Clara Rilke-Westhoffová
| Clara Westhoff | |
|---|---|
 Clara Rilke-Westhoffová, kolem roku 1930 | |
| Narození | 21. listopadu 1878 Brémy |
| Úmrtí | 9. března 1954 (ve věku 75 let) Fischerhude |
| Alma mater | Colarossiho akademie |
| Povolání | sochařka a malířka |
| Manžel(ka) | Rainer Maria Rilke (od 1901) |
| Děti | Ruth Fritzsche-Rilke |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Clara Rilke-Westhoffová (21. listopadu 1878 Brémy – 9. března 1954 Fischerhude) byla německá sochařka a malířka.
Život[editovat | editovat zdroj]
Počátek tvorby[editovat | editovat zdroj]
Pocházela z rodiny brémského obchodníka. V roce 1895 začala v Mnichově navštěvovat soukromou uměleckou školu Fehr/Schmid-Reutte,[1] kam ovšem většinou docházely mladé dámy bez uměleckých ambicí. Clara se naopak už od počátku chtěla umění věnovat naplno a profesionálně. Během dvouletého studia se věnovala především portrétní kresbě, současně docházela i na hodiny anatomie. V roce 1898 přešla do umělecké kolonie Worpswede, kde se dále rozvíjela pod uměleckým vedením malíře Fritze Mackensena (1866–1953).[1] Zde se také seznámila se svou budoucí přítelkyní malířkou Paulou Beckerovou. Na Mackensonovu radu se zaměřila na studium sochařství. To bylo pro ženy v té době velmi neobvyklé, zpravidla se uplatňovaly jen v drobné plastice. Clara byla ale plná odhodlání a pustila se sebevědomě do tvorby plastik v životní velikosti. Velmi jí to uspokojovalo a hodlala vše obětovat tomu, aby se stala sochařkou. V kroužku umělců ve Worpswede získala brzy uznání a Fritz Mackensen na Claru upozornil Maxe Klingera. Ten ji během roku 1899 umožnil práci ve svém ateliéru v Lipsku. To posílilo její ctižádost vyrovnat se umělecky v obtížné sochařině mužům a stát se profesionální sochařkou.[2]
Stáž v Paříži[editovat | editovat zdroj]
Na Klingera udělala její vůle a pracovitost velký dojem. Proto ji doporučil pokračovat ve studiu v Paříži, kam Clara v prosinci 1899 přešla na půlroční stáž na Julianovu akademii. Pobyt na pařížské akademii ji nicméně příliš neprospěl, zato jí velmi obohatilo setkání s Auguste Rodinem, které inicioval Klinger. Clara mohla nějakou dobu od dubna roku 1900 studovat na Rodinově institutu, kde vyučovali jeho žáci, a s Rodinem být nadále v přátelském kontaktu.[3]
Manželství s R. M. Rilkem[editovat | editovat zdroj]
V létě roku 1900 se vrátila zpět do Worpswede. S Paulou Beckerovou a s jejími známými (Marthou Schröderovoum, Heinrichem Vogelerem a Otto Modersohnem) zde vytvořili téměř rodinný kroužek, k němuž se později přidružil i básník Rainer Maria Rilke. Podnikali výlety, sdíleli své umělecké plány, slavili společně svátky. V dubnu roku 1901 se Clara s Rilkem oženila. V prosinci 1901 se jim narodila dcera Ruth (1901–1972). Rilke, který si velmi zakládal na tom, aby měl čas a klid ke své práci, si manželství představoval jinak než Clara. Viděl v ní sice nadanou umělkyni a hodlal jí dopřát i uměleckou volnost, nedokázal však vzít na vědomí, že na Claře zůstává také starost o výchovu dítěte a o domácnost. Cesty manželů se proto brzy rozešly, a i když se občas vídali, pracovali a žili každý zvlášť. Clara žila v nouzi a v neklidu, neustále musela měnit bydliště, kromě toho se snažila hodně cestovat, aby čerpala inspiraci. Finančně ji musela vydržovat rodina, občas vypomohl i Rilke. Dceru Ruth svěřila prakticky na celé dětství do péče prarodičů.[4]
Sochařská tvorba[editovat | editovat zdroj]
Ve své sochařské práci se soustředila na portréty v domnění, že si jimi zajistí odbyt svých prací a pozornost veřejnosti. Postupně vytvořila mimo jiné podobizny Pauly Modersohn-Beckerové, básníka Richarda Dehmela, spisovatele Gerharta Hauptmanna nebo baronky Sidonie Nádherné. Jeden čas se naskytla možnost, portrétovat i Auguste Rodina, on sám ale tento záměr zavrhl s tím, že dokud nemá portrét od domácího, francouzského sochaře, nehodí se, aby byl portrétován německou umělkyní. Clařiny sochařské výtvory i přes svou nespornou kvalitu širší zájem nevzbudily a Clara postupně ztrácela víru ve své vlastní schopnosti.
Závěr života[editovat | editovat zdroj]
Po letech neklidného hledání si v roce 1912 vzala k sobě natrvalo dceru zpět a od roku 1919 až do své smrti bydlela ve vlastním domě ve Fischerhude. Přechodně se začala znovu věnovat malbě, až ve třicátých letech se vrátila k portrétnímu sochařství (portrétovala některé své známé, po smrti manžela vytvořila v roce 1936 i jeho bustu). Teprve v roce 1939 se dočkala v Brémách první samostatné výstavy. Zemřela v roce 1954. I přesto, že se její ambice nenaplnily, je uznávána jako průkopnice ženského sochařství v Německu.[5]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b MEYER-BÜSER, Susanne; KREMPEL, Ulrich. Garten der Frauen. Wegbereiterinnen der Moderne in Deutschland 1900-1914.. Berlin.: [s.n.], 1996. ISBN 9783875849943.. S. 224..
- ↑ MEYER-BÜSER, Susanne; KREMPEL, Ulrich. Garten der Frauen. Wegbereiterinnen der Moderne in Deutschland 1900-1914. Berlin: [s.n.], 1996. ISBN 9783875849943.. S. 226.
- ↑ MEYER-BÜSER, Susanne; KREMPEL, Ulrich. Garten der Frauen. Wegbereiterinnen der Moderne in Deutschland 1900-1914.. Berlin: [s.n.], 1996. ISBN 9783875849943.. S. 226.
- ↑ MEYER-BÜSER, Susanne; KREMPEL, Ulrich. Garten der Frauen. Wegbereiterinnen der Moderne in Deutschland 1900-1914.. Berlin: [s.n.], 1996. ISBN 9783875849943.. S. 226–227.
- ↑ MEYER-BÜSER, Susanne; KREMPEL, Ulrich. Garten der Frauen. Wegbereiterinnen der Moderne in Deutschland 1900-1914.. Berlin: [s.n.], 1996. ISBN 9783875849943.. S. 229–230.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Meyer-Büser, Susanne; Krempel, Ulrich: Garten der Frauen. Wegbereiterinnen der Moderne in Deutschland 1900-1914. Berlin 1996. S. 224-232. ISBN 9783875849943.
- Prater, Donald A.: Jak znějící sklo. Život Rainera Marii Rilka. Překlad Alena Bláhová. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1999. 555 s. ISBN 80-85844-44-3.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Clara Westhoff na Wikimedia Commons - Eulenspiegel-Denkmal
- Clara Rilke-Westhoff na AWARE-USA
