Dekompresní nemoc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Dekompresní komora

Dekompresní nemoc (též kesonová nemoc, nemoc potápěčů, desaturační aeropatie, DCS) je označení řady příznaků, které postihují osobu vystavenou snížení okolního tlaku. Je jedním z nebezpečí při potápění a dalších aktivitách spojených se změnami tlaku.

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Dekompresní nemoc může nastat v těchto situacích:

  • Potápěč stoupá při vynořování příliš rychle, bez dodržení bezpečnostních přestávek.
  • Potápěč je pod hladinou příliš dlouho a absorbuje příliš mnoho dusíku do svého krevního oběhu.
  • Potápěč se vynoří se zadrženým dechem a způsobí si přetlak plic a vzduch vnikne do krevního oběhu.
  • Letadlo bez přetlakové kabiny při stoupání vzhůru.
  • Selhání systému přetlakové kabiny v letadle.
  • Dělníci opouštějící kesony s uměle zvýšeným tlakem či horníci opouštějící doly, kde byl předtím zvýšen tlak pro vyčerpávání vody.
  • Kosmonaut opouštějící vesmírný modul a pracující ve volném prostoru, protože tlak ve skafandru je nižší, než tlak v modulu.

Fyziologie[editovat | editovat zdroj]

Výše uvedené problémy způsobuje hlavně dusík, který se za normálních okolností rozpouští v tělních tekutinách a tkáních. Při poklesu tlaku se ve fyziologických tekutinách uvolní ve formě bublin plynu.

Podle Henryho zákona při nárůstu tlaku plynu v tekutině také narůstá množství plynu, který se může v této tekutině rozpustit. Známým příkladem tohoto zákona je otevírání sodovky. Při odzátkování lahve je slyšet unikající plyn a mohou být vidět bublinky. Jde o oxid uhličitý, uvolněný z roztoku jako důsledek poklesu tlaku uvnitř lahve na atmosférický tlak.

Podobně se chová i dusík, který je za normálních podmínek rozpuštěný v lidském těle, tkáních a fyziologických tekutinách. Když je tělo vystaveno prudce sníženému tlaku (například při stoupání v letadle bez přetlakové kabiny, či během výstupu při potápění s přístrojem), dusík uložený v těle se vylučuje do tělních tekutin. Pokud je dusík vylučován příliš rychle, v těle vytvořené bublinky způsobují příznaky hloubkové nemoci. Od svědění a vyrážky až k bolestem kloubů, které jsou známy jako „nemoc z dekomprese“, vede až k selhání smyslových vjemů, paralýze a ke smrti.

Plynová embolie, způsobená jinými příčinami, může mít mnoho příznaků podobných DCS.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První dokumentovaný případ dekompresní nemoci byl hlášen v roce 1841. Důlní inženýr pozoroval výskyt bolestí a křečí u horníků, vystavených tlaku vzduchu v šachtě, ze které se odčerpávala voda. Ponorkový průkopník Julius H. Kroehl zemřel z nemoci z dekomprese během experimentálního ponoru s ponorkou Sub Marine Explorer v roce 1867. Další případ byl hlášen roku 1869. Týkal se potápění za použití vzduchem plněné helmy.

Rozdělení DCS dle symptomů[editovat | editovat zdroj]

Dekompresní choroba se rozděluje na I. a II. typ. Není možné předem odhadnout postup příznaků. Proto ihned po zjištění prvotních příznaků je třeba začít s první pomocí a dopravit postiženého k lékaři.

Do I. kategorie spadá svalová/kosterní (bolest a otok končetin, léze, neobvyklá únava), kožní (vyrážka, modré nebo červené mramorování, svědění) a lymfatická DCS (otoky končetin, obličeje u lymfatických uzlin).

Do II. kategorie patří kardiovaskulární/plicní (suchý kašel, bolest pod hrudní kostí, šok), neurologická/mozková/CNS (ztráta citu, ochrnutí, halucinace, křeče).

Léčba dekompresní choroby[editovat | editovat zdroj]

Metodou první volby při léčbě dekompresní choroby je terapie 100% kyslíkem v hyperbarické komoře (takzvaná oxygenoterapie). U lehčích případů někdy postačí například sestup do nižší nadmořské výšky. Doporučuje se také podávat tekutiny, které snižují dehydrataci organismu. Naopak se bez porady s lékařem nedoporučuje užívat aspirin ani žádná jiná analgetika, protože tyto léky mohou maskovat vlastní příznaky onemocnění a ztížit tak případnou léčbu. Pokud pacient nezvrací, doporučuje se jeho pohodlné uložení do polohy na zádech. Příznaky onemocnění, včetně neurologických příznaků, plicních projevů a mramorovaných kožních lézí, se mohou projevit i v průběhu 10 až 14 dnů od potápění. V takovém případě se rovněž doporučuje oxygenoterapie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související článek[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]