Weberův-Fechnerův zákon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Weberův-Fechnerův zákon říká, že intenzita smyslového vjemu je logaritimicky závislá na intenzitě fyzikálního podnětu. Matematicky lze Weberův zákon vyjádřit rovnicí

k = \frac{\mathrm{d}I}{I}, kde
  • I je intenzita základního podnětu
  • \mathrm{d}I je přírůstek intenzity odpovídající nejmenšímu znatelnému rozdílu

(angl. JND – just noticeable difference).

Jde tedy o poměr mezi intenzitou základního podnětu I a jeho přírůstkem \mathrm{d}I, který je konstantní (k)

Zákon jako první formuloval německý fyziolog Ernst Heinrich Weber. Gustav Theodor Fechner (1801-1887) odvodil Weberův zákon pomocí integrálu za předpokladu, že k je konstantní a nezávislé na l:

\Delta E = c \cdot \frac{\Delta l}{l}     Fechnerův zákon
E = c \cdot \ln\frac{l}{l_0}     Weberův-Fechnerův zákon

Rozdílový práh pro každý smyslový orgán je relativně konstantou veličinou, udává jaký poměr má být mezi přírůstkem a počáteční velikostí podnětu, aby vznikla pociťována, právě patrná změna podnětu

Ke 100 g závaží přidáme 1 g - nepociťujeme změnu ve velikosti podnětu

  • při 3,4 g - jíž ano (k = 3,4 / 100)
  • při 200 g - změnu vnímáme při cca 6,8 g závaží
  • při 300 g - 10,2 g atd..