Přeskočit na obsah

EMD GP9

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
EMD GP9
Základní údaje
VýrobceEMD
Výroba v letech1954–1963
Počet vyrobených kusů4 257
Typ spřáhlaspřáhlo AAR
Hmotnost a rozměry
Hmotnost ve službě112 500 kg
Délka přes spřáhla17 120 mm
Minimální poloměr
projížděných oblouků
46 m
Rozchod1 435 mm
Parametry pohonu
Uspořádání pojezduBo′Bo′
Typ spalovacího motoru16-567C
Jmenovitý výkon spalovacího motoru1 300 kW
Přenos výkonuelektrický stejnosměrný
Vytápění vlakuparní (volitelně)
Odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Vysvětlivky pojmů v infoboxu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

EMD GP9 byla čtyřnápravová dieselelektrická lokomotiva určená pro traťovou službu i posun, tzv. road switcher, vyráběná v letech 19541963 americkou firmou Electro-Motive Division (EMD), divizí koncernu General Motors, a její kanadskou pobočkou General Motors Diesel. Ve výrobě nahradila předchozí model GP7, od kterého se odlišovala použitím vylepšené verze motoru typu 567 a změnami v elektrické části. S více než 4 200 vyrobenými kusy se jednalo o jeden z nejpočetnějších modelů z produkce EMD[1] a dieselových lokomotiv první generace vůbec.[pozn. 1][3]

GP9 při posunu

Celkem bylo vyrobeno 4 092 konvenčních lokomotiv GP9, kromě toho bylo pro společnosti Pennsylvania Railroad a Union Pacific postaveno také 165 lokomotiv GP9B bez stanoviště strojvedoucího.[4] Souběžně nabízených lokomotiv F9, využívajících mnoho stejných komponentů, bylo naopak vyrobeno pouze kolem 240,[5] což ilustruje odklon od tradiční konstrukce s nosnou skříní k praktičtějšímu kapotovému uspořádání. To nabízelo lepší výhled při posunu, snazší údržbu či menší pořizovací náklady.[6] Při stavbě některých GP9 byly zužitkovány komponenty z vykoupených starších lokomotiv, např. stroje společnosti B&M používaly podvozky z vyřazených lokomotiv FT.[7] Podobně jako další lokomotivy té doby byly GP9 nabízeny s mnoha rozdílnými modifikacemi a doplňky, ať už šlo o parní generátor pod krátkou kapotou, elektrodynamickou brzdu, jejíž odporníky byly umístěny v charakteristických výčnělcích, nebo přemístění vzduchojemů z pozice pod rámem na střechu, aby se uvolnilo místo pro větší palivovou nádrž.[8] S výjimkou atypického a nepříliš úspěšného modelu BL2 se lokomotiva GP9 stala první lokomotivou EMD nabízenou s nízkou krátkou kapotou. Prvním uživatelem takto upravených lokomotiv se v roce 1955 stala společnost Phelps-Dodge, zabývající se těžbou mědi, roku 1959 pak jako první velká železnice podobné stroje obdržela společnost Southern Pacific.[9] V pozdějších letech se takovéto uspořádání stalo standardem.[10]

GP9 byla čtyřnápravová kapotová lokomotiva s uspořádáním pojezdu Bo′Bo′. Od předchozích lokomotiv GP7 se odlišovala využitím novějšího motoru 16-567C, jehož výkon byl zvýšením maximálních otáček z 800 na 835 ot./min navýšen na 1 300 kW,[11] současně byla zesílena kliková hřídel a provedeny úpravy chladicího okruhu pro omezení průniků vody do mazacího oleje.[12] V elektrické části bylo změnou osazení tlapových trakčních motorů D37 s vylepšenou izolací,[13] při převodovém poměru 62:15 byla maximální rychlost lokomotiv 105 km/h.[14]

Přestavby

[editovat | editovat zdroj]
Modernizovaná lokomotiva GP10

Rané čtyřnápravové lokomotivy série GP (z General Purpose – víceúčelová lokomotiva), GP9 nevyjímaje, se udržely ve službě poměrně dlouho a množství z nich se na konci své životnosti stalo předmětem rozličných přestaveb a modernizací.[15] Mnoho takových přestaveb provedla například železnice Illinois Central ve svých dílnách v Paducah v Kentucky, jí modernizované lokomotivy nesly označení GP8, GP10 nebo GP11. Jiné stroje mohly být označeny GP9R, kde R je zkratka slova rebuilt. Rozsah přestaveb se různil, spalovací motor mohl být buď repasován, nebo kompletně nahrazen, docházelo k úpravám elektroinstalace, dosazení modernějších brzdových systémů, některé lokomotivy obdržely nové stanoviště obsluhy a často bylo pro zlepšení výhledu přistoupeno ke snížení krátké kapoty.[16]

  1. Jako první generace se v Severní Americe obecně označují dieselové lokomotivy nahrazující parní lokomotivy, tedy stroje vyráběné přibližně do roku 1960.[2]
  1. ROSS, David. Encyklopedie lokomotiv a vlaků : chronologický přehled více než tisíce parních, termomotorových a elektrických lokomotiv a jednotek od roku 1825 až do současnosti. 1. české vyd. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství 544 s. Dostupné online. ISBN 8073603136. S. 280. 
  2. WILSON, Jeff. Guide to North American diesel locomotives. 1. vyd. Waukesha, Wisconsin: Kalmbach Books, 2017. 303 s. Dostupné online. ISBN 9781627004558. S. 24. 
  3. WILSON, s. 52
  4. WILSON, s. 58, 72
  5. WILSON, s. 57
  6. WILSON, s. 10, 49–50
  7. SOLOMON, Brian. Electro-Motive E-units and F-units. Minneapolis, MN, USA: Voyageur Press, 2011. 243 s. Dostupné online. ISBN 9781610597746. S. 121. 
  8. WILSON, s. 72
  9. SOLOMON, Brian. GE and EMD locomotives : the illustrated history. Minneapolis, MN: Voyageur Press, 2014. 352 s. Dostupné online. ISBN 9780760346129. S. 256. 
  10. WILSON, s. 25
  11. LAMB, J. Parker. Evolution of the American diesel locomotive. Bloomington, IN, USA: Indiana University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 9780253027986. Kap. 8. Road Switchers Take Over: Electro-Motive Catches Up. 
  12. SOLOMON (2011), s. 54
  13. SOLOMON (2011), s. 141
  14. Diesel locomotive operating manual no. 2318. 4. vyd. La Grange, IL, USA: Electro-Motive Division, 7. 1958. Dostupné online. Kapitola General data. 
  15. WILSON, s. 59
  16. WILSON, s. 142–144

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]