Wikipedista:Hanka Fertigová/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Vztah školy a rodiny[editovat | editovat zdroj]

Toto heslo se bude zabývat vztahem a komunikací školy a rodiny.

Škola je společenská instituce, jejíchž funkcí je poskytovat vzdělání žákům.[1]

Rodič je člověk, který dítěti dává oporu, vzdělává jej a opatruje.

Učitel je jeden ze základních činitelů výchovně-vzdělávacího procesu, profesionálně kvalifikovaný pedagogický pracovník, spoluzodpovědný za přípravu, řízení, organizaci a výsledky tohoto procesu. Učitel má spoluvytvářet edukační prostředí, organizovat a koordinovat činnosti žáků, monitorovat proces učení.[1]

Historický kontext[editovat | editovat zdroj]

Před rokem 1990 byla v ČR spolupráce školy a rodiny založena převážně na autoritativním, mocenském a „nepartnerském“ přístupu.[2]

Vzájemné vztahy mezi školou (učiteli) a rodiny byly u nás dříve velmi zdrženlivé. Tato skutečnost vyplývala z postavení a charakteru školy a rodiny tzv. socialistické společnosti, která určovala nerovný vztah mezi těmito institucemi. Výchovné a vzdělávací aktivity školy a rodiny se lišily a byly i protichůdné. Zdrženlivost překrývala hlubší problémy jako nedostatek pochopení pro počínání druhé instituce, nedostatek důvěry a respektu jeden k druhému a absence vytvářet otevřenější vztahy. Do jisté míry existovala bariéra v komunikaci mezi školou a rodinou zaviněná nedostatkem vzájemné důvěry a respektu. [3]

Vztah školy a rodiny dnes[editovat | editovat zdroj]

Škola a rodina dnes prochází řadou změn. Mění se cíle a hodnoty školy a i rodina je nyní více otevřená vůči svému vztahu k učitelům a vzdělávání svých dětí. Nové postavení rodiny vůči škole nabízí určité možnosti pro vytvoření rovnocenných partnerských rolí jak školy, tak rodiny.[3]

Klade se důraz na vzájemnou spolupráci. Je zde novým pojmem partnerství namísto rodičovského zapojení, což znamená sdílení společných cílů, vzájemné naslouchání a vůle ke kompromisům. Jde primárně o partnerství se zřetelem k prospěchu vlastního dítěte než k prospěchu školy. Rodič volí učitele a školu podle svého uvážení a trvá na tom, aby mu byl poskytován kvalitní servis.[4]

Typy vztahů[editovat | editovat zdroj]

Mezi školou a rodinou jsou různé typy vztahů neboli rolí, jejichž autorkou je Šeďová.[4]

  • Partnerský vztah = vyznačuje se rovnoprávným postavením rodiny i školy. Tento vztah je ale spíše ideálem, proto je vhodnější hovořit pouze o snaze vytvářet partnerský vztah.
  • Obchodní vztah = kdy rodiče jsou zákazníci, jde o to, že škola je ochotna se podrobit kritice a požadavkům rodičů a rodiče zároveň mají možnost se například zapojit do managementu školy a tím ovlivňovat rozvoj školy.
  • Rodiče jako občané = jde o typický vztah mezi občanem a státní institucí. Rodiče jako občané zde uplatňují svá práva vůči škole.
  • Rodiče jako problém = Problémové rodiče můžeme rozdělit do 3 skupin:
  1. Rodiče nezávislé, kteří udržují se školou naprosto minimální kontakt.
  2. Rodiče špatní, nemají o školní záležitosti dítěte zájem a ani je ve studiu nepodporují. Často jde o dysfunkční rodiny.
  3. Rodiče snaživí, jde o rodiče, kteří mají velký zájem o spolupráci se školou, účastní se všech akcí týkajících se školy, ale také požadují přesné a časté informace o dítěti i o rozvoji školy.

Komunikace mezi rodiči a školou[editovat | editovat zdroj]

Někteří učitelé hovoří o komunikaci s rodinou, která může být zdrojem stresu. Učitele mohou stresovat situace, kdy rodiče vůbec nekomunikují nebo naopak komunikují až příliš často.[5]

Komunikace mezi rodiči a učiteli se realizuje v několika typech.

Mezi formální komunikaci patří:

  • Třídní schůzky
  • Individuální osobní kontakt
  • Agenda deníčku a žákovské knížky
  • Telefonování či mailování
  • Akce školy pro rodiče

Komunikaci můžeme rozdělit na přímou a nepřímou.

Přímá komunikace je například osobní konzultace.

Do nepřímé komunikace patří:

  • Písemné vzkazy v deníčku
  • Vzkazy v žákovské knížce k zapisování známek, pochval a poznámek.
  • Školní akce

Telefonování je specifickou položkou komunikačního repertoáru. Rodiče mají možnost se s učiteli potkat i na školních akcích, ale zde většinou není prostor na řešení konzultací o žácích.[4]

Existuje pojem tiché partnerství. Vyjednávání mezi rodiči a školou probíhá skrytě, mnohdy prostřednictvím toho o čem se nemluví a co se neděje. Rodič, který vyzvedává dítě ze školy, neřekne učitelce: „Vidíte, že já se o dítě starám, jsem tady.“ O tom svědčí jeho mlčenlivá přítomnost.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PRŮCHA, J. Pedagogický slovník. [s.l.]: Portál, 1998. 
  2. MATÝSKOVÁ, D. Škola očima učitelů a rodičů. [s.l.]: Pedagogická orientace, 2005. 
  3. a b RABUŠICOVÁ, M.; POL, M. Vztahy školy a rodiny dnes: hledání cest k partnerství (1. část). [s.l.]: Pedagogika, 1996. S. 49-61. 
  4. a b c d ŠEĎOVÁ, K. Tiché partnerství: vztahy mezi rodiči a učitelkami na prvním stupni základní školy. [s.l.]: Studia Paedagogica, 2009. 
  5. MARTANOVÁ, P.; KONŮPKOVÁ, O. Odlišné světy učitelů a rodičů: interakce s rodiči jako zdroj stresu učitele.. [s.l.]: Pedagogická orientace, 2019.