Bitva u Cullodenu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva u Cullodenu
konflikt: Jakobitské povstání
{{{alt}}}
Bitva u Cullodenu (David Morier, 1746)
trvání: 16. duben 1746
místo: Culloden východně od Inverness, Skotsko
zeměpisné souřadnice:
výsledek: Vítězství britských vojsk.
strany
Flag of Great Britain (1707–1800).svg Velká Británie Jacobite Standard (1745).svg jakobité
Royal Standard of the King of France.svg Francie
velitelé
Vévoda z Cumberlandu
William Keppel
John Huske
John Mordaunt
Henry Hawley
Karel Eduard Stuart
George Murray
Donald Cameron
John O'Sullivan
John Drummond
James Drummond

síla
asi 9000
15 praporů pěchoty, 4 pluky dragounů, řada skotských dobrovolnických jednotek, 16 kanónů
asi 5400
21 praporů pěchoty, 400 jízdních, 12 kanónů
ztráty
50 mrtvých
259 zraněných, 300 zemřelých na následky zranění[1]
Jacobite Standard (1745).svg 1500 – 2000 mrtvých
nebo zraněných
154 zajatých
Royal Standard of the King of France.svg 222 zajatých[1][2]

Bitva u Cullodenu (skotskou gaelštinou Blàr Chùil Lodair) byla posledním vojenským střetnutím Jakobitského povstání z roku 1745. Proběhla 16. dubna 1746 nedaleko vesnice Culloden poblíž Inverness na Skotské vysočině. Britské vládní vojsko, které vedl vévoda z Cumberlandu, zde porazilo armádu jakobitů, jíž velel Karel Eduard Stuart. Jednalo se o poslední otevřenou bitvu vybojovanou na britské půdě.

Karel Eduard byl nejstarším synem Stuartovského uchazeče o britský trůn Jakuba Františka Stuarta, který žil v exilu ve Francii. Věřil, že jak ve Skotsku, tak v Anglii existuje podpora obnovení vlády Stuartovců, a proto připlul v červenci 1745 do Skotska. Sebral armádu skotských jakobitských přívrženců a během září se zmocnil Edinburku a porazil britské vládní vojsko v bitvě u Prestonpansu. Vláda povolala zpět z Vlámska vévodu z Cumberlandu, nejmladšího syna krále Jiřího II., s 12 000 vojáky, aby se s povstáním vypořádal. Povstalecká jakobitská armáda vtáhla do Anglie a dorazila až k městu Derby v hrabství Derbyshire. Poté se však obrátila zpět, protože se k ní přidal jen malý počet anglických dobrovolníků.

Jakobité s nevelkou francouzskou vojenskou podporou se pokoušeli upevnit svoji vládu nad Skotskem, kde proti nim počátkem roku 1746 stálo početné britské vládní vojsko. Takzvaně „propadlé“ vítězství jakobitů v bitvě u Falkirku nepomohlo změnit strategickou situaci – s tenčícími se zásobami a financemi a vládním vojskem, které vévoda z Cumberlandu doplnil a zreorganizoval, nezbývalo jakobitskému vedení než se Angličanům postavit a bojovat.[3] Obě armády se nakonec střetly u Cullodenu, v terénu, který více vyhovoval Cumberlandovu většímu a odpočatějšímu vojsku. Bitva trvala jen hodinu, ale jakobité při ní utrpěli krvavou porážku. Přišli o 1500 – 2000 mrtvých nebo zraněných,[1][2] zatímco na druhé straně bylo jen asi 300 mrtvých či zraněných.[1] Ve Skotsku sice jakobitům zůstalo ještě na 5000 – 6000 bojeschopných mužů, vedení se však rozhodlo, aby se rozptýlili, čímž fakticky ukončilo povstání.[4]

Směřování k bitvě[editovat | editovat zdroj]

Portrét Karla Eduarda Stuarta z roku 1745…
…a jeho soupeře vévody z Cumberlandu (asi 1757)

Po porážce vládních sil u Falkirku dorazil vévoda z Cumberlandu v lednu 1746 do Skotska, aby převzal velení britského vládního vojska. Hlavní část své armády přesunul hned na sever do Aberdeenu, kde hodlal přečkat zimu. Na 5000 hesenských vojáků, jimž velel kníže Fridrich II., bylo umístěno v oblasti skotského Perthu, aby zabránili případnému jakobitskému útoku z této strany. Počasí se natolik zlepšilo, že vévoda z Cumberlandu počátkem dubna obnovil tažení. Jeho vojsko dorazilo 11. dubna do Cullenu v oblasti Moray, kde se k němu připojilo dalších 6 praporů pěchoty a 2 pluky jízdy.[2] Dne 12. dubna přebrodily Cumberlandovy jednotky řeku Spey. Její přechod sice mělo bránit na 2000 jakobitských vojáků, jimž velel 4. vévoda z Perthu John Drummond, ten však dal povel k ústupu k Elginu a Nairnu aniž se pokusil klást Britům jakýkoli odpor. Byl za to později řadou autorů píšících o Jakobitském povstání ostře kritizován. Do 14. dubna vyklidili jakobité město Nairn a Cumberlandovo vojsko se utábořilo v jeho blízkosti. [5]

Některé důležité jakobitské jednotky byly stále „na cestě“ nebo vázány daleko na severu, ale po zprávě o pohybu vládních jednotek opustila hlavní část jakobitské armády o síle asi 5400 mužů 15. dubna ležení v Inverness a seřadila se v bojové sestavě při cullodenské usedlosti, asi 8 km na východ od města.[6] Jakobitské velení váhalo, zda jít do bitvy, nebo opustit Inverness, ale protože většina jejich scvrkávajících se zásob byla uložena ve městě, neexistovalo příliš mnoho jiných možností jak udržet armádu pohromadě.[1] Jakobitský plukovník John O'Sullivan označil za vhodné místo pro obranu cullodenské vřesoviště Drummossie Moor nedaleko Inverness.[6] Byl to otevřený úsek mezi zděnými ohradami cullodenských obor na severu [7] a culwhiniackých na jihu.[8]

Jakobitský generálporučík George Murray prohlásil, že se mu terén Drummossie Moor nelíbí, protože je poměrně plochý a otevřený, a navrhl místo něj strmě se svažující pozemek u Daviotského hradu asi 10 km jihovýchodně od Inverness. Brigádní generál Stapleton a plukovník Ker jej 15. dubna prohlédli a odmítli jako příliš „zmechovatělý a měkký“. Dalším důvodem odmítnutí byla skutečnost, že se odtud nedala chránit důležitá cesta do Inverness.[1] Nicméně okolnosti posléze přinutily jakobity zvolit postavení poněkud na západ od místa, jež původně navrhl plukovník O'Sullivan.[1]

Noční útok u Nairnu[editovat | editovat zdroj]

V britském vládním vojsku se 15. dubna slavily pětadvacáté narozeniny vévody z Cumberlandu. Na oslavu bylo každému pluku vydáno devět litrů brandy.[2] Na Murrayho návrh se proto jakobité pokusili zopakovat té noci úspěch z bitvy u Prestonpansu provedením nočního útoku na ležení vládního vojska.

Generál Murray navrhl, aby jakobitské síly vyrazily za soumraku a pochodovaly na Nairn. Zamýšlel, že pravé křídlo prvního sledu zaútočí na Cumberlandův týl, zatímco James Drummond, bratr Johna Drummonda a 3. vévoda z Perthu, napadne s levým křídlem čelo vládního vojska. Podporovat ho měl druhý sled vedený jeho bratrem Johnem a Karlem Eduardem Stuartem. Nicméně jakobitské síly se vydaly na pochod až dlouho po setmění. Důvodem byly obavy, že by mohly být zpozorovány z lodí královského námořnictva, které v té době kotvily ve východoskotském fjordu Moray Firth. Generál Murray proto vedl jednotky vnitrozemím, aby se tak vyhnul vládním předsunutým hlídkám.

V čase, kdy vedoucí skupina dorazila do Culraicku – ještě asi 3 km od místa, kde mělo Murrayovo křídlo překročit řeku Nairn a obklíčit město –, zbývala do svítání již jen hodina. Po vášnivé poradě s ostatními důstojníky generál Murray usoudil, že k zahájení překvapivého útoku není dost času a že útok je třeba zrušit. plukovník O'Sullivan se vypravil informovat o změně plánu Karla Eduarda, ale ve tmě ho minul. Oddíly, které přímo vedl generál Murray, vyrazily mezitím zpět po cestě do Inverness, nevracely se cestou, kterou připochodovaly. A tak, zatímco Murray vedl třetinu vojska zpět do ležení, pokračovaly nic netušící zbylé dvě třetiny ve tmě v cestě za svým původním cílem. Jeden z popisů událostí té noci dokonce zaznamenal, že se oddíly vévody z Perthu dostaly do styku s jednotkami vládního vojska, než jejich velení pochopilo, že se zbytek jakobitských sil obrátil zpět. Někteří historikové tvrdí, že kdyby vévoda z Perthu pokračoval se svými jednotkami v plánovaném útoku, mohl se přepad zdařit. Nicméně většina v nesouhlasu poukazuje na skutečnost, že velel pouhým 1200 mužů.[9][10][1]

Nedlouho poté, co vyčerpané jakobitské oddíly dorazily zpět do Cullodenu, přišlo hlášení o postupu nepřátelských jednotek.[5] V té době se však už část jakobitských vojáků vzdálila ve snaze sehnat něco k jídlu, další se vrátili do Inverness, zatímco jiní se uložili v příkopech a různých hospodářských staveních k spánku. Několik stovek jakobitských vojáků tak mohlo bitvu zmeškat.

Bitva na cullodenském vřesovišti[editovat | editovat zdroj]

Postavení vojsk u Cullodenu včetně počátečních přesunů Karla Eduarda Stuarta i vévody z Cumberlandu

Po neúspěšném nočním přepadu se jakobitské síly seskupily do téměř stejné bojové formace jako předešlého dne, první linii tedy tvořily horalské pluky z Vysočiny. Čelo jakobitských sil bylo obráceno směrem k pastvině na severovýchodu, s řekou Nairn asi 1 km napravo od nich.[1] Levému křídlu, které z boku chránila zděná ohrada cullodenské obory, velel 3. vévoda z Perthu James Drummond, zatímco jeho bratr John, 4. vévoda z Perthu, velel jednotkám ve středu. Pravé křídlo, jehož bok kryla zeď culwhiniacké obory, vedl generál Murray. Pluky s vojáky z nížiny v druhé linii byly v souladu s francouzskou praxí uspořádány do kolony. Ráno začal padat na již tak dost mokrou zem hustý sníh a ledové krupky, jež posléze přešly v déšť. S počátkem bitvy se však počasí uklidnilo.[1]

Ještě za šera zrušilo Cumberlandovo vojsko ležení a v 5 ráno již bylo na pochodu. Opustilo cestu do Inverness a vydalo se terénem. Kolem desáté jakobitští vojáci konečně spatřili ve vzdálenosti asi 4 km blížící se nepřátelské oddíly. Když se vládní vojsko přiblížilo na 3 km od jakobitských pozic, vydal vévoda z Cumberlandu rozkaz zaujmout bojovou sestavu, v níž pak jeho oddíly postupovaly vpřed.[1] Jakmile se vládní jednotky ocitly ve vzdálenosti 500 metrů od jakobitské linie, vyslal vévoda z Cumberlandu dopředu své dělostřelectvo.[1]

Jakmile vládní vojsko zaujalo bojovou sestavu, začalo být zřejmé, že jeho pravé křídlo není dobře zabezpečené. Vévoda z Cumberlandu je proto posílil oddíly jízdy a dalšími jednotkami.[1] V jakobitských řadách přesunul plukovník O'Sullivan dva prapory Gordonova pluku, aby chránily zeď culwhiniacké obory proti případnému bočnímu útoku vládních dragounů. Také generál Murray přesunul jakobitské pravé křídlo poněkud dopředu. Tyto přesuny nechtěně narušily jakobitskou linii a odhalily mezery, jichž by mohl nepřítel využít. Plukovník O'Sullivan proto nařídil dvěma plukům z druhé linie, Glenbucketovu a Stewartovu, aby se přesunuly do první linie. Zatímco čelo jakobitské armády nyní značně přečíslovalo přední linii vládního vojska, druhá jakobitská linie byla citelně oslabena, což zvýšilo její závislost na úspěchu počátečního útoku.[1]

Dělostřelecká výměna[editovat | editovat zdroj]

Asi kolem 1 hodiny odpoledne zahájilo jakobitské dělostřelectvo palbu, zřejmě jako reakci na vyslání hraběte z Albemarle jako zvěda jen 100 metrů od jakobitských linií, aby zjistil sílu jejich baterií.[1] Dělostřelectvo vládního vojska odpovědělo krátce nato. Pokud jde o délku kanonády, údaje se liší. Jakobitští pamětníci uvádějí ve svých vzpomínkách, že jejich jednotky byly pod dělostřeleckou palbou přes 30 minut, než dal Karel Eduard Stuart povel k útoku, zatímco vládní prameny uvádějí mnohem kratší dobu – podle Campbella z Airdsu to bylo jen 9 minut, a podle pobočníka vévody z Cumberlandu Yorkea dokonce jen 2 až 3 minuty.[11]

Časové rozpětí napovídá, že vládní dělostřelectvo mohlo stěží vypálit víc než 30 salv. Ze statistické analýzy pak vyplývá, že to v této fázi mohlo na jakobitské straně způsobit ztrátu nanejvýš 20–30 mužů oproti stovkám, jež uvádějí některé zprávy.[11]

Jakobitský útok[editovat | editovat zdroj]

Krátce po 1 hodině odpolední vydal Karel Eduard Stuart rozkaz k přiblížení k nepříteli, který plukovník Kerr doručil pluku vévody z Perthu nejdále na levém křídle. Poté projížděl jakobitskou linií a postupně předával rozkaz každému pluku. Velitel jakobitské jízdy John MacDonald a brigádní generál Stapleton byli vysláni, aby tento rozkaz všem zopakovali.[1] Jak se jakobitské oddíly hnuly, přešli vládní dělostřelci na palbu kartáčovými náboji, kterou ještě umocňovala střelba z lehkých moždířů umístěných za první linií vládních oddílů. Jelikož při střelbě kartáčovými náboji není třeba přesně mířit, značně se tím zvýšila rychlost střelby. Útočící jakobitské jednotky se tak ocitly v těžké palbě.[1]

Na jakobitském pravém křídle opustily Lochielův a Appinský pluk spolu s Athollovou brigádou svoje počáteční pozice a vyrazily proti Barrellovu a Munroovu pluku. Po několika stech metrech se však pluky Lady Mackintoshové a Lovatův počaly stáčet doprava, buď ve snaze vyhnout se kartáčové palbě, nebo aby se dostaly na pevnější půdu podél cesty, která probíhala napříč vřesovištěm. Těchto pět pluků se navzájem promísilo a jako jedna masa směřovalo k vládnímu levému křídlu. Zmatek ještě vzrostl, když tři největší pluky ztratily své velitele, kteří byli v čele postupujících oddílů. Alexander MacGillivray a jeho zástupce MacBean z pluku Lady Mackintoshové padli, stejně jako Charles Fraser z Inverallochie z Lovatova pluku, a Donaldu Cameronovi z Lochielu přerazil kartáč kotník jen pár metrů od vládní linie.

Jakobitské levé křídlo postupovalo naopak mnohem pomaleji. Brzdila ho bažinatá půda a nutnost urazit k nepřátelským liniím o několik stovek metrů delší vzdálenost. Podle líčení spisovatele Andrewa Hendersona vyjel 4. vévoda z Perthu John Drummond před jakobitské řady ve snaze přimět dělostřelectvo vládního vojska k předčasnému zahájení palby, ale vládní dělostřelci zachovali kázeň. Tři pluky klanu MacDonaldů – MacDonaldů z Keppochu, MacDonaldů z Clanranaldu a MacDonaldů z Glengarry – se zastavily, načež přešly do neúčinné střelby z mušket na dálku. I ony ztratily velitele, když byl Ranald MacDonald mladší z Clanranaldu zraněn a Alexander MacDonald z Keppochu zabit. Menší jednotky po jejich pravé straně – Maclachlanův pluk a Chisholmův a Monaltrieův prapor postoupily do prostoru pokrytého dělostřeleckou palbou a než ustoupily, utrpěly těžké ztráty.

Boj vládního levého křídla[editovat | editovat zdroj]

Památník zbudovaný na bojišti v roce 1881

Pravé jakobitské křídlo bylo tvrdě zasaženo salvou, kterou vojáci vládních pluků vypálili z nevelké vzdálenosti, ale mnozí horalé se přesto dostali až k vládní linii, a tak se bitva poprvé rozhodovala v přímé srážce mezi takzvanou horalskou ztečí a pěchotou v bojových formacích vybavenou mušketami a tulejovými bajonety. Hlavní nápor jakobitského úderu, který vedl Lochielův pluk, zachytily jen dva vládní pluky – Barellův 4. pěší regiment a Dejeanův 37. pěší regiment. Barellův pluk měl 17 mrtvých a 108 zraněných z celkového počtu 373 důstojníků a mužstva, Dejeanův pluk, jehož levé křídlo mělo neúměrně větší množství ztrát, přišel jen o 14 mrtvých a 68 raněných. Barellův pluk dočasně ztratil jednu ze svých dvou plukovních vlajek.[pozn. 1] Generálmajor John Huske, který velel druhé linii vládního vojska, okamžitě zorganizoval protiútok. Poslal do něj celou Sempillovu 4. brigádu o celkové síle 1078 mužů, kterou tvořily Sempillův 25. pěší pluk, Conwayův 59. pěší pluk a Wolfeův 8. pěší pluk. K ucpání mezery poslal dopředu rovněž Blighův 20. pěší pluk, který zaujal pozici mezi Sempillovým 25. a Dejeanovým 37. plukem. Huskeův protiútok vytvořil pětipraporovou formaci ve tvaru podkovy, která ze tří stran obklíčila jakobitské pravé křídlo.[5]

Jakobitská porážka a ústup[editovat | editovat zdroj]

Jelikož jakobitské levé křídlo, jemuž velel 3. vévoda z Perthu James Drummond, nedokázalo poustoupit vpřed, nařídil vévoda z Cumberlandu dvěma oddílům husarů z Cobhamova 10. dragounského pluku, aby horaly zatlačili. Bažinatá půda však jízdu zdržovala, proto se husaři stočili, takže se střetli se strážním oddílem Irské brigády, který plukovník O'Sullivan a 4. vévoda z Perthu John Drummond povolali ve snaze stabilizovat rozkládající se jakobitské levé křídlo.[13][5]

Pod hrozbou úplného rozkladu jakobitského levého křídla vyslal generál Murray vévodovi z Perthu na pomoc Skotskou gardu a Kilmarnockovu pěší gardu, jež byly do té doby v záloze. Avšak v době, kdy gardy dorazily na místo, byla již jakobitská první linie na ústupu. Skotská garda si vyměnila palbu z mušket s 21. plukem Královských severobritských střelců a dala se na organizovaný ústup podél culwhiniacké obory, aby byla kryta před dělostřeleckou palbou. Okamžitě ji ze zálohy napadly dvě kompanie horalské milice pod velením kapitána Colina Campbella umístěné v oboře. Kapitán Campbell byl v tomto boji spolu s dalšími pěti muži zabit. Skotská a Kilmarnockova garda tak byly vytlačeny do otevřeného prostoru vřesoviště, kde se dostaly do střetu s třemi švadronami Kerrových 11. dragounů.

Strážní oddíl Irské brigády pod velením podplukovníka Stapletona statečně kryl ústup horalů z bojiště a zabránil jejich těžkým ztrátám. Zaplatil za to polovinou ze 100 padlých a raněných, o něž přišel v bitvě.[14] Skotská garda zřejmě ustoupila z pole ve dvou částech. Jedna část se vzdala, poté co bylo 50 z jejích mužů zabito či zraněno, ale nepřišla o vlajku. Velká část gardistů ustoupila společně s jakobitskými pluky z nížiny.[2] Několik horalských jednotek rovněž ustoupilo organizovaně, zejména 1. prapor Lovatova pluku, který pochodoval se vztyčenými vlajkami. Vládní dragouni na ně raději nezaútočili, aby se vyhnuli zbytečným ztrátám.[1]

Karel Eduard Stuart a vyšší důstojníci měli dost času k ústupu. Karel Eduard zřejmě shromažďoval pluk vévody z Perthu a Glenbucketův pluk, když plukovník O'Sullivan dorazil k eskortnímu oddílu kapitána Shey, který velel Stuartově osobní gardě, s příkazem, aby ho odvedl z bitevního pole. Karel Eduard prý vykřikl: „Živého mě nedostanou!“ a domáhal se rozhodujícího útoku na vládní linie.[1] Kapitán Shea však nedbal a v doprovodu Perthova a Glenbucketova pluku odvedl Karla Eduarda Stuarta do bezpečí.

Ustupující jakobitské síly byly nyní rozděleny do několika skupin: pluky z nížiny ustupovaly spořádaně na jih směrem na Ruthvenská kasárna v oblasti Badenoch, zbytky jakobitského pravého křídla rovněž ustupovaly k jihu. MacDonaldy a další horalské pluky z levého křídla však odřízla vládní jízda a přinutila je ustupovat po cestě do Inverness. Staly se tak snadným cílem pro vládní dragouny vedené nelítostným generálmajorem Humphreym Blandem.[5]

Ztráty a vězni[editovat | editovat zdroj]

Počet zrát na straně jakobitů se odhaduje na 1500 až 2000 padlých a raněných, přičemž mnozí z těchto mužů byli zraněni či zabiti během pronásledování ustupujících vojáků po bitvě.[1][2] Oficiální seznam vězňů vévody z Cumberlandu zahrnuje 154 jakobitů a 222 „francouzských“ vězňů (příslušníků „cizineckých“ jednotek ve francouzských službách). K tomuto seznamu dále patří 172 mužů zajatých včetně jejich velitele, 3. earla z Cromartie George Mackenzieho, předchozího dne při šarvátce u Littleferry.

V nápadném protikladu ke ztrátám jakobitské armády jsou ztráty uváděné na straně vládního vojska. Podle záznamů přišlo vládní vojsko o 50 mrtvých a 259 raněných. Ze 438 mužů Barellova 4. pěšího regimentu bylo 14 zabito a 104 raněni, ale velká část mužů uváděných jako ranění pravděpodobně později svým zraněním podlehla. Jen 29 z těchto 104 totiž posléze zažádalo o penzi. Všech 6 dělostřelců, kteří byli uvedeni jako ranění, později zemřelo.[1]

Obětí bitvy se stalo i několik jakobitských velících důstojníků. Byli to například: Alexander Macdonald, 17. z Keppochu, William Drummond, 4. vikomt Strathallan, generální komisař Lachlan Maclachlan a podplukovník Walter Stapleton, který svým zraněním podlehl krátce po bitvě. Další, včetně Williama Boyda, 4. earla z Kilmarnocku, byli zajati. Jediným padlým vyšším důstojníkem na vládní straně byl lord Robert Kerr, syn Williama Kerra, 3. markýze z Lothianu. Podplukovník a pozdější generálplukovník, Robert Rich, 5. baronet, který velel Barellovu 4. pěšímu regimentu, utrpěl řadu sečných ran, díky nimž přišel o levou ruku a málem i o pravé předloktí, a několik zranění hlavy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Neznámý desátník vládního vojska popsal útok na vládní levé křídlo takto: „Když jsme viděli, jak se na nás ženou, vypálili jsme na ně asi z 50metrové vzdálenosti, načež jich stovky popadaly. Bylo jich ale tolik, že dál pokračovali v útoku a dostali se skoro až k nám, než jsme stačili znovu nabít. Okamžitě jsme na ně vypálili další salvu a přední řada zvedla bajonety do výše prsou. Střední a zadní řada přitom nepřestávaly pálit, což během půlhodiny obrátilo celou jejich armádu na bezhlavý úprk. Napadený byl jen náš a Barellův pluk. Povstalci plánovali, že prorazí naše řady nebo nás obejdou, ale my jsme stříleli jako diví. Většina z nás vypálila devět ran. To jim zhatilo útok.“[12]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Culloden na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u PITTOCK, Murray. Culloden (Cùil Lodair). [s.l.]: Oxford University Press, 2016. (Great Battles). ISBN 978-0-19-966407-8. S. 256. (anglicky) 
  2. a b c d e f HARRINGTON, Peter. Culloden 1746, The Highland Clans' Last Charge. Redakce Chandler, David G.. [s.l.]: Osprey Publishing, 1991. (Campaign series; sv. 12). ISBN 978-1-85532-158-8. (anglicky) 
  3. Falkirk II [online]. [cit. 2019-04-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Zimmerman, Doron. (2003) The Jacobite Movement in Scotland and in Exile, 1746-1759, pp.23-25
  5. a b c d e REID, Stuart. Culloden Moor 1746: The Death of the Jacobite Cause. [s.l.]: Osprey Publishing, 2002. (Campaign series; sv. 106). ISBN 978-1-84176-412-2. (anglicky) 
  6. a b Map of Drummossie [online]. MultiMap. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Map of Culloden [online]. MultiMap. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Get map. UK: Ordnance Survey Dostupné online. (anglicky) 
  9. BLACK, Jeremy. Britain as a military power 1688–1815. London: Routledge, Deember 1998. ISBN 978-1857287721. (anglicky) 
  10. BLACK, Jeremy. Culloden and the '45. Stroud: The History Press, April 2002. ISBN 978-0-7524-5636-2. (anglicky) 
  11. a b Culloden. Redakce Pollard Tony. [s.l.]: Pen and Sword (Kindle ed), 2009. S. loc. 2128. (anglicky) 
  12. REID, Stuart. 1745, A Military History of the Last Jacobite Rising. [s.l.]: Sarpedon, 1996. ISBN 978-1-885119-28-5. (anglicky) 
  13. ROBERTS, John Leonard. The Jacobite Wars: Scotland and the Military Campaigns of 1715 and 1745. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2002. ISBN 978-1-902930-29-9. (anglicky) 
  14. MCGARRY, Stephen. Irish Brigades Abroad. [s.l.]: The History Press, 2013. ISBN 978-1-84588-799-5. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]