Zdrobnělina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Deminutivum (v češtině zřídka diminutivum, také zdrobnělina, slovo zdrobnělé, v souvislosti se jmény též jméno zdrobnělé[1]) je slovo s významem zdrobnělým (ve srovnání s neutrálním slovem příbuzným), často doprovázeným pozitivními konotacemi.[2]

Opakem deminutiv (slov zdrobnělých) jsou augmentativa (slova zveličelá).[3]

Substantiva

O zdrobnělinách se hovoří zejména v souvislosti se substantivy. Deminutiva pak jsou desubstantivní odvozeniny, jejichž sufix je nositelem významového znaku menšího rozměru nebo pragmatického rysu hodnocení, častěji negativního než pozitivního, např. označení člověka podle regionu v němž žije (Čecháček, Moravák).[1] Význam pouze emocionální, nikoliv kvantitativní (menší) mají deminutiva jako tatínek, maminka, pivečko nebo sluníčko.[4]

V češtině mají deminutivní sufixy obvykle tři rodové podoby, které respektují rod základového substantiva. Zdrobněliny, u nichž dochází ke změně rodu, jsou spíše výjimečné (květ - kvítko, dveře - dvířka).[1][5] Naopak jen jednu podobu mají spisovné německé deminutivní přípony -chen a -lein, které tvoří pouze neutra.[6]

Základními českými deminutivními příponami jsou -ek/-k, -ík (maskulina), -k(a) (feminina) a -k(o) (neutra). Tyto přípony vytváří deminutiva 1. stupně. Kromě nich existují také přípony pro deminutiva 2. stupně (strom – stromek – stromeček) a příležitostně i dalších. Některá substantiva jsou schopna tvořit deminutiva pouze 1. stupně (zajíc – zajíček), nebo pouze 2. stupně (voda – vodička).[7]

Zdrobněliny se v češtině vytvářejí častěji od substantiv konkrétních než abstraktních a jen zřídka od vzorů předseda a soudce. Někdy zdrobněle vytvořené slovo získá samostatný význam - ručička (hodin), víčko (oka), párek, bratřík. Některé zdrobněliny vytvořené od stejného slova mají různý význam - chlap - chlápek, chlapík, houba - hubka, houbička, důl – důlek, dolík, dolíček. Získání nového významu je běžné v biologické taxonomii – tetřev – tetřívek, výr - výreček. Někdy se zdrobňovací význam téměř ztratí a deminutivum je v podstatě synonymní vůči svému základu - srna - srnka, kniha - knížka, svíce - svíčka, kanár - kanárek.[8]

Ve srovnání s češtinou bohatší možnosti tvoření zdrobnělých substantiv má například slovenština. Od základového slova dub se tam odvozují deminutiva dubec, dúbok, dúbôčik, dubkáčik, zatímco čeština disponuje pouze deminutivy doubek, doubeček.[9]

Podobně široký inventář zdrobnělin jako čeština má nizozemština. V jiných germánských jazycích, například v angličtině je repertoár zdrobnělin daleko užší.[10]

Podobu a funkci zdrobnělin mají i mnohé domácké podoby jmen.

Adjektiva a adverbia

Někdy se za deminutiva paradoxně považují i adjektiva charakterizovaná „zvýšenou mírou vlastnosti“[11] (např. malinký).[2][12] Definici zdrobnělin odpovídají spíš adjektiva vyjadřující oslabení vlastnosti nebo směřování k vlastnosti (např. německá adjektiva ältlich, bläulich, rundlich nebo schwächlich).[13] V tomto smyslu jsou deminutivy i česká adjektiva tvořená příponami -av(ý) (např. bělavý či hořkavý) a -iv(ý) (jako šedivý, prchlivý a lenivý), vyjadřující slabší intenzitu vlastnosti.[14]

Obdobně jako přídavná jména se zdrobňují i příslovce: například lehounce vedle neutrálního lehce.

Verba

Deminutivně chápaný děj (někdy doprovázený expresivním příznakem) v češtině pojmenovávají slovesa končící na -olit (např. mrholit nebo drmolit) a slovesa se sufixem -k- (např. tlapkat nebo hopkat), resp. jeho rozšířenou a intenzivnější variantou -ink- (např. spinkat nebo hajinkat).[15][16]

V němčině je deminutivní význam spatřován u sloves jako hüsteln, kränkeln, lächeln nebo tänzeln.[17][18]

Reference

  1. ↑ a b c ŠLOSAR, Dušan. Příruční mluvnice češtiny. Příprava vydání Petr Karlík, Marek Nekula, Zdenka Rusínová; redakce Petr Kovařík. 2., opravené vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 799 s. ISBN 80-7106-134-4. Kapitola Slovotvorba, s. 125. 
  2. ↑ a b LOTKO, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. Redakce Jana Kreiselová. Dotisk 3. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 128 s. ISBN 80-244-0720-5. S. 25. 
  3. ↑ LOTKO, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. Redakce Jana Kreiselová. Dotisk 3. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 128 s. ISBN 80-244-0720-5. S. 19, 25. 
  4. ↑ HAUSER, Přemysl. Mluvnice češtiny 1. Příprava vydání Jan Petr, Miloš Dokulil, Karel Horálek, Jiřina Hůrková, Miloslava Knappová. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. 568 s. Kapitola Odvozování podstatných jmen, s. 301. 
  5. ↑ HAUSER, Přemysl. Mluvnice češtiny 1. Příprava vydání Jan Petr, Miloš Dokulil, Karel Horálek, Jiřina Hůrková, Miloslava Knappová. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. 568 s. Kapitola Odvozování podstatných jmen, s. 300. 
  6. ↑ GALLMANN, Peter. Die Grammatik. Příprava vydání Matthias Wermke, Kathrin Kunkel-Razum, Werner Scholze-Stubenrecht. 7., kompletně přepracované a rozšířené vyd. Mannheim, Lipsko, Vídeň, Curych: Dudenverlag, 2005. 1343 s. ISBN 3-411-04047-5. Kapitola Das Substantiv, s. 155. (němčina) 
  7. ↑ HAUSER, Přemysl. Mluvnice češtiny 1. Příprava vydání Jan Petr, Miloš Dokulil, Karel Horálek, Jiřina Hůrková, Miloslava Knappová. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. 568 s. Kapitola Odvozování podstatných jmen, s. 300–301. 
  8. ↑ ŠTÍCHA, František. Substantiva deminutivní formy s lexikalizovaným významem. Praha. Naše řeč [online]. 1978 [cit. 2013-08-01]. Roč. 61, čís. 3. Dostupné online. 
  9. ↑ JEDLIČKA, Alois. Slovenština. Příprava vydání Jaromír Bělič, Alois Jedlička, Eugen Jóna, Jozef Ružička, Jozef Štolc. 6. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 211 s. Kapitola Tvoření slov, s. 43. 
  10. ↑ ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha: NLN, 2010. S. 194. 
  11. ↑ ŠLOSAR, Dušan. Příruční mluvnice češtiny. Příprava vydání Petr Karlík, Marek Nekula, Zdenka Rusínová; redakce Petr Kovařík. 2., opravené vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 799 s. ISBN 80-7106-134-4. Kapitola Slovotvorba, s. 177. 
  12. ↑ KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov. Redakce Dana Pokorná. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 879 s. ISBN 80-200-1351-2. S. 159. 
  13. ↑ FLEISCHER, Wolfgang; BARZ, Irmhild; SCHRÖDER, Marianne. Wortbildung der deutschen Gegenwartssprache. 3., nezměněné vyd. Tübingen: Max Niemeyer Verlag, 2007. 382 s. ISBN 978-3-484-10682-6. Kapitola Wortbildung des Adjektivs, s. 233, 263. (němčina) 
  14. ↑ KUCHAŘ, Jaroslav. Mluvnice češtiny 1. Příprava vydání Jan Petr, Miloš Dokulil, Karel Horálek, Jiřina Hůrková, Miloslava Knappová. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. 568 s. Kapitola Odvozování přídavných jmen, s. 381. 
  15. ↑ ŠLOSAR, Dušan. Příruční mluvnice češtiny. Příprava vydání Petr Karlík, Marek Nekula, Zdenka Rusínová; redakce Petr Kovařík. 2., opravené vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 799 s. ISBN 80-7106-134-4. Kapitola Slovotvorba, s. 192–196. 
  16. ↑ MEJSTŘÍK, Vladimír. Mluvnice češtiny 1. Příprava vydání Jan Petr, Miloš Dokulil, Karel Horálek, Jiřina Hůrková, Miloslava Knappová. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. 568 s. Kapitola Odvozování sloves, s. 417. 
  17. ↑ FLEISCHER, Wolfgang; BARZ, Irmhild; SCHRÖDER, Marianne. Wortbildung der deutschen Gegenwartssprache. 3., nezměněné vyd. Tübingen: Max Niemeyer Verlag, 2007. 382 s. ISBN 978-3-484-10682-6. Kapitola Wortbildung des Substantivs, Wortbildung des Verbs, s. 173, 350. (němčina) 
  18. ↑ HELBIG, Gerhard; BUSCHA, Joachim. Deutsche Grammatik. Ein Handbuch für den Ausländerunterricht. Redakce Manuela Beisswenger. 3. vyd. Berlín, Mnichov: Langenscheidt, 2004. 654 s. ISBN 3-468-49493-9. Kapitola Verb, s. 62. (němčina) 

Literatura

  • Pavel Eisner: Chrám i tvrz, kapitola 12.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zdrobnělina&oldid=15651767“