Wikipedista:Hanka Fertigová/Pískoviště

Vztah školy a rodiny

Toto heslo se bude zabývat vztahem a komunikací školy a rodiny.

Škola je společenská instituce, jejíchž funkcí je poskytovat vzdělání žákům.

Rodič je člověk, který dítěti dává oporu, vzdělává jej a opatruje.

Učitel je jeden ze základních činitelů výchovně-vzdělávacího procesu, profesionálně kvalifikovaný pedagogický pracovník, spoluzodpovědný za přípravu, řízení, organizaci a výsledky tohoto procesu. Učitel má spoluvytvářet edukační prostředí, organizovat a koordinovat činnosti žáků, monitorovat proces učení.

Historický kontext

Před rokem 1990 byla v ČR spolupráce školy a rodiny založena převážně na autoritativním, mocenském a „nepartnerském“ přístupu.

Vzájemné vztahy mezi školou (učiteli) a rodiny byly u nás dříve velmi zdrženlivé. Tato skutečnost vyplývala z postavení a charakteru školy a rodiny tzv. socialistické společnosti, která určovala nerovný vztah mezi těmito institucemi. Výchovné a vzdělávací aktivity školy a rodiny se lišily a byly i protichůdné. Zdrženlivost překrývala hlubší problémy jako nedostatek pochopení pro počínání druhé instituce, nedostatek důvěry a respektu jeden k druhému a absence vytvářet otevřenější vztahy. Do jisté míry existovala bariéra v komunikaci mezi školou a rodinou zaviněná nedostatkem vzájemné důvěry a respektu.

Vztah školy a rodiny dnes

Škola a rodina dnes prochází řadou změn. Mění se cíle a hodnoty školy a i rodina je nyní více otevřená vůči svému vztahu k učitelům a vzdělávání svých dětí. Nové postavení rodiny vůči škole nabízí určité možnosti pro vytvoření rovnocenných partnerských rolí jak školy, tak rodiny.

Klade se důraz na vzájemnou spolupráci. Je zde novým pojmem partnerství namísto rodičovského zapojení, což znamená sdílení společných cílů, vzájemné naslouchání a vůle ke kompromisům. Jde primárně o partnerství se zřetelem k prospěchu vlastního dítěte než k prospěchu školy. Rodič volí učitele a školu podle svého uvážení a trvá na tom, aby mu byl poskytován kvalitní servis.

Typy vztahů

Mezi školou a rodinou jsou různé typy vztahů neboli rolí, jejichž autorkou je Šeďová.

• Partnerský vztah = vyznačuje se rovnoprávným postavením rodiny i školy. Tento vztah je ale spíše ideálem, proto je vhodnější hovořit pouze o snaze vytvářet partnerský vztah.
• Obchodní vztah = kdy rodiče jsou zákazníci, jde o to, že škola je ochotna se podrobit kritice a požadavkům rodičů a rodiče zároveň mají možnost se například zapojit do managementu školy a tím ovlivňovat rozvoj školy.

• Rodiče jako občané = jde o typický vztah mezi občanem a státní institucí. Rodiče jako občané zde uplatňují svá práva vůči škole.
• Rodiče jako problém = Problémové rodiče můžeme rozdělit do 3 skupin:

1. Rodiče nezávislé, kteří udržují se školou naprosto minimální kontakt.
2. Rodiče špatní, nemají o školní záležitosti dítěte zájem a ani je ve studiu nepodporují. Často jde o dysfunkční rodiny.
3. Rodiče snaživí, jde o rodiče, kteří mají velký zájem o spolupráci se školou, účastní se všech akcí týkajících se školy, ale také požadují přesné a časté informace o dítěti i o rozvoji školy.

Komunikace mezi rodiči a školou

Někteří učitelé hovoří o komunikaci s rodinou, která může být zdrojem stresu. Učitele mohou stresovat situace, kdy rodiče vůbec nekomunikují nebo naopak komunikují až příliš často.

Komunikace mezi rodiči a učiteli se realizuje v několika typech.

Mezi formální komunikaci patří:

• Třídní schůzky

• Individuální osobní kontakt
• Agenda deníčku a žákovské knížky
• Telefonování či mailování
• Akce školy pro rodiče

Komunikaci můžeme rozdělit na přímou a nepřímou.

Přímá komunikace je například osobní konzultace.

Do nepřímé komunikace patří:

• Písemné vzkazy v deníčku
• Vzkazy v žákovské knížce k zapisování známek, pochval a poznámek.
• Školní akce

Telefonování je specifickou položkou komunikačního repertoáru. Rodiče mají možnost se s učiteli potkat i na školních akcích, ale zde většinou není prostor na řešení konzultací o žácích.

Existuje pojem tiché partnerství. Vyjednávání mezi rodiči a školou probíhá skrytě, mnohdy prostřednictvím toho o čem se nemluví a co se neděje. Rodič, který vyzvedává dítě ze školy, neřekne učitelce: „Vidíte, že já se o dítě starám, jsem tady.“ O tom svědčí jeho mlčenlivá přítomnost.