Externalizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání


Externalizace ve smyslu sociologickém je procesem, při kterém se člověk stává závislým na prostředí, které si sám utvořil, a to jak sociálně (např. používáním jazyka), tak i biologicky (např. nutností nošení oblečení kvůli udržení tělesné teploty).

V psychoanalytickém slova smyslu se jedná o vývojové procesy, jež mohou být využity jako obranné mechanismy ve službě Ego ("centrální řídící instance psychiky"), při nichž dochází k externalizaci částí Self za jeho hranice - zahrnují exkorporaci, projekci a použití Self jako objektu. Jako vývojové procesy se uplatňují zejména v časných vývojových etapách, kdy rozhodující pro organizaci zkušenosti a vztahů jedince je hranice mezi dobrými (gratifikujícími, slastnými, přinášejícími uspokojení) a špatnými (frustrujícími, s úzkostí až hrůzovu spojenými) prožitky. Hranice mezi JÁ a TY, Self a non Self, Self a objektem je nepevná, propustná a externalizaci a internalizaci je tedy situace velmi příznivá. Externalizačně internalizační procesy a překonmávání splittingu vedou ke správnmu ustavení hranic JÁ a TY a tudíž testování reality, zejména k adekvátnímu prožitku Já (Self). Příbuzné pojmy: splitting, štěpení, odštěpení, projektivní identifikace, Lacanův pojem pro odštěpení části Self forclusion.

Reference[editovat | editovat zdroj]

BERGER, Peter L.; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. ISBN 80-85959-46-1. Kapitola Společnost jako objektivní realita, s. 51 - 127.