Ťie-tu-š’

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
mapa Číny v hranicích kolem roku 745 (to jest vlastní Čína + dnešní provincie Kan-su + dnešní Sin-ťiang až k Balchšskému jezeru), vyznačeny hlavní města Čchang a Luo-jang a obvody, sídla a počet vojáků deseti pohraničních velitelství na severní, západní a jihozápadní hranici
Pohraniční vojenské oblasti v říši Tchang kolem roku 745

Ťie-tu-š’ (čínsky pchin-jinem jiédùshǐ, znaky zjednodušené 节度使, tradiční 節度使) byl čínský historický vojenský a správní titul. Původně vysoký vojenský titul komisařů dočasně pověřených velením polním vojskům se začátkem 8. století v říši Tchang změnil ve vojensko-administrativní hodnost regionálních komisařů-guvernérů, kteří po povstání An Lu-šana v polovině 8. století získali vysokou míru samostatnosti a někteří i faktickou nezávislost na centrální vládě. Tchangská říše se pak skládala z více či méně autonomních panství guvernérů ťie-tu-š’. Začátkem 10. století jednotliví ťie-tu-š’ v jižní Číně vyhlásili samostatnost, zatímco na severu jeden z ťie-tu-š’, Ču Wen, svrhl posledního tchangského panovníka a nastolil vlastní dynastii Pozdní Liang, čímž tchangská éra přešla v období Pěti dynastií a deseti říší.

Termín[editovat | editovat zdroj]

V termínu ťie-tu-š’ znamená ťie vrubovku předávanou panovníkem jako doklad držení úřadu; ťie-tu byl intendant, úředník zodpovědný za zásobování vojska, někdy zavádějící pořádek; š’ je obecné označení pro pověřence, komisaře, vyslance.[1] Ťie-tu-š’ pak znamená přibližně „komisař zplnomocněný zajištěním náležité věrnosti“, „komisař pověřený zavedením řádu a pořádku“, normalizací situace.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vznik a první ťie-tu-š’ do povstání An Lu-šana[editovat | editovat zdroj]

Termín ťie-tu-š’ byl poprvé použit roku 108 v říši Východní Chan, když byl Liang Tung (梁懂) jmenován vojenským komisařem všech sil (ču-ťün ťie-tu-š’, 諸軍節度使) západních armád.[3] Za Tří říší (220–280) a v pozdějších státech byla ťie-tu-š’ hodnost ad hoc jmenovaných komisařů odpovědných za zásobování polních armád.[4]

V říši Tchang byly jako orgán regionální vojenské správy zřízeny úřady regionálních velitelů tu-tu (都督).[5] Regionální velitelé tu-tu působili v pohraničních a důležitých oblastech státu, zpravidla jim podléhalo několik krajů.

Pojem ťie-tu-š’ se od poloviny 7. století používal jako jedno z označení pro velitele příležitostně sestavovaných polních armád.[3] Dostávali ho velitelé tu-tu, kterým císař jako symbol pravomocí udělil vrubovku.[1] S tím, jak vznikaly stálé pohraniční armády, stalo se označení ťie-tu-š’ titulem jejich velitelů, ťie-tu-š’ přitom nahradili dosavadní regionální velitele tu-tu.[4] Poprvé byl zřízen úřad ťie-tu-š’ roku 711 pro oblast Che-si, za úkol měl obranu kansuského koridoru.[3] Roku 713 císař jmenoval ťie-tu-š’a oblasti Lung-jou, který bránil severozápadní hranici proti Tibetu, téhož roku i oblasti Šuo-fang v Ordosu, proti Turkutům. Do poloviny 40. let 8. století vzniklo 10 velitelství ťie-tu-š’ pokrývajících pozemní hranice tchangského státu od severovýchodu přes sever a západ až k jihozápadu.

Někdy hodnost ťie-tu-š’ dostali navíc ke svému úřadu krajští správci cch’-š’.[1] Byl-li do funkce jmenován kníže z císařského rodu, říkalo se mu ta ťie-tu-š’ (velký ťie-tu-š’), přičemž zůstával v hlavním městě a jeho funkci fakticky vykonával zástupce (fu-ta-š’, 副大使) nebo úřadující ťie-tu-š’ (č’ ťie-tu-š’, 知節度使).[2]

Komisaři ťie-tu-š’ byli jmenováni a odvoláváni císařem, zaměstnance svého štábu si však vybírali sami.[3] Mohli mít – v zájmu zásobování svých vojsk a udržování pořádku v oblasti – i funkci komisaře zplnomocněného dohlížet a řešit kuan-čcha-š’ (觀察使), což byl úřad civilní správy.[6] Dostávali i různé jiné tituly:[7]

  • komisaře zplnomocněného usmiřovat a zklidňovat an-fu-š’ (安撫使),[pozn. 1]
  • komisaře zplnomocněného dohlížet na finance č’-tu-š’ (支度使),[pozn. 2]
  • komisaře zplnomocněného dohlížet na obdělávání polí jing-tchien-š’ (營田使),[pozn. 3]
  • komisaře zplnomocněného povyšovat dobré a trestat špatné čao-tchao-š’ (招討使),[7]
  • komisaře zplnomocněného řídit a zavádět řád ťing-lüe-š’ (經略使).[8][pozn. 4]

Komisařů vysílaných z hlavního města do regionů bylo mnoho druhů s různými tituly, avšak s podobnými pravomocemi. Například komisaři zplnomocnění vyjasňovat a vnikat cchaj-fang-š’ (採訪使),[pozn. 5][9] neboli vyšetřující komisaři[3] byli později přejmenovaní na komisaře zplnomocněné dohlížet a řešit kuan-čcha-š’.[pozn. 6][10] Existovaly i vojenské tituly komisařů zplnomocněných k výcviku místních oddílů tchuan-lien-š’ (團練使, obvykle ve 2–3 krajích, někdy i cca 10) a komisařů zplnomocněných k obraně fang-jü-š’ (防禦使, od 698, v jednom nebo více krajích).[9]

Hodnocení ťie-tu-š’ se odvíjelo od výsledků jejich činnosti. Nejvýše byli oceňováni ti, kteří dosáhli zmenšení počtu vojáků potřebných k obraně regionu. Mezi průměrné byli řazeni ti, kteří dávali (lidem) dostatečnou obživu. A konečně na třetí příčce stáli ti, kteří porazili nepřátele.[10]

V 50. letech 8. století měli ťie-tu-š’ – v závislosti na dodatečně udělených pravomocích a titulech – vesměs již i dohled nad výběrem daní a státními pozemky, někteří byli i vyšetřujícími komisaři cchaj-fang-š’, což jim dávalo moc nad administrativou celé oblasti. Tím se jejich úřad měnil v plnohodnotného provinčního guvernéra. Tchangské vlády předešlých desetiletí se obávaly vzniku takových guvernérů, císař Süan-cung však – v zájmu efektivnosti obrany – na stará politická pravidla nedal.[11]

Důstojníci a generálové armád ťie-tu-š’ byli v první polovině 8. století povyšováni ze schopných podřízených, zpravidla Číňanů nízkého původu nebo Nečíňanů. Výběr ležel v rukách ťie-tu-š’, jejichž rozhodnutí úřady v hlavním městě jen formálně potvrzovaly. Loajalita důstojníků se proto přesouvala od panovníka a tchangské vlády ke svým velitelům.[12] Místa ťie-tu-š’ původně obsazovali vysoce postavení čínští úředníci, od roku 747 však první ministr Li Lin-fu prosadil politiku jmenování úspěšných generálů nečínského původu s tím, že budou efektivnější a úspěšnější.[11] Ťie-tu-š’ a jejich důstojníci se tak sociálně a i politicky vzdálili čínské úřednické elitě metropole.[12] Za vlády Li Lin-fua to nemělo bezprostřední dopad, jeho nástupce Jang Kuo-čung však neměl neotřesitelnou autoritu svého předchůdce a jeho snaha o přísnější kontrolu velitelů pohraničních armád, zejména nejsilnějšího z nich, An Lu-šana, nakonec vyvolala i povstání An Lu-šana v letech 755–763.[13]

Po povstání An Lu-šana[editovat | editovat zdroj]

Tchangská Čína k roku 763, rozdělení na správní obvody guvernérů ťie-tu-š’ (případně fang-jü-š’, kuan-čcha-š’ anebo ťing-lüe-š’). Názvy regionů ťie-tu-š’ potvrzených z bývalých povstaleckých generálů jsou vyznačeny červenou kurzívou.

Během povstání An Lu-šana byli – v zájmu obrany země proti povstalcům – komisaři ťie-tu-š’ jmenováni i do vnitrozemských regionů.[3] Jejich počet vzrostl a získali značnou moc.[4] Z povstání An Lu-šana říše vyšla rozdělená na cca 40 provincií vedených buď ťie-tu-š’, kteří měli i civilní moc z titulu kuan-čcha-š’, nebo civilními hodnostáři[14] (kuan-čcha-š’, ťing-lüe-š’),[3] kteří kontrolovali i vojsko na svém území z titulu komisaře výcviku tchuan-lien-š’ nebo obranného komisaře fang-jü-š’.[14]

Ťie-tu-š’ potvrzení z bývalých An Lu-šanových generálů a jejich nástupci neodváděli vládě žádné daně a spravovali své území zcela samostatně. Záhy získaly samostatné postavení i některé sousedící loajalistické provincie, v nichž vláda umístila silná vojska k vyvážení moci bývalých rebelů. Ve výsledku byli ťie-tu-š’ na severovýchodě říše (moderní provincie Che-pej a Šan-tung) prakticky nezávislí[14] a ústřední vláda je pouze formálně potvrzovala.[3] Naproti tomu severozápadní provincie sice také disponovaly silnými armádami, určenými k obraně proti Ujgurům a Tibetu, ale neměly dostatečně silnou ekonomiku. Byly proto závislé na dotacích vlády a tedy vládou kontrolovatelné. Třetí skupinu tvořily ekonomicky bohaté provincie jihu, které byly hlavním zdrojem daní pro vládu. Spravovali je civilní úředníci disponující relativně málo vojáky.[14]

Průměrná armáda jedné provincie ťie-tu-š’ se skládala z přibližně 15 tisíc vojáků. Největší armády zmilitarizovaného severovýchodu však měly až 70 tisíc (ve Wej-po) nebo 100 tisíc (v Pching-lu, v Pien-sungu) vojáků. Naproti tomu správce Če-tungu na jihovýchodě disponoval jen několika sty mužů.[14]

Důsledkem vzestupu moci ťie-tu-š’ po polovině 8. století byla decentralizace říše, která přetrvala jedno a půl století, než se tchangský stát definitivně rozpadl.[3] I v následujícím období Pěti dynastií a deseti říší (907–960) hráli autonomní nebo samostatní ťie-tu-š’ významnou roli.[3][4] Až v říši Sung, která nastoupila roku 960, byli během dvou desetiletí postupně zbaveni svých finančních i vojenských pravomocí a z ťie-tu-š’ se stal pouze vysoký čestný titul.[3]

V říši Liao byli vojenští komisaři ťie-tu-š’ jmenováni ve většině krajů a vojenských krajů.[4]

V říši Ťin ťie-tu-š’ veleli obranným velitelstvím čen.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Titul an-fu-š’ byl od roku 618 udělován velitelům vojsk potlačujících vzpoury a odpor proti tchangskému režimu.[7]
  2. Komisaři č’-tu-š’ působili v oblastech umístění vojsk, přičemž informovali vládu o potřebách vojsk ve financích, potravinách a výzbroji.[7]
  3. Jeho pravomoc se zřejmě vztahovala na civilní rolníky i rolníky vojenských kolonií tchun-tchien (屯田).[7]
  4. Titul od roku 628 dostávali vojenští velitelé pohraničních krajů. Od An Lu-šanova povstání byl udělován i ve vnitrozemí.[8]
  5. Plným názvem komisaři zplnomocnění vyjasňovat, vnikat a napravovat cchaj-fang čchu-č’-š’, 採訪處置使)
  6. Plným názvem komisař zplnomocněný dohlížet, rozebírat a dávat do pořádku kuan-čcha čchu-č’-š’ (觀察處置使).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. S. 433. (rusky) [Dále jen Rybakov]. 
  2. a b Rybakov, s. 434.
  3. a b c d e f g h i j k THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. Rev. 2016-6-13 [cit. 2017-11-08]. Kapitola jiedushi 節度使, military commissioners. [dále jen Theobald]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e f HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford: Stanford University Press, 1985. ISBN 0-8047-1193-3. S. 547. (anglicky) [Dále jen Hucker (1985)]. 
  5. Theobald. Rev. 2016-7-9 [cit. 2017-11-08]. Kapitola dudu 都督, (area) commander-in-chief. 
  6. Rybakov, s. 437.
  7. a b c d e Rybakov, s. 438.
  8. a b Rybakov, s. 439.
  9. a b Rybakov, s. 440.
  10. a b Rybakov, s. 441.
  11. a b GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. Abingdon, Oxon, UK: Routledge, 2002. 288 s. ISBN 0415239559, 9780415239554. S. 211. (anglicky) [Dále jen Graff (2002)]. 
  12. a b Graff (2002), s. 213.
  13. PETERSON, C. A. Court and province in mid- and late T'ang. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 464–560, na s. 470. (anglicky)
  14. a b c d e Graff (2002), s. 228–230.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. Abingdon, Oxon, UK: Routledge, 2002. 288 s. ISBN 0415239559, 9780415239554. (anglicky) 
  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. (anglicky) 
  • XIONG, Victor Cunrui, a kol. Historical Dictionary of Medieval China. Lanham, Maryland: Scarecrow Press, 2009. ISBN 978-0-8108-6053-7. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]