Alfvénovy vlny

Alfvénovy vlny jsou anizotropní magnetoakustické vlny (magnetozvukové vlny)^[1], pojmenované po Hannesi Alfvénovi. Šíří se ionizovaném prostředí (plazmatu) za přítomnosti magnetického pole.

Podobnost se zvukovými vlnami[editovat | editovat zdroj]

Alfvénovy vlny jsou analogií zvukových vln. Zvuk se ale plazmatem šíří mnohem komplikovaněji než v běžném prostředí.Vlna se šíří anizotropně, a to ve třech vlnoplochách (rychlé, pomalé a Alfvénově). Dochází k přelévání energie vibrujících iontů mezi kinetickou energií částic, tlakovou energií látky (chaotickou složkou) a energií magnetického pole.

Dají se přirovnat k práskání bičem na Zemi. Ostrý zvuk, který slyšíme, je výsledek energie, která je přenášena rychle se pohybující špičkou biče ve vzduchu. Stejný proces funguje i u Alfvenových vln, které "praskají" v koróně Slunce.^[2]

Alfvenovy vlny a Slunce[editovat | editovat zdroj]

Rychle se pohybující Alfvenovy vlny proudí podél magnetických silokřivek (příčných strun) a vynášejí energii v podobě zvukových vln z povrchu Slunce až vysoko do koróny.

Alfvénova rychlost[editovat | editovat zdroj]

Při Alfvénově vlně dochází k příčnému rozvlnění magnetických silokřivek a k přenosu energie zvukové vlny podél silokřivek tzv. Alfvénovou rychlostí

$v_{A}={\frac {B}{\sqrt {\mu _{0}\rho }}}$

kde B je magnetická indukce, ρ hustota plazmatu a μ permeabilita. V izotropním a homogenním materiálu jde o jediné číslo, v komplikovanějších materiálech o tenzor (matici) koeficientů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Alfvénovy vlny byly roce 1971 prokázány ve slunečním větru a tím pádem byla předložena teorie ohřívání koróny energií z rozpadu akustických vln vystupujících z nitra Slunce.^[3]

V roce 2007 tým vědců Hinode, který vedl Bart De Pontieu (Lockheed-Martin), našel důkaz, že více Alfvenových vln přichází z chromosféry. Tyto Alfvenovy vlny nejsou exportovány jety ale spíše turbulentním pohybem uvnitř samotné chromosféry. Cirtain tvrdí: „Pokud spojíme všechny Alfvenovy vlny dohromady, ty z chromosféry plus ty z rentgenových jetů, tak to může být dost, aby se vyřešila záhada ohřevu koróny.“^[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ Neinduktivní generace elektrického proudu v tokamaku COMPASS dolně hybridní vlnou - Výzkumný úkol Bc. Michal Kazda. fttf.fjfi.cvut.cz [online]. [cit. 2009-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-28.
↑ ^a ^b http://science.nasa.gov/headlines/y2007/06dec_xrayjets.htm Archivováno 28. 3. 2009 na Wayback Machine. The Sun is Bristling with X-ray Jets - NASA - SlunDr. Tony Phillips 12.06.2007 (anglicky)
↑ Slunce ve 20. století - Od slunečních skvrn k astrofyzice, Milníky historie pozorování a výzkumu Slunce , Martin Šolc (astropis.cz)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Plazmová kosmologie

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Článek Vědci objevili unikající vlny v sluneční koroně na serveru Ideje.cz.

[1] Neinduktivní generace elektrického proudu v tokamaku COMPASS dolně hybridní vlnou - Výzkumný úkol Bc. Michal Kazda. fttf.fjfi.cvut.cz [online]. [cit. 2009-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-28.

[Slunce-2] ttp://science.nasa.gov/headlines/y2007/06dec_xrayjets.htm Archivováno 28. 3. 2009 na Wayback Machine. The Sun is Bristling with X-ray Jets - NASA - SlunDr. Tony Phillips 12.06.2007 (anglicky)

[3] Slunce ve 20. století - Od slunečních skvrn k astrofyzice, Milníky historie pozorování a výzkumu Slunce , Martin Šolc (astropis.cz)

[1]

[2]

[3]