Westermarckův efekt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Westermarckův efekt spočívá v tom, že pro dospělého muže je sexuálně nepřitažlivá žena, se kterou prožil její útlé dětství (do 30 měsíců věku).[1] Popsal jej finský antropolog Edvard Westermarck a postavil jej proti názoru Sigmunda Freuda, že sklon k incestu je univerzální.[1] Westermarckův efekt je pozorován u všech druhů sociálních primátů.[2] Je pozorován i u pedofilů; praví pedofilové se proto zpravidla nedopouštějí incestního zneužití vlastních dětí, pokud o ně pečovali v raném věku.[3]

S Westermackovým efektem bývá zmiňován i kibucový efekt, který se týká vzájemné sexuální nepřitažlivosti lidí, kteří spolu jako děti vyrůstali, a to i v případě, že nejsou pokrevně příbuzní.[1]

Zdánlivým protikladem Westermarckova efektu je genetická sexuální přitažlivost, tedy jev, že pro člověka může být přitažlivý geneticky spřízněný člověk, pokud se oba poznali až v dospělosti.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c KOLÁŘSKÝ, Aleš; BRICHCÍN, Slavoj; HOLLÝ, Martin. Význam teorie v logice sexodiagnostiky. Psychiatrie. 2001, roč. 5, čís. 4, s. 242-247. Dostupné online. (česky) 
  2. WEISS, Petr. Sexuální zneužívání dětí. Praha : Grada, 2005. ISBN 80-247-0929-5. S. 17. (česky) 
  3. WEISS, Petr. Sexuální deviace: Klasifikace, diagnostika a léčba. Praha : Portál, 2002. ISBN 978-80-7367-419-9. S. 258-266. (česky)