M.; HAO, R.; LIN, C. Y., et al. Estrogen receptor signaling during vertebrate development. Biochim Biophys Acta.. 2014. Dostupné online. ISSN 0006-3002. 
  3. SLÍVA, Jiří. Receptory pro estrogen a strukturně obdobné molekuly [online]. Moderní babictví, 2010 [cit. 2014-12-14]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]