Motonobu Kanó
| Motonobu Kanó | |
|---|---|
 | |
| Narození | 28. srpna 1476 Kjóto |
| Úmrtí | 5. listopadu 1559 (ve věku 83 let) Kjóto |
| Povolání | malíř |
| Děti | Hidejori Kanó Šóei Kanó[1] |
| Rodiče | Masanobu Kanó |
| Rod | Kanō family |
| Příbuzní | Utanosuke Kanó (sourozenec) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kanó Motonobu (狩 野 元 信) - (28. srpna 1476 - 5. listopad 1559) byl japonský malíř, člen malířské školy Kanó. Prostřednictvím svých politických vztahů, patronací, organizačními schopnostmi a také svým vlivem dokázal vytvořit malířskou školu Kanó tak, jak ji známe dnes. Škola vychovala velkou většinu malířů během celého období Edo (1603-1868). Jeho posmrtné jméno zní Kohógen (古 法眼).
Rodinné zázemí
Rodina Kanó je považována za potomky z řady válečníků z okresu Kanó. Oblast Kanó je nynější japonská prefektura Šizuoka. Předkem této rodiny byl Kanó Kagenobu, který byl zřejmě družiníkem v rodině Imagawa. Hlásil se k autorství obrazu nejvyšší hory v Japonsku, hory Fudži, vytvořeném při příležitosti návštěvy šóguna Ašikagy Jošinoriho v roce 1432. Rodina Kanó dominovala v japonském malířství od konce období Muromači (1336-1573) do konce období Edo (1603-1868).
Kanó Masanobu, otec Motonobua, byl zakladatelem malířské školy Kanó. Kanó Masanobu se stal oficiálním dvorním malířem šógunátu Ašikaga v roce 1481. Masanobu byl profesionálním umělcem, jehož styl vyšel ze stylu Kanga (tušové malířství v čínském stylu) a jeho potomci pokračovali ve stylu školy Kanó. Ke škole Kanó se hlásili sekulární tušoví malíři.
Životní dráha
Jakožto syn a dědic zakladatele školy Kanó Masanobua, byl Kanó Motonobu pravděpodobně vyučen ve stylu Kanga svým otcem. Hned od samého začátku prokázal Motonobu velké umělecké nadání a získal několik zakázek od významných mecenášů již ve věku devíti let. Mezi takové mecenáše patřili představitelé šogunátu Ašikaga (Ašikaga Jošitane, Ašikaga Jošizumi, Ašikaga Jošiharu), členové císařské aristokracie, kjótská obchodnická třída a hlavní kjótské svatyně a chrámy.[2]
Jedna z jeho nejranějších dokumentovaných zakázek se týkala sady votivních plaket (e-ma) zobrazujících „Šestatřicet nesmrtelných básníků“[pozn. 1] pro šintoistickou svatyni v Icukušimě. Tato sada byla objednána skupinou obchodníků z města Sakai v roce 1515 a její součásti jsou nyní umístěny v prefektuře Hirošima.
Do 30. let 16. století se Motonobu oženil s dcerou Tosy Micunobua, vedoucího představitele malířské školy Tosa, měl tři syny (Šóei [1519-1592], Jusecu [1514-1562] a Jošin) a vedl malou skupinu školy Kanó v severním Kjótu. Malířská dílna zahrnovala zhruba deset lidí,[3] mezi něž patřili Motonobu, jeho tři synové, jeho mladší bratr Jukinobu (1513-1575) a několik asistentů, kteří možná nebyli s ním pokrevné příbuzní.[2] Vzhledem k tomu, že Motonobu byl vedoucím nebo hlavním tvůrcem těchto obrazů, staral se o uzavírání smluv, výrobu a organizaci jednotlivých projektů, přičemž byl stále silně zapojen do prodejů svých prací i prací svého studia. Motonobu, známý svým šarmem a intelektem, se stal tvrdým obchodníkem a často žádal šóguna o obrovské částky za různé zakázky spolu se svým obchodním přítelem, Hasuikem Hideakim.[3]
Čas strávený prodejem ho však neodváděl od jeho maleb. Coby vedoucí představitel školy Kanó si zabral nejdůležitější místnosti v budově, na níž měl zakázku, a pak přidělil synovi a asistentům další projekty podle hierarchie. Tyto projekty mohly zahrnovat samostatné malování vlastních místností nebo pouhé mletí pigmentů, připravování papíru, malovaní barvy pozadí nebo prostě vyplňování velkých ploch barvou. V důsledku Motonobuových obchodnických dovedností se zakázky rozrůstaly.[3][2] Motonobu vyškolil svou malířskou dílnu, kde bylo mnoho členů jeho rodiny a dalších učňů, k realizaci mnoha svých návrhů. Dílna školila další umělce tak, že umožnila studentům sledovat vedoucího malíře při práci a kladla důraz na napodobování mistrova stylu.
Škola Kanó
Motonobu byl známý svým čínským monochromatickým stylem a charakteristickým způsobem malby coby průkopník malířského stylu suiboku-ga (sumi-e) v Japonsku. Formy byly organické, přirozené a plné dramatu. Motonobuovy realizace byly obecně navrhovány pro příbytky třídy samurajských válečníků, se zaměřením na sady posuvných dveří fusuma a velké skládací paravány bjóbu. Jeho obrazy ve stylu sumi-e měly čerpat svou inspiraci ze tří odlišných čínských mistrů této techniky, a sice Mu-čch’i Fa-č’anga, Sia Kueje a Jü Čchiena (kolem 1230).[3]
Nicméně, Motonobu byl všestranný ve svém malířském stylu a byl schopný malovat krajinu, scenérii i postavy výrazných dekoračních obrazů.[2] Bylo to pravděpodobně kvůli tomu, že jeho tchán Tosa Micunobu byl vedoucím představitelem školy Tosa, který byl slavný svým návratem ke stylu jamato-e. Pozoruhodné práce ve stylu jamato-e zahrnují soubor ručních svitků Seirjó-dži no engi („Počátky chrámu Seirjó-dži“, rok 1515; Kjóto, Seirjó-dži) a některé nástěnné malby na posuvné dveře fusuma. Tím, že zvládal tyto dva odlišné styly, byly umělecké dovednosti Motonobua schopné přizpůsobit se individuálnímu zadavateli a vytvořit jedinečnou fúzi čínského a japonského stylu. Tato fúze čínského stylu a ikonografie s japonskou estetikou je tím, co pomohlo škole Kanó dosáhnout jejího legendárního postavení, jak ji známe dnes.[3]
Motonobo maloval nejen obrazy, ale používal také tři druhy kaligrafie. První byl formální styl známý jako šintai („nová forma“). Druhá a méně formální forma byla známá jako gjóšo („splývavý styl“). Třetí forma se nazývá sóšo („tráva“) a používá velmi kurzívní styl.
Odkaz
Jedním z největších Motonobuových úspěchů bylo vytvoření nové techniky pro malování. Tato technika tvořila základ pro raný styl školy Kanó a byla známá jako wa-kan, směs japonské a čínské malby. Tato kombinace měla prostorovou pevnost a pečlivou techniku ve stylu Kanga. To také mělo některé charakteristiky stylu jamato-e, kupříkladu jemné linie a dekorativní vzorování, použití barev a plátkové zlato. Stěnové panely zobrazující „Ptáky a květiny čtyř ročních období“ představují tuto kombinaci stylů.
Motonobu předal dalším generacím vše, co se naučil. Tím vznikla určitá kreativita a flexibilita ve škole Kanó. „Příběh Siang jan“ (Tokijské národní muzeum) ukazuje vznik stylu Kanó, i když k tomu skrytě používá čínskou filozofii. Ale postava v popředí je aktivní a vertikální rovina dělá obraz japonským. Způsob malby a kompoziční prvky také působí výrazně japonsky.
Škola Kanó vzkvétala díky takovým vedoucím představitelům jako Motonobu. Umožnily to jeho pověst, talent a rozvinuté organizační schopnosti. Ačkoli škola byla založena v 15. století, její vliv může být stále cítit v moderním umění po celém světě.[4]
Dílo
- Kurama-dera engi ("Původ chrámu Kurama", Zenoví patriarchové), rok 1513. Odděleno a rozděleno na závěsné svitky, malba tuší a barvou na papír, 175,1 x 88,4 cm. Národní muzeum v Tokiu, Tokio, Japonsko. https://mdid3.uwsp.edu/data/record/10512/2015_00571jpg/
- Em-a „Šestatřicet nesmrtelných básníků“, rok 1515. Závěsný svitek, malba tuší na papír. Šintoistická svatyně v Icukušimě.
- „Čtyři dovednosti“, polovina 16. století. Pár šestipanelových skládacích paravánů; malba tuší a barvou na papír. https://www.metmuseum.org/art/collection/search/44673
- „Bo Ja hraje na citeru čchin, zatímco Čong Ci-čchi naslouchá, 30. léta 16. století. Závěsný svitek, malba tuší na papír. Obraz: 165,2 × 87 cm. Celkové rozměry včetně stojanu: 271,5 × 103,7 cm. Celkové rozměry včetně hlavic: 271,5 × 109,7 cm. https://www.metmuseum.org/art/collection/search/53233
- „Bambusové stonky, skály a jeřáby“, 15. století. Malba tuší na papír. https://www.japantimes.co.jp/culture/2017/10/24/arts/motonobu-father-kano-styles/#.Woc1ZZM-cWo
- „Bódhisattva Soucitný, oděný v bílé roucho“, počátek 16. století. Závěsný svitek, malba tuší a barvou na papír. Obraz: 157,2 x 76,4 cm. Celkové rozměry včetně stojanu: 256,5 x 104,1 cm. Muzeum výtvarných umění Boston, kolekce Fenollosa-Weld. http://www.mfa.org/collections/object/white-robed-bodhisattva-of-compassion-24752
- „49 scenérií s květinami a ptáky“, počátek 16. století. Závěsný svitek, upevněný k podstavci, malba tuší a barvou na papír, šintoistická svatyně v Kjótu.
- „Hosokawa Sumimoto na koni“, rok 1507. Závěsný svitek, malba tuší a barvou na papír. Muzeum Eisei Bunko.
- „Portrét Hosokawy Takakuniho“, rok 1543. Závěsný svitek, malba tuší a barvou na papír. Chrám Tórin-in v Kjótu.
Poznámky
- ↑ „Šestatřicet nesmrtelných básníků“ (三 十六 歌仙 Sandžúrokkasen) je skupina japonských básníků z období Asuka, Nara a Heian vybraných Fudžiwarou no Kintó coby příklady japonských poetických schopností. Nejstarší dochovanou sbírkou děl 36 básníků je Niši Hongandži Sandžú-rokunin Kašu ("Sbírka 36 básníků Niši Hongandži ") z roku 1113. Mezi nimi je pět básnířek. Podobné skupiny japonských básníků z období Kamakura obsahují Njóbó Sandžúrokkasen (女 房 三 十六 歌仙), které tvoří výhradně dvorní dámy, a Čúko Sandžúrokkasen (中古 三 十六 歌仙), nebo třiceti šest nesmrtelných básníků z období Heian vybraných Fudžiwarou no Norikane 藤原 範 兼 (1107-1165). Tento seznam nahradil starší skupinu s názvem „Šest nesmrtelných poezie“. Soubory portrétů (v podstatě imaginárních) této skupiny byly populární v japonském malířství a později v dřevořezech a často visely v chrámech.
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Kanō Motonobu na anglické Wikipedii a Thirty-Six Immortals of Poetry na anglické Wikipedii.
- ↑ Union List of Artist Names. 26. října 2016. Dostupné online. [cit. 2021-05-21].
- ↑ a b c d MASON, Penelope E; DINWIDDIE, Donald. History of Japanese art. Upper Saddle River, N.J.: Pearson Prentice Hall, 2005. Dostupné online. (English)
- ↑ a b c d e JŌHEI, Sasaki. The Era of the Kanō School. Modern Asian Studies. 1984, s. 647–656. Dostupné online.
- ↑ SIGUR, Hannah. Influence of Japanese Art on Design. 1st edition. vyd. Salt Lake City: Gibbs Smith, 2008-10-15. Dostupné online. ISBN 9781586857493. (English)
