Didymické ladění

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Didymické ladění je nejběžnější z čistých hudebních ladění. Mnohdy bývá pojmem čisté ladění označováno právě ladění Didymické.

Toto ladění zní absolutně čistě v tónině odvozené od základního tónu, již ve velmi příbuzných tóninách se ale začínají vyskytovat velice disonantní vlčí intervaly, takže čisté ladění je pro složitější hudbu prakticky nepoužitelné. Příkladem může být vlčí kvinta d-a: (5:3) x (8:9) = 40:27, čili asi 1,4815; čistá kvinta je 3:2 = 1,5.

Základ ladění vytvořil v prvním století hudební teoretik Didymus z Alexandrie, který vyšel z dělení struny v poměru 24:27:30:32. Jeho tetrachord má následující strukturu (jak je u starých řeckých stupnic obvyklé, jsou tóny uváděny v sestupném pořadí):

mese lichanos parhypate hypate
1:1 8:9 4:5 3:4
0 203,91 centů 386,31 centů 498,04 centů
8:9 9:10 15:16
203,91 centů 182,40 centů 111,73 centů


K oktávě 2:1 a kvintě 3:2, které byly použity již při konstrukci pythagorejského ladění, byly přidány intervaly, v nichž se objevuje číslo 5. Disonantní Pythagorejská velká tercie 81:64 byla nahrazena Didymickou velkou tercií 5:4 a Pythagorejská velká sexta 27:16 Didymickou sextou 5:3. Rozdíl mezi Pythagorejskou a Didymickou tercií nebo Pythagorejskou a Didymickou sextou se nazývá Didymické koma.

Sedmitónová stupnice[editovat | editovat zdroj]

Pro odvození tónů používá didymické ladění jen kvintu, velkou tercii a oktávu.

Tóny d, f a a se odvodí postupnými kvintovými kroky stejným způsobem jako u Pythagorejského ladění: tón f jako kvinta pod základním tónem c, transpozice o oktávu výše: (1:1) x (2:3) x (2:1) = (4:3); g o kvintu výše než c: (1:1) x (3:2) = (3:2); d o kvintu výše než g, transpozice o oktávu níž: (3:2) x (3:2) x (1:2) = (9:8). Tóny e, a a h se odvodí z velkých tercií: e o velkou tercii výše než c: (1:1) x (5:4) = (5:4); a o velkou tercii výše než f: (4:3) x (5:4) = (5:3); h o velkou tercii výše než g: (3:2) x (5:4) = (15:8).

Tímto postupem vznikne sedmitónová stupnice složená ze samých čistých intervalů: velká sekunda (9:8), velká tercie (5:4), kvarta (4:3), kvinta (3:2), velká sexta (5:3), velká septima (15:8) a oktáva (2:1). Jednotlivé tóny této stupnice jsou vzdáleny o velký celý tón (9:8), malý celý tón (10:9) nebo diatonický půltón (16:15).

c d e f g a h c
1:1 9:8 5:4 4:3 3:2 5:3 15:8 2:1
velký celý tón malý celý tón půltón velký celý tón malý celý tón velký celý tón půltón
9 : 8 10 : 9 16 : 15 9 : 8 10 : 9 9 : 8 16 : 15
204 centů 182 centů 112 centů 204 centů 182 centů 204 centů 112 centů

Dvanáctitónová stupnice[editovat | editovat zdroj]

Jen pomocí kvint a velkých tercií lze dále vytvořit i dvanáctitónovou chromatickou stupnici složenou ze samých čistých intervalů.

Tón Poměr frekvencí
k předchozímu
tónu
Poměr frekvencí
k základnímu
tónu
Kvocient Centy Vztah ke
kvintovému kruhu
c 16 : 15 1 : 1 1 0,000
des 16 : 15 16 : 15 1,0666… 111,731 velká tercie pod f
d 135 : 128 9 : 8 1,125 203,910
es 16 : 15 6 : 5 1,2 315,641 velká tercie pod g
e 25 : 24 5 : 4 1,25 386,314 velká tercie nad c
f 16 : 15 4 : 3 1,333… 498,045
fis 135 : 128 45 : 32 1,40625 590,224 velká tercie nad d
g 16 : 15 3 : 2 1,5 701,955
as 16 : 15 8 : 5 1,6 813,686 velká tercie pod c
a 25 : 24 5 : 3 1,666… 884,359 velká tercie nad f
b 16 : 15 16 : 9 1,777… 996,090
h 135 : 128 15 : 8 1,875 1088,269 velká tercie nad g
c 16 : 15 2 : 1 2 1200,000

Rozdíly mezi jednotlivými tóny mají následující velikosti a názvy:

Název Podíl frekvencí Centy Příklad
Diatonický půltón 16 : 15 111,731 e-f
Velký chromatický půltón 135 : 128 92,179 f-fis
Malý chromatický půltón 25 : 24 70,672 es-e

Takto sestavená chromatická stupnice nemá ale prakticky žádné využití, již bylo řečeno, že při modulacích i do blízkých tónin se objevují velké disonance nepříjemné pro poslech.