Postkeynesiánství

Postkeynesiánství je politicko-ekonomická škola vycházející z myšlenek Johna Maynarda Keynese, Michała Kaleckiho, Joan Robinsonové, Pierro Sraffy, Nicholase Kaldora, Paula Davidsona, Hymana Minskeho a mnoha dalších. Postkeynesiánství patří k hlavním tradicím v rámci heterodoxní (politické) ekonomie společně se „starým“ institucionalismem (Thorsten Veblen, John Kenneth Galbraith, Kenneth Boulding, Geoffrey Hodgson) a netotalitním marxismem (Baran, Sweezy, apod). Podle lorda Roberta Skidelskiho, biografa J. M. Keynese, patří v současné ekonomické teorii postkeynesovci ke skutečným a nejvíce autentickým následovníkům Keynese (na rozdíl od „pseudokeynesovců“, jako jsou Paul Samuelson anebo Gregory Mankiw).

Podle Sheily Dowové je pro každou ekonomickou doktrínu vždy typická specifická metodologie a filosofie vědy (ontologické, epistemologické a normativní předpoklady s politickými následky na rozdělení moci ve společnosti). Pro postkeynesiánství je typický důraz na realistické pozorování a odpor k matematickému formalismu a pozitivismu tržních fundamentalistů. Vyjdeme li ze závěrů Anthonyho Thirwalla, můžeme PKM charakterizovat těmito body:

• Za prvé, zaměstnanost a nezaměstnanost jsou určovány na trhu produktů, nikoli na trhu práce.
• Za druhé, nedobrovolná nezaměstnanost existuje a je způsobena nedostatečnou efektivní poptávkou.
  • Není to důsledek nedokonalostí trhu práce.
  • Odstranění „nedokonalostí“ nepovede k vyšší zaměstnanosti.
• Za třetí, vztah mezi agregovanými investicemi a agregovanými úsporami je zásadní pro makroekonomickou teorii a kauzalita vede od investic k úsporám, a ne naopak.
• Za čtvrté, peněžní ekonomika je zcela odlišná od barterové (mainstreamové, tržně fundamentalistické) ekonomiky.
  • Peníze nejsou neutrální i v dlouhodobém hledisku, realita je ne-ergodická (transmutabilní) a nepredikovatelná, protože není a priori určená a důchodový efekt je důležitější než substituční efekt.
  • Finance jsou důležité.
  • Na dluhu záleží, protože proto peníze vůbec vznikly.
• Za páté, kvantitativní teorie peněz je vážně zavádějící, a to ze tří důvodů.
  • Peníze jsou endogenní.
  • Příčinná rovnice směny (M * V = P * T) probíhá zprava doleva.
  • Změny v preferenci likvidity znamenají, že V není konstantní.
    • Nákladové síly často vytvářejí inflaci dlouho předtím, než je dosaženo plné zaměstnanosti.
• Za šesté, kapitalistické ekonomiky jsou poháněny „animal spirits“ investorů, které určují investice.

Podle Pasinettiho jsou jádrem „keynesovské revoluce“ tyto principy:

• Realita (a ne jednoduše abstraktní racionalita) jako výchozí bod ekonomické teorie.
• Ekonomická logika s vnitřní konzistentností (a nejen formální přesností).
• Malthus a klasici (ne Walras a marginalisté) jako hlavní inspirativní zdroj v historii ekonomického myšlení.
• Neergodické (místo stacionárních, nadčasových) ekonomické systémy.
• Kauzalita versus vzájemná závislost.
• Makroekonomie před mikroekonomií.
• Disequilibrium a nestabilita (ne rovnováha) jako normální stav průmyslových ekonomik.
• Nutnost nalezení vhodného analytického rámce pro řešení technických změn a hospodářského růstu.
• Silný, hluboce pociťovaný sociální zájem

Z těchto principů lze odvozovat hospodářskou, sociální a veřejnou politiku, jejíž závěry vycházejí z těchto premis:

• Sayův zákon trhů je zavádějící a hloupý.
• Státní intervencionismus je zásadní pro ekonomickou výkonnost a stabilitu.
• Fiskální politika není neefektivní a ricardiánská ekvivalence je nesmysl.
• Pro kontrolu inflace potřebujeme cenovou a příjmovou politiku. (Centrální banka není schopná inflaci kontrolovat).
• Princip efektivní poptávky (Keynes, Kalecki).
• Koncept absolutní komparativní výhody (Smith) má přednost před relativní komparativní výhodou (Ricardo). Proto volný trh není vždy vhodný pro bohatství mezi národy.
• Koncept sociálního státu je nezbytný pro zajištění prosperity národa i v době Globalizace.
• Keynesovský Globalismus (cca. 1945–1972) je nejlepší alternativou k (neo)liberální globalizaci (1872–1914,1979–dodnes).
• Reforma mezinárodního systému například dle Keynesova a Davidsonova Bancorova plánu, který bude řešit deficity zemí.
• Aktivní rozvojová politika, kde primární odpovědnost ponesou "bohaté" země Severu dle Thirwallova zákona.

Metodologie

V podstatě existují tři, částečně se překrývající metodologické přístupy

1. Kritický realismus;
2. Babylonský přístup Sheily Dowové (1990; 1996) a
3. Obecná axiomatická metodika Paula Davidsona (1996).

Následující tři základní axiomy jsou základem neoklasické ekonomie a Sayova zákona: (podle Davidsona)

1. neutrální peněžní axiom,
2. substitučního axiomu,
3. ergodický axiom.

Post keynesiánská ekonomie vyžaduje odmítnutí těchto axiomů. V zásadně nejistém světě máte problém čelit možnému nedostatku likvidity v budoucnosti (tj. nedostatku peněz). To je důvod, proč mnoho lidí chce peníze držet, a právě proto, že peníze mají užitečnost – a ve skutečnosti má často velmi užitečnost. Zatímco většina neoklasických ekonomů je samozřejmě ochotna připustit, že peníze jsou z krátkodobého hlediska neutrální, nicméně většina z nich si myslí, že peníze jsou z dlouhodobého hlediska neutrální (Davidson 2002: 41). Keynes a PKM naopak odmítají názor, že peníze mohou být někdy neutrální i v dlouhodobém horizontu (Davidson 2002: 41). Ergodický axiom tvrdí, že pravděpodobnost budoucích událostí lze objektivně předpovědět pomocí statistické analýzy z minulých dat (Davidson 2002: 43). Svět však obsahuje mnoho procesů a jevů, kde statistické údaje jednoduše nepřinášejí vhodné pravděpodobnosti: to znamená, že základní nejistota je skutečným, častým a nepřijatelným aspektem hospodářského života. Hrubým substitučním axiomem je myšlenka, že každé zboží může být teoreticky náhradou za jakékoli jiné zboží (Davidson 2002: 43). V zásadě to znamená, že zákon o poptávce lze použít na veškeré zboží, aktiva (dokonce i finanční aktiva na sekundárních finančních trzích) a peníze. Peníze a finanční aktiva mají v zásadě nulovou nebo téměř nulovou elasticitu nahrazení produkovatelnými komoditami. To vše stačí k odmítnutí substitučního axiomu.

Přístupy můžeme charakterizovat dle tabulky Jiřího Šteklače:[1]

Disciplína	Post Keynesiánští ekonomové	Neoklasičtí ekonomové
Mód myšlení	Babylónský	eukleidovský
Chápání omezenosti systému	Otevřené	Uzavřené
Jádro metodologie	Kritický realimus	Pozitivismus
Náhled na sociální interakci	Holistický (kolektivistický)	Individualistický
Pojetí složek systému	Organismatické	Atomistické
Chápání času	Historické	Logické
Ergodicita systému	Nepřevoditelnost na pravděpodobnost	Převoditelnost na pravděpodobnost
Metodologická diverzita a Ergodicita	Neergodický (Transmutabilní) a Pluralismus	Ergodický (Immutabilní) a Singularismus
Konstrukce makroekonomie	Klam složení	Mikroekonomická fundace
Primární metoda makroekonomie	Retrodukce (Abdukce)	Dedukce
Primární cíl ekonomické vědy	Vysvětlování ekonomické reality	Predikce budoucího vývoje
Faktická ambice	Doporučení pro hospodářskou politiku	Hledání abstraktní rovnováhy

Závěry

• Celkově vzato, tři axiomy, které tvoří základ neoklasické ekonomie, nelze brát vážně.
• Kvantitativní predikování je nesmysl; pouze kvalitativní predikování má smysl (kvantitativní pouze jako pomocný nástroj).
• hodnotově neutrální analýza je nesmysl (každá teorie má metafyzické předpoklady) a proto je každý teorie zároveň ideologií.

Tři světy

Karl Popper měl fascinující pohled na ontologii, ve kterém rozdělil náš vesmír do tří úrovní reality: Svět 1, Svět 2 a Svět 3 (Popper 1978; 1979), pohled, který má precedenty v ontologii Rudolfa Carnapa (Niiniluoto 2006: 61 ). Tyto světy mohou být popsány následovně (ačkoli by měly být čteny zdola počínaje světem 1 a poté směrem nahoru, aby byly smysluplné):

• Svět 3: oba (i) nemodální objekty, jako jsou abstraktní entity (a pravděpodobně univerzálie), matematické entity, sociální instituce a objektivní znalosti, a (ii) ztělesněné entity *, které jsou produkty lidského designu, inženýrství a výroby, jako jsou budovy, knihy, oblečení, peníze a umělecká díla;

↑

• Svět 2: svět vědomých myslí s úmyslností a duševními stavy;

↑

• Svět 1: prostorový svět fyzických objektů a událostí, hmoty a energie a jejich vztahy, a dokonce i biologické systémy považované pouze za komplexní fyzikální systémy.

Svět 1 je nejzákladnější a Světy 2 a Světy 3 jsou světy vyšší úrovně, které vycházejí ze světa 1. Zatímco entity ve světě 2, kterým říkáme mysl, jsou kauzálně závislé na světě 1 a bez světa 1 by nemohly existovat, jsou také objektivně reálné a nové ontologické entity a vznikající jevy (Niiniluoto 2006: 60). Subjekty ve světě 3 jsou kauzálně závislé na lidských myslích (nebo alespoň na nějaké vědomé mysli). Jsou konstruovány myslí a nemohly by existovat bez vědomých myslí světa 2 (Niiniluoto 2006: 61). Přestože jsou entity ve Světě 3 vytvářeny myslí ve Světě 2, jsou také autonomní a objektivní, jakmile jsme je vytvořili myšlenkou a pokračujeme v jejich přemýšlení. Mohou mít také nezamýšlené důsledky a vést k příčinám dolů, protože lidské mozky používají nebo objevují nové způsoby použití entit Světa 3, jako například ve vědeckých teoriích při změně a tvarování světa 1. Světy 3 a 2 tedy mohou ovlivnit svět 1, takže kauzalita probíhá jak nahoru, tak dolů. (Například svobodná vůle, pokud ji lidé skutečně mají, je fenoménem World 2.)[2]

Popperova tři světová ontologie má následující přednosti:

1. vyhýbá se klamům silného redukcionismu;
2. je slučitelná s umírněným realistickým pohledem na abstraktní entity a univerzálie;
3. chápe, že lidské mysli jsou důležitou skutečnou entitou ve vesmíru a jsou v souladu s biologickou naturalistickou teorií mysli Johna Searla, přestože jsou mysli druhem vznikající fyzické vlastnosti (pročež Searle není vlastníkem dualismu, viz Searle 2002);
4. je slučitelné se zjištěním moderní vědy, že vznikající vlastnosti jsou v našem vesmíru základním jevem;
5. je slučitelná s příčinami dolů;
6. je v konečném důsledku v souladu s názorem, že světy vyšší úrovně jsou svou existencí kauzálně závislé na světech nižší úrovně.

Jesper Jespersen (2009) používá Popperovu tří světovou ontologii ve své kritické realistické metodologii pro PKM, která je ovlivňována Tony Lawsonem a která je také více či méně adoptována jinými post keynesiánci, jako jsou Philip Arestis, Victoria Chick a Sheila Dow (Jespersen 2009: 57). Svět 2 se skládá z vědomých myslí a duševního nebo psychologického světa, se všemi pocity, myšlenkami, přesvědčeními, vnímáním a smyslovými zkušenostmi. Lze ji dále rozdělit na (1) plně vědomé zážitky, (2) sny nebo halucinace, (3) podvědomé zážitky, (4) lidské mysli a (5) zvířecí mysli (Popper 1978: 143). Na rozdíl od vylučovacího materialismu brání Popper skutečnou existenci duševních stavů ve světě 2. Svět 3 obsahuje všechny abstraktní kulturní produkty lidské mysli, od jazyků, textů knih, fikcí, náboženských mýtů, vědeckých dohadů a teorií, matematických entit a teorií, písní a hudby, uměleckých děl a prvků inženýrství, konstrukce a designu . Mnoho, i když ne všechny, objekty světa 3 jsou ztělesněny nebo fyzicky realizovány (nebo instance) ve fyzických objektech světa 1. Například obraz velkého umělce existuje v jedné formě, ale naopak knihy nebo hry mohou být ztělesněny v mnoha různých fyzických formách. Svět 3 „samotné objekty jsou abstraktní objekty a jejich fyzické provedení nebo realizace jsou konkrétní objekty“ (Popper 1978: 145).[3]

Klasifikace ekonomických ideologií

Davidson navrhuje následující klasifikaci způsobu, jakým tradiční a heterodoxní ekonomické teorie zpracovávají ekonomickou realitu a lidské znalosti budoucnosti:

"Koncepce vnější ekonomické reality."

A. Neměnná realita

Typ 1. V krátkodobém i dlouhodobém horizontu je budoucnost známá nebo alespoň známá. Příklady jsou:

• A. Klasické modely dokonalé jistoty.
• b. Pojistně-matematické ekvivalenty, jako jsou modely racionálního očekávání.
• C. Nové klasické modely.
• d. Některé nové keynesiánské teorie.

Typ 2. Z krátkodobého hlediska není budoucnost zcela známa kvůli určitému omezení ve zpracování lidských informací a výpočetního výkonu. Příklady jsou:

• A. Ohraničená teorie racionality
• b. Knightova teorie nejistoty
• C. Savageova očekávaná teorie užitečnosti.
• d. Některé rakouské teorie.
• E. Některé nové keynesiánské modely (např. Selhání koordinace).
• F. Teorie chaosu, slunečních skvrn a bublin.

B. Přenosná nebo kreativní realita: Některé aspekty ekonomické budoucnosti budou vytvořeny lidskou činností dnes a / nebo v budoucnosti. Příklady teorií používajících tento postulát jsou:

• A. Keynesova obecná teorie a post keynesiánská měnová teorie.
• b. Po roce 1974 spisy sira Johna Hickse.
• C. G.L.S. Shackleova zásadní experimentální analýza.
• d. Stará institucionální teorie. “(Davidson 1996: 485).

Modely typu 2 předpokládají, že v krátkodobém horizontu ekonomičtí agenti nevědí o neměnné realitě a mají velmi neúplné znalosti, protože existují vážná omezení lidské schopnosti shromažďovat a analyzovat data časových řad nezbytná k získání spolehlivých znalostí (Davidson) 1996: 484). V modelech typu 2 jsou tedy hospodářské subjekty předmětem epistemologické nejistoty.

Risk vs. nejistota

Rozdíl mezi rizikem a nejistotou je v post keynesiánské ekonomice zásadní, jako tomu bylo v ekonomickém myšlení Johna Maynarda Keynese. Zatímco riziko lze kvantifikovat, nejistotu jednoduše nelze kvantifikovat. Riziko je něco, kde lze měřitelnou pravděpodobnost dát výsledkům, např. Pravděpodobnost, že hodí 3, když hodí kostkou, je 1 ku 6 (Glickman 2003: 366). Naproti tomu čelíme základní nejistotě ohledně mnoha dalších událostí a nelze přiřadit žádné měřitelné pravděpodobnosti (např. Jaká bude úroková sazba za 10 let). Toto rozlišení mezi rizikem a nejistotou provedl také Frank Knight. Keynesova koncepce nejistoty se vztahuje na to, co se technicky nazývá nonergodický stochastický systém (Davidson 2002: 187). Naše ekonomiky jsou tak složité systémy, jako je mnoho jiných ekonomických jevů (např. Akciové trhy a finanční trhy). Stojíme před zásadní ontologickou nebo metafyzickou nejistotou o mnoha událostech v budoucnosti, což je stav, který – pokud je aplikován na ekonomii – lze nazvat „keynesiánskou nejistotou“ (nebo nejistotou ve smyslu Frank Knight, Keynes, George LS Shackle a Ludwig Lachmann)). Jelikož v budoucnosti existuje řada nejistot ohledně mnoha ekonomických proměnných (zejména v dlouhodobé budoucnosti), nemohou být investiční rozhodnutí založena na pevném výpočtu pravděpodobnosti budoucích výnosů. Vzhledem k tomu, že subjektivní preference se mohou v budoucnu změnit, nebudou všechna budoucí investiční rozhodnutí v budoucnu zisková. Proces rozhodování o investici a samotná akce investice není racionální kalkulace.

Vzhledem k šoku z finanční krize v roce 2008, prudké globální recesi v letech 2008–2009 a deflaci dluhu se obchodní očekávání po celém světě propadla. Zničení optimistických očekávání je nepochybně důležitým faktorem, který v nadcházejících letech stagnuje s mnoha ekonomikami po celém světě s nízkým růstem a vysokou nezaměstnaností. Keynesiánské balíčky na oživení a stimulaci v mnoha zemích v letech 2008–2009 zabránily depresi, ale v hlavních ekonomikách je zapotřebí mnohem většího podnětu, aby se obnovil lepší růst a snížila nezaměstnanost (samozřejmě existují i jiné problémy, například špatně regulovaná finanční situace). trhy a ztráta výroby v zemích jako USA, které budou muset být opraveny). Vládní výdaje a fiskální pobídky mohou pomoci překonat špatná obchodní očekávání v mnoha zemích.

Existuje časový rozdíl mezi výrobou komodit a úspěšným prodejem těchto komodit se ziskem, a tak i produkce komodit má spekulativní prvek, ve kterém rozhodnutí investovat do výroby zahrnují návyky mysli, instinktů a konvencí. Investiční rozhodnutí firmy jsou tedy založena na očekávání budoucích výnosů, která nemusí být nutně racionální. Když se rozhodují o investicích, dělají se za podmínek subjektivních očekávání podniků a očekávání závisí na tom, co Keynes nazývá „zvířecí duchové“ (původní koncept viz Gerrard 1994). Keynes diskutoval o faktorech ovlivňujících dlouhodobá očekávání v kapitole 12 obecné teorie. Z důvodu nejistoty ohledně budoucnosti nejsou očekávání investičních rozhodnutí záležitostí matematického výpočtu.

Peníze v PKM

Peníze jsou středem všech moderních kapitalistických ekonomik. Porozumění jeho povaze a původu je proto velmi důležité. Srdcem post keynesiánské měnové teorie je myšlenka endogenních peněz. To je v rozporu s tradiční teorií exogenní peněžní zásoby: s myšlenkou, že centrální banka má přímou kontrolu nad peněžní zásobou a jejím růstem. Druhá teorie je nesprávná a níže uvádíme hlavní body endogenních peněz.[4]

Historie a vývoj endogenní teorie peněz

Endogenní teorie peněz lze vysledovat až do bankovní školy 19. století (Wray 1998: 32–33) a ke Knutovi Wicksellovi a Schumpeterovi (Howells 2006: 53). Myšlenky endogenních peněz podpořili také teoretici kontinentálního evropského měnového okruhu. Keynes v obecné teorii zaměstnanosti, úroků a peněz (1936) považoval peněžní zásobu za exogenní, ale v pojednání o penězích (1930) a v článku „Alternativní teorie úrokové míry“ (Keynes 1937) měl tento koncept uznal (Arestis 1992: 180). Ve druhé práci Keynes zdůraznil finanční motiv jako základ endogenních peněz (Keynes 1937). King (2002: 161) tvrdí, že Richard Kahn a Joan Robinson jako první vyvinuli post keynesiánskou teorii endogenních peněz, i když poněkud omezeným a neúplným způsobem. Nicholas Kaldor pokračoval ve vývoji teorie ve svých polemikách proti monetarismu (Král 2002: 166–167), a zejména v jeho nyní klasické knize The Scourge of Monetarism (Oxford and New York, 1982). Tvrdá debata s monetaristy ve skutečnosti inspirovala PKM k objasnění a formulaci přísnější endogenní teorie peněz (King 2002: 172). Výsledkem byla lepší teorie, ale také debata mezi tzv. „Horizontalisty“ a „vertikalisty“.

Ekonomové jsou rozděleni do dvou skupin na roli peněz v ekonomickém životě takto:

1. neoklasici, kteří si myslí, že peníze jsou jen „neutrální závoj“ před skutečnými směnami a činností v ekonomice. Peníze jsou v tomto pohledu dlouhodobě neutrální (monetarismus) nebo neutrální v krátkodobém i dlouhodobém horizontu (nová klasická ekonomika) a ovlivňují pouze nominální hodnoty (např. Inflaci), nikoli skutečné proměnné; a
2. tito heterodoxní ekonomové, jako jsou post keynesiánové, teoretici měnového okruhu, sraffiáni, staroameričtí institucionisté, marxisté a Rakušané, kteří si myslí, že peníze nejsou nikdy neutrální, ať už z krátkodobého nebo dlouhodobého hlediska, a že měnová analýza zachycuje základní pravdy o kapitalismu ekonomiky.

Podle post keynesiánského pohledu není možné studovat ekonomii bez pochopení peněz a jejich vztahu k produkci, výrobě, investicím a příjmům (Rochon a Rossi 2013: 211). Nejvyšší formou peněz s mocí konečně uhasit všechny dluhy a daně jsou fiat peníze vytvořené státem, jako je

1. mince a bankovky a
2. základní peníze vytvořené centrálními bankami, které obvykle fungují jako rezervy soukromých bank.

Oba tyto peníze představují vysoce poháněné peníze, peněžní základnu, základní peníze nebo v mnoha zemích tzv. M0. Ale většina peněz v moderní kapitalistické ekonomice není fiat základní peníze. Většina peněz je ve skutečnosti úvěrovými penězi vytvořenými soukromými bankami a finančními institucemi, konkrétně „bankovními penězi“ vkladů na požádání a účtů podobných vkladům, jako jsou kontrolní účty, transakční účty a dokonce i některé (tzv.) Spořicí účty. Široká peněžní zásoba se většinou skládá z úvěrových peněz tohoto typu. Při každém otevření (1) vkladového účtu nebo účtu podobného vkladovému požadavku nebo (2) poskytnutí úvěru finanční institucí a vytvoření odpovídajícího účtu vkladového vkladu se vytvoří nové peníze. Tyto peníze jsou zničeny, protože jsou vybírány majitelem účtu, nebo to, co běžně považujeme za „výběr“ peněz, i když tento termín je zavádějící, protože takový bankovní účet není záchranným opatřením (tj. Není legální) podmínky, vkladum regre).

Peníze jsou tedy endogenní v tom smyslu, že jsou většinou vytvářeny a ničeny systémem soukromého bankovnictví a především vytvářeny v reakci na poptávku po nich. To znamená, že tvorba peněz je obvykle závislá na úvěrech. Naproti tomu tradiční neoklasická teorie – na rozdíl od některých makroekonomií Nového keynesiánského a Nového konsensu, které neuznávají omezenou formu endogenních peněz – vidí peníze jako exogenní a širokou tvorbu peněz, jak se řídí multiplikátorem peněz. Posledně uvedené názory jsou špatné. Důkazem toho je skutečnost, že záchvat po záchvatu kvantitativního usnadnění (QE) od roku 2008 neobnovil plnou zaměstnanost (Rochon a Rossi 2013: 211). PKM si však myslí, že soukromé banky nejsou omezeny jejich předchozím držením rezerv a že poskytnou úvěr všem klientům, které považují za důvěryhodné, ačkoli jejich úvěrové standardy se mohou časem změnit, protože mohou být laxní během boomu a přísnější během recesí (Rochon a Rossi 2013: 212). Široké peníze a vzhledem k tomu, že centrální banky musí uspokojit poptávku po rezervách, lze i základní peníze považovat za endogenní.

Byly však peníze vždy endogenní? PKM byl rozdělen na tuto otázku, a existují dva názory:

1. Podle „evolučního“ názoru se peníze staly endogenními teprve nedávno v důsledku „finančních inovací a / nebo vstřícné centrální banky“ (Rochon a Rossi 2013: 212). Zda byly peníze endogenní nebo exogenní, záleží na příslušném historickém období. Tento pohled je spojen s Chickem (1986).
2. „revoluční“ post keynesiánský pohled tvrdí, že peníze „byly vždy endogenní, bez ohledu na historické období nebo specifické institucionální uspořádání“ (Rochon a Rossi 2013: 212). Lavoie (1996: 533) zastává tento názor.

Takže kdo má pravdu? Rochon a Rossi se rozhodli odpovědět na tuto otázku a dojít k závěru, že „revoluční“ post keynesiánský pohled je správný. Rochon a Rossi tvrdí, že společnost nepotřebuje centrální banku, aby byla peněžní zásoba do určité míry endogenní (Rochon a Rossi 2013: 221). Rochon a Rossi poukazují na to, že v celé historii najdeme mnoho příkladů měnových systémů, ve kterých byly vytvořeny úvěrové peníze v reakci na poptávku po nich, a kde byly tyto úvěrové peníze pružné a fungovaly jako prostředek směny a platební prostředky (Rochon a Rossi 2013: 219). Tento druh peněz je jen společenský vztah. Tyto „dluhové peníze“ nebo „úvěrové peníze“ představují způsob, jakým dluhy a vztahy mezi dlužníkem a úvěrem mezi dlužníkem a věřitelem vytvářejí závazek, který lze zpeněžit a převést, takže pak fungují jako peníze.

Například elastické systémy úvěrových peněz existovaly ve starověkém Egyptě, Řecku a Římě. Vzhledem k tomu, že se v pozdně středověkých italských městských státech rozvinula finanční revoluce, bankovní peníze, které byly použity jako skutečné médium směny, se staly základní součástí peněžní zásoby (Rochon a Rossi 2013: 219). Před 17. stoletím však tyto peníze nepředstavovaly výměnné papírové bankovky nebo nástroje, nýbrž účetní zápisy nebo „zaknihované peníze“ (Rochon a Rossi 2013: 219), které byly revolucí vstupem do podvojného účetnictví ve 13. století (Rochon a Rossi 2013: 218). I když fyzické bankovky nebo bankovky zlata začaly být důležité, šlo jen o papírové znázornění bankovního vkladu nebo dluhu a způsob, jak naznačit, jak byly dluhy převedeny (Rochon a Rossi 2013: 222).

Rochon a Rossi k tomu dospěli

„Na rozdíl od argumentu Chick (1986) se peníze časem nestaly endogenními. Ve skutečnosti byly peníze vždy endogenní kvůli nevyhnutelně trojúhelníkovému vztahu mezi plátcem, příjemcem platby a správcem záznamů, a to i v těch starověkých dobách, kdy byly funkce peněz prováděny pomocí drahých kovů nebo obecněji dané komodity; a to s existencí „bank“ nebo bez nich. Bankovní systém v moderní době nemůže, ale vždy, reagovat na potřeby hospodářství při výrobě a výměně skutečného zboží a služeb – v rámci i za hranicemi. To platí dokonce i podle systému zlatého standardu, jak si Joan Robinson (1956) vědomě všimla “(Rochon a Rossi 2013: 225).

Souhlasil bych s tím, že peněžní zásoba, a to ještě před dobou moderní fiatových peněz (která začala ve 30. letech 20. století, kdy byl zlatý standard skutečně zrušen), byla do značné míry endogenní. Součástí peněžní zásoby, která byla endogenní, byla široká zásoba peněz. To se rozšířilo vytvořením zpeněžených dluhů a poté vznikem moderních bank a jejich tvorbou vkladů na požádání.[5]

Endogenní teorie peněz

Peníze v moderním světě jsou většinou úvěrové peníze. Abychom tomu porozuměli, musíme pochopit, jak se měří peníze. Jako příklad lze uvést USA: Existují dva hlavní způsoby měření peněžní zásoby:

1. "Vysoce výkonné peníze" (= peněžní základna, základní peníze, M0)„ Peněžní základna“ se skládá z oběživa a bankovních rezerv (jak povinných, tak nadměrných rezerv). Peněžní základna zahrnuje veškerou hotovost a mince, dokonce i hotovost v trezorech u bank, jakož i vklady, které banky drží ve Fedu (což jsou rezervy).
2. "Široké peníze" (M1, M2, M3)

M1 zahrnuje:

1. měna v oběhu mimo bankovní úschovny (a také bez bankovních rezerv),
2. běžných / transakčních účtů (nebo vkladů na požádání) a jiných kontrolovatelných účtů a
3. cestovní šeky.

M1 nezahrnuje hotovost v úschovně a bankovní rezervy v centrální bance. Největší složku v M1 tvoří neterminované vklady bank. To se dříve nazývalo „knižní peníze“ nebo „bankovní peníze“ a jedná se o formu „úvěrových peněz“. Vklad na požádání je jednoduše dluh, který banka dluží klientovi banky ve formě mutuumcontract (nebo půjčky na spotřebu). „Vklad na požádání“ je „monetizovaný“ dluh banky: dluh, který funguje jako peníze. (U M2 a M3, viz poznámka níže. *)

Pokud se při nákupech používají šeky, debetní karty, elektronický převod peněz na prodejních kartách nebo britské „čipové a PIN“ karty, jedná se o příklad prodeje prostřednictvím bankovních peněz. Přestože je konečné zúčtování mezi bankami prováděno převody vysoce výkonných peněz (které se dnes díky informační technologii dějí mnohem rychleji než v minulosti), přesto se peníze „bankovních peněz“ nebo „vkladů na požádání“ používají při každodenních transakcích.

Tyto peníze „na vklad“ jsou, jak bylo uvedeno výše, hlavní složkou peněžní zásoby a vytvářejí banky v reakci na poptávku po nich.

Hlavní faktory tvorby peněz jsou

1. nové vytvoření vkladů na požádání bankami, když klient „vkladá“ základní peníze v bance. Vložené peníze se stávají majetkem banky a poté klient získá dluhový nástroj nebo „vklad na požádání“, který lze také chápat jako „bankovní peníze“;
2. zřízení vkladových účtů na požádání pro ty, kteří získávají úvěry od bank.

V konvenční teorii je základní peněžní tvorba způsobená centrální bankou prostřednictvím multiplikátoru peněz považována za kauzální mechanismus pohybu cenové hladiny. Opak je pravdou podle PKM:

• změny cen faktorových vstupů → větší poptávka po úvěrech od podniků → růst peněžní zásoby.

• To, že k tomu dojde před produkcí finálního produktu, zavádí ekonomy klamání, kteří si myslí, že příčinná souvislost je následující:
• růst peněžní zásoby → větší poptávka po úvěrech od podniků → změny cen
• Mooreova empirická práce však ukázala, že změny v peněžní zásobě jsou vyvolány změnami hospodářské činnosti (King 2002: 175). Pokud není uspokojena poptávka po dalším úvěru, je ekonomická aktivita a investice potlačeny.

Příčina růstu úvěrových peněz může souviset s různými motivy držení peněz, pokud jsou tyto peníze získány z bankovního úvěru:

1. motiv transakce – peníze jsou vytvářeny z úvěrové poptávky po penězích na nákupy investičního zboží nebo spotřebního zboží nebo na splacení dluhu a jiných závazků (např. daně);
2. preventivní motiv – peníze mohou být vytvořeny k uspokojení poptávky po penězích, které mají sloužit jako zajištění proti budoucí nejistotě;
3. spekulativní motiv – peníze jsou vytvářeny k uspokojení poptávky po penězích, aby spekulovaly o cenách aktiv; a
4. finanční motiv – peníze jsou vytvářeny z poptávky po faktorových vstupech pro investice, ať už investiční zboží nebo mzdové účty za práci.

Protože selhání dlužníků i negativní dopady spekulací jsou dva hlavní prvky destabilizující tržní ekonomiky, vyplývá z toho, že regulace kvality úvěrů a omezení toku úvěrů spekulantům jsou dva hlavní cíle každé úspěšné finanční regulace.

Horizontalisté versus strukturalisté

Basil Moore kniha Horizontalists and Verticalists: The Macroeconomics of Credit Money (Cambridge and New York, 1988) byl důležitým výrokem „horizontalistického“ pohledu, který tvrdí, že banky pasivně dodávají množství požadovaného úvěru a centrální banka vyhovuje bankám “ poptávka po penězích s vysokým výkonem. Oponenti tohoto názoru byli nazváni „strukturalisté“ a tvrdili, že centrální banky nejsou tak pasivní, jak tvrdí „horizontalisté“, a že je třeba klást větší důraz na finanční inovace a preferenci likvidity. Výsledná debata, která se objevila, se zaměřila na otázku, zda je křivka peněžní zásoby vodorovná nebo stoupající (Keen 2011: 359). Nebudu se zabývat podrobnostmi tohoto problému, ale všimnu si toho, jak Steve Keen dospěl k závěru, že debata skutečně probíhá

„… Empiricky přesná zjištění post keynesiánských vědců zařaďte do stejné metodiky, kterou použila neoklasická ekonomie: rovnovážná analýza protínajících se křivek nabídky a poptávky. Ačkoli to nebyl stěží záměr původců endogenní analýzy peněz, účinně z měnové analýzy udělalo rozšíření analýzy nabídky a poptávky".

Účastníci této debaty si byli vědomi omezení tohoto přístupu – jak poznamenala Sheila Dowová, limity se jasně ukázaly omezení grafického znázornění nedeterministického organického procesu. Tento rámec je zde nabízen jako pomůcka k zamyšlení, ale dokáže se vypořádat pouze s jednou fází procesu, nikoli se zpětnou vazbou (Dow 1997, s. 74). Ale jedna z velkých ironií ekonomiky je, že protože kritici neoklasické ekonomie byli sami školeni neoklasickými ekonomy, většina kritiků nebyla vyškolena v vhodných alternativních metodách modelování, jako jsou diferenciální rovnice nebo simulace s více agenty. “(Keen 2011: 359 ). Za normálních okolností je tvorba peněz řízena úvěry. To znamená, že většinu peněz tvoří soukromé banky a jejich množství je určeno soukromou poptávkou po nich. To je podstata endogenních peněz. Samozřejmě nic z toho nepopírá, že peníze lze také vytvářet jinými způsoby. Shrňme způsoby, jak lze peníze vytvořit:

1. vytváření úvěrových peněz bankovními a finančními institucemi;
2. vytváření dalších úvěrových peněz prostřednictvím obchodovatelných dluhových nástrojů zástupci soukromého sektoru;
3. vytváření vysoce poháněných peněz centrální bankou prostřednictvím operací na volném trhu nebo půjček se slevovými okny a příležitostně nekonvenčními prostředky, jako je zpeněžování rozpočtového schodku.

Rozhodujícím bodem je však to, že základním podnětem, hnací silou a příčinou tvorby většiny peněz je poptávka soukromého sektoru. Široká peněžní zásoba jakéhokoli kapitalistického státu je zásadně dána poptávkou klientů bank po úvěrech nebo vkladech na požádání. Někteří by řekli, že i peněžní základna je do značné míry také endogenní, vzhledem k tomu, že centrální banka musí vyhovět poptávce bank po penězích s vysokým výkonem, aby se zabránilo finanční krizi a bankovní panice.

Ale i v neobvyklých obdobích, jak jsme viděli od roku 2008, kdy centrální banky prováděly vysoce nekonvenční a radikální operace na volném trhu ve formě kvantitativního uvolňování (QE), nevytvořilo vytvoření obrovských přebytečných rezerv dostatečné množství. úroveň soukromých investic nebo hospodářské činnosti k vytvoření plné zaměstnanosti. Důvodem je to, že většina podniků a spotřebitelů si nepřeje držet vyšší úrovně peněz ve formě dluhů, protože jsou předluženy, zapojeny do zadlužování nebo jsou ovlivněny pesimistickými očekáváními ohledně budoucnosti. Toto selhání QE ve Velké Británii a USA (a před nimi v Japonsku) je vysvětleno přesně endogenní teorií peněz.

Vlády však mohou a mají vliv na měnové a úvěrové systémy ekonomiky. Centrální banky kontrolují úrokovou sazbu, což je především cena úvěrových peněz. Od 30. let do 80. let mělo mnoho zemí politiku finanční regulace, která zahrnovala mnoho z následujících:

1. stropy úrokových sazeb;
2. požadavky na poměr likvidity;
3. vyšší požadavky na bankovní rezervy;
4. kontroly kapitálu (tj. Omezení transakcí na kapitálovém účtu);
5. Omezení vstupu na finanční trh;
6. Úvěrové limity nebo omezení týkající se pokynů pro přidělování úvěrů;
7. Oddělení komerčních od investičních („spekulativních“) bank;
8. Vládní vlastnictví nebo dominance bank. (Ito 2009: 431–433).

Mnoho z těchto kontrol bylo zrušeno, protože finanční liberalizace a liberalizace kapitálového účtu se v 80. a 90. letech široce osvojily vlády na doporučení tržních fundamentalistů. Výsledkem byl návrat k hospodářskému cyklu před čtyřicátými lety, ve kterém bubliny aktiv a efekt bohatství spekulativní činnosti vedly fáze kapitalistického rozmachu a finanční krize a deflace dluhu, které poháněly krachy a vedly k velkým systémovým krizím (Velká deprese, Finanční krize z roku 2008).

Post keynesiánská politika úrokových sazeb.

Nejprve bychom si měli uvědomit, že toto je shrnutí toho, co moderní post keynesiánství říká o úrokových sazbách, ne nutně co Keynes říkal. Keynes je někdy obviněn z toho, že ve své obecné teorii nechal nejednoznačný prvek, kterým nedostatečně zdůraznil roli nejistoty a očekávání při podkopávání koordinační role úrokových sazeb (King 2002: 14). V kapitole 18 obecné teorie Keynes hrál roli nejistoty (což zdůraznil v kapitole 12), a pokud si skutečně zachoval klíčovou roli nejistoty (jak to učinil později v Keynesu [1937]), „vyloučili jakýkoli stabilní funkční vztah mezi investicí a úrokovou sazbou“ (Král 2002: 14). Dveře tak zůstaly otevřené pro neoklasickou syntézu keynesiánů, aby přeformulovali obecnou teorii jako model všeobecné rovnováhy, kde úroková sazba má klíčovou roli (Král 2002: 14).

V souvislosti s endogenními penězi se klíčové rozhodnutí, které má učinit centrální banka, týká diskontní sazby, přičemž obecná struktura úrokových sazeb spočívá na diskontní sazbě a zásoby peněz endogenně stanoveny mimo kontrolu centrální banky. Používání úrokových sazeb jako klíčového prvku měnové politiky vyvolává otázku účinnosti měnové politiky. Je třeba uznat, že existují jasné limity úrokových sazeb, zejména že nominální úrokové sazby nemohou klesnout záporně, a úroveň mezinárodních úrokových sazeb omezuje domácí úrokové sazby. účinnost měnové politiky v případě dvou myšlenkových škol, které považují peníze za endogenní. V případě „nového konsensu“ jsme tvrdili, že účinnost měnové politiky by měla být posuzována ve dvou směrech. Prvním je otázka, zda je měnová politika účinná při kontrole inflace, a zejména při rychlém uvedení míry inflace na cílovou úroveň. V jednoduchém modelu použitém pro zobrazení „nového konsensu“ se předpokládá, že existuje „rovnovážná míra“ zájmu, která by generovala úroveň agregátní poptávky slučitelné s výrobou kapacity, a tedy s konstantní mírou inflace. Úroková sazba se pak liší s ohledem na „rovnovážnou sazbu“, aby ovlivnila agregovanou poptávku a míru inflace a směrovala míru inflace na její cílovou úroveň. Na základě simulačních cvičení shrnutých v Arestis a Sawyer (2002) jsme tvrdili, že úrokové sazby jsou při kontrole inflace relativně neúčinné. Druhá linie, ve které si myslíme, že by měnová politika měla být posuzována, se týká otázky schopnosti měnové politiky čelit velkému šoku na autonomní složky agregátní poptávky. Navrhovali jsme, aby změny úrokových sazeb nezbytné pro boj proti velkému posunu v souhrnné poptávce byly natolik velké, že v praxi nejsou možné. Pokud jde o keynesiánskou analýzu endogenních peněz, navrhli jsme, že s ohledem na ústřednost likviditní preference v tomto rámci se role a povaha měnové politiky liší od úlohy „nového konsensu“. Fiskální politika pro regulaci agregátní poptávky je prvořadá, společně s měnovou politikou pro kontrolu směnného kurzu. Kromě toho lze kontroly úvěrů podle potřeby použít podpůrným způsobem, nejsme však přesvědčeni o jejich účinnosti. Je zřejmé, že důsledky měnové politiky této myšlenkové školy jsou poněkud odlišné od důsledků „nového konsensu“.

Existují v moderní post keynesiánské ekonomice dvě tradice týkající se role a účinku úrokových sazeb:

(1) aktivističtí PKM (Basil Moore [1988], Giuseppe Fontana, Thomas Palley), který namísto inflačního cíle obhajuje aktivistickou měnovou politiku jako užitečný nástroj pro cílení výstupu, investic nebo využití kapacity;

(2) druhou skupinu Rochon nazývá „parkovací“ PKM, který tvrdí, že fiskální politika je hlavním nástrojem k cílování produkce, zaměstnanosti a investic, zatímco měnová politika přichází s rušivými vedlejšími účinky na skutečné proměnné. Vztah mezi úrokovými sazbami a produkcí je složitý a nelineární: mechanismus peněžního přenosu mezi úrokovými sazbami a reálnými ekonomickými proměnnými je nespolehlivý a komplikovaný. Úroková sazba by měla být zaparkována na dané úrovni a měla by být použita fiskální politika. V rámci „parkování“ jsou tři další členění:

1. Smithinovo pravidlo: skutečná úroková míra by měla být velmi nízká, blízká nule (John Smithin);
2. pravidlo Kansas city (MMT): nominální úroková míra by měla být nula, případně záporné reálné úrokové sazby (Wray, Matthew Forstater, Pavlina Tcherneva).
3. pravidlo Pasinetti / pravidlo spravedlivé sazby: skutečná úroková míra by se měla rovnat míře růstu produktivity práce (Pasinetti).

Mám pocit, že Post Keynesiánské „parkování“ mají v zásadě pravdu.[6] Investice jsou do značné míry poháněny očekávanou ziskovostí a očekávaným růstem tržeb. Úrokové sazby jsou nadhodnoceny jako pobídka k investování (Arestis 1992: 104), protože očekávání komplikují záležitosti a pesimistické očekávání mohou rozbít poptávku po úvěrech a investicích, i když jsou úrokové sazby velmi nízké. I pokusy o snížení investic nějakým předvídatelným nebo konzistentním způsobem prostřednictvím zvýšení úrokových sazeb historicky ukazují proměnlivé výsledky, od malého účinku po vyvolání recese (Lavoie 1992: 187). (Samozřejmě nikdo nepopírá, že velmi drastická zvýšení, jako například během Volckerova šoku, mají vážný dopad na produkci a zaměstnanost.) Důkazy ukazují, že kontroly úvěru mají mnohem účinnější vliv na ekonomickou aktivitu než změny úrokových sazeb (Lavoie) 1992: 188–189; King 2002: 179).[7]

Mikroekonomie

Realismus je důležitější než matematický formalismus. Tři nezbytné body pro pochopení PKM mikroekonomie:

• Firmy v kapitalistické ekonomice, nikoli jednotlivci. (To je podnikový zisk, který řídí ekonomiku).
• Trhy jsou nedokonalé (určitý stupeň tržní síly produktu, jsou výrobci cen, trhy jsou často oligopolistické.
• Základní nejistota (Přesná maximalizace strategií je nemožná, nemůžeme převést nejistotu do rizika, animal spirits. Následky jsou odmítavými rovnovážnými modely a modely teorie her.

Většina produktových trhů je oligopolistická (King p. 48), takže oligopol („konkurence mezi několika málo“) je v ekonomice relevantním benchmarkovým modelem. Navíc základní nejistota znamená, že přesné maximalizační strategie je v praxi obtížné implementovat (King, s. 48). Budoucí náklady a příjmy nemusí být snadno předvídatelné, takže očekávání jsou zásadní (srov. „animal spirits“). PKM se týká behaviorálních ekonomů, jako je Herbert Simon, který také zdůrazňuje „uspokojení“, konvence a pravidla (King p. 49). Produkce v odvětví je téměř vždy omezena poptávkou za ceny stanovené jejími firmami, nikoli rostoucími náklady (King s. 49). Mezní (přímé) náklady jsou konstantní v širokém rozsahu produkce a firmy stanovují ceny jako přirážku k přímým nákladům (King s. 50). Firma stanovila ceny, aby pokryla náklady a získala nějaké zisky. Aby společnost pokryla nejen variabilní (přímé) náklady, ale také fixní (nepřímé) náklady, musí stanovit ceny nad mezními náklady, což znamená, že firmy vždy stanoví ceny jako přirážky k mezním nákladům. Přirážka se obvykle volí tak, aby pokryla celkové náklady a „normální“ zisky za očekávané prodeje (cena plus cena), ale definice „běžných“ zisků se mohou lišit, takže v praxi existuje mnoho variant (King s. 51). Klam ve složení je v analýze trhů práce nebezpečnější než v kterémkoli jiném aspektu mikroekonomické teorie (King, s. 52). Například, i když vyšší mzdy v průmyslu sníží jeho výrobu a zaměstnanost, vyšší mzdy v ekonomice nemusí nutně snížit agregovanou zaměstnanost kvůli vlivu na spotřebu. Ve skutečnosti trhy práce „ve skutečnosti neexistují“ (Lavoie 2014 s. 275), protože vztah mezi zaměstnavateli a zaměstnanci se zásadně liší od vztahu mezi kupujícími a prodávajícími na trzích s komoditami nebo cennými papíry a od vztahu mezi kupujícími a prodávajícími na spotřebitelských trzích nebo mezi podniky. Zejména si povšimněte, že k kolísání ceny práce (skutečné mzdy) se nelze spolehnout při očištění trhu (King p. 53). Úroveň zaměstnanosti je v zásadě makroekonomickou záležitostí, takže reformy mikroekonomické politiky budou mít omezený dopad na nezaměstnanost (King p. 56).

Teorie spotřebitelské volby

Spotřebitelské preference jsou endogenní, ale jednotlivci „požívají jistého uvážení“ a marketing není zcela manipulován (King, str. 56). Přesněji řečeno, i když si spotřebitelé mohou svobodně vybrat mezi firmami a produkty – „požívají jistého uvážení“ – jejich vkus a preference závisí na rozhodování spotřebitelů jiných. Spotřebitelé mají navíc lexikografické preference, což znamená, že existuje hierarchie potřeb, přičemž základní potřeby jsou nejprve uspokojeny a účinky příjmu jsou silnější než substituční účinky (Platí totiž Maslowova pyramida potřeb). Volba spotřebitelů je založena na zvycích a pravidlech, a tedy „uspokojující“ namísto „optimalizace“.[8] [9][10]

1. The principle of procedural rationality;
2. The principle of satiable needs;
3. The principle of separability of needs;
4. The principle of subordination of needs;
5. The principle of the growth of needs;
6. The principle of non-independence.
7. The principle of heredity.

PKM a mikroekonomie

King vidí čtyři základní pohledy mezi PKM na mikroekonomii.[11]

1. explicitní příznivci mikroekonomie, kteří si myslí, že post keynesiánská mikroekonomie je lepší (obecnější) než neoklasické verze (např. Paul Davidson, Malcolm Sawyer, Erich Streissler):
   1. (a) Marshall-Keynes (Davidson)
   2. (b) Marx-Kalecki mikroekonomie (Lavoie, Sawyer)
   3. (c) Darwin-Veblen-Galbraith-Hodgson Institucionální mikroekonomie (Galbraith, Hodgson)
2. explicitní kritici mikroekonomie (Joan Robinson);
3. ti, kteří jsou zmatení, nejednotní nebo nejasní (např. Geoff Harcourt, Sidney Weintraub, John Cornwall, Victoria Chick a Jesper Jespersen);
4. ti, kteří celý problém ignorují. (King 2012: 149–150).

Jedním z nejdůležitějších poznatků, které King dělá, je toto: myšlenka redukce makroekonomie na neoklasickou mikroekonomii je příkladem silného redukcionistického omylu. Silný redukcionismus již selhal, a to nejen v biologii, ale také (a co je důležitější) ve společenských vědách (King 2012: 226). V makroekonomických systémech existují zásadní vznikající vlastnosti, které znemožňují jejich redukci na mikroekonomii (King 2012: 226). Například sada částí nižšího řádu v biologickém systému může interagovat způsoby, které nelze odvodit redukční analýzou (King 2012: 51). Princip „sestupné příčiny“ spočívá ve způsobu, jakým „celek“ (široce definovaný systém) může ovlivnit, omezit nebo ovlivnit jeho části. V ekonomii vidíme makroekonomické jevy, které jsou nezměrně sociální povahy. Silná verze metodologického individualismu nefunguje (King 2012: 60; viz také Hodgson 2007). Interakce mezi jednotlivci mohou způsobit „vznikající vlastnosti“ nebo (tj.) Nové vlastnosti, které jednotlivci nezobrazují, nebo z nich nelze odvodit izolovaně. Myšlenka, že ekonomika je víc než jen součet jejích částí, lze vysledovat až (zajímavě) k zastánci protekcionismu v průmyslovém odvětví podle Friedricha Lista. Kromě toho King zdůrazňuje, že „genetický determinismus Richarda Dawkinsa se může velmi snadno zvrhnout na nejhorší typ sociálního darwinismu.“ Celá sekce krále poskytuje kritiku Dawkinsova (údajného) genetického determinismu (král 2012: 48 a další), ale já myslím, že by to mohlo být nespravedlivé vůči samotnému Dawkinsovi z důvodů vysvětlených Stevenem Pinkerem (2003: 112–114). King uvádí dva důvody pro pokračující přitažlivost klamu neoklasické ekonomie: závist fyziky a politika ve věku neoliberalismu (King 2012: 229). Redukcionistické ontologické myšlení v ekonomii není nic jiného než pokus redukovat makroekonomii na agregát mikro chování a předpoklad individuální racionality znamená sociálně racionální výsledek (King 2012: 229, citace Denis 2009: 14). Jinými slovy, tato metoda vyvolává klam, že laissez faire vede k nejlepším ekonomickým výsledkům.[12]

Teorie firmy

Níže uvedený graf ukazuje nákladové křivky typické firmy ve skutečném světě, jak je chápáno v post keynesiánské teorii firmy. Taková firma je rovněž společností při stanovení cen. Máme mezní náklady firmy (MC), průměrné variabilní náklady (AVC), celkové průměrné jednotkové náklady (UC), bod plné kapacity (FC) a bod teoretické plné kapacity (FCth).[13]

https://4.bp.blogspot.com/-sT0ikEJ6744/UpdYoWf9CaI/AAAAAAAAAME/vWboIv-HwDg/s1600/costcurve.jpg

Předpokládá se, že průměrné variabilní náklady jsou přiměřenou náhradou mezních nákladů (předpoklad široce zastávaný, například v pravidlu predace Areeda-Turnera [Areeda a Turner 1975]). Dále se předpokládá, že mezní náklady jsou konstantní (což dokládá nález Blinder et al. 1998: 103, že 88% podniků uvedlo, že mezní náklady jsou konstantní nebo klesají). Mezi plnou kapacitou (FC) a teoretickou plnou kapacitou (FCth) se mezní náklady a průměrné variabilní náklady zvýší kvůli platbám za přesčasy, nákladům na zvýšenou údržbu strojů a možným zvýšeným nákladům na výměnu strojů, jejichž provozní životnost se sníží (Lavoie 1992: 120, 125–126).

Firmy však obecně neprodukují nad rámec plné kapacity, takže rostoucí křivky nákladů napravo od bodu FC jsou většinou pro skutečné firmy irelevantní (Lavoie 1992: 121). Empirické studie potvrdily, že křivky nákladů ve tvaru U neoklasické analýzy jsou pro mnohé firmy ze skutečného světa irelevantní, protože firmy upřednostňují výrobu před bodem FC. Realistické křivky celkových průměrných dlouhodobých nákladů pro tyto firmy jsou tedy ve tvaru L a průměrné variabilní (nebo přímé nebo prvotní) křivky nákladů jsou konstantní (Lavoie 1992: 122, citace Johnston 1960; Walters 1963; Lee 1986). Také se zjistilo, že mezní náklady jsou obecně konstantní až do plné kapacity (Lavoie 1992: 122). Rezervy kapacity jsou v mnoha firmách normou a skutečná míra využití kapacity bude nižší než FC a obvykle v rozmezí 80–90% (Lavoie 1992: 122). Důvodem je to, že firmy mají k dispozici nadbytečnou kapacitu, aby se vypořádaly s neočekávaným nárůstem poptávky, a samotná plná kapacita by se mohla zvýšit v souladu s poptávkou (Lavoie 1992: 124, citace Kaldor 1986). Nadměrná kapacita je tak pro firmy způsob, jak snížit nejistotu související s fluktuacemi poptávky, a v tomto smyslu je pevná poptávka po nadměrné kapacitě analogická preventivní poptávce po penězích a jiných vysoce likvidních finančních aktivech (Lavoie 1992: 124–125). Efektivní využití nadbytečné kapacity může také odrazit ostatní firmy od vstupu na trh, a může tedy fungovat jako překážka vstupu (Lavoie 1992: 124).

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/CanaleFigures1-4.gif

Neoklasická teorie cen tvrdí, že firmy vyrovnávají mezní příjmy a mezní náklady: cena směřuje k mezním nákladům. Jednou z neoklasických reakcí na heterodoxní přirážku je argumentovat, že je slučitelná se standardní marginální teorií. Standardní názor je, že na nedokonale konkurenčních trzích stanoví firmy cenu, která je přirážkou k mezním nákladům (Fabiani et al. 2006: 16). Podniky s přirážkou však obvykle používají k výpočtu cen průměrné jednotkové náklady, nikoli mezní náklady nebo průměrné variabilní náklady. Ve skutečnosti jsou mezní náklady konceptem, který mají někteří podnikatelé obtížně pochopit (Blinder a kol. 1998: 216–218, 102; Fabiani a kol. 2006: 16; Ólafsson a kol. 2011: 12, č. 8) a většina jich nepoužívá při výpočtu cen (Hall and Hitch 1939: 18; Govindarajan a Anthony 1986: 31; Shim and Sudit 1995: 37). Tato zjištění jednoduše vyvracejí myšlenku, že firmy obecně používají při výpočtu cen mezní náklady (nebo pouze průměrné variabilní náklady). Dalším pokusem o neoklasické vysvětlení je to, že pokud se mezní náklady a celkové průměrné jednotkové náklady zhruba shodují, pak firma maximalizující zisk použije celkové průměrné jednotkové náklady jako náhradu za mezní náklady. Jak jsme však již viděli, obecně se předpokládá, že průměrné variabilní náklady jsou nejlepším zástupcem pro mezní náklady, nikoli celkové průměrné jednotkové náklady. Mnoho firem navíc uvádí, že celkové fixní náklady (důležitá část celkových průměrných nákladů) mohou být velmi vysoké: v průměru až 40 procent celkových nákladů (Blinder et al. 1998: 105, 302; citováno Keenem 2011). : 126). A pokud se společnosti opravdu zajímají o koncept mezních nákladů, proč tak projevují takový nezájem o to nebo dokonce zmatek v porozumění tomu? To je jednoduše v rozporu s druhým domnělým vysvětlením. Pokud se navíc vrátíme k výše uvedenému grafu, zatímco celkové průměrné jednotkové náklady klesnou k průměrným variabilním nákladům, celkové průměrné jednotkové náklady se nebudou rovnat průměrným variabilním nákladům (což se bere jako náhrada za mezní náklady). Skutečná cena přirážkové firmy bude samozřejmě o něco vyšší než průměrné jednotkové náklady. Pokud firma sníží svou cenu, protože celkové průměrné jednotkové náklady klesnou, objeví se cena jako křivka podobná křivce nad křivkou celkových průměrných jednotkových nákladů. Pokud však společnost udržuje pevnou cenu nad celkovými průměrnými jednotkovými náklady, pak bude cena svislou čarou nad celkovými průměrnými jednotkovými náklady a zisky se budou zvyšovat s poklesem celkových průměrných jednotkových nákladů.[14]

Ať tak či onak, z toho vyplývá, že přirážkové ceny budou trvale stanoveny nad mezní náklady. Pokud cena zůstane pevná, a to i při poklesu celkových průměrných jednotkových nákladů, cena se nepřevede na mezní náklady, ale bude stabilní a výrazně nad ní. Když se průmyslová odvětví rozhodnou snížit cenu vzhledem k poklesu celkových průměrných jednotkových nákladů a konkurence, i zde bude cena z dlouhodobého hlediska stále stanovena nad mezní náklady.

https://www.concertedaction.com/wp-content/uploads/2012/01/Markup-Pricing.png

Moderní firma: působí v oligopolistickém průmyslu; jednotkové náklady nejsou ve tvaru U; cena plus náklady; stanovené ceny neznamenají zúčtování na trhu • nutkání k síle je silnější než touha po penězích → maximalizace růstu • ziskovost tlakem na snižování (mzdových) nákladů namísto zvyšování cen • manažerský kapitalismus: manažeři nejsou ani vlastníci ani zaměstnanci, stanovují si vlastní platy, mají pevné vazby na svou firmu; dlouhodobé cíle • finanční kapitalismus: (většinou nepřátelské) převzetí, cílová míra návratnosti často 15%; maximalizace hodnoty podílu; loajalita pouze k akcionářům, krátkodobé cíle • hranice expanze: týká se maximální míry zisku, která má být dosažena pro každou míru růstu (ve tvaru zvonku) • rychlý růst se často diverzifikuje směrem k méně známým produktovým řadám → marketingové náklady, snížené ziskové marže → sestupně – zkosená část hranice expanze • finanční hranice: minimální zisk ra firma se musí dostat, aby rostla v g, když je průměrná úroková a dividendová míra i → vysvětluje možnosti interního a externího financování • dopad slabších odborových svazů • s nadbytkem zisků firmy nakupují finanční aktiva (akcie jiných firem) a půjčování domácnostem • stoupající příjmy manažerů (obrovské bonusy a separační výplaty) • Stockhammer (2003): Financování vedlo k pomalejšímu růstu, jen dočasně skryté rozmachem akciového trhu. • firmy mají rezervní kapacitu a mohou (téměř) vždy produkovat více • až do praktické kapacity, mezní náklady jsou konstantní a celkové jednotkové náklady klesají • plná kapacita = součet kapacity všech závodů • může produkovat nad celkovou kapacitu (až do teoretické kapacity) ) při rostoucích jednotkových nákladech • když jsou tržby vyšší, bude čistý podíl firmy vyšší • varianty cenového a nákladového oceňování: přirážka při oceňování, historické plné náklady při nákladech, běžné ceny nákladů, cílové ceny při návratnosti • náklady – plus tvorba cen → účel je rozdělení příjmů → v jádru inflace • zatímco daň z podnikových zisků nemá žádný dopad na ceny v konkurenčním a monopolním modelu, korporace přesunou daň na spotřebitele v modelu zvyšujícím náklady • vysoce nákladné firmy a low-cost firmy mohou konkurovat: když poptávka klesá, redukce produkce je rozložena úměrně na všechny firmy • eliminace high-cost firem pouze v dlouhodobém horizontu

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/DalleryFigures1-4.gif

Veřejné politiky

• Zabránění privatizace sociálního státu.[15]
• Zajištění veřejného penzijního systému a odmítání privatizace penzijního systému.
• Zajištění zdravotní péče pro široké vrstvy obyvatelstva.
• Zajištění vzdělání pro široké vrstvy obyvatelstva

Genetické inženýrství

Toto bude hluboká sociální a etická otázka 21. století, vzhledem k mimořádnému vývoji v sekvenování genů, genetickém inženýrství, výzkumu kmenových buněk a IVF.[16]

Důsledky reprodukčních technologií jsou ohromující a hluboce znepokojující. Libertariáni by se nikdy neměli dostat na cestu k plné privatizaci těchto technologií, protože změna lidského genomu by mohla mít potenciálně katastrofické účinky. Pokud je taková technologie bezpečná, zdá se rozumné použít ji na pomoc lidem trpícím genetickými poruchami nebo genetickými predispozicemi na nemoci (a na fyzické nebo mentální znevýhodnění) mít zdravé děti bez těchto chorob.

Reprodukční technologie budoucnosti umožní rodičům mít vyšší IQ děti. Pokud se druh reprodukčních technologií popsaných ve výše uvedeném článku stane skutečným, musí podléhat:[17]

• (1) přísná vládní regulace a etická kontrola;
• (2) poskytované jako veřejná služba dostupná pro všechny, stejně jako všeobecná zdravotní péče, a
• (3) celý svět podnikání a zaměstnání podléhá přísné kontrole, aby se zjistilo, že použití sekvencování genů nevede k hrubě nespravedlivým a sociálně destruktivním náborovým praktikám a jiným neetickým chováním.

(Sociálně)demokratická společnost, která podléhá řádným politikám, může tuto výzvu zvládnout. Neměly by být povoleny žádné masivní změny v lidském genomu ani extrémní genetické inženýrství. Důvod pro převážně environmentální vysvětlení různých průměrných mezer IQ je stále obhajitelný. Při správném hospodářském a sociálním rozvoji ve třetím světě mezigenerační tzv. Flynnův efekt zvýší průměrné IQ lidí ve státech třetího světa směrem k rozvinutému světu.

Existuje značný rozdíl v průměrném IQ kvůli darwinovské evoluci a genetice. Řešením je poskytnout výše popsané regulované reprodukční technologie všem lidem a především lidem, kterým hrozí, že budou mít děti v důsledku genetické nehody znevýhodněni, aby bylo možné časem odstranit průměrné mezery IQ mezi skupinami. Společnost, která umožní rodičům mít děti, které nejsou znevýhodněny genetickými chorobami, vážnou predispozicí k nemocem nebo duševním poruchám, handicapy nebo nižší než průměrné IQ, v systému, kde jsou všechny takové reprodukční technologie intenzivně regulovány a podléhají přísné etické a sociální kontrole. Z dlouhodobého hlediska mohou být takové závažné skupinové rozdíly nebo individuální rozdíly v IQ v rozvinutých zemích nebo ve třetím světě odstraněny univerzálními zdravotnickými systémy, které zahrnují volný přístup k přísně regulovaným reprodukčním technologiím, aby se tento problém vyřešil.[18]

Teorie efektivní poptávky, trh práce a zaměstnanost

• Existují dvě zjednodušené verze post-keynesiánského modelu trhu práce – marshallovská a kaleckiánská.

CHARAKTERISTIKY TRHU PRÁCE

Pro ekonomii hlavního proudu je práce komoditou, která se neliší od ostatních, a proto by trhy práce měly být vysvětleny prostřednictvím obvyklých zákonů nabídky a poptávky. Hlavním aspektem post keynesiánského pohledu na trhy práce je to, že tyto trhy skutečně neexistují a pracovníci nejsou komodity: normy vládnou nad silami nabídky a poptávky. Proto Eichner (1986a, kap. 4) nazývá post keynesiánský přístup antropogenním přístupem. Rozdíly mezi prací a komoditami, také zdůrazněné Robert Prasche (2004), spočívají v tom, že práci nelze oddělit od jejího poskytovatele. Bruce Kaufman (2004) identifikuje sedm principů, které definují "trh práce":

• První princip je spojen s humanistickou ekonomií a říká, že cíle hospodářské činnosti musí jít nad rámec efektivity a zahrnovat spravedlnost a seberealizaci.
• Druhým principem je, že spokojenost přesahuje spotřebu zboží a musí zahrnovat podmínky a pracovní zkušenosti.
• Třetí princip spočívá v tom, že chování je vzájemně závislé a že rozhodování nebo spokojenost závisí na relativním srovnání.
• Čtvrtým principem je, že trh práce je protikladem dokonalého trhu, který je sužován asymetrickými informacemi, značnými náklady na mobilitu a velkými externalitami.
• Všechny tyto „nedokonalosti“ vytvářejí nerovnost vyjednávací síly (mocenské nerovnováhy), a to je pátý princip.
• Šestým principem je, že teorie mezní produktivity neplatí, protože pracovníci jsou obvykle nedostatečně placení.
• Sedmý princip spočívá v tom, že trhy práce se pravděpodobně nevyčistí, protože nižší mzdy nemohou snížit nezaměstnanost;

Post keynesiánský pohled na trhy práce jsou v rozporu s názorem neoklasické ekonomie. Post keynesiánská ekonomie tvrdí, že trhy práce se nemusí nutně chovat dobře, že mzdová sazba není obyčejná „cena“ a že snižování mezd může mít na hospodářskou aktivitu zvrácené účinky v rozporu s neoklasickou teorií (Lavoie 1992: 217). Obecně řečeno, mzdy nejsou stanoveny s ohledem na marginální produkt práce, ale stanovení mezd je ovlivněno pojmem spravedlnosti, spravedlnosti a sociálních norem a tyto faktory mohou ovlivnit všechny atributy práce od skutečné / nominální mzdy po produktivitu, pracovní týden, bezpečnost práce, bezpečnost atd. (Lavoie 1992: 218). Na agregované úrovni neexistuje žádný nezbytný a konzistentní vztah mezi skutečnou mzdou a poptávkou po práci (Lavoie 1992: 217). Dokonce i neoklasický názor, že práce nutně přináší disutilitu, je nepravdivý: práce sama o sobě může být prospěšná a přinášet uspokojení (Lavoie 1992: 218). Lavoie (1992: 218) poukazuje na duální hypotézu na trhu práce, která spočívá v tom, že nejvyspělejší ekonomiky mají dva trhy práce:[19]

1. „centrum“ trh práce: Zde jsou mzdy a produktivita vysoké, náklady na odbornou přípravu pracovníků jsou vysoké a existuje vyšší stupeň odborové organizace.
2. „periferie“ trh práce: Zde jsou mzdy obecně nízké, vyžaduje se jen málo školení a vysoký obrat (Lavoie 1992: 218–219).

Sektor spravovaného stanovování cen / přirážky v ekonomice silně odpovídá „základní“ ekonomice, i když nedokonale. Silnou obecnou charakteristikou většiny domácností je to, že si chtějí zachovat svoji životní úroveň a že čelí pevně stanoveným nominálním smluvním závazkům, jako je dluh, a tedy potřebě udržovat úroveň příjmu (Lavoie 1992: 222). To se, i když mimo jiné, projevuje v silné opozici vůči snižování nominálních mezd. I nabídka práce často závisí na vnímané cílové mzdové sazbě a minulé životní úrovni (Lavoie 1992: 222–223), ne nutně na pohybech reálné mzdy. Poptávka po práci je většinou dána poptávkou po produkci, a proto agregovaná poptávka řídí úroveň zaměstnanosti.[20]

https://neilmtokar.files.wordpress.com/2013/12/kaleckian-model-1.png?w=487

PRINCIP EFEKTIVNÍ POPTÁVKY

Stručně řečeno, je to především agregátní poptávka, která řídí produkci a úroveň zaměstnanosti. Existence rozsáhlých a důležitých trhů fixních cen v každé moderní kapitalistické ekonomice znamená, že dodatečná poptávka obecně zvyšuje produkci a zaměstnanost. Podněcování k investování je samozřejmě důležitým faktorem. Úroveň zaměstnanosti práce je více než pouhou funkcí křivek nabídky a poptávky po práci, jako v neoklasické teorii, kde poptávka je produktem mezního příjmu faktoru práce (Lavoie 1992: 219) a nulová nezaměstnanost znamená zúčtování trh práce (Davidson 2011: 202). Ve skutečnosti poptávka po práci a nabídka práce se „nechová“ v neoklasickém smyslu (Lavoie 1992: 217). Souhrnně řečeno „člověk by neměl očekávat, že najde nepřetržitý negativní vztah mezi poptávkou po práci a celkovou reálnou mzdou“ (Lavoie 1992: 217). Ačkoli nadměrný růst mezd vyvolává inflaci, mzdy v reálných světových tržních ekonomikách nemusí být, a obvykle to nejsou, mzdy zúčtování na trhu, a ekonomiky mohou mít vysokou zaměstnanost, silný růst reálných výstupů a růst produktivity bez nich. Dalším základním vhledem je, že práce nemusí nutně „nést disutilitu“ (Lavoie 1992: 218). Práce může být pro některé lidi v určitých povoláních odměna, příjemná a uspokojivá (Lavoie 1992: 218).[21]

Efektivní poptávka

Efektivní poptávka nemá místo v ekonomice hlavního proudu založené na primitivních směnných ekonomikách. Efektivní poptávka se objevuje zásadně v ekonomikách měnové produkce. Je zřejmá neúplnost konstrukce Keynese ve funkci agregované nabídky. Keynesova analýza může být prezentována nezávisle na různých (kvazi dokonalá) , nedokonalé, oligopolistické nebo jiné) tržních strukturách. Vývoj technologie a složení poptávky neustále tlačí ekonomiku od makroekonomické rovnováhy (= od plné zaměstnanosti). Zásadní je hledání vhodných vyrovnávacích institucionálních mechanismů.

Neoklasická ekonomie analyzuje práci jako komoditu, stejně jako kterákoli jiná, která se řídí zákonem nabídky a poptávky (Keen 2011: 129). Dva zásadní požadavky standardní neoklasické analýzy trhů práce spočívají v tom, že (1) křivky poptávky po práci jsou nutně sestupné a křivky nabídky směrem vzhůru a (2) každý pracovník má sklon dostávat marginální produkt práce (Keen 2011: 130 –131). Přesto se práce zásadně liší od ostatních komodit: zatímco poptávka po určité komoditě, jako je chléb, je určována spotřebiteli a rozhodnutí o nabídce výrobci, nabídka práce je nabízena spotřebiteli a rozhodnutí o poptávce přijímají výrobci (Keen 2011: 129). Steve Keen vidí s neoklasickou analýzou řadu problémů:

• (1) křivka nabídky práce může „klesat“: např. Pokles mezd může vyvolat zvýšení nabídky práce;
• (2) tržní síla některých zaměstnavatelů může vést k nespravedlivým mzdám, a to i v neoklasické teorii, takže dělnické odbory nebo kolektivní vyjednávání mohou vést ke spravedlivějším mzdám;
• (3) standardní analýza nabídky a poptávky může být nevhodná, pokud se použije na trhu práce s ohledem na problém agregace Piera Sraffy;
• (4) základní vysvětlení nabídky práce, protože pracovníci, kteří se rozhodnou pro volný čas a práci, je chybné;
• (5) že křivky poptávky na trhu, včetně křivek poptávky po práci, nutně dodržují zákon poptávky, jsou nerealistické.

Pokud jde o (1), Keen poznamenává, jak může vyšší mzda vést ke stejné úrovni příjmu pro pracovníka, pokud pracuje méně hodin: proto může být při zvyšování mezd poskytováno méně práce (Keen 2011: 133–134). Problém, který Keen identifikuje, spočívá v tom, že křivky nabídky práce se nemusí dobře chovat. To je stejně snadno vidět při snižování mezd. Silnou obecnou charakteristikou většiny domácností je to, že si chtějí zachovat svoji životní úroveň, protože čelí pevným smluvním závazkům, jako je dluh, a proto je třeba udržovat úroveň příjmů (Lavoie 1992: 222). Nabídka práce proto často závisí na vnímané cílové mzdové sazbě a minulé životní úrovni (Lavoie 1992: 222–223), ne nutně na skutečných pohybech mzdové sazby. Pokud mzdy klesnou, může to dobře zvýšit nabídku práce, protože živitel rodiny nebo jiní členové domácnosti se rozhodnou hledat více práce, aby si udrželi příjem domácnosti. Abychom se dostali k bodu 2, je skutečný svět zdaleka dokonalý nebo téměř konkurenční modely neoklasické teorie. I když si člověk přeje předpokládat, že by pracovníci měli dostávat svůj marginální produkt, budou firmy s tržní silou platit mzdy pod touto hodnotou, takže odbory jednající jako jediný prodejce práce budou mzdy zvyšovat, takže mzdy budou spravedlivější ( tzv. monopolní argument). Pokud jde o bod 4, neoklasická teorie považuje práci a volný čas za dva „zboží“, mezi nimiž si pracovníci svobodně vyberou, jak se mění mzdová sazba. Ve skutečně laissez faire společnosti bez sociálního zabezpečení nebo sociálního zabezpečení není tato myšlenka nic jiného než nemocný vtip: buď pracujete pro jakoukoli mzdu, kterou můžete získat, nebo hladovět. I v moderních sociálních státech je tato myšlenka stále pochybná: pro většinu forem volného času vyžadují peníze a příjem a ve většině pracovních úvazků na plný úvazek jsou zaměstnavatelé přísně stanoveni a nejsou často obchodovatelní. Keen také poznamenává, jak v recesích nebo depresích, kde existuje velmi vysoký (normálně) fixní soukromý nominální dluh, snižování mezd a cen (a tedy zisků, které jsou příjmy podniků) ke zvýšení poptávky po práci, vyvolá deflační tlaky na dluh , self-porážkové cvičení (Keen 2011: 138).

Kaufman (2004, s. 22) tvrdí, že „raní institucionalistické byli„ proto-keynesiáni “ v tom, že věřili, že úroveň produkce a poptávka po práci jsou primárně funkcí úrovně kupní síly, a tak dospěli k závěru, že škrty v mzdách často zhoršují úroveň zaměstnanosti. U post keynesiánů je zaměstnanost na trhu práce v podstatě určována skutečnou poptávkou na trhu zboží. Klíčovým rysem post keynesiánské ekonomiky je odmítnutí Sayova zákona. Post keynesiánské modely zaměstnávání jsou tedy formalizovanou verzí nedokonalých myšlenek, které byly známé několika konstitucionalistům a raným socialistickým ekonomům.

Davidson (2000, s. 11–13), Keynes (1936, kap. 3) rozlišuje mezi autonomními (D2) a indukovanými (D1) složkami efektivní poptávky, což mu umožňuje odmítnout Sayův zákon. Indukované výdaje (D1), máme na mysli složky současné agregátní poptávky, které jsou závislé na současné ekonomické aktivitě (respektive na výši příjmů). Autonomní výdaje (D2) jsou nezávislé na výstupu. jedinou zbývající složkou agregátní poptávky – HDP z výdajové strany – je spotřeba a investice. investice je v zásadě autonomní proměnnou, která závisí na dlouhodobých očekáváních podnikatelů a na úrokových sazbách. Spotřeba je však částečně indukována. Keynesův princip efektivity mám poptávku.

Dillard (1948) představil svůj princip efektivní poptávky, který předchází modelu Z-D. Princip efektivní poptávky je klíčovou teoretickou inovací obecné teorie. Prokazuje, že úroková míra stanoví limit pro ziskové rozšíření výroby před dosažením plné zaměstnanosti. Jedná se o strukturální a nikoli cyklický problém. Podle Keynese laissez faire ekonomika trpí 2 souvisejícími strukturálními nedostatky:

1. očekávaná nebo „normální“ úroková sazba je příliš vysoká
2. míra investic je příliš nízká

Úroková sazba nakonec určuje bod efektivní poptávky a dlouhodobá rovnováha. Keynesovy návrhy politiky:

• a) socializace investic (zvýšení zapojení státu, zvýšení mezní efektivity kapitálu a snížení rizika)
• b) nechat centrální banku převzít kontrolu nad očekávanou „normální“ sazbou a snížit ji v zájmu lidí.

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/EffectiveDemand.gif

• ADP = souhrnná poptávková cena, ASP = souhrnná nabídková cena, pro různé úrovně zaměstnanosti, pro danou technologii, stav dlouhodobých očekávání a daný index mezd v penězích: firmy vydělávají běžné zisky podél souhrnné křivky nabídky (Z) a souhrnná křivka poptávky (D) odráží sklon ke spotřebě (<1).
• V bodě efektivní poptávky (ED) se mezní efektivita kapitálu přizpůsobuje úrokové míře, aby určila dlouhodobou rovnováhu.
• Rozšíření produkce nad tento bod není ziskové (stlačilo by agregátní poptávkové ceny pod souhrnné nabídkové ceny → ztráty)

Jelikož neexistuje tržní mechanismus pro vytvoření přirozené úrokové sazby slučitelné s plnou zaměstnaností, lze bod efektivní poptávky posunout pouze změnami nezávislých prvků: bankovní politika, preference likvidity. Podle Keynese místo efektivní poptávky určuje zaměstnanost a při této úrovni zaměstnanosti překračuje mezní produktivita práce mezní disutilitu zaměstnání. Podle Davidsona: sklon ke spotřebě <1 je dostatečnou podmínkou pro zajištění rovnováhy při méně než plné zaměstnanosti, ale Keynes tvrdil, že sklon ke spotřebě <1 je pouze nezbytná podmínka: úroková míra hraje zásadní roli při určování bodu efektivní poptávky. Bez Keynesovy teorie preference likvidity, úrokové sazby není nic, co by zastavilo posun křivky D sklouznutím nahoru po křivce Z, jak je předpokládáno klasickou teorií. Sayův zákon selhává, protože neexistuje žádný tržní mechanismus k určení optimální jedinečné přirozené úrokové míry. Keynes: může dojít k limitu ziskového rozšíření výroby a zaměstnanosti, i když mezní produkt práce překračuje mezní disutilitu práce. Je důležité rozlišovat mezi úrokovou sazbou i a mezní efektivitou kapitálu r. Většina moderních ekonomik přijala Keynesovu monetární a fiskální režimy bez plného porozumění jejich teoretickému základu • ale názor, že měnová politika je z dlouhodobého hlediska neutrální, je nebezpečné, protože podporuje víru, že cenová stabilita postačuje k dosažení makroekonomické stability • měnový a finanční systém Evropské unie je tedy navržen pro neúspěch • absence koherentní fiskální celoevropské politiky ponechává mezní efektivitu kapitálu na štěstí • pokud jde o měnovou frontu, nízká úroveň inflačního cíle stanoveného ECB přisuzuje zvyšování úrokových sazeb → omezení růstu • argument ECB, že cenová stabilita postačuje k dosažení plné zaměstnanosti (pomalý růst v eurozóně je kvůli rigiditám na trhu práce) • většina ostatních centrálních bank implementuje flexibilnější verzi inflačního cílení • bez principu efektivní poptávky Keynesiánci nemohou prokázat důvod pro dlouhodobou nestrannost politik centrální banky.[22]

Kalecki (1971, kap. 8), který považuje investici za nezávislou na současné produkci a který rozděluje spotřebu na dvě složky:

• spotřebu ze mzdy (pracovníci)
• a spotřebu ze zisku (kapitalisté).

indukované, je to podle Kalecki autonomní proměnná, protože se předpokládá, že bude záviset na zaostalých realizovaných ziscích a ovlivněna očekáváními.

• investice v krátkodobém horizontu jsou založeny na minulých historických ohledech i na zvířecích lihovinách, které nelze snadno modelovat jednoduchým krátkodobým modelem efektivní poptávky
• spotřeba ze zisku závisí na ziscích získaných v předchozím období, a nikoli na běžných ziscích.

Agregovaná poptávka bude záviset na proměnných rozdělení příjmů. To znamená, že bude záviset na rozdělení mezi mzdami a zisky, a tedy na hodnotě získané skutečnou mzdou.

Autoři navrhují způsob, jak naučit Keynesův princip efektivní poptávky pomocí standardního souhrnného diagramu trhu práce, který zahrnuje Kaleckiho verzi efektivní poptávky. Ukazují keynesiánskou nezaměstnanost jako bod na souhrnné křivce poptávky po práci v souhrnné křivce nabídky práce, kde pracovníci a firmy nejsou schopny obnovit plnou zaměstnanost snížením reálných mezd. Keynesův princip efektivní poptávky je obtížné naučit vysokoškoláky, protože se zdá v rozporu s lekcí o konkurenčním trhu v prvním roce. Vytvoření vazby mezi omezeními poptávky na trhu zboží a výsledky trhu práce. Každý bod v diagramu trhu práce je spojen s určitou úrovní agregovaných zisků → křivek iso-profit • verze Kaleckiho principu efektivní poptávky, ve kterém jsou veškeré mzdové příjmy utraceny za spotřební zboží a všechny ostatní výdaje jsou fixovány. Pevná složka výdajů působí jako omezení úrovně celkových zisků. Pouze 1 iso-křivka zisku je v souladu s tržní rovnováhou zboží. Pokud tato iso-křivka s omezením poptávky protíná poptávku po práci nad bodem, kde poptávka po práci protíná nabídku práce, získají se standardní keynesiánské výsledky.

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/KeynesUnemployment.gif

• Keynesiánská nedobrovolná nezaměstnanost: křivka iso-zisku p = A jako efektivní křivka poptávky po práci (na rozdíl od teoretické křivky poptávky po práci LD). Přetíná pomyslnou křivku poptávky po práci v K. Počínaje bodem K by zvýšení autonomní poptávky posunulo ekonomiku z iso-křivky zisku p = A na křivku pC, což by v bodě E umožnilo plnou zaměstnanost.
• Dvojí úloha mezd jako výrobních nákladů pro firmy a jako zdroje spotřební síly pro pracovníky.
• Politické závěry: pracovníci a firmy nejsou schopni obnovit plnou zaměstnanost snížením reálných mezd. Makroekonomická povinnost měnových a fiskálních orgánů řídit celkový růst poptávky.

Politiky vůči trhu práce

Neoliberální paradigma hospodářské politiky, která je základem finančního chaosu a globální hospodářské krize, se musí sama změnit, pokud má být úspěšná politická reakce na krizi. Mainstreamová ekonomická teorie zůstává nezměněna a musí být varována před návratem k neúspěšným politikám, pokud hluboká krize je odvrácena. PKM přesně předpověděl, že americká ekonomika zkolabuje. Stěžejní vlastností neoliberální ekonomiky je oddělení mezd a růstu produktivity. Pracovníci jsou na všech stranách boxováni globalizací, flexibilitou trhu práce, inflačními obavami a vírou v „malou vládu“, která narušila ekonomická práva a vládní služby. Financování, ekonomická základna neoliberylismu, slouží zájmům finančních trhů a vrcholovému managementu. Zvrácení neoliberálního paradigmatu bude tedy vyžadovat politickou agendu, která se bude zabývat financí a zajistí, aby finanční trhy a firmy byly těsněji sladěny s větším veřejným zájmem.

Expanzivní poptávková politika, vyšší regulace trhu práce a vyšší růst reálných mezd mohou mít příznivé účinky na produktivitu, růst a zaměstnanost. Tyto pozitivní účinky by proto měly být zohledněny s ohledem na hospodářskou politiku. Například přísnější regulace trhu práce v učebnicovém modelu NAIRU (zejména za předpokladu exogenního růstu produktivity) způsobuje vyšší NAIRU. Jak ukazují autoři, nemusí tomu tak nutně být, pokud tato silnější regulace trhu práce vyvolá růst produktivity, a tedy „sníží inflační tlaky, což umožní vyšší růst reálných mezd i růst zaměstnanosti“. Rozsáhlá poptávková politika, přísnější regulace trhu práce a vyšší růst reálných mezd proto nutně nezpůsobují inflační tlak, ale mohou se stát soběstačnými díky třem mechanismům:

1. Kaldor-Verdoornův efekt: Růst produkce způsobuje růst produktivity díky indukované akumulaci kapitálu a tím i ztělesněním nejnovějších výrobních technologií. Významnou roli v tomto pozitivním vztahu mezi růstem produkce a produktivity hrají také úspory z rozsahu a překonávání nedělitelnosti.
2. Technologická změna vyvolaná cenou faktoru: Změny relativních faktorových cen způsobují změnu technologie použité ve výrobním procesu. Zejména rostoucí reálné mzdy (silnější než růst produktivity) mohou vyvolat technický pokrok šetřící pracovní sílu.
3. Třetí pracovní mechanismus souvisí s „sociálními vztahy výroby“. Motivace pracovníků, a tím i jejich produktivita, jejich ochota dále investovat do (specifického) lidského kapitálu nebo přijímání nových technologií, může záviset na celkovém systému regulace trhu práce (zejména na ochraně zaměstnanosti). Přísnější regulaci trhu práce autoři považují za přínosnou pro celkové klima a pohodu pracovníka. Silnější regulace trhu práce proto může mít pozitivní vliv na růst produktivity.

Storm a Naastepad rozlišují mezi dvěma režimy poptávky (mzdy vs. zisky). Zatímco v režimu poptávky vedené mzdami je vyšší růst reálných mezd obecně prospěšný pro celkovou rychlost růstu produkce, protože čistý účinek vyššího růstu reálných mezd na poptávku je pozitivní, je škodlivý v režimu poptávky vedené ziskem jako „vyšší růst nákladů práce snižuje růst poptávky a produkce – protože následný pokles zisků a investic i vývozu je větší než stimulační účinek na spotřebu“ (62). Důvodem je skutečnost, že vyšší růst reálných mezd na jedné straně zvyšuje reálné jednotkové náklady práce, což je pro investici škodlivé, protože vyšší reálné jednotkové náklady práce způsobují pokles podílu na zisku a mají také negativní dopad na růst vývozu (60) . Naproti tomu odpovídající přerozdělování příjmů ze zisků na mzdy nemůže (v režimu založeném na zisku) vyvolat více než kompenzaci růstu poptávky. V režimu poptávky vedené mzdami bude tedy vyšší růst reálných mezd prospěšný pro růst produkce, zatímco v režimu vedeném ziskem bude škodlivý. Vyšší růst reálných mezd bude navíc obecně pozitivně ovlivňovat růst produktivity (vlivem výše popsaných účinků 1 a 2) v režimu vedeném mzdami. Na druhé straně je v režimu vedeném ziskem indukovaný technický pokrok způsobený vyššími jednotkovými náklady práce (účinek 2) více než vyvážen negativními důsledky poklesu produktivity (účinek 1) poklesu poptávky a tím i růstu produkce.

• V případě PKM je politika trhu práce z velké části irelevantní pro řešení problému nezaměstnanosti.
  • PKM dochází k závěru, že nižší reálné úrokové sazby a vyšší vládní výdaje povedou k rychlejšímu růstu produkce a zaměstnanosti.
  • Zvýšená zaměstnanost ve veřejném sektoru by měla být pečlivě zaměřena na zanedbané oblasti sociálních služeb a zlepšování životního prostředí, které nejsou náročné pouze na práci, ale také s nízkou kvalifikací.
• stát a národ by měl jednat jako „zaměstnavatel poslední instance“, zaručující práci ve veřejném sektoru za sociálně přijatelnou minimální mzdu všem nezaměstnaným déle než několik měsíců a neschopný najít práci soukromého sektoru

• Žádoucí úpravy na straně nabídky, měly by mít podobu aktivní průmyslové politiky, která by kompenzovala neschopnost soukromého sektoru vybírat vítěze.
  • K odstranění omezení platební bilance bude zapotřebí mezinárodní koordinace rozšiřování poptávky a kontroly měnových spekulací
  • Politika příjmů by měla být použita k odstranění rizika obnovené inflace

• A konečně, pro podporu rychlejšího růstu produktivity, je nutná radikální reforma vztahů na pracovišti a řízení lidských zdrojů.
  • Strach z nezaměstnanosti musí být nahrazen pozitivními opatřeními průmyslové demokracie jako hlavní motivace pro angažovanost v práci.
  • Finanční systém by měl být reformován, aby se odstranila diskriminace dělnických družstev, která mají v tomto ohledu velmi dobré výsledky (Sawyer, 1989: 66–73).

FISKÁLNÍ POLITIKA A PLNÁ ZAMĚSTNANOST

Co odděluje PKM od ostatních ekonomů:

• 3 pozitivní zásady:
  • 1) fiskální i měnová politika ovlivňují agregátní poptávku;
  • 2) změny v souhrnné poptávce (očekávané nebo ne) mají spíše dopad na skutečnou produkci a zaměstnanost než na krátkodobé ceny;
  • 3) ceny a mzdy se pomalu pohybují, aby vyčistily své trhy

• 3 normativní zásady:
  • 4) v průměru příliš vysoká a příliš proměnlivá nezaměstnanost;
  • 5) doporučuje se aktivní politika stabilizace;
  • 6) více se zabývají bojem proti nezaměstnanosti než inflací.

Funkcionální fiskální politika

Nemohli jsme se spoléhat na tržní síly, abychom vrátili ekonomiku zpět do pozice vysoké agregátní poptávky a plné zaměstnanosti. Nárůst zaměstnanosti by mohl být způsoben zvýšením autonomních výdajů a reálné mzdy. Možnost endogenních vládních rozpočtových bilancí a endogenních obchodních bilancí však oslabila sílu argumentu ve prospěch reálných mezd, protože při stálých autonomních výdajích vedlo zvýšení reálných mezd (nebo pokles ziskových marží) k pokles celkových zisků.

• Musíme odmítnout koncepci sound finance
• Nižší zisky by tak mohly vyvolat negativní reakci ze strany obchodních firem, které by se mohly rozhodnout snížit své autonomní investiční výdaje, což by pak i přes vyšší reálné mzdy dále poškodilo zisky a případně snížilo produkci.
• Vyšší reálné mzdy tedy nelze použít jako všelék proti nezaměstnanosti.
• Vyšší reálné mzdy musí být doprovázeny vyššími autonomními výdaji, které vyplývají buď ze spotřeby, nebo z vládního sektoru.
• „míra zaměstnanosti závisí na takzvaném stavu důvěry“, ale to „kapitalistům" poskytuje silnou nepřímou kontrolu nad vládní politikou.
• vlády vědí, jak dosáhnout plné zaměstnanosti, ale mohou se rozhodnout tyto znalosti nevyužít → obava z reakce podnikatelské komunity.

Jak tvrdí Arestis a Sawyer (2004, s. 63), post keynesiánská fiskální politika je založena na jedné nebo druhé formě „funkčního financování“, kterou obhajuje Abba Lerner (1943). Zatímco funkční finance, na rozdíl od sound financování, získaly schválení jakýmkoli způsobem ze všech post Keynesiánů, funkční finance, jak je striktně popsán samotným Lernerem (1943), byly zvláště schváleny MMT školou (Nell and Forstater, 2003).

• přebytek nebo schodek státního rozpočtu sám o sobě není dobrý ani špatný.
• vláda není bezmocná a neschopná získávat finanční prostředky.
• i když se vláda zapojuje do funkčního financování a míra deficitu se zvyšuji kvůli dosažení plné zaměstnanosti, veřejný dluh se nebude navždy zvyšovat.

Pravda (podle PKM) je taková, že začarované deflační politiky a vyrovnávání rozpočtu je to, co skutečně oloupí budoucí generace o bohatství:

• zbaví je větší ekonomiky, kterou by v budoucnu měli, z větší základny HDP a kapitálu. Především zničení současné úrovně zaměstnání, příjmů a zanechání milionů nezaměstnaných pravděpodobně znemožní potenciálním rodičům mít děti, které by si mohli přát, kvůli současným špatným vyhlídkám na zaměstnání, nízkým příjmům, sníženému růstu a ekonomické stagnaci
• tedy mzdovým úsporám a rozpočtu vyvážení zabrání tomu, aby se někteří členové budoucích generací narodili.
• To je skutečný zločin proti budoucím generacím. Extrémní zastánci ekonomiky volného trhu by potenciální členy budoucí generace okrádali o jejich samotnou existenci.

Udržitelnost funkčního financování

Udržitelnost veřejného dluhu definujeme jako to, zda poměr dluhu k HDP konverguje buď k nule, nebo ke konstantní hodnotě. Standardní argument týkající se udržitelnosti veřejného dluhu je, že reálná míra růstu produkce by měla být větší než reálná úroková míra na dluh (Domar, 1944). V rámci PKM můžeme rozlišit pravděpodobně tři přístupy k otázce deficitního financování:

1. MMT příběh suverénní měny. (Kelton, Wray)
2. Kaldoriánský příběh centrální banky jako zachránce poslední instance. (Lavoie, Godley, Kaldor)
3. Autoři, kteří navazují na E. Domara a kteří věří, že dluh je udržitelný pokud je růst ekonomiky větší než reálná úroková míra dluhopisů. (Lance Taylor, Malcolm Sawyer)[23]

V prvních dvou případech nezáleží na vyšší dluhu, protože země je vždy schopná platit své závazky. Ale existují problematické body. Stručně řečeno, MMT příběh je vhodný pouze pro suverénní měny, což ale proponenti MMT nepopírají:[24]

1. USA, Rusko, Francie a Německo před Eurem
2. země se silnými obchodními přebytky (řekněme Německo a Japonsko),
3. ty země, které se zdají být blízké trvalým deficitům běžného účtu, ale přitahují mnoho cizího kapitálu (řekněme Austrálie, Velká Británie) a
4. Dokonce i eurozóna, pokud by byla vhodně reformována fiskální politikou platnou pro celou unii, by byla schopna dosáhnout plné zaměstnanosti prostřednictvím politik ve stylu MMT.

Avšak pro ty národy, zejména rozvojové (globální Jih) a závislé (třeba Česká republika), které čelí skutečným omezením schodku jejich běžného účtu, by bylo obtížné udržet plnou zaměstnanost prostřednictvím MMT, pokud by v důsledku prudkého dovozu následovala krize platební bilance. To vše zdůrazňuje potřebu reformy mezinárodního platebního systému. Je na čase poskytnout rozvojovým zemím podporu MMF a Světové banky (vhodně reformované), že potřebují infrastrukturu a průmyslový rozvoj, aby dosáhly určité míry vyvážení vývozu a vnitřního bohatství, aby MMT fungovaly. Kaldoriánský přístup je vhodný i pro ne suverénní národy, ale vyžadují dobré centrální bankéře, kteří odmítnou monetární konsensus nové keynesovské ekonomie a monetarismus (současnou politiku většiny centrální bank).

Politiky MMT se nejlépe hodí pro vyspělé kapitalistické země, ne nutně pro země třetího světa, protože většina z nich čelí vážným omezením platební bilance. Zvyšující se souhrnná poptávka by pro mnoho zemí třetího světa jednoduše způsobila krizi platební bilance, protože dovozy prudce vzrostly. Navíc obrovský proud dovozů z rozvinutého světa má tendenci ochromovat rozvoj domácího výrobního sektoru v rozvojových zemích světa, stejně jako v 19. století naše západní civilizace rozbila tolik třetího světa volným obchodem a demontáží a industrializaci způsobenou tlačením našich výrobních vývozů na ně. Pro většinu třetího světa je zapotřebí heterodoxní rozvojová ekonomika, nikoli MMT.

MMT má bohužel své limity i v rozvinutém světě. Dovoz není vždy dobrá věc. Na domácí produkci záleží hodně. Soběstačnost je dobrá věc v mnoha komoditách, např. V potravinářském, zemědělském a primárním průmyslu. Na energetické nezávislosti záleží hodně. Vývoz hodně záleží i na některých vyspělých zemích, protože export přináší devizy, pokud nemůžete přilákat devizy prostřednictvím kapitálového účtu (tj. Prostřednictvím lidí, kteří devizami nakupují, aby si koupili vaše domácí finanční a reálná aktiva).

Konečně především záleží na výrobě. Bez výroby si neudržíte velké bohatství a vyspělou moderní ekonomiku. Navzdory tomu, co si někteří lidé myslí - musí země zůstat výrobním kolosem, aby zůstali velkou mocí a byli politicky nezávislí. Soběstačnost v mnoha komoditách a obrovské výrobní odvětví se promítají do národní moci. Potřebujete národní moc, aby existovala v nepřátelském světě, uzavírala důvěryhodné obchodní dohody a zajistila, že nejste oběťmi agresivních politik jiných národních mocností. V opačném případě může jakákoli dostatečně velká obchodní síla zahájit obchodní válku a ochromit vás přerušením dovozu. Pokud si myslíte, že dovozy jsou pouze přínosem, podívejte se na devastující deindustrializaci velkých částí západního světa, např. V USA se podívejte na vyhloubená vnitřní města, zničená společenství, zločin, de-kvalifikované, dlouhodobě nezaměstnaní pracovníci a kolaps všech souvisejících odvětví, která se spoléhají na výrobu.

Hospodářský růst, ekonomická politika a světový systém

Teorie ekonomického růstu (růst agregované produkce měřené reálným HDP) je v konečném důsledku teorií hospodářského rozvoje – včetně historických, institucionálních, sociálních a politických sil – alespoň z dlouhodobého hlediska (King, s. 68, 69).[25]

• Ekonomický růst závisí na míře růstu pracovní síly a rychlosti růstu produktivity práce (King, s. 64–66).
• V post keynesiánské ekonomice tedy nevzniká žádná náhrada za práci a kapitál a žádná funkce agregované výroby (King p. 66).

• Míra růstu produktivity práce závisí na technickém pokroku, investicích, strukturálních změnách, změnách v organizaci (dělba práce) a platební bilanci.
• Technický pokrok (inovace) závisí na podnikání (jak je diskutováno např. u Schumpetera), zatímco nová technologie musí být obvykle začleněna do nového kapitálového vybavení prostřednictvím investic (endogenní technická změna, King s. 66).

Existuje silná příčinná souvislost mezi mírou růstu výrobní produkce a mírou růstu HDP: výroba je motorem růstu, a to způsobem, jakým nemůže být zemědělství a služby (King p. 68). A růst je omezen potřebou, aby výdaje na dovoz nerostly rychleji než cizí měna přijatá z vývozu (King p. 69). Ekonomický růst závisí na minulosti (King p. 67). Pomalejší růst skutečné produkce tedy vede k nižšímu „potenciálnímu“ tempu růstu, to znamená, že v nejbližší budoucnosti sníží soubor možných temp růstu (hystereze), jak se zdálo v případě Velké recese, která začala v 2008 (King s. 67). Růst produkce závisí na růstu poptávky. Zejména si povšimněte, že míra růstu poptávky po vývozech země je často hlavním určujícím faktorem její celkové míry růstu (King, str. 68). Post keynesiánské růstové modely jsou modely nestabilního, cyklického růstu, od časných teorií hospodářského cyklu po pozdější teorie finančních krizí (King p. 74). U post keynesiánských teoretiků růstu není formální modelování dostatečné, protože důraz na roli institucí, politiky a historie je velmi jasný (King, str. 74).

Keynes napsal obecnou teorii s pevným přesvědčením, že kapitalistický systém potřebuje zásadní reformu (King p. 78). PKM vždy trvala na potřebě systematické regulace trhů – především ostražité regulace finančních trhů. PKM obhajuje čtyři politické cíle: (King p. 77).

• plná zaměstnanost;
• ale nízká pozitivní míra inflace;
• spravedlivé rozdělení příjmů a bohatství;
• a finanční stabilita

A diskutují o politických nástrojích do pěti okruhů:

• měnová politika;
• fiskální politika;
• politika příjmů;
• mezinárodní hospodářská politika;
• a environmentální politika.

Post Keynesiánský zájem o otázky rozdělení příjmů a bohatství odráží zájem o sociální spravedlnost a částečně je to prostě nevyhnutelný důsledek upuštění od teorie mezní produktivity relativních podílů na příjmech. To znamená odmítnutí etického zdůvodnění zisků, které vyvinul J. B. Clark, podle kterého si majitelé kapitálu zaslouží získat odměnu za svůj příspěvek, ne méně než dodavatelé pracovní síly (King p. 78).

Měnová politika by se měla zaměřit nejen na inflaci výstupů, ale také na inflaci cen aktiv a stabilitu finančního systému (King p. 80). Měnová politika musí vycházet ze skutečnosti, že peníze jsou endogenní (vytvářené půjčováním komerčními bankami) a ze skutečnosti, že inflace závisí na tvorbě cen a zejména na stanovení mezd a oceňování surovin (King s. 79). Přechod k „nezávislosti“ centrální banky v 90. letech byl formou skryté privatizace, kterou je třeba nahradit vládní kontrolou (str. 80). Kontrola úrokových sazeb je efektivnější než kontrola peněžních zásob, jak je nyní také zastávána ekonomika hlavního proudu (bez potvrzení). Je třeba více nástrojů měnové politiky, aby se zabránilo bublinám cen aktiv (s. 81). Mnoho post keynesiánů obhajuje stabilní a nízkou úrokovou sazbu, přičemž zdůrazňuje potřebu dalších politických nástrojů. PKM má sklon zpochybňovat, kolik měnové politiky může ve světě endogenních peněz dosáhnout. Pro Minského není ani spotřeba, ani investice zvlášť úrokově elastická, a účinky změn úrokových sazeb jsou často zaplaveny jinými faktory (King p. 94–95). Existují tři způsoby, jak finanční události mají významný dopad na reálnou ekonomiku.

1. Zaprvé, změny cen aktiv vedou ke změnám jak spotřeby, tak investic (protože spotřeba závisí na bohatství i příjmech a motivace ke koupi nového investičního majetku klesá, když ceny aktiv klesají).
2. Za druhé, úhrnné výdaje závisí na „cyklicky iracionálních očekáváních“ týkajících se cen aktiv.
3. Zatřetí, produkce a zaměstnanost závisí na přidělení úvěru: zatímco ve vzestupu téměř každý, kdo žádá o půjčku, je poskytnut jeden, když bublina praskne, i úvěruhodné půjčky budou odepřeny finanční prostředky a budou nuceny odpovídajícím způsobem snížit své výdaje.

Fiskální politika by se měla zaměřit na dosažení plné zaměstnanosti a zamezení inflace (King, s. 83). To je princip „funkčního financování“, který poprvé uvedl Abba Lerner. Tato zásada vyžaduje, aby vláda měla schodek, pokud se předpokládá, že výdaje soukromého sektoru nebudou dostatečné k udržení plné zaměstnanosti, a měla by mít přebytek, pokud se očekává, že výdaje soukromého sektoru povedou k inflaci. Vyvážený rozpočet („zdravé financování“) je vyžadován pouze ve výjimečných případech, kdy se očekává, že výdaje soukromého sektoru budou v pořádku (King s. 83). A úroková sazba nebude vynucena expanzivní fiskální politikou – pokud ji nezávislá centrální banka nevynucuje. Státní dluh není zátěží pro potomstvo, pouze nezaměstnanost. A státní dluhopisy uspokojují velkou poptávku po bezrizikových a likvidních aktivech soukromého sektoru (King, str. 85). Problémy však mohou nastat, pokud státní dluh vlastní cizinci (král s. 84). A fiskální doladění může být někdy obtížné kvůli časovým prodlevám, které se podílejí na formulaci a provádění změn politiky, jak je zdůrazněno např. od Minsky.

Příjmová politika by měla působit proti mzdové inflaci (nebo deflaci). Zatímco fiskální politika je vhodnou zbraní proti inflaci na straně poptávky, je pravděpodobně neúčinná a poškozující, když se použije na inflaci na straně nabídky (King p. 85). Inflace způsobená vyšší mzdou než produktivitou práce by měla být řízena dohodami mezi „sociálními partnery“; nebo právně závazným rozhodčím řízením; nebo pomocí daňových pobídek (King p. 86). Během stagflační krize sedmdesátých let došlo k pádu příjmové politiky všech typů, částečně pod tlakem rychle rostoucích cen ropy a dalších komodit. Dnes lze pro mzdovou politiku učinit zcela jiný případ, tentokrát, abychom se vyhnuli nebezpečí deflace (King s. 87). Namísto omezování reálných mezd musí nyní politika mezd zajistit, aby rostly v souladu s produktivitou práce. Deflace vedená mzdami, jako je tomu v Německu v prvních letech 21. století, je politika „beggar-thy-neighbour“ podobná konkurenčním devalvacím třicátých let (King str. 88).

Mezinárodní hospodářská politika by se měla zaměřit na reformu mezinárodního měnového systému. Existuje obecná shoda o základních zásadách, ale některé neshody ohledně toho, jak by měl být mezinárodní systém reformován (King, s. 88). PKM souhlasí s podstatnou mírou regulace globálních finančních trhů, ale také s prevencí neo-merkantilistických strategií, jako je deflační mzdová politika (příklad Německa). A odpovědnost za nápravu globálních nerovnováh by měly být sdíleny zeměmi s přebytkem a deficitem, namísto toho, aby byly ukládány pouze země s deficitem (King s. 88). PKM však nesouhlasí se systémem směnných kurzů (pevné nebo pohyblivé (King p. 89, Lavoie p. 495)). Podle Lavoieho (str. 456): „neexistuje PKM pohled na makroekonomii otevřené ekonomiky“. Nárůst nestability cen potravin a surovin (v důsledku zvýšené spekulace) oživil zájem o zřízení mezinárodních fondů, které mohou stabilizovat ceny komodit (King s. 90).

Environmentální politika by se měla zaměřit na přímou vládní intervenci namísto daní ze znečištění a dalších pokusů o změnu chování ovlivněním cen (King s. 90). Toto zaměření pramení z velmi omezené úlohy, kterou PKM vkládá do substitučních účinků, jak v produkci, tak ve spotřebě (King s. 90). „Přímý zásah“ zahrnuje například minimální environmentální standardy, cíle v oblasti obnovitelné energie a politiku veřejných investic na podporu inovací. Aby se předešlo globálnímu oteplování, je nutné snížit celkovou spotřebu, ale jak toho lze dosáhnout bez zahájení vážné recese? Podstatným nárůstem veřejných investic šetrných k životnímu prostředí (King s. 91).[26]

Mezinárodní ekonomie

Konkurenční zisky snížením mezd nebo směnného kurzu předají černou královnu snížených zisků a vyšší nezaměstnanosti jiným národům • v otevřené globální ekonomice může jediná cesta k celosvětové plné zaměstnanosti vyžadovat, aby každý národ aktivně a nezávisle realizoval program pro veřejné domácí investice na vytvoření plné zaměstnanosti v tuzemsku • země současně řeší svůj problém nezaměstnanosti pouze hledáním mezinárodních konkurenčních výhod, způsobí újmu všem • vývozní ekonomické zázraky Japonska, Německa, Číny a Indie byly na úkor zbytku světa • Keynes: k překonání globální stagnace pomalého růstu je správná politika „politika autonomní úrokové míry… a národní investiční program zaměřený na optimální úroveň zaměstnanosti. ... pomáhá nám i našim sousedům. “ • jsme odsouzeni k opakování minulých chyb vyvolaných „nedostatečností teoretických základů doktríny laissez-faire • Keynes varuje, že zákon komparativní výhody je použitelný pouze poté, co všechny národy zavedly domácí politiku řízení poptávky • většina vlád byla uvedena ekonomy hlavního proudu v omyl, že věří, že volný obchod sám o sobě vytváří globálně pracovní místa • neomezené kapitálové toky mohou pro země, jejichž běžné účty by jinak byly zhruba v rovnováze, způsobit vážné problémy s mezinárodními platbami; chudé národy, které organizují produkční a směnné procesy na podnikatelské bázi • Keynes: „musí být regulován pohyb kapitálových fondů“ • zdroje odčerpávaného kapitálu z relativně chudých zemí směrem k bohatším • je možné zvýšit globální zaměstnanost, pokud bude nový platební systém má vestavěnou zaujatost, která vybízí všechny národy, aby provozovaly cl oser k plné zaměstnanosti • Thirlwall (1979) vyvinul Keynesův multiplikátorový mechanismus na poptávkově řízený model ekonomického růstu, který neznamená klasický předpoklad trvalé globální plné zaměstnanosti: růst vývozu pro národ závisí především na zbytku světa růst příjmů a světová příjmová elasticita poptávky po exportu tohoto národa • pokud méně rozvinuté země mají komparativní výhodu ve vývozu surovin s nízkou příjmovou elasticitou poptávky, zatímco mají vysokou příjmovou elasticitu poptávky po vyrobených výrobcích v rozvinutém světě, pak jsou odsouzeni k relativní chudobě na volném trhu → globální nerovnost příjmu se zvětšuje • pokud je míra růstu populace v méně rozvinutých zemích vyšší než v rozvinutém světě, pak je jejich míra růstu HNP na obyvatele klesá v poměru k životní úrovni vyspělého světa, • ale pokud bude populace rozvinutých světů kr wth je nižší než jeho dlouhodobé tempo růstu, tyto národy si stále mohou užít rostoucí životní úrovně • pokud svět dovolí, aby volný trh určil omezení platební bilance pro každý národ, ubývá klesající podíl světové populace , zatímco rostoucí podíl bude pravděpodobně chudší • čím pomalejší je tempo růstu příjmů bohatých, tím rychleji chudí lidé pravděpodobně klesají do chudoby • peníze nejsou nikdy otevřené v otevřené ekonomice.

Konvenční argument (Free trade proponenti) pro oboustranné výhody volného obchodu:

• na základě teorie komparativní výhody, je zakořeněna v „čistých“ obchodních modelech, které předpokládají vyvážený obchod a plnou zaměstnanost i kapitálovou nehybnost.
• teorie předpokládá, že dochází k obchodu mezi národy;
• předpokládá plnou zaměstnanost a plné využití kapacity;
• předpokládá existenci mechanismu, který uvede obchodní rovnováhu do rovnováhy;
• a předpokládá increasing returns nebo increasing returns to scale

Pokud se některý z těchto předpokladů zruší, teorie komparativní výhody se rozpadne a nelze již předpokládat, že politika volného obchodu je vždy v nejlepším zájmu státu. neexistence automatických mechanismů měnových úprav znamená potřebu aktivistických vládních politik a mezinárodních dohod o spolupráci (jako jsou řízené směnné kurzy a / nebo omezení kapitálových toků) s cílem podpořit vyváženější a vzájemně výhodnější obchod a podpořit celosvětovou plnou zaměstnanost.

PKM naproti tomu věří v absolutní komparativní výhodu (Adam Smith). Mezinárodní obchod není žádný druh výměny mezi pouze dvěma národy. Joan Robinsonova věřila, že globální ekonomický systém je ve skutečnosti oblast mezinárodního konfliktu na omezených globálních trzích, kterou nazvala „nový merkantilismus“:

• země se často snaží vést obchodní přebytky, aby podpořily vlastní produkci a zaměstnanost.
• ne všechny země mohou provozovat přebytky současně, země, které je úspěšně získají, nutí ostatní země k deficitu
• Expanze vedená v některých zemích přichází na úkor dovozem vyvolaného poklesu v jiných zemích, nebo – v Robinsonově barevné adaptaci slavné poznámky Adama Smithe – růst vedený exportem je politikou „ožebračení mého souseda“.

Důsledek, že nevyvážený obchod nebude následovat komparativní výhody, zdůrazňují pouze Post Keynesovci. PKM, kteří následují kaleckovskou tradici, zdůrazňují zpětné účinky mezinárodní konkurence na domácí marže, a tedy i na rozdělení příjmů mezi zisky a mzdy. Na mikroekonomické úrovni Post Keynesians tvrdí, že obchod obecně sleduje spíše absolutní než relativní komparativní výhody.

• Pro obchod se standardizovanými výrobky, které lze vyrábět v podobných procesech se srovnatelnou kvalitou ve velkém počtu zemí, je vývoz založen na konkurenčních výhodách v jednotkových výrobních nákladech, zejména jednotkových nákladech na práci.
• V odvětvích náročných na pracovní sílu, kde je technologie standardizována a produktivita je poměrně jednotná, budou produkty vyvážet pouze země s nízkými mzdami, zejména pokud je kapitál mobilní a firmy mohou lokalizovat výrobu tam, kde jsou výrobní náklady nejnižší.
• Několik technologických vůdců má buď absolutně lepší (levnější) technologie, nebo jinak produkují absolutně vyšší kvality zboží, než jakékoli jiné země. V těchto odvětvích, která zahrnují důležitá odvětví, jako je letecký a kosmický průmysl, průmyslové stroje, počítačový software a lékařské vybavení, je obchod určen technologickými mezerami.
• Teorie technologické mezery obchodu s inovativními výrobky tak doplňuje teorii absolutních konkurenčních výhod pro standardizované zboží, což umožňuje poměrně úplné vysvětlení většiny mezinárodního obchodu, zejména u výrobců

malý klub inovujících zemí (vedený Spojenými státy v poválečném období a nedávno se k němu připojilo Japonsko a další) musí neustále vymýšlet novější inovativní zboží (například superpočítače nebo biotechnologie), aby zůstal před konkurencí křivka (protože takové země mají obvykle vysoké mzdy, a proto nemohou konkurovat standardizovaným výrobcům)

teorie „růstu s omezením platební bilance“ se zaměřuje na dlouhodobé důsledky, pokud obchodní nerovnováhu nelze udržet donekonečna a země jsou nakonec nuceny vyrovnat svůj obchod:

• Dlouhodobé přizpůsobení vyváženému obchodu se provádí hlavně prostřednictvím změn v množství produkce (úrovně příjmů nebo míry růstu), nikoli změnami relativních cen (reálné směnné kurzy).
• Důsledkem je, že země s pomalým růstem vývozu a vysokou příjmovou elasticitou dovozní poptávky jsou odsuzovány, aby rostly pomaleji než jejich obchodní partneři, pokud budou dlouhodobě nuceni vyvážit svůj obchod.

Fixed nebo Flexible Exchange Rates

Davidson (1994) a Wray (1999) proto argumentují ve prospěch režimu pevných směnných kurzů, založeného na jejich přesvědčení, že takový režim poskytuje větší stabilitu než pohyblivé sazby, a to proto, že dojde k méně spekulativní činnosti na měnových trzích, a protože poskytuje stabilita účetních jednotek, na nichž jsou uzavřeny smlouvy. Dalším argumentem proti pohyblivým směnným kurzům je to, že od ukončení dohody Bretton Woods došlo po celém světě k nekonečné řadě finančních krizí, ačkoli není jasné, zda byly způsobeny přítomností flexibilních směnných kurzů. nebo spíše přechodem k volnému pohybu kapitálu, finančnímu a finančnímu deregulaci. Konečně někteří autoři, jako je Moore (2004, s. 632), tvrdí, že flexibilní režimy směnných kurzů zhoršují deflační předpojatost, kterou globální nerovnováhy propůjčují světové ekonomice, protože únik kapitálu je pravděpodobnější s pohyblivými směnnými kurzy, protože budoucí hodnoty jsou nejistější v takovém režimu.

V případě režimu fixního směnného kurzu, kdy je domácí měna napadena nebo jednoduše čelí negativnímu vnějšímu šoku, mají orgány v zásadě tři možnosti:

• sledovat, jak se jejich devizové rezervy vyčerpávají;
• mohou zvýšit úrokové sazby za účelem generování kapitálových přílivů nebo snížení schodku běžného účtu, který přinese platební bilanci k rovnováze;
• nebo mohou usilovat o fiskální úsporu, zpomalit ekonomiku a, jak se doufá, snížit deficit běžného účtu.

Někteří post Keynesiánové zastávají přesně opačný názor (flexibilní směnné kurzy), tento alternativní pohled zastával Smithin nejvíce důsledně (1994, kap. 7; 2001).

• režimy směnných kurzů ukládají největší deflační zkreslení.
• S flexibilním směnným kurzem mají měnové a fiskální úřady prospěch z většího stupně svobody.
• Expanzivní politiku lze provádět v jedné zemi, i když zbytek světa ji nedodrží, protože jediným drawbackem bude oslabení domácí měny
• Keynes sám byl proti fixitě směnného kurzu, který je vlastní zlatému standardu, a v The General Theory krátce přikývl na kolísající směnné kurzy (Keynes, 1936, str. 270).
• Moore (1988, s. 274) již dlouho tvrdí, že „skutečnou výhodou flexibilních směnných kurzů je to, že umožňují národním měnovým orgánům větší rozsah diskreční pravomoci při stanovování nominálních domácích úrokových sazeb, čímž zvyšují sílu a nezávislost domácí měnové politiky. '.

Nedávno byly předloženy nové argumenty ve prospěch pružných směnných kurzů. Wray (2006b; 2012), stejně jako Kaldor v 70. letech, provedl kompletní obrat v režimech směnných kurzů, ale v jeho případě přesunul podporu z pevných směnných kurzů na pružné směnné kurzy.

• pohyblivá měna poskytuje více politického prostoru – schopnost používat domácí fiskální a měnovou politiku k dosažení cílů politiky “.
• Zlatým pravidlem je, že vlády a soukromý sektor by si nikdy neměly půjčovat prostředky denominované v cizí měně: „Je důležité, aby se suverénní země vyhýbaly pokušení přímo (nebo nepřímo) převzít dluh denominovaný v cizí měně“ (Wray, 2006b, str. 225).
• Úřady tak mají více prostoru k provádění keynesiánských expanzivních politik. Díky flexibilním směnným kurzům a bez zahraničního dluhu v cizí měně může centrální banka ponechat cílovou úrokovou sazbu na úrovni své volby, protože úrokové sazby nemusí být používány jako nástroj k zajištění úrovně svých devizových rezerv.
• centrální banka může vždy zasahovat a udržovat úrokové sazby na stabilní úrovni a nemůže docházet z cizích rezerv, protože se nepokouší navázat směnný kurz.
• dlouhodobé sazby by měly zůstat v oblasti krátkodobé úrokové sazby cílené centrální bankou.

Výhody a nevýhody režimu směnného kurzu jsou tedy silně závislé na okolnostech.

• Pevné směnné kurzy se zdají být velmi omezující, ale země s pevným směnným kurzem, které hromadí devizové rezervy, mohou svobodně provádět měnovou a fiskální politiku podle svého výběru.
• Flexibilní směnné kurzy se zdají být nejméně omezující, ale země, které přijaly půjčky v cizí měně, protože všechny země, až na několik výjimek, které musí učinit, když si půjčují na mezinárodních finančních trzích, budou čelit většímu zadlužení kromě zvýšených inflačních tlaků, pokud budou sledovat makroekonomické politiky, které způsobují znehodnocení jejich měny.

Mezinárodní finanční architektura

Různí post Keynesiánové diskutovali o třech možnostech:

• dolarizace,
• mezinárodní clearingová unie,
• a společná měnová oblast.

Moore (2004) uvedl, co by většina považovala za poněkud překvapující. Stručně řečeno, jeho argumentem je, že globální ekonomika by měla mít globální měnu. V nejextrémnější formě tohoto argumentu Moore doporučuje, aby všechny země přijaly americký dolar.

• směnné kurzy již neexistují, zmizí také nejistota způsobená nepředvídatelnými výkyvy směnných kurzů, jakož i finanční a skutečné náklady na převod měn.
• s globální dolarizací se „deficit nebo přebytek běžného účtu stává věcí nejvyšší lhostejnosti“, jak je tomu již v případě provincií nebo států, které jsou součástí země, která sdílí měnu.
• ztrácí možnost mít nezávislou měnovou politiku, nebo, podle slov Smithina (1994, s. 124), „účinně se vzdává kontroly nad svým vlastním hospodářským osudem“.

• Společná měnová oblast: eurozóna

• Keynesův plán a TARGET2 jako evropská verze Keynesova plánu

• Keynesův plán je systém zúčtování a vypořádání TARGET2, který by byl zaveden v eurozóně (Cesaratto, 2013).
• Davidsonova verze mezinárodní clearingové agentury nebo banky: ECB umožňuje národním centrálním bankám shromažďovat přebytky nebo přečerpání na svých účtech v ECB.
• Existuje tedy velká podobnost mezi Davidsonovým plánem a fungováním platebního systému v eurozóně, protože obě nastavení předpokládají mezinárodní clearingovou banku, která poskytuje zálohy deficitním zemím, a to bez časového harmonogramu pro proplacení. Keynesův plán a Davidsonův plán jsou tedy v oblasti možných.

Thirwallovův zákon hospodářského růstu

Thirlwallův zákon (pojmenovaný po Anthony Thirlwall) uvádí, že pokud je požadavek na dlouhodobou rovnováhu platební bilance na běžném účtu a reálný směnný kurz zůstává relativně konstantní, pak lze dlouhodobý růst země aproximovat poměrem růstu exportu do příjmové elasticity poptávky po dovozech (Thirlwall, 1979). Pokud se reálný směnný kurz značně liší, ale cenová elasticita poptávky po dovozech a vývozech je nízká, pak bude dlouhodobý růst ekonomiky určován růstem světových příjmů a poměrem příjmové elasticity poptávky po vývozu a dovozy, které jsou určeny strukturálními charakteristikami zemí. Jedním z důležitých příkladů je to, že pokud rozvojové země vyrábějí hlavně primární výrobky a výrobky nízké hodnoty s nízkou elasticitou poptávky, zatímco vyspělé země se specializují na výrobky vyrobené s vysokou elasticitou příjmu, rozvojové země porostou relativně pomaleji (Davidson, 1991). Thirlwallův model platební bilance s omezeným růstem – nebo Thirlwallův zákon – se často nazývá dynamický Harrodův multiplikační výsledek multiplikátoru po Roy Harrodově (1933) statickém multiplikátoru zahraničního obchodu, který je Y = X / m, kde Y je národní příjem; X je vývoz a m je mezní sklon k dovozu, který je odvozen za stejných předpokladů jako Thirlwallův zákon (O'Hara, 1999). Předpoklad rovnováhy platební bilance na běžném účtu lze zmírnit, aby se umožnily kapitálové toky (viz Thirlwall a Nureldin Hussein, 1982), ale pro přiměřené hodnoty udržitelných toků (např. 3% HDP), kapitálové toky dělají malý empirický rozdíl předpovědi růstu základního modelu.

Tento model poskytuje alternativu k modelům neoklasické teorie růstu na straně nabídky, které jsou blízkými ekonomickými modely bez omezení poptávky. V modelu Thirlwall je konečným omezením růstu nedostatek deviz nebo růst vývozu, na který se mohou přizpůsobit dodávky faktorů. Platební bilanci vyrovnávají změny růstu, nikoli změny relativních cen v mezinárodním obchodu.

Hospodářský růst je nezbytnou, ale nedostatečnou podmínkou pro snížení chudoby. Zatímco před zemědělskou revolucí, „věkem osvícení“ a průmyslovou revolucí nebyla rozdíl v životní úrovni mezi zeměmi tak velká, situace se poté dramaticky změnila a vedla k „Velké divergenci“.

PKM se ve třech důležitých ohledech odlišuje od neoklasických modelů hospodářského růstu:

• i) uvažované ekonomiky jsou obvykle omezeny poptávkou a nikoli omezovány nabídkou;
• ii) hlavním omezením jejich růstu je platební bilance;
• iii) záleží na hospodářské struktuře nebo konkrétněji na rozvíjejících se ekonomikách, které musí industrializovat, aby bylo možné sklízet statické a dynamické výnosy v měřítku, protože výrobní odvětví je „motorem růstu a rozvoje“.

Thirlwall se zabývá argumenty, které původně předložili Adam Smith („dělba práce“), Allyn Young („zvyšující se výnosy“), John Maynard Keynes („efektivní poptávka“) a Nicholas Kaldor („Kaldorovy zákony“). Kombinováním svých poznatků a jejich začleněním do soudržného celku, pokud jde o model růstu platební bilance, Thirlwall vrhá světlo na proces globalizace, jeho vítěze a poražené a navrhuje rozvojové možnosti hospodářské politiky. Ukazuje, že liberalizace obchodu nebyla univerzálním požehnáním, protože zvýšila dovozní růst rozvojových zemí více než růst jejich vývozu, což zhoršilo jejich platební bilanci. To je přinutilo snížit růst dovozu zpomalením růstu produkce, což má za následek nezaměstnanost. Tím se dále prohloubila vnitřní a mezinárodní nerovnost příjmů a zabránilo se snížení míry chudoby (mimo Čínu).

Thirlwall zdůrazňuje, že Smithův přístup k problému hospodářského růstu byl „kumulativní“ v tom smyslu, že růst plodí růst. Smith také pochopil, že „struktura výroby je důležitá pro ekonomickou výkonnost, protože různé zboží má odlišné výrobní vlastnosti“. Byl přesvědčen, že výrobní odvětví umožňuje mnohem hlubší dělbu práce než zemědělství, obchod nebo obchod. Absolutně však opomněl význam výrobního odvětví jako motoru růstu tím, že předpokládal, že toto odvětví vytvořilo pouze „vybavení a luxusní zboží“, ale ne nástroje a stroje, které by mohly být použity ve všech odvětvích ekonomiky zvyšující produktivitu práce všude. Smith stál na prahu „věku uhlí a železa“, ale zůstal velmi mužem „věku kukuřice“. Thirlwall nazývá Malthuse, ale také Ricarda „ekonomickým pesimistem“. Toto je rozšířený pohled, který však nelze udržet. Když Ricardo diskutoval o tendenci obecné míry zisku klesat, učinil tak výslovně za předpokladu, že nedošlo k žádným „zlepšením“ v metodách výroby, tj. K technickému pokroku, která se odráží v rozsáhlé míře a intenzivní snižování výnosů v zemědělství. Přesto existuje technický pokrok, a proto by růst pokračoval (Kurz, 2010; Sraffa. 1951–1973). Thirlwall vysvětluje, proč harrodiánský růstový model obsahuje užitečné poznatky o rozvojových ekonomikách, konkrétně o nezaměstnanosti a inflaci, jejichž koexistence ‘není v rozvojových zemích paradoxní. Jeho hodnocení Solowova modelu růstu je mnohem méně příznivé: nejenomže jsou předpoklady nereálné, ale jeho hlavní předpovědi jsou chybné. V jistém smyslu Thirlwall tvrdí, že to, co je v těchto modelech dobré (zvyšující se výnosy, externality), není nové a co je nové (reprezentativní agent, který maximalizuje užitečnost v nekonečném časovém horizontu), není dobré.

Thirlwall předkládá tři hlavní námitky vůči neoklasické ekonomii:

• (i) Neexistuje žádná nezávislá investiční funkce, jako by neexistoval problém s koordinací úspor a investic, a tedy efektivní poptávky – model je plně poháněn nabídkou („Řekněme zákon“).
• (ii) Důraz je kladen na modely uzavřených ekonomik, které odkládají nesmírný význam výkonnosti zahraničního obchodu dané země pro její růst a úlohu platební bilance v ní.
• (iii) Inverzní vztah mezi růstem produkce na obyvatele a počáteční úrovní příjmu na obyvatele nelze vykládat jako rehabilitaci neoklasického modelu růstu, protože negativní znamení lze vysvětlit pomocí procesů „dohánění“ nebo strukturální změny. , které nelze zachytit pomocí dobrých modelů.

Thirlwall poté podrobně diskutuje o Kaldorových slavných zákonech růstu (str. 43–50), které jsou v nové růstové literatuře do značné míry ignorovány.

• Zaprvé existuje silný pozitivní kauzální vztah mezi růstem výrobní produkce a růstem HDP.
• Za druhé, existuje silný pozitivní kauzální vztah mezi růstem výrobní produkce a růstem produktivity práce ve zpracovatelském průmyslu, který odráží statické a dynamické rostoucí výnosy, také známé jako „Verdoornův zákon“.
• Zatřetí, existuje silný pozitivní kauzální vztah mezi růstem výrobní produkce a růstem produktivity práce mimo výrobní sektor.

Thirlwall tyto zákony empiricky testuje, vidí je z velké části potvrzené a dochází k závěru, že „rychlý růst vývozu a průmyslový růst bude mít tendenci vytvořit účinný kruh růstu, který bude pracovat podle Verdoornova zákona a dalších posilujících mechanismů“. Rozvojovým zemím se proto doporučuje, aby položily základy pro prosperující výrobní průmysl. To byl, samozřejmě, hlavní sdělení německého ekonoma Friedricha Lista, který ve svém Národním systému politické ekonomiky (1856) obhajoval tarify určené k ochraně vznikajícího domácího průmyslu před zahraničními konkurenty. Seznam, jak je možná známo, je v Číně držen s velkou úctou; lze říci, že jeho myšlenky měly určitý vliv na čínskou hospodářskou a průmyslovou politiku.

Jak již Smith a Ricardo zdůraznili, „přirozená rychlost růstu“ není exogenní, ale endogenní. Přizpůsobení velikosti pracovní síly potřebám akumulace kapitálu se provádí různými způsoby:

• snížením nezaměstnanosti a nedostatečné zaměstnanosti;
• změnami míry účasti podle pohlaví a věku;
• migrací práce;
• technickým pokrokem, který šetří pracovní sílu;
• a ve velmi dlouhodobém horizontu změnami tempa růstu populace.

Neoklasický pohled na omezenou nabídku práce je v rozporu se skutečností. Thirlwall dochází k závěru, že demand pokud poptávka vytváří svou vlastní nabídku, v mezích, pak lze rozdíly v míře růstu mezi zeměmi správně pochopit pouze z hlediska rozdílů v síle poptávky a omezení poptávky. Ve většině zemí, zejména v rozvojových zemích s velkým přebytkem, existují omezení poptávky dlouho před dosažením kapacity (str. 70). Thirlwall odmítá ortodoxní neoklasický názor, že platební bilance se přizpůsobuje, a proto nezáleží na dlouhodobém ekonomickém růstu z empirických i teoretických důvodů. Thirlwall zpracovává svou vlastní dynamickou analýzu a předkládá „Thirlwallův zákon“. Zákon mimo jiné uvádí, že tempo růstu země v souladu s rovnovážnou platební bilancí je nepřímo spojeno s jeho chutí k dovozu, což zase závisí na struktuře domácí produkce a struktuře dovozu (str. 91). V empirických testech model funguje pozoruhodně dobře. Vezmeme-li v úvahu příliv kapitálu, financování schodků běžného účtu, předpovědi založené na modelu příliš nezlepší. Thirlwall dochází k závěru: „Růst vývozu, nikoliv kapitálové toky, je zdaleka nejdůležitější proměnnou řídící výkonnost růstu“ (str. 107).

Hlavní poselství je:

• pokud si méně rozvinutá země přeje růst rychleji, musí nejprve zvýšit požadavek na platební bilanci.
• Protože ani devalvace měny ani dovozní kontroly nemohou tento úkol účinně splnit, zbývá ještě nějaký druh ochrany „začínajících průmyslových odvětví“, podpora vývozu a substituce dovozu – opatření, která obhajoval Friedrich List a později Nicholas Kaldor a země jako Japonsko, Jižní Korea a Čína se v nedávné minulosti úspěšně implementovala.
• Je zajímavé, že Thirlwall poznamenává, že jakmile se země staly bohatými pod ochranným pásem, měly tendenci měnit strany a rozhodly se pro volný obchod.

Dopady liberalizace obchodu po celém světě po druhé světové válce až do tzv. Washingtonského konsensu jako výrazu „ideologie volných trhů a volného obchodu“. Thirlwall silně zpochybňuje tradiční mantru, že volný obchod je všeobecně prospěšný. Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že liberalizace obchodu spustila všechny země na vyšší úroveň hospodářského růstu. Liberalizace obchodu výrazně nesnížila světovou chudobu. Na rozdíl od předpovědí ortodoxní teorie však zhoršilo rozdělení příjmů mezi bohaté a chudé země a mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými výdělečnými silami uvnitř zemí.

Thirlwall uzavírá: ‘Liberalizace obchodu celkově nesplnila očekávané sliby. Mezi rétorikou liberalizace obchodu a realitou existuje rozdíl (str. 125). Ortodoxní teorie je obětí zejména tří myšlenek, na nichž je založena:

• (i) předpoklad přirozené tendence ekonomického systému k plnému využití svých produkčních zdrojů;
• ii) myšlenku, že na struktuře výroby nezáleží a že vše, co lze říci, lze dosáhnout pomocí modelu s makroekonomickou produkční funkcí;
• a (iii) myšlenka, že platební bilance je samo-vyrovnávací. Liberalizace obchodu však měla nepříznivý dopad na obchodní bilanci a saldo běžného účtu mnoha méně rozvinutých zemí.

Často to vyvolalo měnové krize nebo vedlo k vážným deflacím domácího příjmu a poptávky za účelem kontroly dovozu. Pozitivní účinek liberalizace obchodu na vývoz byl více než zničen jeho účinkem na dovoz. Je zapotřebí nový světový obchodní řád, který bude jednat jménem chudých zemí a chudé rozvojové země potřebují hlasitější hlas v jakékoli reformované struktuře. Ve finální analýze je strukturální změna, která zvyšuje poptávku po obchodovatelném zboží vyráběném na domácím trhu, jediným způsobem, jak mohou chudé rozvojové země udržitelně růst rychleji. Samotný tržní mechanismus pravděpodobně nepřinese požadované strukturální změny bez pomoci státu.“

Model růstu podle Kaleckiho

Předpokládáme, že pracovníci a drobní vlastníci spotřebovávají celý svůj příjem. Celá úspora je tedy prováděna kapitalisty ze zisku. Máme dva sektory, vyrábějící investiční zboží a spotřební zboží. (Investice bude zahrnovat akumulaci zásob; pro zjednodušení ji přidělíme sektoru investičního zboží. To se provádí tak, aby celková spotřeba byla stejná jako produkce sektoru spotřebního zboží a celková investice stejná jako produkce sektoru investičního zboží).[27]

Máme tři třídy:

• Kapitalisté (majitelé firem, jejichž příjmy jsou zisky firmy)
• Dělníci (jejichž příjmy pocházejí z prodeje práce kapitalistům)
• Malí vlastníci (chudí rolníci, řemeslníci, drobní obchodníci, různí poskytovatelé služeb atd.)

Níže jsou uvedeny základní směnné vztahy mezi těmito dvěma sektory. Model je rozšířením reprodukčních schémat vyvinutých Marxem ve 2 svazku Kapitálu:

http://faculty.washington.edu/danby/kalecki/aphic1.GIF

Jak ukazuje graf, celková úspora v sektoru spotřebního zboží se rovná celkové spotřebě v sektoru investičního zboží.

Kalecki poznamenává, že „v jistém smyslu se investice financuje sama. Vskutku si představte, že investice v průběhu její realizace je financována bankovním úvěrem nebo likvidními rezervami podniků; úspora.“ S rostoucí poptávkou po investičním zboží přicházejí některé nové úspory přímo ze sektoru investičního zboží, jiné z vyšší poptávky po zboží ze sektoru spotřebního zboží; tato větší poptávka se dotýká jakéhokoli multiplikačního procesu, kdy se sektor znovu vyrovná, když se nové vyšší úspory rovnají nové vyšší poptávce pocházející ze sektoru investičního zboží. Jinými slovy, za těchto předpokladů neexistuje finanční omezení investic. „Skutečný problém spočívá v tom, zda toto financování investic vytváří inflační tlaky nebo ne.“ Zde bude klíčovým problémem snadná expanze výroby spotřebního zboží.

Pokud produkce spotřebního zboží nemůže růst, budou ceny v tomto odvětví tlačeny nahoru a reálné mzdy budou klesat. Zvýšené zisky jsou to, co generuje vyšší úspory z tohoto sektoru. Pracovníci mohou zase požadovat vyšší mzdy a dotýkat se spirály mzdová cena. Některé segmenty sektoru spotřebního zboží, které jsou důležité pro spotřebu pracovníků, zejména potraviny, se mohou ukázat jako důležité zdroje inflace, pokud produkce bude reagovat slabě. Další problémy vyvstávají ve vlastnictví zemědělské půdy. Pokud produkce spotřebního zboží snadno stoupne kvůli nadměrné kapacitě, pak produkce stoupá. Všimněte si, že ačkoli jsme oficiálně nezavedli veřejný sektor, nové veřejné investice, pokud budou financovány půjčkou, budou mít stejné účinky jako nové soukromé investice. Veřejné investice se mohou stát důležitými, pokud soukromí kapitalisté nebudou ochotni investovat. Pokud se rozdělení výnosů posune směrem ke kapitalistům v kterémkoli odvětví, výsledkem je zpomalení poptávky po zboží kvůli nižším reálným mzdám. To by mohlo do určité míry snížit cenový tlak (např. Na zásoby potravin). Klíčovým rysem tohoto modelu je, že nová kapitálová investice není omezena stávajícími zisky. Nižší podíl na zisku nebo zdanění zisku tedy nebrání růstu. Aniž bychom procházeli formalitami, vezměme na vědomí některé z důsledků otevření tohoto druhu obchodu. Za prvé, růst pravděpodobně vytvoří dodatečnou poptávku jak po dovážené spotřebě a investičním zboží, tak i po jakýchkoli dovezených vstupech potřebných v tomto odvětví. Pokud růst vývozu nemůže udržet tempo, objeví se tlaky platební bilance, které vyžadují devalvaci, kontrolu dovozu, použití rezerv nebo půjčky. První dva mohou mít domácí inflační důsledky. Půjčky nebo dovoz kapitálu mohou pomoci zmírnit takové inflační tlaky odstraněním tohoto omezení platební bilance. V budoucnu však může potřeba splácet půjčku zvrátit tuto šťastnou situaci. I u DFI se může investiční společnost v budoucnu rozhodnout, že zisky vytěží.[28]

Protekcionismus

argument pro neomezený volný obchod podle Ricardovy zásady komparativní výhody vyžaduje, aby řada uvedených nebo skrytých základních předpokladů fungovala správně, a to následovně:

• (1) domácí kapitál nebo výrobní faktory, jako jsou investiční statky a kvalifikovaná pracovní síla, nejsou mezinárodně mobilní, a místo toho budou znovu zaměstnány v odvětví / sektorech, v nichž leží komparativní výhoda;
• (2) pracovníci jsou zastupitelní a budou snadno přeškolováni a přesunuti do nových odvětví, v nichž spočívá srovnávací výhoda.
• (3) nezáleží na tom, co vyrábíte (např. Můžete vyrábět hrnčířskou hlínu), pokud to děláte způsobem, který vám dává komparativní výhodu;
• 4) technologie je v zásadě neměnná a jednotná; a
• (5) nedochází k návratům do měřítka.

Předpoklad (1) se dnes nedrží a stane se pohyb kapitálu podle zásady absolutní výhody (Lavoie 2014: 508). To má za následek určitý druh závodu směrem ke dnu pro průmyslové země, které nechrání svá průmyslová odvětví. (2) je samozřejmě velmi sporná. (3), (4) a (5) jsou naprostý nesmysl. Zdá se, že abstraktní argumenty proti volnému obchodu implikují implicitní předpoklad plné zaměstnanosti nebo skutečnou tendenci k plné zaměstnanosti ve všech zemích, což je další šílený a nerealistický předpoklad (Lavoie 2014: 508).

Podle Ricarda je lepší, aby se každý národ specializoval na sektor, ve kterém má komparativní výhodu, a poté obchodoval. To však nemusí nutně platit, jakmile uvolníme hrubě nerealistické předpoklady implikující v Ricardově myšlenkovém experimentu. Jednak Ricardo předpokládal, že nedochází ke zvyšování ani snižování návratů do měřítka. Pokud se Portugalsko soustředí na výrobu vína (nebo skutečně na jakýkoli sektor stejného typu), uvízne v pasti klesajících výnosů a rostoucích nákladů na výrobu a nakonec se specializuje na to, že se stane chudým, protože nedokáže industrializovat (Reinert) 2007: 302). A nyní máme vražedný bod, který Erik Reinert vyslovuje proti Ricardovu argumentu: "Je důležité pochopit, že ... [sc. Ricardova teorie představuje světovou ekonomiku jako proces výměny pracovních hodin, který postrádá jakékoli dovednosti nebo jiné vlastnosti. Pracovní doba v Silicon Valley se rovná pracovní době v uprchlickém táboře v Dárfúru v Súdánu. Je ironií, že kapitalistická obchodní teorie ve své nejčistší podobě nebere v úvahu roli kapitálu; místo toho je to založeno na pracovní teorii hodnoty. Proto se nedomnívá, že by výrobní proces v jedné zemi mohl absorbovat mnoho znalostí a kapitálu (jako produkty společnosti Microsoft), zatímco výrobní proces v jiné zemi by mohl zůstat vysoce náročný na pracovní sílu, v procesech, kde kapitál nelze ziskově využít… “(Reinert 2007: 303). Pamatujte, že Ricardo nebyl marginalista, ale klasický ekonom využívající předmarxistickou pracovní teorii hodnoty. Reinert zde položil svůj devastující bod: jeden z klíčových argumentů Ricarda ve prospěch volného obchodu pomocí komparativní výhody je založen na myšlence, že specializace na výrobu určité komodity je ze své podstaty lepší jen díky relativně kratší pracovní době, která je součástí výroby. Reinert (2007: 302–304) dále vytváří příklad, ve kterém by se na základě Ricardova principu komparativní výhody mělo Portugalsko specializovat na výrobu zboží z doby kamenné, zatímco Anglie se specializuje na průmyslové zboží: výsledkem je, že světová ekonomika by mohla být lepší větším celkovým počtem zboží, ale cena je taková, že Portugalsko musí zůstat v době kamenné. Ricardův argument v podstatě ignoruje dlouhodobé výhody industrializace, což je jediný skutečný způsob, jak uniknout drsné venkovské chudobě zaostalosti - pokud ovšem nemáte to štěstí, že jste jednou z menšin národů, které mají lukrativní komodity, jako je energie , nebo být malým městským státem, který se může dostat do odvětví služeb. Z dlouhodobého hlediska je Portugalsko lepší vyrábět látky a jiné výrobky, nejen víno. Pohyb kapitálu na místo, kde má absolutní výhodu, má sklon způsobovat de-industrializaci v západních zemích, protože kapitál se stěhuje do zemí s nejnižší jednotkovou mzdou a náklady na faktor a země s vyššími mzdami zažívají klesající mzdy, vysokou nezaměstnanost a rostoucí obchodní deficity.

Země, jako je Čína, ve skutečnosti proces zhoršuje tím, že aktivně zasahuje prostřednictvím merkantilistických průmyslových politik na podporu offshoringu výroby do své země.[29] Ale i kdyby k této intervenci nedošlo, neomezený volný obchod by měl stále škodlivé důsledky pro země s vysokou mzdou. Pro alternativní politiky post keynesiánské politiky volného obchodu viz Norman (1996), Cripps a Godley (1978) a Lavoie (2014: 507–512).

Protekcionismus byl korelován se silným ekonomickým růstem v mnoha západních zemích v 19. století (tzv. „Paradox růstu a tarifu 19. století“). Tuto korelaci podporovali O'Rourke (2000) a Clemens a Williamson (2001 a 2004), ale Irwin (2002) ji zpochybnil. Lehmann a O'Rourke (2008 a 2011) zase Irwin zpochybnili (2002) a rozčleněním cel a zaměřením na cla na výrobní zboží ukázali, že tyto tarify skutečně korelovaly s průmyslovým růstem. Viz také Jacks (2006) a Tena-Junguito (2009).

• De Long, J. Bradford. 1995. “Trade Policy and America’s Standard of Living: An Historical Perspective,” University of California at Berkeley, September, 6th draft http://pages.ucsd.edu/~jlbroz/Courses/POLI142B/syllabus/delong.pdf
• Rodríguez, Francisco and Dani Rodrik. 2000. “Trade Policy and Economic Growth: A Skeptic’s Guide to the Cross-National Evidence,” NBER Macroeconomics Annual 15 (1 January): 261–325.
• O’Rourke, Kevin H. 2000. “Tariffs and Growth in the Late 19th Century,” Economic Journal 110.463: 456–483.
• Michael A. Clemens and Jeffrey G. Williamson. 2001. “A Tariff-Growth Paradox? Protection’s Impact the World Around 1875–1997,” NBER Working Paper No. 8459, September http://www.nber.org/papers/w8459
• Irwin, Douglas A. 2001. “Tariffs and Growth in Late Nineteenth Century America,” World Economy 24.1: 15–30.
• Irwin, Douglas A. 2002. “Interpreting the Tariff–Growth Correlation of the Late 19th Century,” American Economic Review 92.2: 165–169.
• Clemens, Michael A. and Jeffrey G. Williamson. 2004. “Why Did the Tariff-Growth Correlation Change after 1950?,” Journal of Economic Growth 9.1: 5–46.
• Jacks, David S. 2006. “New Results on the Tariff–Growth Paradox,” European Review of Economic History 10.2: 205–230. Lehmann, Sibylle H. and Kevin H. O’Rourke. 2008. “The Structure of Protection and Growth in the Late 19th Century,” NBER Working Paper No. 14493, November http://www.nber.org/papers/w14493
• Tena-Junguito, Antonio. 2009. “Bairoch Revisited: Tariff Structure and Growth in the Late 19th Century,” IDEAS Working Paper Series from RePEc http://e-archivo.uc3m.es/bitstream/handle/10016/11674/bairoch_tena_EHES_2009_ps.pdf
• Lehmann, Sibylle H. and Kevin H. O’Rourke. 2011. “The Structure of Protection and Growth in the Late Nineteenth Century,” Review of Economics and Statistics 93.2: 606–616.
• Schularick, Moritz and Solomou, Solomos. 2011. “Tariffs and Economic Growth in the First Era of Globalization,” Journal of Economic Growth 16.1: 33–70.
• Nunn N. and D. Trefler. 2010. “The Structure of Tariffs and Long-Term Growth,” American Economic Journal 2.4: 158–194.
• Yoon, Yeo Joon. 2013. “The Role of Tariffs in U.S. Development, 1870–1913,” Job Market Paper, October http://www2.warwick.ac.uk/fac/soc/economics/staff/yyoon/jobmarket3.pdf
• Juhász, Réka. 2015. “Temporary Protection and Technology Adoption: Evidence from the Napoleonic Blockade,” December 17 http://www.rjuhasz.com/research/juhasz_blockade.pdf
• Webb, Steven B. 1980. “Tariffs, Cartels, Technology, and Growth in the German Steel Industry, 1879 to 1914,” The Journal of Economic History 40.2: 309–330.
• Bils, Mark. 1984. “Tariff Protection and Production in the Early U.S. Cotton Textile Industry,” The Journal of Economic History44.4: 1033–1045.
• Temin, Peter. 1988. “Product Quality and Vertical Integration in the Early Cotton Textile Industry,” The Journal of Economic History 48.4: 891–907.
• Harley, C. K. 1992. “The Antebellum American Tariff: Food Exports and Manufacturing,” Explorations in Economic History29: 375–400.
• Bairoch, Paul. 1993. Economics and World History: Myths and Paradoxes. Harvester Wheatsheaf, New York and London.
• Irwin, Douglas A. and Peter Temin. 2001. “The Antebellum Tariff on Cotton Textiles Revisited,” Journal of Economic History 61: 777–805.

Naysayers a fanoušci volného obchodu si stěžují, že korelace mezi protekcionismem a růstem se nezdá pravdivá pro všechny národy, jako je budoucí Třetí svět (např. Kde je korelace slabá) a některé evropské periferní národy (jako je Španělsko, Rusko a východní Evropa). Odpověď na to však je, že zvolené použití tarifního protekcionismu je často nezbytnou, ale nikoli dostatečnou podmínkou pro průmyslový vzlet. Jsou vyžadovány další faktory. Průměrná celní sazba národa navíc není správným měřítkem toho, zda se zavádí účinný protekcionismus v průmyslu. Je to především struktura tarifů, která je klíčem k úspěšnému protekcionismu. Tam, kde lze rozvíjet domácí průmysl, který zase vytváří pozitivní externality v celé ekonomice, díky zvyšujícím se návratům do měřítka, růstu produktivity výroby, synergiím a efektům klastru (Reinert 2007), máme účinný protekcionismus v průmyslu (viz také Kaldorovy růstové zákony a Verdoornův zákon). Zákon). To samozřejmě znamená, že raná fáze vývoje země vyžaduje vybrané sazby na zahraniční dovozy, zejména na výrobní zboží.

Klíčovým bodem je, že vytvoření odvětví, která dala rostoucí návratnost měřítku (obecně zpracovatelský průmysl) - spíše než konečný „snižující návratnost měřítka“ - to je to, co označuje úspěšný ekonomický rozvoj. Jakmile se nová výrobní odvětví stanou mezinárodně konkurenceschopnými, je možné snížit nebo odstranit sazby. Upozorňujeme také, že tato politika je dokonale slučitelná se skutečností, že jiné typy sazeb (ochrana neefektivních žadatelů o nájemné) nebo špatně zaměřené sazby mohou být škodlivé pro hospodářský rozvoj. K průmyslovému vzletu jsou samozřejmě zapotřebí další důležité faktory, jako například:

• (1) schopnost získat přístup a zavést západní technologii a výrobní metody ve výrobě, jakož i schopnost udržet technologický rozvoj a růst produktivity ve výrobě (bod týkající se Kaldorových zákonů o růstu a Verdoornova zákona);
• 2) dostatečně velký vnitřní trh s vyrobeným zbožím nebo, není-li to možné, spolehlivé vývozní trhy k dosažení růstu na základě vývozu;
• 3) schopnost překonat veškerá omezení platební bilance s vývojem hospodářství a případy, kdy dojde k obchodnímu schodku. To samozřejmě znamená, že musíte vzít v úvahu Thirlwallův zákon.

Není pochyb o tom, že některé národy, protože jsou tak malé a čelí tak vážným omezením ekonomického rozvoje (např. Tichomořské ostrovy), nemohou nikdy dosáhnout industrializované bohaté ekonomiky, jako je například Jižní Korea. Ať už je to jakkoli, dnes mnoho zemí třetího světa pravděpodobně dokáže se správným využitím průmyslové politiky a masivními změnami v mezinárodní institucionální struktuře. PKM ví, že obecná teorie rovnováhy je bezcenná. Z toho vyplývá, že všechny modely všeobecné rovnováhy používané k podpoře teorie volného obchodu nelze brát vážně. Protekcionismus může fungovat a být prospěšný.

• Spojené státy americké a jejich hospodářský rozvoj v 19.století. [30]
• Britský protekcionismus proti indickým bavlněným textilům.[31]
• Friedrich List o anglickém volném obchodu a kolonizaci Německa. [32]
• britská průmyslová revoluce a protekcionismus v průmyslovém odvětví: Případ bavlněných textilií. [33]

Evropská Unie, Euro a dluhová krize

PKM patří k velkým kritikům uspořádání evropského hospodářství. V knize Eurozone Dystopia: Groupthink and Denial on Grand Scale, Bill Mitchell (jeden ze „zakladatelů“ moderní měnové teorie - MMT) uvádí historii eura a tvrdí, že jeho základním problémem je tzv. Groupthink. Duševní rigidita, která se vytvořila kolem eura, je podobná těm, které obklopovaly zlatý standard, a představuje největší riziko pro společnou měnu. Existuje velké množství analýz, které „odborníci“ vysvětlují, jak komplikovaná je situace v eurozóně. Tvůrci politik eurozóny téměř vždy sledují politiky, které nemají šanci splnit své domnělé cíle. Bill Mitchell argumentuje, že tato marnost pochází ze skupinových setkání mezi evropskými elitami, napříč politickým spektrem.[34]

Evropské státy již nějakou dobu vstupují do systémů pevných směnných kurzů; kniha začíná diskusí o věcech, jako je Latinská měnová unie z roku 1848. Tyto měnové unie selhaly, protože nebyly doprovázeny politickou unií, a tak byly pozastaveny během krizí nebo války. Systém směnných kurzů Bretton Woods počítal s globálním systémem měnových kolíčků, ale v 70. letech byl rozebrán. Přestože se zbytek světa posunul k pohyblivým směnným kurzům, Evropané se v rámci „evropského projektu“ snažili udržet své měny vázané. Lucemburský premiér, Pierre Werner, byl vedoucí expertní skupiny pověřené vytvořením plánu na vytvoření společné evropské měny. Wernerova zpráva z roku 1970 představovala keynesiánské ekonomické myšlení té doby. Mitchell zdůrazňuje, že ve Wernerově zprávě byl uveden požadavek, aby fiskální politika byla kontrolována na úrovni Evropského společenství. To nebylo politicky proveditelné a plán byl odložen.

Plán však byl oživen koncem 80. let a nakonec vedl k zavedení eura. Mít společnou fiskální politiku bylo stále politicky nemožné. Řešení ekonomických problémů předpokládaných ve Wernerově zprávě bylo jejich ignorování. „Monetaristická“ ekonomika předpokládala, že měnová politika postačuje ke stabilizaci ekonomiky. (V knize profesor Mitchell soustředí ekonomiku hlavního proudu, včetně „New Keynesians“, pod označení „Monetarist“. To je teoreticky odůvodněné, ale pro některé to může být matoucí.) Otázka chronické nezaměstnanosti, která byla dříve vnímána jako ekonomické selhání, bylo nově definováno jako výsledek osobních selhání nezaměstnaných. Důležité bylo, že vývojová práce byla prováděna malou skupinou „monetaristických“ ekonomů z centrálních bank, což umožnilo maximální množství skupinového smýšlení. Politici, kteří mají obavy z nejlepších zájmů svých voličů, byli vyloučeni z klíčových diskusí. Tímto procesem se zrodilo euro. Aby bylo možné dohodu řešit, bylo zapotřebí určité formy smluvních limitů na vládní dluh. Pakt o stabilitě a růstu zakotvil dvě do značné míry nesmyslné limity - 3% HDP u ročních schodků a 60% podíl dluhu na HDP. Limity byly v roce 2003 porušeny Francií a Německem, a to je docela zábavné, že velké země je tehdy mohly ignorovat. Po této krizi však byla politicky slabší periferie rozdrcena pod těmito limity. Pakt o stabilitě a růstu je klíčovou hnací silou nekompetentní evropské politiky.

Nesmíme zapomenout, že název knihy je Dystopie Eurozóny. Dystopie („anti-utopie“) je neuvěřitelný špatný politický systém, který má moc se donekonečna reprodukovat. (Oceánie v Orwellově 1984 je nejznámější literární dystopií.) Bez ohledu na to, jak špatně euro poškozuje ekonomiky zemí eurozóny, není důvod se domnívat, že se euro musí rozpadnout. Jak ukazují nedávné události, evropské elity jsou docela spokojené, když sledují zbytek své spirály populace v chronické nezaměstnanosti, aniž by s tím dělaly něco užitečného. Je snadné zesměšňovat bezradná prohlášení učiněná neoliberálními evropskými ekonomy před rokem 2008.

Bill Mitchell v knize rozebírá „skromný návrh“, plán řešení dluhových problémů v eurozóně. Finanční inženýrství je navrženo tak, aby ECB umožnilo efektivně financovat vládní dluh, údajně způsobem, který neporuší evropské smlouvy, které zakazují „měnové financování“ vlád. Těchto návrhů se podaří dosáhnout jen málo, což nebylo dosud provedeno programem OMT ECB, a bylo by stejně zranitelné vůči legálnímu útoku. „Skromný návrh“ zahrnuje vítané rozšíření investičních výdajů na nadnárodní úrovni, ale velikost nových výdajů by byla poklesem v agregované poptávce. Stručně řečeno, velkolepé částky politického kapitálu by musely být vynaloženy na uzákonění programů, které pravděpodobně nepodaří vyvolat růst, a byly by zničeny příštím poklesem.

Profesor Mitchell nastiňuje dva možné způsoby, jak může eurozóna správně fungovat. (Poznamenává také, že fiskální federalismus by tuto práci zvládl, ale je politicky neprůchodný):[35]

• Overt Monetary Financing. ECB financuje národní rozpočty, čímž eliminuje riziko selhání. To by pravděpodobně vyžadovalo změny smlouv.

• Exit by some or all nations. Problémy s výstupem jsou neuvěřitelně nadhodnoceni analytiky, kteří se příliš soustředí na detaily, nikoli na základní principy.

zjevné měnové financování je v rozporu se zásadami „monetaristické“ ideologie uspořádání evropské ekonomiky.

Mezi tím, co se nyní děje v Řecku, a tím, co se stalo v Kanadě během Velké hospodářské krize, existují velmi silné politické paralely. V tomto dřívějším období se radikální chudá provincie potýkala s bohatšími, zavedenějšími vládami, které postupovaly v linii „sound financování“ (které lze definovat jako přesvědčení, že vláda je jako domácnost, a musí vyrovnat svůj rozpočet). Provincie Alberta byla připojena ke Kanadě v roce 1905. Třicátými léty byla stále chudá provincie zemědělců, protože její ropné bohatství se projevilo až po druhé světové válce. Politicky byly prérijní provincie spravovány jako hospodářské kolonie východních provincií, které byly dodavateli průmyslového zboží. Provincie prérie tak vyvinuly obvyklý soubor stížností jako jakýkoli koloniální obyvatel, a tyto stížnosti živily pravidelné výbuchy populistických hnutí. Ve 30. letech 20. století zvolili první vládu pro sociální úvěry. Hnutí Social Credit bylo založeno na ekonomické teorii, která se v té době zdála radikální, ale možná právě představovala poněkud excentrickou verzi funkčního financování.

• Politicky a ekonomicky periferní entita v měnové unii s více entitami zvolila stranu, která se zasazuje o reformy, které jsou v rozporu s dominantním konsensem „zdravého financování“.
• Odloučení od měnové unie nebylo považováno za přijatelné řešení, dokonce ani pro „radikální“ stranu.
• V ostatních politických jednotkách byly centristické strany, které byly uzavřeny v konsensu „zdravých financí“, pod rostoucím tlakem radikální levice a pravice.
• Centristické strany se více soustředily na sebe, než na nalezení řešení ke zvýšení zaměstnanosti.
• Centristé nepřetržitě věřili, že za rohem se zotavuje, a proto nebyla nutná opatření ke stimulaci růstu.
• Centrističtí politici v ekonomickém jádru byli schopni ignorovat sociální náklady na rozšířenou vysokou nezaměstnanost na periferii.

Z této paralely se lze poučit ze dvou hlavních lekcí.[36]

• Z hlediska „velkého obrazu“ je důležitý politický vývoj „centra“, nikoli periferie. To, co se děje v Řecku, záleží na Řekech, ale bude mít omezený globální dopad. Klíčem je to, zda strany proti úsporným opatřením pronikají do větších ekonomik, jako je Itálie, Španělsko a Francie.
• Na rozdíl od Kanady ve 30. letech mají „hlavní země“ eurozóny fungující sociální státy. Sociální náklady na úsporné opatření mnohem méně pravděpodobně přímo ohrožují politiky v jádru, a tak budou mít ještě větší toleranci k ekonomické slabosti než jejich kanadští protějšky.

Možná evropské centrum přijme Funkční finance stejným způsobem jako kanadská vláda. To by umožnilo euru přežít jako měnové jednotce. Vypadá to nicméně politicky nerealisticky. Zdá se, že vládnoucí elity v Evropě získaly politicky tónovanou neslyšící sklerózu, která byla pádem jejich aristokratických předchůdců.[37]

Nerovnováhy v EU

Ve finančních, neoliberálních ekonomikách (USA, Evropská Unie) růst nebyl nikde poháněn podnikovými investicemi. Spíše se objevily dva různé modely růstu. Anglo-saské země vytvořily model růstu založeného na dluhu, který byl způsoben zvyšováním zadlužení domácností, silnou spotřební poptávkou a v některých případech i rozmachem investic do bydlení. Ostatní země, jmenovitě Německo, Čína a Japonsko, přijaly exportní model růstu, kde domácí poptávka je slabá a růst závisí na přebytcích vývozu. Německo sledovalo tuto strategii obzvláště agresivně, přičemž průměrné reálné mzdy stagnovaly v desetiletí před krizí a nejostřejším nárůstem mezd mezi vyspělými ekonomikami.

Periferní evropské země se také řídily modelem růstu založeným na dluhu. To bylo do značné míry možné díky evropské finanční integraci. Cílem politiky ES (konkrétně Akčního plánu pro finanční služby) bylo vytvoření jednotného finančního trhu pro Evropu. Teoreticky to znamená jednotné úrokové sazby v celé Evropě a v praxi to znamenalo obrovské toky kapitálu z Německa, Francie a Velké Británie do periferních evropských zemí. Toto krátce podpořilo výrobní investice (v případě Španělska a Irska), ale brzy se změnilo v majetkový boom.[38]

Rychle rostoucí ekonomiky jihoevropských ekonomik vedly schodky běžného účtu, které umožňovaly německé exportní přebytky. Tyto přebytky byly recyklovány jako toky soukromých úvěrů zpět do jihoevropských zemí, kde financovaly majetkové bubliny a zvyšující se dluh domácností. Ve skutečnosti se situace lišila podle zemí, ale masivní nárůst dluhu soukromých domácností (v zemích jižní Evropy) je charakteristickým znakem růstu. Veřejný dluh s výjimkou Řecka klesal.[39]

• Problém je špatná struktura Eurozóny
• Problémem jsou německé přebytky
• problém je pokrytectví silných států (především Německa)

Německo nyní dominuje evropské hospodářské politice. Diktoval podmínky řeckého záchranného balíčku a blokuje vydávání eurobondů nebo jiné kroky k fiskální integraci. Při interpretaci původů toho však panuje neshoda. Post Keynesiánové zdůraznili nefunkční povahu uspořádání hospodářské politiky. Historicky byla EMU do velké míry navržena Německem (a Francií), ale samotná skutečnost EMU, konkrétně zavedení eura, nebyla německá iniciativa; to byly další evropské země, které chtěly společnou měnu a Německo se zdráhalo souhlasit (údajně to byla francouzská podmínka pro přijetí sjednocení Německa). Země jižní Evropy po deseti letech pokusu o zkopírování německých úrokových politik v 80. letech a krizi EMS v letech 1992/93 trvaly na společné měně, aby měly slovo v měnové politice. Spíše než navržený nástroj dominance, euro a balíček politik s ním spojený skutečně svědčí o neexistenci německé hegemonické strategie pro Evropu.

ECB hraje roli věřitele poslední instance pro finanční sektor, ale - na rozdíl od Fedu a Bank of England - nikoli pro vládní sektor. Pro několik evropských zemí je nyní situace podobná situaci rozvojových zemí, které mají dluh v cizí měně. Situace v Řecku je tak zoufalá, že se často navrhuje ukončení eura. Nikdo však neví co nastane. Strategie Evropské komise, do značné míry diktovaná Německem, je ortodoxní, se kterou se Keynesovi odpůrci 30. let mohli snadno ztotožnit: snížení mezd a řádná fiskální politika. Nevadí, že ve většině zemí byly veřejné schodky skromné a že v desetiletí před krizí došlo k prudkému poklesu mezd jako podílu národního důchodu. Tato politika je účinná při oslabování sociálních států a zajišťování strukturálních zisků pro elitu podniků, ale ukázalo se, že není schopna stabilizovat širší ekonomickou situaci. Nacionalistická progresivní vize považuje odchod z eura za zásadní krok k opětovnému získání kontroly nad hospodářskou politikou ak rozbití německé a finanční hegemonie v Evropě. Tato pozice vidí malou naději na reformu režimu hospodářské politiky eurozóny a považuje zrušení eura (nebo odchod jednotlivých zemí) za základní předpoklad expanzivní hospodářské politiky.

Skutečná výzva je v oblasti politiky, nikoli ekonomické teorie. Evropský stát však bude sporným terénem jako ostatní státní struktury a evropsko-keynesiánská strategie je myslitelná pouze jako výsledek koordinovaného lidového tlaku. Vyžadovalo by to posílení demokratické kontroly evropských institucí (Komise, ECB a Evropského soudního dvora), zejména skutečnou roli Evropského parlamentu. V současné době je většina organizací levice, jistě těch, které jsou spojeny s dělnickým hnutím, v zásadě národní. Pracovní hnutí musí budovat evropskou občanskou společnost prostřednictvím evropských kampaní.[40]

PKM, politická teorie a interpretace dějin

základní principy Veřejné správy dle PKM.

• (1) odmítnutí neoliberalismu, globalizace, neoklasická ekonomie, libertarianismu, anarcho-kapitalismu.
• (2) podpora hospodářských myšlenek a hospodářských politik post-heterodoxní post keynesiánské a / nebo moderní měnové teorie (MMT). Odmítnutí marxismu a komunismu.
• (3) odmítnutí extrémních aspektů kulturního relativismu.
• (4) Liberální nacionalismus.

Principy můžeme dále rozšířit takto: [41]

• (1) podpora plné zaměstnanosti, keynesiánské makroekonomické politiky a řízení našich ekonomik, hospodářství s vysokou mzdou, průmyslová politika, řízený obchod v národním zájmu, humánní sociální stát a ukončení offshoringu pracovních míst ve výrobě a službách Třetí svět.
• (2) odmítá extrémní sociální konstruktivismus.
• (3) hájí svobodu projevu a svobodu náboženského vyznání.
• (4) je anti-imperialistická a do značné míry neintervencionistická vůči zahraniční politice, ale ne izolacionistická.
• (5) je pro-nukleární rodina a - přinejmenším - otevřenou seriózní a racionální diskusi o rozpadu jaderné rodiny v západním světě.
• (6) uznává, že většina lidí má normální a přirozené přání zachovat své národy jako domoviny pro většinovou kulturu a svůj lid. Nízkoúrovňové imigrace a přiměřené množství uprchlíků jsou v pořádku, pokud menšiny skutečně zůstávají menšinou populace a lidé, kteří chtějí zůstat přizpůsobeni a nepřinášejí nepřátelské a neslučitelné kultury.
• (7) je proti regresivnímu a i-liberálnímu islamismu a náboženskému fundamentalismu a podporuje liberální asimilaci přistěhovalců na Západě.

Keynes a Kapitalismus

John Maynard Keynes byl vychován klasickým liberalismem a klasickou politickou ekonomií. Věřil ve volný obchod, hospodářský pokrok, kulturní vzestup a politický důvod. Během první světové války se pak ocitl v britské veřejné správě a nedokázal zastavit to, co považoval za katastrofální politická rozhodnutí po první světové válce. Poté zjistil, že sleduje, jak se klasické ekonomické mechanismy, o nichž se naučil, náhle rozpadly. Potom se zvedl. Po první světové válce se Keynes pokusil obnovit svojí civilizaci. Měl za všech okolností úžasný úspěch a úžasný dopad. Podle Skidelského interpretace byl Keynes před rokem 1914: věřili (na jistotu), že nastal nový věk rozumu. Brutalita uzavření, která byla použita v roce 1914, pomáhá vysvětlit Keynesovo čtení meziválečných let a povahu jeho vyspělého úsilí ... obnovit očekávání stability a pokroku ve světovém šikmém stavu z jeho kotvení z 19. století ... ( ES, stránka xv).

Ekonomické důsledky míru, možná nejúžasnější ekonomické psaní Keynese, se týkaly mírových rozhovorů ve Versailles. Popsal sdílené ekonomické problémy, které způsobily nebo přispěly k válce, a poznamenal, že vhodné urovnání by vyřešilo finanční trápení, které stále čelí vítězům a poraženým. Předpovídal, že mír bude krátkodobý, protože politika ve Versailles tak ovládla ekonomiku. Toto není žádné nudné ekonomické pojednání. Jeho charakterové skici Georges Clemenceau, Lloyd George a Wilsona jsou ostré a nezapomenutelné. Keynes zdůraznil neslučitelnost současného snížení německého území a zvýšení jeho závazků za odškodnění. Pouze díky podpoře vývozu a omezení dovozu by Německo mohlo nakonec vytvořit přebytek, z něhož by mohlo platit; uložená odpovědnost však byla nerealistická, pokud jde o to, co si Německo mohlo představit.

V tomto druhém pokusu o záchranu civilizace byl úspěšný: Jeho obecná teorie zaměstnanosti, zájmu a peněz změnila svět. Kniha končí odvážným tvrzením o důležitosti myšlenek namísto zájmů, které v kontextu nelze číst jako uvažovaný úsudek, ale jako jeho zoufalou naději: Praktičtí muži, kteří se domnívají, že jsou zcela osvobozeni od všech intelektuálních vlivů, jsou obvykle otroci myšlenek mrtvého ekonoma. Šílenci v autoritě, kteří slyší hlasy ve vzduchu, destilují své šílenství od nějakého akademického čaroděje před několika lety. Jsem si jist, že moc oprávněných zájmů je ve srovnání s postupným pronikáním nápadů nesmírně přehnaná. Ale brzy nebo pozdě jsou to nápady, nezakládané zájmy, které jsou nebezpečné pro dobro nebo zlo ... (strana 570). Nejneobvyklejší věc je, že Keynes měl pravdu.[42]

Keynes věřil, že plná zaměstnanost a cenová stabilita jsou základními klíči pro vytvoření prosperity a udržení sociálního a mezinárodního míru. Bohatí, pod vlivem své zavedené morálky šetrnosti, by zisky z kapitálu, který vlastnili, a do značné míry je reinvestovali, čímž by se zvýšila produktivita, a tak se zvýšily mzdy a vytvořil by se spravedlivý růst. Klíčem pro Keynese proto bylo, že vláda musela řídit měnový systém, aby se vyhnula extrémům „deflace“ i „inflace“: "Rostoucí ceny a klesající ceny mají svou charakteristickou nevýhodu .... Inflace je nespravedlivá a deflace je nepostradatelná. Z těchto dvou je možná deflace, pokud vyloučíme přehnané inflace, jako je Německo, horší; protože v chudobném světě je horší vyvolat nezaměstnanost než zklamat nájemce. Není však nutné, abychom měli jedno zlo proti druhému. Je snazší shodnout se na tom, že oba jsou zlí, které je třeba vyhýbat. Dnešní individualistický kapitalismus, právě proto, že svěřuje úspory jednotlivému investorovi a produkci jednotlivému zaměstnavateli, předpokládá stabilní měřicí tyč hodnoty a bez ní nemůže být efektivní – možná nemůže přežít –. Z těchto závažných příčin se musíme osvobodit od hluboké nedůvěry, která existuje proti tomu, aby regulace hodnoty mohla být předmětem úmyslného rozhodnutí ...".

Pokud by však nemohla být zachována plná zaměstnanost a cenová stabilita, hořká politická zkušenost ukázala, že výsledkem bude velmi nepříjemné vítězství fašismu nebo komunismu. V podmínkách, ve kterých Keynes uvažoval ve dvacátých letech, jste tak učinili tím, že vláda učiní kroky k vyvážení nabídky a poptávky po penězích. Pokud by existovala nadměrná poptávka po penězích, lidé by zpomalili své výdaje, aby si vybudovali své peněžní zůstatky – a výsledkem by byly uzavřené továrny, nezaměstnaní pracovníci a deflace. Pokud by existovala nadměrná nabídka peněz, lidé by urychlili své výdaje, aby se zbavili peněz, které nepovažovali za nutné – a výsledkem by byla inflace a zklamaní spořitelé. Chytrá technokratická správa měnové politiky by mohla, jak si Keynes myslel ve dvacátých letech, dělat rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou po penězích. Keynes ale změnil názor. Věřil, že chytré technokratické řízení měnové politiky nemůže vždy dělat svou práci, a že by bylo zapotřebí dalších nástrojů: „poněkud komplexní socializace investic“ pod záštitou vlády nebo pobídek, které poskytla, byl jeho koncovým bodem.

Se vzrůstajícím vlivem obecné teorie před zářím 1939 při slibování snadné a přímé politické cesty, která by vedla severní Atlantik z Velké hospodářské krize, a s vypuknutím druhé světové války v Evropě v září 1939 vzrostl Keynesův vliv. Zjistil, že aplikuje svou teorii na problémy, jak financovat druhou světovou válku (ve které má jeho teorie mírně konzervativní důsledky, protože vyžaduje méně vládního převzetí celé ekonomiky, než se předpokládalo, že je potřeba) a jak vybudovat silná a prosperující ekonomika po druhé světové válce (kde jeho role při vytváření systému mezinárodního makroekonomického řízení Bretton Woods byla pozoruhodným politicko-ekonomickým úspěchem). Zjistil také, že pečuje a řídí rostoucí skupinu ekonomů, kteří brali vážně úkol řídit a tlumit hospodářský cyklus. Na rozdíl od jiných ekonomických škol, které měly sklon vidět deprese jako věci jako špatné počasí, které člověk musel snášet, Keynes a jeho učedníci slíbili pro ekonomiku mnohem slunečnější budoucnost.

Co dlužíme Keynesovi:

• Zaměření na roli nejistoty a na měnící se očekávání.
• Mezi ekonomy existuje přesvědčení, že fiskální politika musí hrát významnou roli: že když se soukromý sektor rozpadne, pokud jde o poptávku a výdaje, vláda by se měla postavit za jeho ochranu.

Keynesův pohled na život bylo takový: Po roce 1914 bylo vedení světa, kterému se mělo věnovat – světu, který po roce 1914 vypadal, že se točí v chaos. Tady byl problém kontroly, ne osvobození. Keynes uznal, že v roce 1938 byla civilizace nejistá a nestabilní. Muži moci převzali otěže ... Stalin ... Mussolini ... Hitler .... Ale důležité je, že [Keynes] nikdy nepodléhal politice kulturního zoufalství. Nejistotu lze zvládnout ne brutální silou, ale výkonem inteligence a postupně by se mohla harmonie obnovit.

Skidelsky tvrdí, že ústředním bodem současného myšlení a praxe je Negativní svoboda – myšlenka, že společnost a ti, kdo ji řídí, by neměli činit žádný úsudek o tom, co je pro lidi žádoucí, ale pouze nechat jednotlivce co nejblíže k tomu, aby sledovali své vlastní cíle, co někdy to může být. Ve vztahu k ekonomice vidí současný mainstreamový pohled kapitalismus jako cíl sám o sobě, výraz populace bude přenášen prostřednictvím trhu. Toto je v rozporu s Keynesovým názorem, že kapitalismus je spíše prostředkem než cílem, a měl by se zaměřit na to, aby obyvatelům umožnil volný čas sledovat „dobrý život“ hlavně v etickém životě a mít čas na uznání krásy a potěšení z lidského styku.[43] Keynes uvedl, že vzhledem k tomu, že dlouhodobou budoucnost je velmi obtížné předvídat, je velmi zřídka odůvodněné, aby politici prováděli politiky, které jejich obyvatelům způsobí krátkodobou bolest kvůli možným dlouhodobým ziskům. Skidelsky navrhuje, že by Keynes doporučil přehodnotit makroekonomickou politiku, s větším důrazem na vyvážený růst a s poněkud velkou úlohou vlády při zajišťování hladkého toku investic, který by pomohl chránit ekonomiku před nepředvídatelnými šoky. Makroekonomie by měla být reformována tak, aby znovu uznala roli nejistoty, a tak se opírala o další oblasti znalostí, jako je historie a mezinárodní politická ekonomika, s menší ústřední úlohou pro matematiku. Je třeba řešit otázku globálních úspor. Etika by měla opět hrát roli při vedení kapitalismu, stejně jako Keynesova vize harmonie, kde jsou rozdíly spíše pečovány než tlačeny, aby se přizpůsobily, jak je tomu v případě současných konceptů „sociální soudržnosti“ a „konsensu“.

• Keynes byl „progresivním“ liberálem.
• Keynes oponoval marxismu a komunismu a jeho názor na Marxovu ekonomii byl opovržlivý.
• Keynes se během svého života nazýval „liberálem“, nikoli konzervativcem, a jeho „liberalismus“ byl pevně v tradici progresivního, intervencionistického typu, který se ve Velké Británii vyvíjel od konce 19. století.
• Podrobný pohled na Keynesovy politické a ekonomické myšlenky v pozdějším životě ukazuje, že je pevně v táboře toho, čemu bychom říkali progresivní levicově nakloněný liberál.
• Odmítá jak konzervatismus, tak labouristickou stranickou politiku.
• Keynesův program intervencí měnové a fiskální politiky k udržení agregované poptávky je v zásadě slučitelný se soukromou výrobou komodit a kapitalistickou ekonomikou.

Keynesův názor na komunismus a marxismus

Dotčené poznámky údajně učinil Keynes v rozhlasovém rozhovoru pro BBC v červnu 1936, ve kterém diskutoval o knize Sidneyho a Beatrice Webbové Sovětský komunismus: Nová civilizace?, kde kritizoval autory za odmítání sovětských zločinů. Pokud si Keynes opravdu myslel, že Sovětský svaz je „působivý“, pak to byla špatná, směšná, pohrdlivá a ostudná poznámka. Důvodem je to, že taková poznámka ostře odporuje Keynesovým dalším spisům a tvrzením. Faktem je, že Keynesovo veřejné a soukromé odsouzení marxismu, komunismu a Sovětského svazu je dobře doloženo.

Skidelsky poukázal, že Keynes nepodporoval knihu Webbů:

"Na rozdíl od Webbů, on [sc. Keynes] nikdy nemohl považovat sovětské Rusko za vážný intelektuální zdroj západní civilizace. Ve dvacátých letech řekl, že marxismus a komunismus nemají vědecké zájmy, aby mohli nabídnout moderní mysl. Deprese nezměnila jeho pohled. Rusko ‘představuje nejhorší příklad, který svět možná viděl, pokud jde o administrativní neschopnost a oběť téměř všeho, co život životně stojí za to žít ... '; byl to „strašný příklad zlých šílených a zbytečných spěchů“; "Nechť je Stalin děsivým příkladem pro všechny, kdo se pokoušejí experimentovat." "Kingsley Martin také našel" pro-bolshie "v New Stateman." (Skidelsky 1992b: 488).

Zadruhé, Keynes napsal dopis Georgeovi Bernardovi Shawovi v roce 1935 o otázce Marxe, kde zcela jasně odmítl marxismus:

"Děkuji za Váš dopis. Pokusím se vaše slova k srdci. V tom, co říkáte, musí být něco, protože obecně existuje. Ale minulý týden jsem udělal další výstřel na starého K.[arl] M.[arx] a přečetl jsem právě zveřejněnou korespondenci Marx-Engels, aniž bych udělal velký pokrok. Dávám přednost Engelům z těchto dvou. Vidím, že vynalezli určitou metodu pokračování a odporný způsob psaní, což oba věrně tvrdili jejich nástupci. Ale pokud mi řeknete, že objevili vodítko pro ekonomickou hádanku, stále mě zbili - nemohu objevit nic jiného než zastaralé kontroverze. ... Abychom pochopili můj stav mysli, musíte však vědět, že věřím, že píšu knihu o ekonomické teorii, která do značné míry revolucionizuje - ne, myslím, najednou, ale v průběhu následujících deseti let - způsob, jakým svět přemýšlí o ekonomických problémech. Když byla moje nová teorie řádně asimilována a smíchána s politikou a pocity a vášněmi, nemohu předvídat, jaký bude konečný výsledek jeho účinku na jednání a záležitosti. Bude však velká změna, a zejména budou zbořeny Ricardiánské základy marxismu. ...Nemůžu očekávat, že vy nebo někdo jiný tomu budete věřit v současné fázi. Ale pro sebe nevěřím jen tomu, co říkám - ve své vlastní mysli jsem si zcela jistý.“ (Keynes to Shaw, 1. ledna 1935, citováno ve Skidelsky 1992b: 520–521).

Za třetí, Keynes odmítl sovětský systém:

"A tak [sc. Keynes] mohl oba milovat komunistickou generaci pro jejich idealismus a pohrdat je pro jejich zmatenost. Pokud Keynes nedokázal vyřešit „prvotní otázku“, jak žít, cítil, že dokáže vyřešit sekundární otázku, co dělat. Jeho útok na vědecké domněnky marxismu a hrůzy sovětského systému byl nevytrvalý a nepotřeboval zjevení masové vraždy. Trval na tom, že „je zásadně důležité zachovávat v zásadě všechny poznámky a tituly občanských a politických svobod, které bývalé generace bolestivě zajistily…“. Byl rozhořčen, když se Londýnská univerzita pokusila umlčet prostorný profesor Laski LSE, když psal v New Stateman, aby bránil Laski, ale dodal: „Příliš mnoho mladších členů levice si pohrávalo s marxistickými nápady, aby v nich bylo jasné svědomí odrazující reaktivní útoky na svobodu. ““ (Skidelsky 1992b: 518).

Polanyi a jeho vize kapitalistického světového řádu

Polanyi nabízí radikální alternativu s jedinečnými poznatky založenými na hluboké studii historie vzniku kapitalismu. Hlavní překážkou porozumění Polanyi je skutečnost, že život v tržní společnosti formuje naše myšlení a chování, což ztěžuje představu radikálních alternativ. Pochopení Polanyi vyžaduje stát mimo toky dějin, které formovaly moderní společnosti, abychom viděli, jak naše ekonomické, politické a sociální teorie o světě byly utvářeny vnějšími silami a vyvíjely se v čase. Studium této archeologie znalostí nám umožňuje nahlédnout do historických procesů, které utvářely naše myšlenky, a dává nám nástroje nezbytné k osvobození od úzkých hranic vytvořených našimi vlastními minulými zkušenostmi.

• bezprostřední okolnosti, důvody, které připravily nezbytné důvody pro první světovou válku, velkou depresi, vzestup fašismu v Evropě, druhou světovou válku a vznik New Deal v USA.
• analýzy vývoje liberálního myšlení a myšlenky samoregulačního trhu.
• vývoj evropských zemí a ukazuje, jak samoregulační utopie trhu způsobovala problémy v evropských společnostech a ve světě.
• vývojem protisměrného hnutí proti ekonomiii volného trhu
• jeho klíčové pojmy jsou kulturní vloženost a dvojitý pohyb.

Historický popis vzniku tržního hospodářství jako konkurenta tradičního hospodářství. Tržní ekonomika vyhrála tuto bitvu a ideologie podporující tržní ekonomiku vyhrály odpovídající bitvu na trhu idejí. Dnes je vítězství tržního hospodářství natolik úplné, že pro nás je obtížné představit si společnosti, kde trh nehraje ústřední roli. Polanyi tvrdí, že na rozdíl od všeobecného přesvědčení mají trhy v tradičních společnostech v dějinách jen okrajový význam. Tržní ekonomika se objevila po dlouhodobém boji proti těmto tradicím. Jak objasňuje Polanyi, není to dobrý vývoj. Komodifikace lidí a půdy vyžadovaná dominancí trhu způsobila obrovské škody pro společnost a životní prostředí. Hodnota lidského života byla snížena na jejich výdělečnou sílu. To umožňuje hrubé výpočty velvyslance Albrighta, že obětování půl milionu iráckých dětí stojí za kontrolu ropy. Podobně se vzácné deštné pralesy, korálové útesy, rostliny, ryby a živočišné druhy, které trvalo výrobu miliónů let a nemohou být nahrazeny za jakoukoli cenu, snižují na hodnotu dřeva, potravin nebo chemických látek. To je hlavní příčina sociálních a environmentálních katastrof, kterým v současnosti čelíme. Polanyiho pohled na kapitalismus se dá shrnout do těchto bodů:[44]

• 1: Všechny společnosti čelí ekonomickému úkolu produkce a zajištění všech členů společnosti. Moderní tržní společnosti jsou jedinečné, když tuto odpovědnost přenesou na trh, čímž vytvářejí nárok na produkci pro ty, kteří mají bohatství, a zbavují chudé nároku na jídlo. Všechny tradiční společnosti použily netržní mechanismy založené na spolupráci a sociální odpovědnosti, aby zajistily členům, kteří se nemohou starat o své vlastní potřeby. Vzdělávání, zdravotnictví, bydlení a služby sociální péče jsou k dispozici pouze těm, kdo za to mohou platit.
• 2: Tržní mechanismy poskytování zboží členům jsou v rozporu s jinými sociálními mechanismy a jsou pro společnost škodlivé. Po zdlouhavé bitvě, která trvala nad společnostmi kvůli určitým historickým okolnostem typickým pro Evropu, se v Evropě objevily v ústředním postavení. Vzestup trhů způsobil společnosti obrovské škody, které přetrvávají dodnes. Nahrazení klíčových mechanismů, kterými se řídí sociální vztahy, za mechanismy slučitelné s tržními mechanismy, bylo pro lidské hodnoty traumatické. Půda, práce a peníze jsou zásadní pro účinné fungování tržního hospodářství. Tržní společnosti je převádějí na komodity, které způsobují obrovské škody. To zahrnuje (A) přeměnu výchovného a symbiotického vztahu s Matkou Zemí na komerční vykořisťování přírody, (B) Proměnu vztahů založených na důvěře, intimitě a celoživotních závazcích na krátkodobé neosobní obchodní transakce a (C) Proměnu lidských životů v prodejné komodity za účelem vytvoření trhu práce.
• 3: Neregulované trhy jsou tak smrtelné pro lidskou společnost a životní prostředí, že vytváření trhů se automaticky staví do herních hnutí, aby chránila společnost a prostředí před škodami, které způsobují. Paradoxně to je právě toto protisměrné hnutí, opozice vůči trhům, které trhům umožňuje přežít. Pokud by tomu tak nebylo, trhy by zničily společnost a planetu. Například Velká deprese způsobila kolaps mnoha institucí na volném trhu a vláda vstoupila do jejich podpory a nahradila je. Podobně pouze masivní vládní intervence zachrání svět před závažnou hospodářskou krizí po globální finanční krizi z roku 2007. Tento ochranný protikrizový pohyb umožnil přežít kapitalismu. Tomu říká Polanyi, „dvojí hnutí“, který říká, že historii kapitalismu nelze pochopit, aniž bychom se dívali na obě strany – síly, které se snaží osvobodit trhy od všech předpisů, a síly, které bojují za ochranu společnosti před škodlivými účinky neregulovaných trhy.
• 4: Určité ideologie, které se vztahují k půdě, práci a penězům a motivaci zisku, jsou nezbytné pro efektivní fungování trhů. Pro účinné fungování trhů je nezbytná zejména chudoba a určitá bezcitnost a lhostejnost k chudobě. Kapitalistická ekonomika vyžaduje prodej, nákup a vykořisťování práce, čehož nelze dosáhnout bez vytváření chudoby, a používat ji k motivaci pracovníků. Posvěcení vlastnických práv je další podstatnou vlastností trhů. Existence tržní ekonomiky tedy vyžaduje vznik určitých ideologií a postojů, které jsou škodlivé pro přírodní lidské tendence a jsou v rozporu s nimi.
• 5: Trhy byly křehké a náchylné ke krizi a číhaly od katastrofy k katastrofě, jak jasně ilustruje GFC 2007. Polanyi v roce 1944 prognózoval, že poslední a největší z těchto krizí v jeho době, druhá světová válka, nakonec zabila tržní systém a nová metoda organizace ekonomických záležitostí by se objevila po jeho boku. Keynesiánské myšlenky ve skutečnosti eliminovaly nejhorší excesy tržních ekonomik a dominovaly scéně asi 30 let po válce. Trhový systém se však zvedl z popela a přišel k dominanci zeměkoule v úžasném projevu moci.
• 6: Tržní ekonomiky vyžadují násilí – ať už přirozené nebo vytvořené. Jak poznamenali nejčasnější stratégové, klam je klíčovým prvkem boje. Jednou ze základních složek na vzestupu trhů je neustálá bitva o zkreslování skutečností, takže výrazná selhání trhů byla označena za pozoruhodné úspěchy. Existuje řada strategií, které se běžně používají k zobrazení ekonomické katastrofy jako pokroku a rozvoje. Bez této propagandy by trhy nemohly přežít, protože síly odporující trhům by byly příliš silné. Například základním poselstvím moderních ekonomických učebnic je to, že kapitalismus vytvořil obrovské bohatství a nebývalý pokrok. Tento růst byl ve skutečnosti navzdory kapitalistické propagandě naopak velmi nákladný. Prodali jsme planetu Zemi a budoucnost našich dětí a oslavujeme výtěžek, aniž bychom brali v úvahu náklady. Zúčtování nákladů na ničení životního prostředí, živočišných druhů a lidské společnosti ukazuje, že náklady na růst byly mnohem vyšší než přínosy.

Hospodářská historie

Podle jeho názoru není lidská povaha, ať už je dobrá nebo sobecká, směřována k ekonomickým cílům. Tvrdí, že lidské vášně směřují spíše k neekonomickým cílům než k ekonomickým cílům (Polanyi, s. 49). Myslí si, že muži musí mít přístup k ekonomickým cílům pouze pro ochranu svého sociálního postavení. V Polanyiho teorii je ekonomika podřízena společnosti obecně, a proto ekonomické potřeby utvářejí chování jednotlivců pouze tehdy, když přímo ovlivňují jejich sociální postavení, sociální vztahy. Tvrdí, že v raném komunálním životě se lidé nestarali o ekonomické zisky, protože v jejich životech existovaly důležitější hodnoty, jako je spolupráce, laskavost a úcta. V tomto smyslu se Polanyiho argumenty mohou podobat marxistickému chápání dřívějšího kmenového komunálního života, ale mezi těmito myšlenkami je zásadní rozdíl. Polanyiho ekonomický determinismus byl proti ortodoxnímu marxismu velmi slabý, protože Polanyi nikdy neviděl ekonomiku jako jedinou dynamickou moc za sociálními vztahy a politickou strukturou. Podle Polanyiho myšlenky byla ekonomika součástí širšího společenského života. Kritizoval marxisty a liberály za čtení dějin z ekonomické perspektivy tím, že napsal: „Ekonomický liberalismus nepochopil historii průmyslové revoluce, protože trval na posuzování sociálních událostí z ekonomického hlediska“ (Polanyi, s. 36). Polanyi si myslel, že sociální vztahy formují ekonomiku až do vzniku myšlenky samoregulačního trhu.

Na rozdíl od Marxe Polanyi nikdy neviděl kapitalismus jako pozitivní krok k lepšímu světovému pořádku. V kmenovém životě nebyly ekonomické zisky důležité, protože společnost se snažila udržet všechny své členy naživu a věci sdílely rovným dílem. Pokud však někdo udělal něco proti kmenovým normám, např. krade od jiné osoby, byla tato osoba komunálně potrestána. Společenské povinnosti jednotlivců byly vzájemné, takže to vytvářelo tlak na lidi, aby eliminovali vlastní zájem. Tuto myšlenku můžeme přirovnat k koncepci „organické solidarity“ Emile Durkheima, protože v obou teoriích je nutnost lidí na sebe nařídila, aby se vzdali nebo aby zabránili rozvoji svých vlastních zájmů. Reciprocita a spravedlivé rozdělení byly dominantními aspekty předchozího komunálního života. V kmenovém životě měl člověk dobrovolně dobře vyhlížející, úrodnou zahradu nejen kvůli ekonomickým ziskům, ale spíše kvůli své prestiži mezi komunitou (Polanyi, s. 50). Tento muž by si byl rád známý díky kvalitě svých zahradnických dovedností. Podle Aristotelesova kritéria Polanyi říká, že v kmenových společnostech i v dalších fázích až do ekonomiky volného trhu nebyla dominantní zásada použití, nikoli princip zisku. Polanyi, zasažený Aristotelem, předložil myšlenku, že stejně jako ekonomika domácností by měla být založena na existenci a neměla by kazit sociální vztahy jako v systému volného trhu (Polanyi, s. 56–57). Podle jeho myšlenky jako politická, sociální zvířata musí lidé žít komunálně jako součást společnosti, nikoli jako jednotlivci soutěžit na trhu. Jak se však společnost vyvinula tak, že se ekonomika stala vládnoucím aspektem společenského života? Podle Karla Polanyiho byla první forma ekonomiky spojena s „záležitostmi domácnosti“, která je založena na autonomii a principu obživy. Dalším krokem byl výměnný systém, který je založen na symetrických obchodních vztazích. Lidé obchodovali s věcmi, které nepotřebují, za věci, které potřebovali. Poté, se vznikem merkantilismu, stát začal ovládat všechny místní trhy a vytvořil jednotný národní trh. Tento systém byl založen na přerozdělování, ve kterém stát hrál aktivní roli. Ve všech těchto fázích byl dominantním motivem lidí k zapojení do ekonomických vztahů princip využití. Teprve po merkantilistické éře se vznikem průmyslové revoluce a samoregulačním pochopením trhu se objevil princip zisku a změnil vše, co existovalo dříve. Cílem tohoto nového porozumění nebylo blaho společnosti, ale spíše transformace společnosti podle jejích pravidel.[45]

Podle Polanyiho termínu se tento „satanský mlýn“ zaměřil na vytvoření jednotného globálního trhu, který byl podle Polanyi „ostrou utopií“. V Polanyiho teorii komunistický život a redistribuce pokračovaly ve feudálních společnostech. Ve feudálních společnostech existovaly místní trhy, ale jejich úlohou nebylo formovat společnost. Místo toho společnost formovala trh pro svůj prospěch. Princip použití byl lepší než princip zisku. I na počátku merkantilistického období byl obchod vnímán jako něco symetrického a dominantním principem byla autonomie. Cílem obchodu bylo importovat chybějící zboží prodejem nadměrného běžného zboží v této geografii. Merkantilismus dosáhl vytvoření národního trhu, který nahradil místní trhy, které existovaly během feudálních časů. Centralizovaná správa byla zodpovědná za přerozdělování ekonomických zisků. V merkantilistickém systému byl stát schopen ovládat trh a trh byl začleněn do společnosti. V jistém smyslu intervencionismus a trh vyrostli společně během merkantilistické éry. Podle Polanyiho myšlení byl merkantilismus způsoben nutností obchodu mezi různými klimatickými zónami a místní výměnou mezi městem a venkovem. Během merkantilismu neexistovala skutečná konkurence a pokud konkurence způsobovala problémy, musela být odstraněna. Kvůli merkantilismu se řemeslné cechy dostaly pod státní kontrolu (Polanyi, s. 69). Polanyi říká, že až do vzniku tzv. Samoregulačního trhu nebyly trhy víc než „doplňky ekonomického života“ (Polanyi, s. 71). Počínaje pozdním merkantilistickým obdobím se však mezi obchodníky enormně zvýšila akumulace bohatství. Díky kolonizaci evropské země a evropští obchodníci pod ochranou státu dělali důležité akumulace. Jejich primárním motivem však stále nebylo vytvářet ekonomiku s kapkami dolů. Teprve po vzniku průmyslové revoluce se celková struktura společnosti a státu začala měnit. Nově vytvořená buržoazní třída nyní běží po maximalizaci zisku a principu zisku ovlivněném spisy liberálních myslitelů, kteří začali zdůrazňovat nutnost vlády převzít ruce od ekonomiky. To byl jen začátek porozumění laissez-faire. Polanyi definuje tržní ekonomiku jako „ekonomický systém kontrolovaný, regulovaný a řízený tržními cenami; tomuto samoregulačnímu mechanismu je svěřena objednávka výroby a distribuce zboží “(Polanyi, s. 71). Tržní ekonomika věří v tržní rovnováhu, která by určovala potřebnou cenu zboží nebo služeb na trhu prostřednictvím vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Tržní ekonomika nabízí pokrok, kterého by bylo dosaženo prostřednictvím hospodářského růstu, když se všichni jednotlivci snaží maximalizovat svůj vlastní prospěch. Stejně jako slavný liberální ekonom Adam Smith vysvětlil svou koncepcí „neviditelné ruky“, myšlenka, že tržní rovnováha funguje automaticky a určuje ceny na trhu. Bylo přijato, že celá společnost získá z konkurenčního prostředí, ve kterém se všechny firmy, jednotlivci snaží maximalizovat svůj vlastní prospěch. Pro Polanyiho tržní ekonomika je obrácením celé ekonomické tradice lidské civilizace, protože se snaží začlenit společnost do pravidel neklidného a nekontrolovaného volného trhu. „Tržní ekonomika neznamená nic méně než chod společnosti jako doplňku k trhu. Místo toho, aby byla ekonomika začleněna do sociálních vztahů, jsou sociální vztahy začleněny do ekonomického systému “(Polanyi, s. 60). Polanyi zdůrazňuje, že to znamená velkou transformaci v životě lidí, protože „tržní ekonomika může existovat pouze v tržní společnosti“ (Polanyi, s. 74). To byla první velká transformace, když se tržní ekonomika pokusila změnit povahu společnosti. „Samoregulační trh nebyl znám; ve skutečnosti vznik myšlenky samoregulace byl úplným obrácením trendu vývoje “(Polanyi, s. 71). Podle Polanyiho samoregulace znamená, že „veškerá produkce je na prodej na trhu a všechny příjmy z toho plynou“ (Polanyi, s. 72). Podle samoregulace by na trhu našly svou hodnotu nejen komodity, ale také práce, země a peníze. Komodifikace půdy by byla ve formě nájemného, ​​práce ve formě mezd a peněz ve formě úroků. Komodifikace těchto tří „fiktivních komodit“ představuje velmi důležité místo v Polanyiho teorii.[46]

Komodifikace

Polanyi z humanistického hlediska odmítá komodifikaci lidí a přírody na trhu. Mezi marxismem a jeho argumenty v tomto ohledu existují podobné body, ale Marx to viděl jako pozitivní vývoj pro dosažení komunistické společnosti. I když Polanyiho myšlenky nejsou tak jasné, pravděpodobně upřednostňuje návrat k předkapitalistické společnosti, protože vidí kapitalismus jako zradu lidské povahy a civilizace. Pokud jde o Polanyi, pokud by měl trh určit všechny ceny, musel by také trh určit ceny na trhu práce, na půdě a na peněžním trhu, což by přineslo komodifikaci těchto tří. Polanyi nevěří, že lidské bytosti a přírodní prostředí lze prodávat jako komodity, protože to není morální a mělo by to hrozné následky. Proto nazýval lidi, přírodu a peníze jako „fiktivní komodity“. Polanyi vidí komodifikaci nejprve jako morální problém. Jeho humanistické chápání mu neumožňuje přijmout prodej lidské práce na trhu. Podle jeho teorie by z člověka a přírody jako komodity znamenalo změnit jedno z nejzákladnějších pravidel lidské civilizace až do této doby a zkazit posvátnou dimenzi, vzácnost lidského a přírodního života. Druhý důležitý problém se týkal přímo ekonomických a sociálních problémů. Polanyi si myslel, že bez zásahů státu by ekonomika freemarketů čelila problémům jako inflace, deflace, nezaměstnanost a znečištění. To by mezi lidmi způsobilo významné sociální problémy, jako je „zvrácení, zločin a hladovění“ (Polanyi, s. 76). Podobně by v důsledku tohoto komodifikačního procesu byla příroda zničena a řeky by byly znečištěny, suroviny by byly zničeny. Jeho kritika v tomto bodě je dnes často používána v environmentalistických studiích.[47]

Intervencionismus

Polanyi také zdůrazňuje, že intervencionismus nebyl plánován, nýbrž byl způsoben potřebami společnosti na rozdíl od laissez-faire ekonomiky, která byla plánována liberálními ekonomy, kteří se snaží realizovat „ostrou utopii“. Polanyi tvrdí, že „laissez-faire bylo plánováno, ale plánování nebylo“ (Polanyi, s. 141). Polanyi znamená, že samoregulační utopie trhu nebyla vyvinuta přirozeně, nýbrž byla vytvořena liberálními mysliteli a podporována buržoazní třídou. Polanyi věřil, že liberální spisovatelé se pokusili tento proces ukázat jako přirozený výsledek, ale válka uměla a zaměřovala se na změnu společnosti shora a zotročování na trh. Polanyi se snažil ukázat, jak by tržní společnost zahynula, a dichotomie mezi hospodářským a soukromým životem lidí by způsobila sociální a psychologické problémy. Podle něj byli lidé v tržní společnosti rozděleni na dvě části, část, která usiluje o maximalizaci zisku a druhá část, která se objevuje ve společenském životě, benevolentní občan, otec, přítel, milenec.[48]

Průmyslová revoluce

Polanyi také vysvětluje události, které se odehrály během průmyslové revoluce. Hlavním předmětem této části jsou právní a sociálně-ekonomické problémy. Snaží se ukázat, jak byla společnost zasažena špatným kapitalismem a právními postupy, které tento systém chrání, jako je kukuřičný zákon v roce 1815 a špatný zákon v roce 1834 ve Velké Británii. Tyto události připravily nezbytné důvody pro druhou velkou transformaci. Tentokrát to byla společnost, která ukazovala reakce proti zlému satanského mlýna. Podle Polanyiho se moderní společnost od průmyslové revoluce řídí dvěma dynamikami (dvojitým pohybem). Prvním z nich je myšlenka samoregulačního trhu, který se stal dominantní ideologií, a druhým je protisměrné hnutí, jehož cílem je chránit společnost před negativními účinky prvního hnutí. Ideologie volného trhu pokazila společenskou strukturu národů tím, že samoregulační trh učinil pro člověka spíše cíl než prostředek. Polanyi zde využívá myšlenky Roberta Owena o nutnosti intervencionismu. „Robert Owen's byl skutečným zdrojem: tržní hospodářství, pokud by se vyvíjelo podle svých vlastních zemí, by vytvořilo velké a trvalé zlo“ (Polanyi, s. 136). Polanyi tvrdí, že protisměrné hnutí se snaží kontrolovat činnost trhu a měnit některé politiky různými způsoby (demokratická syndikální práva, revoluce atd.), Aby byl systém méně zlý. Zejména po vzniku marxistického hnutí, těch, kteří nejvíce trpěli tímto nespravedlivým systémem, dělnická třída začala zpochybňovat legitimitu systému. Ortodoxní marxisté v 19. a na začátku 20. století podporovali represivní kapitalistické politiky, protože si mysleli, že socialistická revoluce nahradí kapitalismus přirozeně v důsledku inherentních problémů kapitalismu. Avšak od 20. století začali marxisté a sociálně demokratická hnutí používat reformistické demokratické způsoby (Polanyi, s. 139). Polanyi nesouhlasí s Marxem a dalšími marxistickými spisovateli, že protisměrné hnutí bylo pouze o reakcích dělnické třídy proti laissez-faire. Ekologové, třídy, zemědělci a dokonce i konzervativní skupiny také podporovali toto protihnutí proti nebezpečím kapitalismu. Někdy dokonce i místní obchodní třídy, které byly negativně ovlivněny světovým trhem, podporovaly také intervencionismus. Polanyi vždy zdůrazňoval důležitost proletariátu v této reakci, ale myslel si, že reakce přichází ze společnosti úplně kromě malé skupiny lidí, kteří ze situace profitují. Podle jeho názoru bylo protiproudové hnutí širší než třídní zájmové hnutí, protože bylo spjato spíše se sociální kalamitou než s ekonomickou nerovností (Polanyi, s. 164). Utilitaristé podporovali samoregulovanou ideologii trhu, protože věřili v liberální doktrínu, která je založena na myšlence, že společnost by plně získala z ekonomiky volného trhu. Polanyi však ukazuje jasný rozdíl mezi utilitaristy a utopisty pro laissez-faire. „Pro typického utilitáře byl ekonomický liberalismus společenským projektem, který by měl být realizován pro největší štěstí největšího počtu; laissez faire nebyl způsob, jak dosáhnout věci, bylo to, čeho má být dosaženo “(Polanyi, s. 145). Kvůli extrémním rozporům a problémům v laissez-faire však začal účinek protiopatření narůstat a střet mezi těmito protiopatřeními způsobil vznik světových válek, hospodářských krizí a zhroucení demokracie v mnoha částech světa.[49]

Samoregulační trh

Polanyi tvrdí, že „civilizace 19. století se zhroutila“ (Polanyi, s. 3). Před analýzou důvodů, které tento kolaps připravily, pojmenoval Polanyi čtyři klíčové instituce řádu 19. století:

• Jedná se o rovnováhu moci mezi velmoci,
• mezinárodní systém zlatých standardů,
• samoregulační trh
• a liberální stát, ale ne vždy demokratický stát.

Nejdůležitější součástí tohoto systému byl samoregulační trh. Polanyi věří, že právě tento vynález vedl ke vzniku nové civilizace. Systém zlatých standardů byl rozšířením samoregulačního trhu. Rovnováha systému byla bezpečností systém tzv. evropského koncertu velmocí, nadstavbě, která zabraňovala kolapsu tohoto systému kvůli problémům mezi silnými zeměmi. A konečně, liberální stát byl nezbytným systémem politické nadvlády v zemích, které si osvojily samoregulační trh. Polanyi pak začne vysvětlovat 100 let míru v Evropě v letech 1815 až 1914. Od vídeňského kongresu v roce 1815 se mezi evropskými mocnostmi uskutečnil století trvající mír. Evropské kapitalistické země se obávaly velké války mezi sebou, zejména po technologickém pokroku ve vojenském průmyslu. Jejich ekonomiky rostly se zřizováním nových továren a tokem nových surovin z kolonizovaných nebo vykořisťovaných zemí. Dohodli se také na rozdělení osmanských zemí. 1881 je dekret Muharrem, osmanská ekonomika začala být řízena Public dluh administrace. Mír mezi velmocemi byl pro hospodářskou situaci zásadní, protože během války bylo velmi obtížné zajistit fungování mezinárodního měnového systému. Sto let mír neznamená nedostatek válek na periferii nebo mezi Velkou mocí a malým státem, ale vylučuje rozsáhlé války, které jsou pro podnikání špatné. Polanyi zde souhlasí s Leninem ohledně povahy finančního kapitálu. Oba obviňují finanční kapitál za to, že jsou architektem válek, imperialismu a expanzionistických politik (Polanyi, s. 16). Polanyi tvrdí, že i mír byl zajištěn finančním kapitálem. Podle Polanyiho je tento 100letý mír v Evropě velmi důležitým úspěchem a je dokonce důležitější než Svatá aliance po Napoleonských válkách. "Ale úspěch koncertu Evropy byl nesrovnatelně větší než úspěch aliance Holly; pro posledně jmenovaný zachoval mír v omezeném regionu na neměnném kontinentu, zatímco první z nich uspěl ve stejném úkolu ve světovém měřítku, zatímco sociální a ekonomický pokrok revolucionizoval mapu světa “(Polanyi, s. 18). Polanyi také zdůrazňuje význam a úspěch realistické rovnovážné politiky německého kancléře Bismarcka. Polanyi popisuje Koncert jako volnou konfederaci nezávislých sil. Na konci 20. století se však koloniální rivality začaly stávat problémem mezi velmocemi. Kromě toho ve všech zemích získalo nové hnutí moc zejména ve formě revolučního socialismu. Mezinárodní zlatý systém navíc vytvářel nestability v evropských ekonomikách. K prvnímu šoku došlo v národních sférách. Některé měny, jako je ruská, německá a maďarská, musely být znehodnoceny. Tyto krize zasáhly také ekonomiky Velkých mocností v důsledku mezinárodního finančního a měnového systému. Vlády po celém světě začaly přijímat opatření proti nebezpečí ekonomické závislosti na globálním trhu. V některých zemích kvůli ekonomickým problémům a vnitřním bojům nahradily demokratické vlády autoritativní vlády. První světovou válku téměř přivítaly všechny země, v nichž se vyskytly nekonečné ekonomické problémy. Po první světové válce došlo ve světovém řádu k mnoha změnám. Carské Rusko se zhroutilo a bolševici získali vládnoucí moc. Ottomanský stát se začal rozpadat a Velké mocnosti se aktivně zapojily do rozdělení osmanských zemí. Poražené země jako Německo byly nuceny podepsat mírové dohody s velmi těžkými podmínkami. Světová ekonomika byla kvůli velké hospodářské krizi v roce 1929 znovu otřesena. Byly zasaženy všechny ekonomiky a důvěra v liberalismus byla enormně snížena. To vedlo ke vzniku autoritářských a dokonce totalitních expanzivních režimů po celém světě, jako v Japonsku, Německu a Itálii. Podle Polanyiho byl nárůst fašismu výsledkem liberální utopie samoregulačního trhu. Tyto události připravily nezbytné důvody pro druhou světovou válku a za několik let začala největší válka mezi Velkými mocnostmi. To vedlo k úmrtí 50 milionů lidí a obrovskému utrpení lidí. Po válce získala popularitu po celém světě keynesiánská ekonomika, která radí o nutnosti zapojení vlády do ekonomiky. Utopie samoregulačního trhu byla nahrazena sociálními státy.[50]

Kalecki, fašismus a plná zaměstnanost

Kalecki věřil, že Free market kapitalismus má tendence skončit jako fašistická autokracie.[51] Proč? Problém je v tom, že elity, kteří jsou placeni za to, aby zastupovali své zájmy, ukazují, že o politice a ekonomice toho moc nevědí. Většina z nich chrlí negramotné nesmysly o stromech magických peněz a neplatí se víc, než si vyděláme, jako by to byla nějaká božská pravda vydaná od bohů. Ve skutečnosti je tento nesmysl navržen osvícenějším vnitřním kruhem, aby uvedl do omylu a nesprávně nasměroval masu populace.[52] Těch pár elit a jejich placených poradců, kteří chápou, jak peníze fungují, si jsou plně vědomi toho, že stát není ani domácnost, ani podnik. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že stát opravdu vydělává peníze, zatímco nejlepší domácnosti a podniky mohou doufat, že to vydělají. Rozumí také rozporům spojeným s duální ekonomickou rolí, kterou masy hrají – že musí současně jednat jako dělníci a spotřebitelé. Pokud není dostatek spotřebitelů k nákupu veškerého zboží a služeb vyrobených v ekonomice, pak podniky zmizí. To vytváří začarovaný kruh, protože následná nezaměstnanost dále snižuje spotřebu.[53]

V roce 1943 polský ekonom Michal Kalecki uvedl důvody, proč elity třicátých let nadále podrývali spotřebu, přestože dobře věděli, že je v jejich zájmu udělat pravý opak: „Je zřejmé, že vyšší produkce a zaměstnanost prospějí nejen zaměstnancům, ale také podnikatelům, protože zisky těchto zaměstnanců rostou. A výše uvedená politika plné zaměstnanosti nezasahuje do zisků, protože nezahrnuje žádné dodatečné zdanění. Podnikatelé v propadu touží po rozmachu; proč nepřijímají syntetický rozmach, který jim vláda může nabídnout?"[54]

Pro Kaleckiho existují tři politické námitky, které vedou elity k odporu proti politice plné zaměstnanosti:[55]

• Nelíbí se zásahy státu do ekonomiky
• Nepřátelství k myšlence dotované spotřeby a přímých státních investic
• Opozice vůči politickým důsledkům zachování vysoce placené plné zaměstnanosti (ztráta moci pro elity a růst moci chudých a obyčejných lidí).

K dnešnímu dni podnikatelé využívají každé příležitosti k propagaci důležitosti udržení „důvěry“ v ekonomiku. Je nám řečeno, že ztráta důvěry bude mít za následek další pád a další depresi. Vzhledem k tomu, že státní zásahy musí podnítit důvěru podniků, je třeba se jí za každou cenu vyhnout. Jak Kalecki poznamenal, je to spíše politický než ekonomický argument: „Podle systému laissez-faire závisí míra zaměstnanosti do značné míry na takzvaném stavu důvěry. Pokud se toto zhorší, soukromé investice poklesnou, což má za následek pokles produkce a zaměstnanosti (přímo i sekundárním účinkem poklesu příjmů na spotřebu a investice). To dává kapitalistům silnou nepřímou kontrolu nad vládní politikou: je třeba se pečlivě vyhnout všemu, co může otřást stavem důvěry, protože by to způsobilo hospodářskou krizi. Jakmile se však vláda dozví trik zvyšování zaměstnanosti svými vlastními nákupy, toto výkonné ovládací zařízení ztratí svou účinnost. Z tohoto důvodu musí být rozpočtové schodky nezbytné pro provádění vládních zásahů považovány za nebezpečné. Společenská funkce doktríny „zdravého financování“ spočívá v tom, že úroveň zaměstnanosti závisí na stavu důvěry. “[56]

Státní investice jsou proti, protože riskují přímou konkurenci s obchodními zájmy elitních (dnes převážně finančních). I když se vlády zavázaly investovat pouze do nekonkurenčních objektů, jako je stavba silnic, školy a nemocnice, elity odolávají strachu z plíživosti: "Tato koncepce vyhovuje obchodníkům velmi dobře." Prostor pro veřejné investice tohoto typu je však poměrně úzký a existuje nebezpečí, že vláda může při provádění této politiky nakonec být v pokušení znárodnit dopravu nebo veřejné služby, aby získala novou sféru investic. “

Alternativním prostředkem rozšíření spotřeby v depresivní ekonomice je přímá dotace, například zvýšením důchodů a dávek. Elity by to měly uvítat, protože to zvyšuje jejich zisky bez nutnosti státního zapojení do podnikání: "V praxi tomu tak ale není." Tito odborníci jsou ve skutečnosti proti subvencování masové spotřeby mnohem násilněji než veřejné investice. Zde je v sázce morální princip nejvyšší důležitosti. Základy kapitalistické etiky vyžadují, abyste „vydělali chléb potem – pokud nemáte soukromé prostředky“.[57]

Základním tajemstvím bohatství v kapitalistické ekonomice je prostě to, že není odvozeno od práce. Bohatství je vlastně odvozeno od toho, co ekonomové nazývají hledáním nájemného (což se nesmí zaměňovat za činnosti, jako je pronájem nemovitosti nebo auta, protože tyto mají širší sociální výhody). Práce by mohla někomu poskytnout počáteční kapitál, s nímž se bude rozvíjet činnost zaměřená na vyhledávání renty. Opravdové bohatství však připadá na ty, kteří mají prospěch z pasivních příjmových toků, které nevyžadují žádné úsilí. Na druhé straně je však požadavek, aby mnohem větší část populace neměla žádný jiný zdroj příjmu, než prodej vlastní práce. Pokud by stát zvýšil důchody a dávky na příliš vysokou úroveň, lidé by se mohli zcela vyhnout práci. A co je horší, v ekonomice plné zaměstnanosti, ve které je dotována spotřeba, by byly oslabeny samotné základy kapitalismu: „V režimu trvalého zaměstnání na plný úvazek by„ pytel “přestal hrát roli disciplinárního opatření. Společenské postavení šéfa by bylo podkopáno a vzrostlo by sebevědomí a třídní vědomí dělnické třídy. Stávky na zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek by vyvolaly politické napětí. Je pravda, že zisky by byly vyšší v režimu plné zaměstnanosti, než jaké jsou v průměru za laissez-faire; a dokonce i zvýšení mzdových sazeb vyplývající ze silnější vyjednávací síly pracovníků je méně pravděpodobné, že sníží zisky než zvýší ceny, a tak nepříznivě ovlivní pouze zájmy nájemců. Ale „disciplína v továrnách“ a „politická stabilita“ jsou oceňováni než zisky vedoucích podniků. Jejich třídní instinkt jim říká, že trvalé plné zaměstnání je z jejich pohledu nezdravé a že nezaměstnanost je nedílnou součástí „normálního“ kapitalistického systému. “[58]

V tomto Kalecki účinně uvádí, co se vlastně stalo na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let, když poválečný boom ustoupil a politický konsenzus se zhroutil. Jakmile se z dětských boomerů – první generace, která prožila výsady deprese a války, byli připraveni vzbouřit se proti převládajícímu podnikání jako obvykle, které si koupilo plnou zaměstnanost. Rozhodli se také odmítnout konvenční politiku kontroly mezd, která měla zachovat status quo, protože ve skutečnosti to prospívalo aristokracii práce v několika klíčových odvětvích na úkor širší pracující populace, jejíž skutečné mzdy klesaly. Thatcher a Reagan byli přímým odmítnutím konsensu. (Neoliberální) politická revoluce, kterou rozpoutali, byla zčásti návratem k ekonomické ortodoxii 20. a 30. let, ale s jedním zásadním rozdílem – tentokrát to byla globální.

Tradiční kontroly kapitálu byly odstraněny, což korporacím umožnilo přemístit se do oblastí planety, které měly nižší mzdy a méně předpisů. Síla odborových svazů byla zlomena jednoduše proto, že stávkám bylo možné čelit dalším offshoringem. Není náhodou, že jediné velké odbory, které dnes zůstaly, jsou ve vnitrostátních veřejných službách, které nelze přesídlit do zámoří (i když je lze privatizovat a omezit). Spíše než financování spotřeby prostřednictvím plné zaměstnanosti a dotovaných příjmů se neoliberalismus obrátil na kouzlo úvěru. Pracující masy si mohly půjčit peníze na nákup domů, pak použít rostoucí ceny domů k zapůjčení proti hodnotě svých domů, aby se zapojily do ještě větší spotřeby.

Příjemci neoliberálního konsensu se stali američtí demokraté pod Billem Clintonem a New Labour pod Tonym Blairem. Oba se rozhodli hodit svou tradiční základnu podporovatelů dělnické třídy do kytek tím, že přijali finanční odvětví a povzbudili a rozšířili ekonomický boom založený na úvěrech, který začal deregulací „velkého třesku“ v polovině 80. let. Americký rezavý pás a populace britských bývalých průmyslových zón by se mohly zastavit – v žádném případě neměli za co hlasovat nikdo jiný. A od dětských boomu vlastněných majetkem bylo dost hlasů, aby se zabránilo návratu k republikánským / konzervativním vládám. Záleželo jen na tom, aby byly úvěrové linky otevřené. Pro miliony lidí v deindustriálních regionech Evropy, Velké Británie a USA vypadá ekonomická a politická scéna strašidelně podobná 30. letům. Stejně jako ve 30. letech, masová nezaměstnanost, klesající příjmy a politická elita, která tvrdí, že „neexistuje žádná alternativa“, slouží pouze k tomu, aby lidi přivedli k extrémům. Za požadavky ekonomické kompetence a řádného financování je jako vždy politická obrana elitních privilegií: „Existují však ještě přímější náznaky, že se jedná o prvotřídní politický problém. Ve velké depresi ve třicátých letech dvacátého století se velké podniky trvale postavily proti pokusům o zvýšení zaměstnanosti vládními výdaji ve všech zemích, s výjimkou nacistického Německa. To mělo být jasně vidět v USA (opozice vůči New Deal), ve Francii (experiment Blum) a v Německu před Hitlerem. “[59]

Dnes selhávají alternativní politiky třicátých let, které navrhují elity: „V současných diskusích o těchto problémech se znovu a znovu objevuje koncepce boje proti propadu stimulací soukromých investic. Toho lze dosáhnout snížením úrokové sazby, snížením daně z příjmu nebo dotací soukromých investic přímo v této nebo jiné formě. To, že by takový systém měl být atraktivní pro podnikání, není překvapivé. Podnikatel je prostředkem, kterým je intervence prováděna. Pokud necítí důvěru v politickou situaci, nebude podplácen do investic. Intervence nezahrnuje vládu ani v „hraní s“ (veřejnými) investicemi, ani „plýtvání penězi“ na dotování spotřeby. “[60]

Pokud to zní dobře, je to proto, že je to proto, že je to stejná politika snižování úsporných opatření, daňových úlev pro bohaté, nízké úrokové sazby a kvantitativní uvolňování, které nám selhávají od pádu v roce 2008. A protože tato politika selhává, tak populistické extrémy získávají podporu. Díky finanční podpoře od té části elity, která chápe nebezpečí spojená s udržováním obchodu jako obvykle, naléhají politické loutky nového populismu na „převzetí zpětné kontroly“ a „opět o tom, že Amerika bude opět skvělá.“ Kalecki objasňuje, že fašismus byl (a je) vždy o záchraně elity z jejich vlastní pošetilosti: "Jednou z důležitých funkcí fašismu, jak je nacistickým systémem charakterizováno, bylo odstranění kapitalistických námitek proti plné zaměstnanosti." „Nelíbí se vládní výdajové politice jako takové překonat fašismus tím, že státní aparát je pod přímou kontrolou partnerství velkých podniků s fašismem. Nutnost mýtu „zdravého financování“, které bránilo vládě vyrovnat krizi důvěry utrácením, je odstraněna. V demokracii člověk neví, jaká bude příští vláda. Za fašismu neexistuje žádná další vláda. „Nechuť vládních výdajů, ať už na veřejné investice nebo spotřebu, je překonána soustředěním vládních výdajů na vyzbrojování. Konečně „disciplínu v továrnách“ a „politická stabilita“ za plné zaměstnanosti udržuje „nový řád“, který sahá od potlačení odborů po koncentrační tábor. Politický tlak nahrazuje ekonomický tlak nezaměstnanosti. “[61]

John Kenneth Galbraith a nebezpečí velkých korporací pro demokracii

**dodělat

Německá hyperinflace

V podstatě existují tři hlavní vysvětlení Německé hyperinflace:

• (1) standardní vysvětlení „kvantitativní teorie peněz“, které se někdy nazývalo „anglický“ nebo „spojenecký“ pohled. Vlivným tvrzením tohoto názoru byl Bresciani-Turroni (1937) a předpokládá se, že peněžní zásoba je exogenní;
• (2) „teorie platební bilance“ nebo „německý“ pohled. Toto vysvětlení bylo sledováno Williamsem (1922) a Graham (1930).
• (3) post keynesiánská teorie platební bilance, avšak zdůrazňující endogenní peníze, mzdy a ceny vs. směnné spirály. Joan Robinson (1938) to formuloval na základě dřívějšího pohledu na platební bilanci.

Pohled podle kterého deficitní výdaje byly hlavní příčinou německé inflace, byl pojmenován podle Brescianiho-Turroniho (1931, s. 46) v jeho klasice Ekonomika inflace. Z tohoto pohledu byla zátěž způsobená vnitřním válečným dluhem, vyplácením důchodů válečným veteránům, vdovám a sirotkům, rekonstrukci několika zdevastovaných regionů a procesu demobilizace války příliš mladá Weimarská republika a vládou sociálních demokratů. Neschopnost zvyšovat fiskální příjmy navíc znamenala, že rostoucí fiskální výdaje musely být financovány Reichsbank. Podle Brescianiho je empirický důkaz pro jeho názory poskytován měnovou reformou z listopadu 1923, která pro něj představuje okamžik, kdy německá vláda našla potřebnou energii k zastavení měnových otázek (tamtéž, s. 399). Jednou z klíčových charakteristik monetaristické interpretace inflace je to, že růst peněžní zásoby předchází růstu cenové hladiny. Také vzhledem k dominanci parity kupní síly jako vysvětlení stanovení směnného kurzu v tomto období předchází růst domácí cenové hladiny a způsobuje znehodnocení deutsche známky. Existuje řetěz kauzality, který vede od exogenní zásoby peněz k cenové hladině a poté k směnnému kurzu. Pro Bresciani-Turroni bylo řešením inflačního problému jednoduše snížení fiskálního deficitu. Jakmile by se znovu zavedly zásady řádného financování, cenová úroveň by se stabilizovala. Německá vláda měla tehdy vinu. Jak však poznamenal Merkin (1982, s. 25), mezi obránci kvantové teorie peněz bylo jisté přijetí, že ve skutečnosti předcházelo zvýšení cenové hladiny před nárůstem množství peněz, a tedy i , hrály roli očekávání budoucího zvyšování peněžní zásoby.[62]

U některých autorů způsobuje růst mzdových nákladů inflaci zcela nezávisle na růstu peněžní zásoby, alespoň v krátkodobém horizontu. Schumpeter byl mezi autory, kteří tvrdili, že „přesvědčení praktického muže, že zvýšení mezd zvyšuje cenovou hladinu, není tak špatné, jak by se dalo věřit“ (Merkin, 1982, s. 25–6). Wicksell (1925, s. 202) také kritizuje kvantitativní teorii, zejména tvrzení, že „rychlost oběhu peněz v kterémkoli daném čase je přibližně konstantní.“ Dále je Wicksell jedním z prvních autorů, který představil myšlenku endogenního peníze v analýze marginalistů. Pro něj (tamtéž, s. 201) „to… znamená, že obecný růst tržních cen zboží i služeb sám o sobě vytváří kupní sílu potřebnou ke splnění vyšších cen.“[63]

Příspěvky Wicksell a také příspěvky od Schumpetera a Bortkiewicze patří do jejich vlastní kategorie (Merkin, 1982; Laidler a Stadler, 1998). Všichni vidí rychlost oběhu jako důležitý prvek hyperinflace a všichni zavádějí endogenní peníze. Stále však věří, že hyperinflace je výsledkem nadměrné poptávky. Zejména Schumpeter a Wicksell připisovaly přebytečnou poptávku nízké tržní úrokové míře, zatímco Bortkiewicz zdůraznil zrychlení spotřeby způsobené očekáváními další měnové expanze. Němečtí funkcionáři, kteří se museli vypořádat s každodenními problémy s provozováním ekonomiky v hyperinflačních podmínkách, tento problém viděli překvapivě z jiného úhlu pohledu. Nejznámějším obhájcem tzv. Teorie platební bilance byl Karl Helfferich. Tento pohled nazval německý pohled Bresciani-Turroni (1931, s. 47). Narušení války vedlo německou vládu k regulaci deviz „„ přímou kontrolou všech zahraničních plateb a úvěrů “(Helfferich, 1927, s. 259). Avšak „jak ukazuje rozpad německého národa, síla okolností se ukázala silnější než jakákoli politika směnné kontroly“ (tamtéž, s. 262). To znamená, že obchodní deficity vedly k oslabení navzdory kontrole německých orgánů. Jak správně poznamenal Howard Ellis (1934, s. 224), „teorie rovnováhy bere jako výchozí bod pokles německých vývozů.“ Helfferich tvrdil, že trvalá nepříznivá obchodní bilance způsobená válkou a uvalením Versailles, vedlo k odpisům. To byl kořen německých problémů. Na rozdíl od široce koncipovaného pojetí nebyl začátek tohoto řetězce příčin a následků ne inflace, ale oslabení známky. Inflace není příčinou zvýšení cen a znehodnocení známky, ale znehodnocení známky je příčinou zvýšení cen a emise papírových známek (Bresciani-Turroni, 1931, s. 45). Jinými slovy, kauzalita vede od směnného kurzu k cenové hladině. To znamená, že růst cenové hladiny nemůže souviset s nárůstem peněžní zásoby. Graham (1930) bránil Helfferichovo postavení v tom, co se mělo stát, až do vydání Brescianiho knihy v angličtině, nejvlivnějšího pohledu na německou hyperinflaci. Graham (1930, s. 172) tvrdí, že „blízká… příčinná souvislost, přinejmenším do srpna 1920 a snad jindy, probíhala spíše od směnných kurzů k cenám k objemu obíhajícího média než obráceným směrem“. Podle pohledu platební bilance není možné stabilizovat ekonomiku bez stabilizace směnného kurzu. To bylo možné pouze tehdy, kdyby byly k dispozici devizové rezervy. Opětovné vyjednávání reparací v roce 1922 a půjčky získané prostřednictvím Dawesova plánu v roce 1924 umožnily udržení stabilní zahraniční hodnoty rentemarků.[64] [9]

Je zřejmé, že v práci obránců teorie platební bilance existuje určitá představa o pasivních nebo endogenních penězích. Joan Robinson (1938, s. 74) však poznamenal, že neexistuje žádné vysvětlení úlohy mezd v inflačním procesu. Podle jejích slov „ani devizové odpisy, ani rozpočtový deficit nemohou samy o sobě představovat inflaci. Pokud je však do příběhu přinesen nárůst peněžních mezd, je jasně vidět část, kterou každá z těchto her hraje. “Jak správně upozornil Joan Robinson, existuje inverzní vztah mezi skutečnou mzdou a směnným kurzem, takže odpisy vedou k poklesu reálné mzdy. Pokud dělníci odolávají poklesu reálné mzdy, protože obchodovatelné položky jsou například důležitou součástí mzdového koše, pak se zvýší domácí náklady a také ceny. To znamená, že distribuční konflikt je nezbytnou součástí příběhu o hyperinflaci. Přeformulování německého pohledu Joan Robinsonovou poskytlo dobrý základ pro alternativní vysvětlení hyperinflace.[65]

Kvantitivisté a škola platební bilance jsou dvě hlavní skupiny s protichůdnými názory na německou hyperinflaci. Cagan vyvinul typický monetaristický pohled na základě monetaristické analýzy. Na druhé straně, škola platební bilance tvrdí, že reparace a odpisy jsou příčinou hyperinflace. Joan Robinson představuje pojem spirály mzdy / směnárny a distribučního konfliktu. Její příspěvek může být pojmenován post keynesiánský. Variace těchto dvou pohledů zůstávají kanonickou interpretací hyperinflačních procesů.[66]

Nejlepší přehled a vysvětlení hyperinflace najdete zde: http://socialdemocracy21stcentury.blogspot.com/2014/04/joan-robinson-on-weimar-hyperinflation.html

Odkazy

• A structured post-Keynesian reading list (anglicky)