Alice Jeruzalémská
| Alice Jeruzalémská | |
|---|---|
| Narození | 1110 Edessa |
| Povolání | politička |
| Nábož. vyznání | křesťanství |
| Choť | Bohemund II. z Antiochie (od 1126)[1] |
| Děti | Konstancie Antiochijská |
| Rodiče | Balduin II. Jeruzalémský a Morfie Arménská |
| Rod | Rethelové |
| Příbuzní | Ioveta Jeruzalémská, Hodierna Jeruzalémská a Melisenda Jeruzalémská (sourozenci) Bohemund III. Antiošský[2], Marie z Antiochu[2], Filipa z Antiochu[2], Balduin z Antiochu[2], Rajmund z Antiochu[2], Anežka ze Châtillonu[2] a Jana z Antiochu[2] (vnoučata) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Alice Jeruzalémská (1108, Edessa – po 1136, Latákie)[3] byla kněžna z Antiochie, která se opakovaně marně pokoušela získat vládu nad Antiochií do svých rukou.
Život
[editovat | editovat zdroj]
Alice byla jednou ze čtyř dcer jeruzalémského krále Balduina II. a arménské princezny Morphie. Roku 1126[3] byla provdána za Bohemunda z Antiochie, dědice normanského dobrodruha Bohemunda z Tarentu. Mladík do Svaté země připlul v říjnu 1126, aby se ujal otcova dědictví.
| „ | ... A když přicházel do Antiochie, všickni radostně ho uvítali. A král vyšel slavnostně mu v ústrety s velikým průvodem a chvalami lidu a vroucně ho přivítal. A po spěšné domluvě král ihned odevzdal mu všecku svou zemi a z dcer svých jednu dal mu za manželku. Přistrojena byla svatba a zákonitě slavena. I zasedl Bohemond na svoje křeslo jakožto kníže a oděv se přestkvoucím pláštěm, svolal všecky velmože, i přísahali mu za přítomnosti královy a s jeho úchvalou, že od toho dne na vždy zachovají mu poddanskou věrnost... | “ |
| — Fulcher ze Chartres[4] | ||
Z manželství se narodila pouze dcera Konstancie a roku 1130 Bohemund padl na Poli krve. Ctižádostivé Alici se podařilo získat vládu, prohlásila se regentkou nezletilého děcka a odrazila pokus nespokojených normanských rytířů o palácový převrat. V touze po získání podpory nabídla slib poslušnosti vládci Aleppa Zengímu. U moci se udržela až do příchodu svého otce Balduina Jeruzalémského a švagra Fulka, kterým se při tažení na sever podařilo Alicina posla chytit a pověsit. Samotnou Alici, jenž před nimi nechala zavřít brány města, po vyjednávání sesadili a vykázali do vdovského údělu v Latakii. Balduin sám se jmenoval regentem a zástupcem jmenoval Joscelina z Edessy.[5]
Po králově a Joscelinově smrti roku 1131 se situace v Antiochii změnila. Antiochijští baroni se nechtěli smířit s hrozícím regentstvím Joscelina mladšího a vyzvali Alici k návratu k moci. Za podpory Joscelina a Ponse z Edessy se Alice vrátila do města a převzala vládu za stále nezletilou dceru.[6] Nový jeruzalémský král Fulko byl nucen vzpurné křižácké pány, kteří se nechtěli podrobit jeho vládě, přivést k rozumu. Vytáhl na sever a jen díky vojenské převaze a několika šarvátkám si vynutil omluvu obou odbojných pánů a Alicin opětovný odchod do Latakie.[7] Zapuzená Alice se však nevzdala a roku 1135 vyslala posly na konstantinopolský dvůr s nabídkou na sňatkové spojení mezi Konstancií a Manuelem, synem císaře. Tato snaha příliš nenadchla francké rytíře a ani latinské duchovní, kteří, jen aby předešli vládě Byzantinců, raději požádali krále Fulka o vyhledání vhodného ženicha pro Konstancii. Fulko dědičku a vládu v Antiochii nabídl Raimondovi z Poitiers, mladšímu synovi akvitánského vévody. Ten lákavou nabídku přijal, v převlečení putoval na Východ a v Antiochii přistál na jaře 1136. Za pomocí lsti se oženil nikoli s Alicí, která na něj čekala ve svém paláci, ale v katedrále s její malou dcerou Konstancií. Tím se za Fulkovy pomoci stal vládcem v antiochijském knížectví a Alice definitivně odešla do Latakie, kde i zemřela.[6]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
- ↑ a b c d e f g Charles Cawley: Medieval Lands. Dostupné online.
- ↑ a b www.mittelalter-genealogie.de
- ↑ CHARTRESSKÝ, Fulcher. Fulchera Chartresského Historie Jerusalémská čili děje rytířstva křesťanského na výpravě do země svaté od léta Páně MXCV do MCXXVII a kralování obou Balduinů v Jerusalémě. Praha: Družstvo přátel studia, 1920. 158 s. S. 158. Dále jen Historie Jerusalémská.
- ↑ DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha: Orbis, 1973. 214 s. S. 85. Dále jen Křižácké výpravy .
- ↑ a b Křižácké výpravy , str. 86
- ↑ HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2. S. 97.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- PERNOUDOVÁ, Regine. Kobieta w czasach wypraw krzyżowych. Gdańsk: Marabut, 2002. 301 s. ISBN 83-916703-3-3. (polsky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- (německy) Genealogie