Standardní česká transkripce čínštiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Český přepis čínštiny)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Standardní česká transkripce čínštiny, případně standardní český přepis čínštiny je systém transkripcečínských znaků do latinky, který v rámci možností zachycuje jejich mandarínskou výslovnost českou abecedou. Vytvořil ho v roce 1951 významný český sinolog prof. Oldřich Švarný. V češtině je to spolu s (chan-jü) pchin-jinem (hanyu pinyin, tedy mezinárodním standardem ISO pro přepis čínštiny do latinky) jeden ze dvou v praxi používaných ucelených systémů pro přepis čínštiny: standardnímu přepisu se dává přednost v běžných, např. novinářských textech, pchin-jin se uplatňuje např. v akademické sféře nebo v mapách.[1]

Výhodou Švarného přepisu je, že umožňuje běžnému českému čtenáři bez zvláštních znalostí vyslovit čínský výraz podobně, jako zní čínsky. To nesplňuje pchin-jin, kde je potřeba se nejdříve naučit výslovnost jednotlivých písmen a jejich kombinací, protože se často značně liší od výslovnosti stejných písmen v češtině a v případě řady hlásek je použití písmen v rozporu s jejich užitím v latinkou píšících jazycích (obzvláště Q).

Výhoda pchin-jinu je — kromě mezinárodního rozšíření — možnost diakritikou zaznamenat i tóny, které u stejně znějící slabiky mění význam. Standardní transkripce umožňuje notaci tónů pomocí čísel (tento způsob používal Wade-Giles), upravená standardní transkripce znala též notaci pomocí diakritiky (způsob pinyinu), ovšem obě tyto možnosti jsou spíše teoretické, protože odborné texty zpravidla užívají pinyin a laiky by diakritika spíše mátla.

Historie českých přepisů čínštiny[editovat | editovat zdroj]

Vůbec první ucelený systém přepisu čínštiny do české latinky navrhl podle Wadea-Gilese Jaroslav Průšek v roce 1938 – ten ještě upravil v roce 1950 – ovšem uvědomoval si jeho nedostatečnost.

V roce 1950 se Kartografický ústav obrátil na katedru dějin a filologie Dálného východu na FF UK za účelem vytvoření nového standardu, Průšek, který katedru vedl, tímto úkolem pověřil fonetika a sinologa Oldřicha Švarného. Švarný vyšel z Průškova systému, diskutovalo se i o některých zásadách Palladiova systému (tedy transkripce čínštiny do ruštiny), ovšem vesměs přijaty nebyly. Návrh revidovala komise složená ze sinologů, bohemistů, fonetiků a kartografů a byl přijat Názvoslovnou komisí Kartografického ústavu a 8. sekce (jazyka a literatury) ČSAV v roce 1951.[2]

Švarný ve své učebnici Úvod do hovorové čínštiny z roku 1967[3] publikoval ještě vlastní fonetickou transkripci, což byla vlastně zpřesněná varianta standardní transkripce, ovšem tato již nebyla ani Švarným, ani nikým jiným později užita.

Iniciály[editovat | editovat zdroj]

Čínská slabika se tradičně dělí na iniciální souhlásku nebo polosamohlásku a na finálu (viz níže). Následuje převodní tabulka iniciál mezi pchin-jinem a Švarného přepisem. Iniciály jsou v tabulce uvedené v tradičním čínském pořadí.

Pchin-jin Švarný Výslovnost
b p polozněle mezi p a b
p pch p s přídechem
m m m
f f f
d t polozněle mezi t a d
t tch t s přídechem
n n n
l l l
g polozněle mezi k a g
kch k s přídechem
h ch polozněle mezi h a ch
j ť polozněle (mezi ť a ď), s neplným závěrem
q čch velmi měkce (mezi č a ť, jako polské ć) a s přídechem
x velmi měkce (mezi š a s, jako polské ś)
zh č polozněle mezi č a dž
ch čch č s přídechem
sh š š
r ž obtížný zvuk mezi ž a anglickým r
c polozněle mezi c a dz
c cch c s přídechem
s s s
w w jako v angličtině, tj. wen čti jako [uen] bez rázu na začátku
y j j


Poznámky:

  • ť se píše s háčkem i před měkkým i, např. ťin = zlato
  • pchinjinové x se vyslovuje měkčeji než s, ale českým přepisem se tato informace neztrácí, protože ji lze jednoznačně zjistit z následující finály: pchin-jin xi, xu = Švarného si, sü; pchinjin si, su = Švarného s', su
  • pchinjinové q se vyslovuje měkčeji než ch, ale českým přepisem se tato informace neztrácí, protože ji lze jednoznačně zjistit z následující finály: pchin-jin qi, qu = Švarného čchi, čchü; pchin-jin chi, chu = Švarného čch', čchu

Finály[editovat | editovat zdroj]

Pchin-jin po iniciále Pchin-jin samostatně Švarný po iniciále Švarný samostatně Výslovnost a poznámky
-a a -a a
-o o -o o
-e e -e e mezi e a o
-r er -r er jedna hláska; jako e, zvednout hrot jazyka k měkkému patru
-i yi -i i
-i -' po z/c, c/cch, s/s, zh/č, ch/čch, sh/š, r/ž se spodobňují: při artikulaci iniciály se jazyk mírně oddálí od patra (poněkud "změkčí")
-u wu -u wu
yu
-ai ai -aj aj
-ei ei -ej ej
-ao ao -ao ao
-ou ou -ou ou
-an an -an an
-en en -en en
-ang ang -ang ang
-eng eng -eng eng
-ong weng -ung weng
-ia ya -ia ja
-iao yao -iao jao
-ie ye -ie jie
-iu you -iou jou
-ian yan -ien jen
-iang yang -iang jang
-in yin -in jin
-ing ying -ing jing
-iong yong -iung jung
-ua wa -ua wa
-uo wo -uo wo
-uai wai -uaj waj
-ui wei -uej wej
-uan wan -uan wan
-un wen -un wen
-uang wang -uang wang
-üe yue -üe jüe
-üan yuan -üan jüan
-ün yun -ün jün


Poznámky:

  • ü se vyslovuje jako v němčině, tedy mezi u a y. Na rozdíl od pchin-jinu, kde si musíme pamatovat, že po x, q, j a y se u čte vždy ü, ve Švarného přepisu se ü píše vždy s přehláskou.
  • koncové ng je jedna hláska, jako n v českém slově banka
  • koncové n a ng částečně splývají s předchozí samohláskou a vytvářejí z ní nosovku

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KANE, Daniel. Knížka o čínštině. Vyd. 1. Mirošovice: DesertRose, 2009. ISBN 978-80-903296-1-4, s. 25-27.
  2. Augustin Palát. Několik slov k počátkům transkripce u nás. In Hana Třísková (ed.): Transkripce čínštiny. Praha, Česko-čínská společnost 1999. Díl I., s. 23-27.
  3. Švarný, Oldřich. Úvod do hovorové čínštiny. Praha : SPN, 1967.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaromír Vochala: Stručný čínsko-český a česko-čínský slovník. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1997. ISBN 80-04-26089-6
  • Vladimír Liščák (ed.): Transkripce čínštiny (I. Sborník příspěvků; II. Tabulky a návody). Česko-čínská společnost, Praha 1999, 260 pp.
  • Hana Třísková (ed.): Transkripce čínštiny. Praha, Česko-čínská společnost 1999. Díl I. - sborník statí, 104 s. Díl II. - tabulky a návody, 133 s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]