Laserdisc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
LaserDisc
LDDVDComparison-mod.png

Srovnání velikosti Laserdiscu (vlevo) a DVD (vpravo)
Typ média Optický disk
Kódování NTSC, PAL
Kapacita 60 minut na stranu na CLV discích, 30 minut na stranu na CAV discích
Mechanismus čtení Polovodičový laser o vlnové délce 780 nm
Vyvinuli Philips, MCA, Pioneer
Použití Domácí video

Laserdisc (zkratka LD) byl vůbec prvním formátem optických disků, původně licencované a prodávané pod názvem MCA DiscoVision (nebo pouze "DiscoVision") v USA v roce 1978. Laserdisc měl průměr 30 cm, a sloužil k záznamu a distribuci filmů a jiných videozáznamů. Laserdiscy byly oboustranné. Obraz s rozlišením přibližně 400 řádků se na ně zaznamenával analogově, zvuk analogově či digitálně, přičemž mohl využívat i prostorové ozvučení ve formátech Dolby Surround, Dolby Digital či DTS.

I když Laserdisc byl schopen nabídnout vyšší kvalitu videa a zvuku než obchodní soupeři, VHS a Betamax videokazety, Laserdisc nikdy nedosáhl větších úspěchů v Severní Americe, převážně kvůli vysokým cenám přehrávačů a samotných filmů. V Evropě a Austrálii také zůstal převážně neznámý. Laserdisc byl nicméně populární v Japonsku a bohatších regionech jihovýchodní Asie jako Hongkong, Malajsie a Singapur. Byl také převládající médium půjčoven filmů v Hongkongu v devadesátých letech.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Laserdisc byl poprvé uveden na trh v Atlantě 15. prosince 1978,[1] dva roky po zavedení VHS a VCR a čtyři roky před zavedením kompaktních disků. Původně licencovaný a prodávaný jako MCA DiscoVision (Nebo pouze DiscoVision) v Severní Americe. Předešlé interní názvy byly Optical Videodisk System, Reflective Optical Videodisc, Laser Optical Videodisc a Disco-Vision (s pomlčkou) a přehrávači označujícími formát jako Video Long Play.

Později Pioneer Electronics koupil většinový podíl ve formátu a v roce 1980 ho uvedl na trh jako LaserVision (formát) a Laserdisc (název značky). Phillips vyráběl přehrávače zatímco MCA vyráběl disky. Kooperace Phillips-MCA nebyla úspěšná a po několika letech skončila. Několik vědců odpovědných za dřívější výzkum (Richard Wilkinson, Ray Dakin a John Winslow) založili Optical Disc Corporation (nyní ODC Nimbus).

V roce 1979 Muzeum Vědy a Průmyslu (Museum of Science and Industry) v Chicagu otevřelo svoji novou výstavu "Noviny", která umožňovala návštěvníkům hledat hlavní stánky jakéhokoliv vydání novin Chicago Tribune pomocí interaktivních Laserdisků. Toto byl první příklad veřejného přístupu k elektronicky uchovaným informacím v muzeu.

První filmový titul vydaný pro Laserdisc v Severní Americe byl film Čelisti v roce 1978. Posledním filmem v Severní Americe bylo Počítání mrtvých (Bringing Out the Dead) v roce 2000.[2] Výroba Laserdiskových přehrávačů pokračovala až do 14. ledna 2009, kdy Pioneer ukončil jejich výrobu.[3][4][5]

Odhaduje se že v roce 1998, Laserdiskové přehrávače byly zhruba ve 2% domácností v USA (zhruba dva miliony)[6] V Japonsku byly tyto přehrávače zastoupeny z 10%[7] Laserdisc byl uveden na Japonský trh 10. června 1981 a celkem se prodalo 3,6 milionu přehrávačů.[8] Celkem se prodalo 16,8 milionu Laserdiskových přehrávačů, z toho bylo 9,5 milionu prodáno společností Pioneer.[5][4][3]

Začátkem roku 2000 byly Laserdisky zcela nahrazeny DVD na Severoamerickém trhu. Přehrávače se ještě exportovaly do Severní Ameriky z Japonska až do konce roku 2001. Laserdiskový formát si zachoval určitou popularitu u amerických sběratelů a ve větší míře v Japonsku, kde byl tento formát rozšířenější. V Evropě zůstal Laserdisc prakticky neznámý.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Zobrazení několika typů ukládání na disk s vyznačenými stopami (nejsou v měřítku); zelená zobrazuje začátek a červená značí konec. Některé CD-R(W) a DVD-R(W)/DVD+R(W) rekordéry fungují v ZCLV, CAA nebo CAV režimech.

Typický Laserdisc měřil 30 cm v průměru a byl vyroben ze dvou jednostranných hliníkových disků zalitých v plastu. I když vypadaly podobně jako kompaktní disky nebo DVD, Laserdisky používaly analogové video, s analogovým FM stereo zvukem. Nicméně i tak byly Laserdisky nahrávány jako dnešní CD, DVD a Blu-ray.[9]

Poněvadž digitální kódovací a kompresní technika nebyla v roce 1978 k dispozici nebo nebyla prakticky využitelná, byly použity tři formáty založené na rychlosti otáčení:

CAV
Konstantní úhlová rychlost (constant angular velocity) nebo také standart play. Tento formát podporoval zamrznutí obrazu (freeze), zpomalené přehrávání s variabilní rychlostí a převíjení. CAV disky se otáčely konstantní rychlostí (1800 otáček za minutu pro 525—řádkové disky a 1500 ot/m pro 625—řádkové disky)[10] CAV byla použita méně než CLV a to převážně pro zvláštní vydání filmů k vyznačení bonusového materiálů a zvláštních efektů.
CLV
Konstantní lineární rychlost (constant linear velocity) nebo extended play. Tyto disky byly schopné pouze jednoduchého přehrávání na rozdíl od CAV. CLV disky při nahrávání / přehrávání zpomalovaly rychlost otáčení (1800-600 ot/min) a byly schopné uchovat 60 minut audia/videa na stranu, tedy celkem dvě hodiny na disk.
CAA
Konstantní úhlové zrychlení (constant angular acceleration)

Zvuk[editovat | editovat zdroj]

Zvuk mohl být uložen v analogovém nebo digitálním formátu. NTSC disky mohly nést dvě analogové audio stopy a dvě nekomprimované stopy formátu PCM. PAL disky mohly nést dvě analogové či digitální audio stopy. Dolby Digital a Digital Theater System, které jsou dnes běžné na DVD, byly první k dostání na Laserdiscích a film Star Wars: Epizoda I - Skrytá hrozba, který byl v Japonsku k dostání na Laserdiscích, (1999) byl jedním z prvních filmových titulů který obsahoval 5.1 kanálový Dolby Digital EX Surround.[11]

Výhody[editovat | editovat zdroj]

Laserdiskové přehrávače poskytovaly lepší ovladatelnost přehrávání. Na rozdíl od mnoha DVD přehrávačů, uživatel měl vždy k dispozici funkce pauza, převíjení vpřed a převíjení vzad. Neexistovaly žádné uživatelům zakázané funkce, kde ochranný kód nařizuje přehrávačům neprovést určité příkazy, například nelze přeskočit copyright varování. CAV disky byly schopné skočit přímo na libovolný snímek ve videu pouze zadáním čísla snímku na dálkovém ovladači.

Nevýhody[editovat | editovat zdroj]

I přes výhody oproti konkurenčním technologiím, formát Laserdisc má své nedostatky. Disky byly těžké (vážily téměř čtvrt kilogramu), jednodušeji poškoditelné než VHS kazety a na trhu nebyly Laserdisky a jejich přehrávače s možností nahrávání. Také byly LD přehrávače hlučnější, kvůli větší váze disků a tedy větším nárokům na motor.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku LaserDisc na anglické Wikipedii.

  1. http://www.cedmagic.com/history/discovision-marketed.html
  2. http://laserdiscplanet.com/museum2.html
  3. a b http://www.homemediamagazine.com/news/laserdisc-officially-dead-14333
  4. a b http://www.japancorp.net/Article.Asp?Art_ID=20902
  5. a b http://www.pioneer.co.uk/uk/content/press/news/endoflaserdiscplayer.html
  6. http://www.dlib.indiana.edu/~brancoli/videostatus.html
  7. http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9D0CE5DD123DF93AA15757C0A96F958260&sec=&spon=&pagewanted=print
  8. http://pioneer.jp/press/2009/0114-1.html
  9. http://web.archive.org/web/20080513083110/http://www.access-one.com/rjn/laser/legacy/ld96.html
  10. http://www.blamld.com/DiscoVision/VP-1000_12-80.htm
  11. http://www.mindspring.com/~laserdisc-forever/phantommenace.htm

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]