Q-spínání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Q-spínání je metoda v laserové technice, pomocí které lze dosáhnout krátké laserové impulsy o velkém špičkovém výkonu.

Koncept poprvé demonstrovali v roce 1962 Robert Hellwarth a F. J. McClung.[1]

Princip[editovat | editovat zdroj]

Podstatným prvkem je tzv. Q-factor neboli činitel jakosti optického rezonátoru. Jedná se o atenuátor, tedy v našem případě o prvek, který záměrně zvyšuje ztráty v rezonátoru a zabraňuje tak brzkému nasazení oscilací nebo stimulované emise. Q-spínání můžeme rozdělit na aktivní a pasivní.

Aktivní Q-spínání[editovat | editovat zdroj]

Jak už samotný název naznačuje u aktivního q-spínání máme možnost aktivně zasahovat do procesu ztrát v rezonátoru. Buď elektricky (Pockelsovou celou či Kerrovou celou), akusticky či mechanicky (rotujícím zrcadlem nebo závěrkou).

Pasivní Q-spínání[editovat | editovat zdroj]

Typickými představiteli pasivního q-spínání jsou saturovatelné absorbéry. Látky vyznačující se tzv. nelinární absorpcí (se zvyšující hustotou záření se zvyšuje transmise daného materiálu).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. F. J. McClung, R. W. Hellwarth Giant optical pulsations from ruby, Journal of Applied Physics, Band 33, 1962, 828–829.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]