Alfvénovy vlny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Alfvénovy vlny jsou anizotropní magnetoakustické vlny (magnetozvukové vlny)[1], pojmenované po Hannesi Alfvénovi. Šíří se ionizovaném prostředí (plazmatu) za přítomnosti magnetického pole.

Podobnost se zvukovými vlnami[editovat | editovat zdroj]

Alfvénovy vlny jsou analogií zvukových vln. Zvuk se ale plazmatem šíří mnohem komplikovaněji než v běžném prostředí.Vlna se šíří anizotropně, a to ve třech vlnoplochách (rychlé, pomalé a Alfvénově). Dochází k přelévání energie vibrujících iontů mezi kinetickou energií částic, tlakovou energií látky (chaotickou složkou) a energií magnetického pole.

Dají se přirovnat k práskání bičem na Zemi. Ostrý zvuk, který slyšíme, je výsledek energie, která je přenášena rychle se pohybující špičkou biče ve vzduchu. Stejný proces funguje i u Alfvenových vln, které "praskají" v koróně Slunce.[2]

Alfvenovy vlny a Slunce[editovat | editovat zdroj]

Rychle se pohybující Alfvenovy vlny proudí podél magnetických silokřivek (příčných strun) a vynášejí energii v podobě zvukových vln z povrchu Slunce až vysoko do korony.

Alfvénova rychlost[editovat | editovat zdroj]

Při Alfvénově vlně dochází k příčnému rozvlnění magnetických silokřivek a k přenosu energie zvukové vlny podél silokřivek tzv. Alfvénovou rychlostí

v_A = \frac{B}{\sqrt{\mu_0 \rho}}

kde B je magnetická indukce, ρ hustota plazmatu a μ permeabilita. V izotropním a homogenním materiálu jde o jediné číslo, v komplikovanějších materiálech o tenzor (matici) koeficientů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Alfvénovy vlny byly roce 1971 prokázány ve slunečním větru a tím pádem byla předložena teorie ohřívání koróny energií z rozpadu akustických vln vystupujících z nitra Slunce.[3]

V roce 2007 tým vědců Hinode, který vedl Bart De Pontieu (Lockheed-Martin), našel důkaz, že více Alfvenových vln přichází z chromosféry. Tyto Alfvenovy vlny nejsou exportovány jety ale spíše turbulentním pohybem uvnitř samotné chromosféry. Cirtain tvrdí: „Pokud spojíme všechny Alfvenovy vlny dohromady, ty z chromosféry plus ty z rentgenových jetů, tak to může být dost, aby se vyřešila záhada koronálního tepla.“[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Neinduktivní generace elektrického proudu v tokamaku COMPASS dolně hybridní vlnou - Výzkumný úkol Bc. Michal Kazda
  2. a b http://science.nasa.gov/headlines/y2007/06dec_xrayjets.htm The Sun is Bristling with X-ray Jets - NASA - SlunDr. Tony Phillips 12.06.2007 (anglicky)
  3. http://www.astropis.cz/Denik/2007/solc.pdf?dry_session=84fa4dad228fc6639b89ab5a79bc5057 Slunce ve 20. století] - Od slunečních skvrn k astrofyzice, Milníky historie pozorování a výzkumu Slunce , Martin Šolc (astropis.cz)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]