Wikipedista:T.hojny/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šablona:Infobox - noviny

L'Auto byl jeden z hlavních francouzských sportovních deníků. Deník byl založen pod názvem L'Auto-Vélo dne 16. října 1900. Později, v lednu roku 1903, byl po soudním sporu přejmenován na L'Auto.[1] Po osvobození Francie během druhé světové války bylo L'Auto zavřeno, protože vycházelo s podporou Němců.

Na konci roku 1902 se nejužší vedení deníku rozhodlo pro zvýšení prodejů uspořádat cyklistický závod napříč celou Francii, který dostal název Tour de France. Závodem se počet výtisků okamžitě zvýšil a jeho konkurent, Le Vélo v roce 1904 ukončil svou činnost.[2]

L'Auto založil Jules-Albert de Dion spolu se skupinou bohatých inzerentů, mezi nimiž byli Adolphe Clément Bayard a Édouard Michelin. De Dion byl původně mecenášem konkurenčního Le Vélo, ale vlivem Dreyfusovy aféry se rozhodl založit nový sportovní deník. Jeho prvním šéfredaktorem se stal Henri Desgrange.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Vznik sportovního deníku L'Auto přímo souvisí s existencí konkurenčního Le Vélo. Deník Le Vélo byl první a do roku 1903 největší sportovní deník ve Francii založen v roce 1892,[3] kterého se denně prodalo na 80 000 výtisků.[4] Jeho šéfredaktorem byl Pierre Giffard. Le Vélo byl finančně podporován majitelem automobilky De Dion-Bouton, Julesem-Albertem de Dionem i skupinou bohatých inzerentů, mezi nimiž byli Adolphe Clément Bayard a Édouard Michelin. Na konci 19. století byla společnost ve Francii názorově rozdělena vlivem Dreyfusovy aféry. Židovský důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus byl obviněn na základě zfalšovaných důkazů ze špionáže ve prospěch Německého císařství. Vojenským soudem byl shledán vinným a odsouzen k deportaci na Ďábelský ostrov.[5] Později byl však zproštěn obvinění a rehabilitován. Během několika let, kdy se aféra vlekla, byla francouzská společnost názorově hluboce rozpolcena a na obou stranách probíhaly demonstrace. Jednu z nich na dostihové dráze Auteil v Paříži roku 1899 později označil historik  Eugen Weber za „absurdní politickou párty“.[6] De Dion na této demonstraci napadl holí prezidenta Francie, Émilea Loubeta. Za svůj útok strávil 15 dní ve vězení a musel zaplatit pokutu 100 franků.[6][7][8] Na stranu Dreyfuse se během velké protidreyfusovské demonstrace v Paříži postavil tehdejší šéfredaktor deníku Le Vélo Pierre Giffard, který se za něj ve svých novinách přimlouval.[9] Mecenášům Dionovi, Bayardovi a Michelinovi, jež věřili v Dreyfusovu vinu,[7] se takové jednání šéfredaktora nelíbilo, a tak deník Le Vélo opustili a založili konkurenční deník L'Auto-Vélo.[5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nový deník měl přinášet novinky z cyklistiky, ale také z atletiky, motorismu, jezdectví a dalších sportech. V deníku figurovaly různé výsledky včetně těch zahraničních. Jako šéfredaktor byl do nově vzniklého deníku jmenován Henri Desgrange. Desgrange byl vynikající cyklista a tehdejší držitel světového rekordu v hodinovém závodě z velodromu Buffalo na předměstí Paříže z roku 1893.[10][11] Dne 16. října 1900 vyšlo první číslo nového deníku na žlutém papíře.[10] Konkurenční Le Vélo používalo papír zelený.[10] Téměř okamžitě šéf Le Vélo, Pierre Giffard, zažaloval L'Auto-Vélo kvůli plagiátorství a výsledkem právního sporu bylo přejmenování deníku na L'Auto.[10] L'Auto nebylo tak úspěšné, jak si jeho vedení představovalo. Stagnující prodeje nižší než u konkurenčního deníku Le Vélo, jenž měl být prodanými výtisky překonán, vedly dne 20. listopadu 1902 ke schůzce vedení. Krize se řešila v kanceláři L'Auto nacházející v 18. pařížském obvodu ve čtvrti Montmartre. Posledním člověkem, který na schůzce promluvil, byl zároveň nejmladší člen tehdejšího osazenstva, 26letý vedoucí cyklistické sekce Géo Lefèvre.[12]. Desgrange ho přetáhl z Giffardových novin.[13] Lefèvre navrhoval šestidenní závod konající se napříč celou Francii. V té době byly nejpopulárnější závody pořádané na dráze.[13] Víceetapové závody s větší délkou podle něj měly zvýšit prodej novin, avšak nikdo se předtím o uspořádání závodu navrhovaném Lefèvrem nepokusil.[p 1] Za předpokladu, že by tento návrh uspěl, by se L'Auto prodeji výtisků vyrovnalo svému konkurentovi a teoreticky by Le Vélo mohlo i zkrachovat, pokud by měl prodejní úspěch L'Auto za následek výrazné snížení prodejů.[14] Tento počin mohl, jak Desgrange řekl: "zavřít Giffardův zobák."[15] Desgrange s Lefèvrem možnosti uspořádání závodu později probírali během oběda v restauraci Zimmer Madrid na pařížském bulváru Montmartre spolu s finančním ředitelem deníku, Victorem Goddetem.[16] Desgrange o úspěchu pochyboval, Goddet byl myšlenkou nadšený.[16] Předal Desgrangeovi klíče od firemního trezoru a pronesl: "Vezmi si kolik potřebuješ."[17] Dne 19. ledna 1903 L'Auto oznámilo pořádání závodu, jehož název byl Tour de France.[4]

Výtisk L'Auto z prvního dne Tour de France nic o jeho startu nepsal.[18][19] L'Auto svou pozornost raději věnovalo automobilovému závodu Coupe Gordon-Bennett, přestože začínal až za dalších 48 hodin. Tento čin deníku pouze odráží skutečnost, že Tour de France byla krokem do neznáma. Zprávy o probíhající Tour de France tvořil Lefèvre, jehož nápad přivedl Tour de France v realitu.[20] Zároveň závod jak na kole, tak vlakem doprovázel. Desgrange svůj osobní zájem o závod projevil pouze tehdy, když bylo jasné, že bude úspěšný.

Díky závodu se tržby deníku L'Auto více než zdvojnásobily. Před Tour de France se prodávalo 25 000 výtisků, během závodu potom až 65 000.[21] Krátce po dojetí bylo vydáno zvláštní číslo, jehož se prodalo dokonce 130 000 výtisků.[21] Konkurenční deník Le Vélo vycházel už pouze jeden rok než byl popularitou L'Auto zcela zruinován a nakonec vyhlásil bankrot.[21] Úspěch Tour de France způsobil dalším dvěma konkurenčním deníkům, Le Monde sportif a Les Sports, stejný osud jako Le Vélo. Na počátku 30. let se pokusil prorazit další sportovní deník, L'Écho des sports. Již po dvou letech činnosti však v roce 1932 přešel na jednotýdenní periodicitu.

xxxxxxxxxxxxxxxxxx

L'Auto, au contenu omnisports, avait innové dès ses débuts en faisant la part belle aux résultats, même étrangers. Henri Desgrange, mort en 1940, en fut le célèbre directeur. Victor Goddet formait avec lui un efficace binôme. Goddet gérait les finances, Desgrange dirigeait la rédaction. Jacques Goddet est entré au journal après le décès de son père dans les années 1920. Formé par Desgrange, il va en devenir le fils spirituel.

La seconde moitié des années 1930 est marquée par un tassement des ventes du titre en raison de la concurrence du quotidien généraliste Paris-Soir, qui proposait un copieux traitement du sport. Ainsi, dès le soir même, Paris-Soir publiait le récit et les classements de l'étape du Tour courue dans l'après-midi tandis qu'il fallait attendre le lendemain matin pour les trouver dans L'Auto. Afin de résister à cette concurrence, L'Auto se dote en 1937 d'une rubrique concernant l'information générale intitulée « Savoir vite ». Pendant l'Occupation, notamment entre 1943 et 1944, cette rubrique va se signaler par des communiqués hostiles à la résistance dont les membres sont désignés comme des « terroristes ». Il faut savoir que le capital de sa société était pour l'essentiel passé entre les mains de l'Occupant dont le délégué était Albert Lejeune. Celui-ci avait mandat de la « Propaganda Abteilung in Frankreich », instrument de contrôle de la presse. Cela lui a valu d’être arrêté après la Libération. Inculpé d’intelligence avec l’ennemi, condamné à mort, il est exécuté à Marseille le 3 janvier 1945. L'on comprend ainsi les raisons de l'interdiction de L'Auto à la Libération. Jacques Goddet avait cependant cessé l'organisation du Tour de France, de peur que celui-ci soit pris comme otage de la propagande de l'occupant.

Jacques Goddet, reconnu pour ses capacités en matière de presse sportive, est, en 1946, autorisé à lancer un nouveau quotidien, L'Équipe. Dès lors, ce titre occupe de fait la place de L'Auto, dont il reprend du reste les structures. En 1947, Jacques Goddet relance le Tour de France dont il partageait déjà, avant la guerre, la direction avec Henri Desgrange.

xxxxxxxxxxxxxxx

Desgrange na pozici hlavního šéfredaktora deníku v roce 1937 vystřídal Jacques Goddet, který do deníku vstoupil v roce 1920. Desgrange již v roce 1936 prodělal dvě na sebe navazující operace prostaty a musel se tak stáhnout do ústraní.[22]

Během druhé světové války starší bratr Jacquese Goddeta, Maurice, prodal svůj majoritní podíl v L'Auto Raymondu Patenotrovi. Paternot ho následně prodal Němcům.[23] Jacques Goddet zůstal i pod Německým vedením v pozici šéfredaktora. Deník však byl vydáván v redukované verzi.[23] Němci s maršálem Pétainem po něm chtěli v létě roku 1941 uspořádání Tour de France. Goddet však jejich nátlaku odolal a pobídku odmítl.[23] O rok později, v roce 1942, Němci opět o pořádání závodu usilovali, ale Goddet znovu pořádání odmítl.[24]

V roce 1943 L'Auto znovu Tour de France nepořádalo. Místo toho vyhlásilo anketu o nejlepší národní tým za předpokladu, kdyby se závod jel. Ankety se zúčastnilo 100 000 čtenářů.[24] Po osvobození Francie v létě roku 1944 bylo L'Auto, které vycházelo s podporou Němců, zavřeno. Všechen jeho majetek byl zabaven státem.[25]

Jacques Goddet v únoru roku 1946 založil nový sportovní deník L'Équipe.

Denní prodej[editovat | editovat zdroj]

  • 1901: V průměru 22 000 výtisků
  • 1903: V průměru 33 000 výtisků (Po dojetí Tour de France bylo vydáno zvláštní číslo, jehož se prodalo 130 000 výtisků)
  • Červenec 1913: V průměru 320 000 výtisků
  • První světová válka: V průměru 20 000 výtisků (počet stran byl snížen na 2)
  • 1920: V průměru 162 000 výtisků
  • 1923: V průměru 277 000 výtisků
  • 1930: V průměru 298 000 výtisků (V červenci dokonce až 650 000 výtisků)
  • 1933: V průměru 364 000 výtisků (24. července padl rekord v prodejnosti deníku, když se prodalo celkem 854 000 výtisků)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ L'Auto (Paris. 1900) [online]. http://data.bnf.fr [cit. 2017-11-17]. Dostupné online. 
  2. ↑ ARBONA, Jeremie. Henri Desgrange [online]. Paříž: L'Equipe.fr [cit. 2017-11-17]. Dostupné online. 
  3. ↑ BOEUF, Jean-Luc; YVES, Léonard. La République du Tour de France. [s.l.]: Éditions du Seuil, 2003. 265 s. ISBN 978-2-02-058073-1. S. 23. Dále jen Boeuf a Yves. 
  4. ↑ a b NICHOLSON, Geoffrey. Le Tour: The Rise and Rise of the Tour de France. Londýn: Hodder & Stoughton, 1991. 264 s. ISBN 978-0-340-54268-2. strana 44
  5. ↑ a b MACEK, Tomáš. Příběhy Staré dámy. 1. vyd. Praha: Prostor, 2014. 640 s. ISBN 978-80-7260-300-8. S. 35. Dále jen Macek. 
  6. ↑ a b DAUNCEY, Hugh; HARE, Geoff. The Tour De France, 1903-2003: A Century of Sporting Structures, Meanings and Values. [s.l.]: Routledge, 2013. 290 s. ISBN 978-1-135-76239-1. S. 11. (anglicky) Dále jen Dauncey a Hare. 
  7. ↑ a b Boeuf a Yves, s. 11.
  8. ↑ HARP, Stephen L. Marketing Michelin: Advertising and Cultural Identity in Twentieth-Century France. [s.l.]: Johns Hopkins University Press, 2001. 265 s. ISBN 978-0-8018-6651-7. S. 20. (anglicky) 
  9. ↑ LAGET, Serge; EDWARDES-EVANS, Luke; MCGRATH, Andy. Příběh Tour de France. 1. vyd. Bratislava: Slovart, 2017. 176 s. ISBN 978-80-7529-345-9. S. 21. Dále jen Laget, Edwardes-Evans, McGrath. 
  10. ↑ a b c d Macek, s. 36.
  11. ↑ Laget, Edwardes-Evans, McGrath, s. 18.
  12. ↑ WOODLAND, Les. The Yellow Jersey Companion to the Tour de France. 1.. vyd. Londýn: Random House, 2003. 414 s. ISBN 978-0-224-08016-3. 
  13. ↑ a b GODDET, Jacques. L'équipée belle. [s.l.]: Éditions Robert Laffont, 1991. 526 s. ISBN 978-2-221-07290-5. S. 20. 
  14. ↑ Dauncey a Hare, s. 64.
  15. ↑ A tour of the Tour's birthplace [online]. www.cyclingnews.com, 23.6.2006 [cit. 2009-07-18]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Laget, Edwardes-Evans, McGrath, s. 20.
  17. ↑ GODDET, Jacques. L'équipée belle. [s.l.]: Éditions Robert Laffont, 1991. 526 s. ISBN 978-2-221-07290-5. S. 15. 
  18. ↑ CAZENEUVE, Thierry; CHANY, Pierre. La fabuleuse histoire du tour de France. [s.l.]: Editions de la Martinière, 2011. 1052 s. ISBN 978-2732447001. S. 26. 
  19. ↑ ALLCHIN, Richard; BELL, Adrian. Golden stages of the Tour de France : tales from the legendary stages of the world's greatest bike race. 1. vyd. Londýn: Mousehold Press, 2003. 169 s. ISBN 978-1-874739-28-9. S. 3. 
  20. ↑ Macek, s. 39.
  21. ↑ a b c Macek, s. 43.
  22. ↑ Macek, s. 155.
  23. ↑ a b c Macek, s. 187.
  24. ↑ a b Macek, s. 188.
  25. ↑ Macek, s. 190.


Chybná citace: Nalezena značka <ref> pro skupinu „p“, ale neexistuje příslušná značka <references group="p"/>

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:T.hojny/Pískoviště&oldid=15592612“