Právo na práci

Právo na práci je základním sociálním lidským právem deklarovaným Všeobecnou deklarací lidských práv a zakotveným v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zaručuje možnost zvolit si svobodně zaměstnání za uspokojivých pracovních podmínek a za přiměřenou odměnu a právo na náležitou přípravu na povolání. Zahrnuje také právo získat práci v mezích společenských možností, případně peněžitou podporu v nezaměstnanosti. Je jedním z výchozích principů práva sociálního zabezpečení a pracovního práva.

Právo na práci - dle Listiny základních lidských práv a svobod [1]

Tato skupina práv (čl. 26 – 35) patřila k nejdiskutovanějším při přípravě Listiny, neboť vyžadují plnění ze strany státu. Poprvé se tento druh práv vyskytl ve francouzské ústavě z roku 1793.

Článek 26

(1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. (2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. (3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. (4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.

právo na práci vystupuje do popředí aktivní(komisivní)povinnost státu vytvářet podmínky, aby lidé mohli získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboli povinnost státu mít aktivní politiku zaměstnanosti. Společně tato práva vidíme v čl.23 odst. 1 VDLP (,, Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.).v čl. 6 odst. 1 MPHSKP (,, Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí práci, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva.)

Článek 28

Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky je jedním z hospodářských práv.Obsahově navazuje na právo na práci podle čl. 26 odst. 3 Listiny ( srov. komentář k čl.26 Listiny).zatímco právo na práci se týká samotné existence pracovního poměru ( stát má povinnost vyvinout úsilí k zajištění práce zájemcům o ni, mít aktivní politiku zaměstnanosti),Podrobnosti stanoví zákon.

Článek 29

(1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. (2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě povolání. (3) Podrobnosti stanoví zákon.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech(1966) - nejen deklaruje právo na práci, uvádí i opatření k jeho realizaci, dále řada úmluv přijatých na půdě Mezinárodní organizace práce:Např. Úmluva č. 44 o opatřeních při nezaměstnanosti dále Úml. č. 88 a Doporučení o zprostředkování práce (1948) a mnohé další (učebnice str. 520, marg. č. 832)Nejdůležitější je bezpochyby Úmluva č. 122 o politice zaměstnanosti (1964) - v čl. 1 stanoví, že „za účelem podpory hospodářského růstu a rozvoje, zvýšení životní úrovně, krytí potřeby pracovních sil a překonání nezaměstnanosti a neúplné zaměstnanosti má každý členský stát vyhlásit a provádět jako jeden ze svých hlavních cílů aktivní politiku zaměřenou na podporu plné a produktivní zaměstnanosti (prostředkem k praktickému uskutečňování práva na práci) a svobodné volby povolání.“, dále že tato politika má zajišťovat:práci pro všechny, kteří mohou pracovat a hledají práciaby tato práce byla co možná nejproduktivnější svobodnou volbu zaměstnání a co nejširší možnost, aby každý mohl získat kvalifikaci pro zaměstnání, pro které se nejlépe hodí, a aby mohl využít svých schopností bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, náboženství, politické přesvědčení, atp.Problematikou se zabývá i Evropská sociální charta (1961)Řeší ji i evropské komunitární právo - Sociální charta Evropského společenství (1989), dále množství nařízení a směrnic (např. nařízení Rady o volném pohybu pracovníků v rámci společenství), směrnice upravují např. i rovné zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k povolání. Volný pohyb osob (potažmo pracovníků a služeb) je jedním z hlavních cílů a principů EP v této oblasti.

Rozdíl mezi právem na práci a právem na zaměstnání

Pojem práce v nejobecnějším pojetí může být definován jako:

„Cílevědomá lidská činnost vytvářející hodnoty.“18 Za práci v tomto smyslu můžeme označit nepřeberné množství aktivit každodenního života, jelikož smyslem většiny činností je vytvořit určitou hodnotu.

Nejvýznamnější činnosti fyzické nebo duševní, oceněné penězi a sloužící jako hlavní zdroj obživy. Pokud mluvíme o práci v tomto smyslu, můžeme mít na mysli konkrétní vykonávanou aktivitu, druh zaměstnání nebo například činnost osoby samostatně výdělečně činné. Proto důležité rozlišit právo na práci a právo na zaměstnání. Oba pojmy jsou na první pohled snadno zaměnitelné, ale ve skutečnosti má každý z nich odlišný význam. Právo na práci je jedním z ústavně zaručených práv. Řadí se mezi hospodářská, sociální a kulturní práva. Ustanovení práva na práci v Listině základních práv a svobod vychází ze závazků plynoucích ze zmíněných mezinárodních dokumentů. 

V  současné legislativě je právo na zaměstnání definováno v zákoně o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., jako právo fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu, na zprostředkování zaměstnání, právo na rekvalifikaci a právo na podporu v nezaměstnanosti.3 Tímto konkrétním vymezením obsahu práva na zaměstnání je dána i jeho podřazenost širšímu pojetí práva na práci. Podle citované právní úpravy právo na zaměstnání je tedy jedním z důležitých nástrojů práva na práci, neboť jeho realizace spočívá v  tom, že pokud fyzické osoby, které chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně zajímají, zaměstnání pozbudou a nedokážou si sami najít nové, mají právo obrátit se 

zákon o zaměstnanosti byl tento zákon již mnohokrát novelizován. Jeho cílem je dosáhnout plné zaměstnanosti, zabránit nelegální práci, předcházet nezaměstnanosti a poskytnout zvláštní ochranu osobám se zdravotním znevýhodněním.21 Je pochopitelné, že zákon o zaměstnanosti není zcela samostatným a izolovaným předpisem, ale je provázán především se zákoníkem práce nebo například s antidiskriminačním zákonem. § 10 zákona o zaměstnanosti: „Právem na zaměstnání je právo fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu (dále jen "zaměstnání"), na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších služeb za podmínek stanovených tímto zákonem.“ Jde tedy o právo osoby, která se rozhodla získávat prostředky své obživy závislou prací, netýká se proto osob podnikajících například podle živnostenského zákona.23 Podstatné je, že jde o právo osoby, která chce a může pracovat.

Zákoník práce vymezuje

_{Zákoník práce je součástí soukromého práva a upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Skládá se ze čtrnácti částí a postupně se (§1 až §29) věnuje vymezení pracovněprávních vztahů a zákazu diskriminace, dále (§30 až §73 <meta id="mwVQ" /> a) vzniku a ukončení pracovního poměru, (§74 až §77) dohodám o pracích konaných mimo pracovní poměr, (§78 až §100) pracovní době a době odpočinku, (§101 až §108) bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, (§109 až §150) odměňování za práci, (§151 až §190) náhradě výdajů spojených s výkonem práce, (§191 až §210) překážkám v práci, (§211 až §223) dovolené, (§224 až §247) péči o zaměstnance, (§248 až §275) náhradám škody, (§276 až §299) odborové organizaci a radě zaměstnanců, (§300 až §363) společným ustanovením jako jsou mzdová a platová práva a nakonec (§364 až §394) přechodným ustanovením. V příloze jsou pak uvedeny charakteristiky platových tříd.}

Právní úprava

Právní úpravu tohoto práva najdeme v Zákonu o zaměstnanosti a to v Části 1, Hlava VI. Zní takto:

Jedná se o paragrafy 10-12.

§ 10

Právem na zaměstnání je právo fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu15)(dále jen "zaměstnání"), na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších služeb za podmínek stanovených tímto zákonem.

§ 11

Fyzická osoba má právo si sama svobodně zvolit a zabezpečit zaměstnání a vykonávat je na celém území České republiky, nebo si může zabezpečit zaměstnání v zahraničí.

§ 12

(1) Účastníkům právních vztahů vznikajících podle tohoto zákona je zakázáno činit nabídky zaměstnání, které

a) mají diskriminační charakter,

b) nejsou v souladu s pracovněprávními nebo služebními předpisy, nebo

c) odporují dobrým mravům.

(2) Zaměstnavatel nesmí při výběru zaměstnanců vyžadovat informace týkající se národnosti, rasového nebo etnického původu, politických postojů, členství v odborových organizacích, náboženství, filozofického přesvědčení, sexuální orientace, není-li jejich vyžadování v souladu se zvláštním právním předpisem80), dále informace, které odporují dobrým mravům, a osobní údaje, které neslouží k plnění povinností zaměstnavatele stanovených zvláštním právním předpisem. Na žádost uchazeče o zaměstnání je zaměstnavatel povinen prokázat potřebnost požadovaného osobního údaje. Hlediska pro výběr zaměstnanců musí zaručovat rovné příležitosti všem fyzickým osobám ucházejícím se o zaměstnání. Ustanovení § 4 platí i zde.

Právo na zaměstnání - definice

Právo na zaměstnání je právo fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu, na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších služeb za podmínek stanovených zákonem o zaměstnanosti.

Zákon o zaměstnanosti kromě práva na zaměstnání upravuje státní politiku zaměstnanosti, zaměstnávání osob se zdravotním postižením a cizinců a další oblasti.