Ču Čchüan
| Ču Čchüan | |
|---|---|
 Socha Ču Čchüana v horách Wu-i | |
| Posmrtné jméno | kníže Sien z Ning (寧獻王) |
| Pseudonym | Čchü-sien (Vyhublý nesmrtelný) |
| Narození | 27. května 1378 Nanking, Ťiang-su |
| Úmrtí | 12. října 1448 Nan-čchang, Ťiang-si |
| Tituly a úřady | |
| kníže z Ning (寧王) | |
| Období | 1391–1448 |
| Předchůdce | – |
| Nástupce | Ču Tien-pchej |
| Vojenská kariéra | |
| Doba služby | 1391–1399 |
| Velel | knížecí garda + 80 tisíc vojáků posádky Ta-ningu |
| Války | boje s Mongoly |
| Umělecká činnost | |
| Znám jako | dramatik v žánru ca-ťü; spisovatel a esejista píšící o taoismu a politice, čaji, hudbě; vydavatel |
| Významná díla | encyklopedie dramat ca-ťü Tchaj-che čeng-jin pchu, Sbírka o čaji (Čcha-pchu), Sbírka zázračných tajemství (Šen-čchi mi-pchu) |
| Vědecká činnost | |
| Obor | alchymie |
| Významná díla | Vzácná kniha o říši kovů a minerálů (Keng-sin jü-cche) |
|
| |
| Národnost | chanská |
| Země | říše Ming |
| Bydliště | Nanking, Ta-ning, Peking, Nan-čchang |
| Vyznání | taoismus |
| Dynastie | Ming |
| Děti | princ Ču Pchan-š’ Ču Pchan-jie, kníže Kchang-si z Lin-čchuan Ču Pchan-jao, kníže An-ťien z I-čchun Ču Pchan-ču, kníže An-si z Sin-čchang Ču Pchan-muo, kníže Tao-chuej z Sin-feng |
| Otec | Chung-wu |
| Matka | paní Jang |
| Příbuzní | císař Jung-le (bratr) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ču Čchüan (čínsky pchin-jinem Zhū Quán, znaky zjednodušené 朱权, tradiční 朱權; 27. května 1378 – 12. října 1448), kníže z Ning (čínsky pchin-jinem Nìngwáng, znaky zjednodušené 宁王, tradiční 寧王) byl sedmnáctý syn Chung-wua, prvního císaře říše Ming. V mládí sloužil jako vojenský velitel na severozápadní hranici, později ho třetí mingský císař Jung-le odstranil z politiky a Ču Čchüan se obrátil k taoismu a hledání nesmrtelnosti, věnoval se literatuře, divadelním hrám ca-ťü, hře na citeru ku-čchin.
Jména
Ču Čchüan používal řadu přezdívek a pseudonymů, Ta Ming čchi-š’ (čínsky pchin-jinem Dà Míng qíshì, znaky 大明奇士, Excentrik velké mingské [dynastie]), z jeho taoistické víry a hledání nesmrtelnosti vychází Čchü-sien (čínsky pchin-jinem Qúxiān, znaky 臞仙, Vyhublý nesmrtelný), Chan-sü-c’ (čínsky pchin-jinem Hánxūzǐ, znaky zjednodušené 涵虚子, tradiční 涵虛子, Mistr překonávající prázdnotu), Süan-čou tao-žen (čínsky pchin-jinem Xuánzhōu dàorén, znaky 玄洲道人, Taoista z tajemné země),[1] Tan-čchiou sien-šeng (čínsky pchin-jinem Dānqiū xiānsheng, znaky 丹丘先生) a další.
Život
Ču Čchüan se narodil 27. května 1378[2] Chung-wuovi, zakladateli a prvnímu císaři říše Ming jako jeho sedmnáctý syn,[3] matkou Ču Čchüana byla jedna z císařových vedlejších manželek, příjmením Jang.[4] Roku 1391 obdržel titul kníže z Ning a o dva roky později byl odeslán do svého sídla v Ta-ningu (moderní Ta-ming ve Vnitřním Mongolsku) na severovýchodních hranicích mingské Číny.[3] V Ta-ningu velel kromě své osobní gardy i tamní posádce, celkem 80 tisícům vojáků a 6 isícům vozů a koní.[5] Zařadil se tak k nejdůležitějším vojenským velitelům říše a jako generál si úspěšnými pohraničními boji získal značný respekt.[3]
Po smrti Chung-wua (roku 1398) usedl na císařský trůn jeho vnuk Ťien-wen, který roku 1399 povolal Ču Čchüana k sobě do hlavního města, Nankingu. Ťien-wen se snažil posílit ústřední moc a v prvním roce vlády poslal do vyhnanství, držel v domácím vězení, či dohnal sebevraždě několik knížat, synů Chung-wua.[pozn. 1] Z obavy o svůj osud proto Ču Čchüan odmítl splnit příkaz a byl za to zbaven velení nad taningskou posádkou.
V srpnu 1399 proti mingské vládě otevřeně povstal Ču Ti, čtvrtý syn Chung-wua a kníže z Jen sídlící v Pekingu (své tažení nazval kampaň za odstranění nepořádků). Zatímco hlavní císařské síly oblehly Peking, Ču Ti severovýchodně u Šan-chaj-kuanu porazil oddíl vládních vojsk generála Wu Kaoa, vévody z Ťiang-jinu, a přijel s malým doprovodem do Ta-ningu. Ču Čchüan ho přátelsky přijal, ale po několika dnech dorazila Ču Tiho armáda, Ču Čchüan byl zajat, město spáleno (shořela i Ču Čchüanova knihovna) a místní posádka přešla k Ču Timu, čímž se významně zvětšila vojenská síla povstalců.[7] Ču Čchüan se poté podřídil Ču Timu a žil v Pekingu.
Občanská válka trvala do roku 1402, kdy Ču Ti dobyl Nanking a stal se císařem. Následující rok Ču Čchüana přeložil na jih do Nan-čchangu, hlavního města provincie Ťiang-si. Ču Čchüan se poté zcela stáhl z politiky a zaměřil se na psaní, podporu taoismu a hledání nesmrtelnosti.[3]
Taoismus podporoval jak jen mohl, taoistický kánon stavěl dokonce výše než konfuciánský.[8] Z padesátky[5] (či více než sedmdesáti)[9] literárních děl, která napsal anebo zkompiloval, bylo 25 knih o taoismu, taoistické náměty měly též tři z jeho dvanácti dramat.[1] Jeho encyklopedie taoismu Nejčistší a drahá kniha veliké cesty k majestátu nebes (天皇至道太清玉册, Tchien-chuang č’-tao tchaj-čching jü-cche) v osmi ťüanech (kapitolách), byla tak vážená, že byla připojena k taoistickému kánonu. Významná je i Vzácná kniha o říši kovů a minerálů (Keng-sin jü-cche), také dlouhá osm ťüanů, věnující se alchymii.[1] Ze svých prací si Ču Čchüan mimořádně cenil Tajnou knihu počátků (原始秘书, Jüan-š’ mi-šu), která jako jediná z jeho raných prací přežila požár Ta-ningu. V této encyklopedii vyjádřil své taoistické i politické názory (zdůraznil význam knížat v uspořádání státu, káral barbary a vyzdvihoval čínskou kulturu) a ostře napadal buddhismus jako cizorodý „smuteční kult“ odporující čínské kultuře a řádné správě věcí veřejných.[10]
Kromě o taoismu psal na nejrůznější jiná témata. Sestavil Rodinné rady (Ťia-sün), Obřady knížectví Ning (Ning-kuo i-fan), Tajnou historii Chan a Tchang (汉唐秘史, Chan-Tchang mi-š’), vydal knihu esejů, básnické sbírky, a několik dalších antologií. Jeho nejúspěšnějším dílem byla Sbírka o čaji (茶谱, Čcha-pchu). Je také významnou postavou v historii citery ku-čchin, protože roku 1425 sepsal Sbírku zázračných tajemství (神奇秘谱, Šen-čchi mi-pchu), nejstarší zachovalou sbírku skladeb pro ku-čchin. Kromě toho financoval vydávání mnoha vzácných knih a složil dvanáct dramat ca-ťü.
Z tuctu Ču Čchüanových dramat se zachovaly dvě – o hledání nesmrtelnosti a o mladém učenci, který prchne s atraktivní vdovou, aby se s ní nakonec oženil se souhlasem jejího otce. Ceněn je jejich elegantní styl. Je mu též připisována encyklopedie Tchaj-che čeng-jin pchu,[5] spíše sestavená jeho podřízeným ve 30. nebo 40. letech 15. století, která obsahuje soupis 689 her ca-ťü, komentáře k dramatické poezii mnoha tvůrců a 335 melodií pro ca-ťü.[11] Jeho dramatická tvorba (spolu s aktivitami Chung-wuova vnuka Ču Jou-tuna) přispěla k populárnosti her ca-ťü v raně mingském období.[11]
Ču Čchüanovu aktivní účast v kulturním životě a zejména aktivní podporu taoismu následovali po řadu generací i jeho potomci.[12] Ču Čchüan zemřel 12. října 1448[2] a obdržel posmrtné jméno „kníže Sien z Ning“ (寧獻王). Jeho nejstarší syn Ču Pchan-š’ (朱盘烒) zemřel už roku 1437, proto se novým knížetem z Ning stal Ču Čchüanův vnuk Ču Tien-pchej.
Odkazy
Poznámky
Reference
- ↑ a b c WANG, Richard G. The Ming Prince and Daoism : Institutional Patronage of an Elite. Oxford: Oxford University Press, 2012. 336 s. Dostupné online. ISBN 019990989X, ISBN 9780199909896. S. xvi. (anglicky) [Dále jen Wang].
- ↑ a b GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. ISBN 0231038011. S. 305. (anglicky)
- ↑ a b c d Wang, s. xi.
- ↑ TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle, Wash.; Chesham: University of Washington Press; Combined Academic, 2002. 286 s. Dostupné online. ISBN 0295981245. S. 215. (anglicky)
- ↑ a b c HU, John. Ming Dynasty Drama. In: MACKERRAS, Colin. Chinese Theater: From Its Origins to the Present Day. Honolulu: University of Hawaii Press, 1983. [Dále jen Hu]. ISBN 0-8248-0813-4. S. 60–91, na. s. 77. (anglicky)
- ↑ Tsai, s. 61.
- ↑ Wang, s. xi–xii.
- ↑ Wang, s. xiv.
- ↑ Wang, s. xvii.
- ↑ Wang, s. xii–xiii.
- ↑ a b Hu, s. 78.
- ↑ Wang, s. xviii–xix.
