Didaktické zásady

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Boloňská univerzita, nejstarší univerzita na světě, druhá polovina 14. století
Přednáška v ocelářské firmě, Rio de Janeiro, Brazílie

Didaktické zásady neboli zásady procesu vyučování - učení se jsou obecnými doporučeními pro učitele, při jejichž respektování může učitel při výuce (či žák při autodidakci) dosáhnout maximální efektivity a účinnosti.

Druhy zásad[editovat | editovat zdroj]

Zásada uvědomělosti a aktivity[editovat | editovat zdroj]

Vychází z teorií motivace. Učitel se snaží, aby žáka pro učení získal, dále aby žák přijal cíle výuky za své a v konečném důsledku vyvíjel žádoucí aktivitu směřující k osobnímu rozvoji. Tento úkol je nesnadný, pokud na žáka působí některé negativní faktory, např. změny povahy v pubertě, demotivující rodinné prostředí či postoj celé společnosti ke vzdělání.

Zásada komplexního rozvoje žáka[editovat | editovat zdroj]

Vybízí učitele, aby v rámci výuky rozvíjel všechny základní komponenty osobnosti žáka. Z hlediska struktury osobnosti se jedná o oblasti poznávací, afektivní a psychomotorické. Z hlediska struktury lidské inteligence se jedná o sedm typů inteligence: jazykovou, matematicko-logickou, vizuální/prostorovou, hudební, interpersonální, intrapersonální a tělesnou/fyzickou. Z hlediska pedagogické jednoty složek výchovy se jedná o výchovu rozumovou, mravní, estetickou, pracovní a tělesnou.

Zásada vědeckosti[editovat | editovat zdroj]

Učitel se musí během své pedagogické praxe vyrovnávat nejen s novými poznatky věd (např. rychlý vývoj v oblasti informatiky, biologie apod.), tak s nejnovějšími trendy v rámci učitelské profese (např. nové pedagogické metody apod.).

Zásada spojení teorie s praxí[editovat | editovat zdroj]

Nazývána též zásada aplikability[1] učiva a transferu. Učitelé musí přesvědčit žáky, že probírané učivo dále využijí - ať už v běžném životě nebo v dalším studiu. Důležitý je také přenos dovedností a znalostí tak, aby na něj bylo možno navázat v dalším stupni vzdělávání.

Zásada přiměřenosti[editovat | editovat zdroj]

Vyžaduje, aby cíle, proces i prostředky vzdělávání byly přiměřené. Např. se jedná o přiměřenost k věku vzdělávaných (např. nelze klást stejné nároky na děti předškolního a školního věku), vůči jazykové vybavenosti (např. nelze učit žáky angličtinu na pokročilé úrovni, když nezvládli ještě úroveň základní) apod.

Zásada individuálního přístupu[editovat | editovat zdroj]

Je založena především na poznatcích z psychologie osobnosti. Vychází z toho, že každý žák je individualita a je nutné k němu takto přistupovat. Např. většina žáků stačí tempu hodiny, avšak dva žáci jsou pomalejší, proto je na ně třeba brát ohled. Naopak žáku vysoce inteligentnímu je možno zadat složitější či časově náročnější úkoly. Individuální péči o žáky je někdy možné zvládnout i s pomocí samotných žáků, např. když žák lepší v matematice pomáhá spolužákovi s horším prospěchem.

Zásada emocionálnosti[editovat | editovat zdroj]

V podstatě vychází z faktu, že ani učitel, ani žáci nejsou stroje. Navzájem se ovlivňují v emocionální sféře. Je prokázáno, že vyučování probíhá lépe v pozitivní atmosféře a proto by se měl učitel snažit o její navození. Učitel navíc ve vztahu k žákům nepředstavuje pouze zdroj znalostí, ale také důvěrníka a rádce. Ve škole a třídě by tak měla panovat dobrá nálada a ideálním stavem je situace, kdy se žák do školy těší.

Zásada trvalosti[editovat | editovat zdroj]

Je velmi podstatnou didaktickou zásadou vycházející z prostého faktu, že lidský mozek velmi rychle zapomíná. Naplnění této zásady je spojeno se dvěma procesy - expozicí a bojem proti zapomínání. Expozice je předkládání nových poznatků, získávání požadovaných dovedností apod. Expozice by měla zajistit dokonalé pochopení učiva. Boj proti zapomínání se pak realizuje opakováním již naučeného učiva. Dle tzv. křivky zapomínání je vhodné nové poznatky opakovat častěji a tato frekvence může být postupně snižována.

Zásada názornosti[editovat | editovat zdroj]

Názornost patří k nejstarším didaktickým zásadám a lze ji najít již v díle Wolfganga Ratkeho z roku 1613. Zásada vychází z toho, že žáci již mají o určité problematice jisté představy, které je třeba vědecky uchopit, aby žáci problém pochopili. Názor (nikoliv ve smyslu stanovisko!) může být zrakový, sluchový, čichový, chuťový, hmatový či pohybový.

Zásada soustavnosti[editovat | editovat zdroj]

Nazývána též zásada systematičnosti. Vyjadřuje požadavky, aby na sebe vyučovací celky logicky navazovaly, aby se probíralo učivo od jednodušší k složitější látce, aby se zvyšovaly nároky na žáky, aby byly probírána základní témata určité vědní disciplíny a aby vyučování a hodnocení bylo soustavné a průběžné.

Zásada zpětné vazby[editovat | editovat zdroj]

Na základě zpětné vazby učitel získá informace o postupu žáka k vytčenému učebnímu cíli, jaká je kvalita výuky a její výsledky. Diagnostikuje chyby, které jsou přirozenou částí procesu učení, vysvětlí, kde se chyba stala a eventuálně znovu provede výklad nepochopeného učiva.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOSTÁL, Jiří. Učební pomůcky a zásada názornosti. Olomouc : Votobia, 2008. ISBN 978-80-7220-310-9.  
  • MALACH, Josef. Základy didaktiky. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, 2003. ISBN 80-7042-266-1. Kapitola Zásady procesu vyučování - učení se.  

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. použití teoretických poznatků v praxi