Otokar Březina
Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý (13. září 1868 Počátky – 25. březen 1929 Jaroměřice nad Rokytnou), byl český básník.
Po maturitě na telčském reálce, se stal učitelem v Jinošce (1887 - 1888. Roku 1888 složil učitelské zkoušky a stal se učitelem v Nové Říši, kde učil až do r. 1901, poté až do r. 1925 učil v Jaroměřicích. Roku 1925 odešel do výslužby. Učitelství považoval za nutné zlo.
V roce 1919 se získal čestný doktorát Karlovy university a téhož roku se stal členem České Akademie.
Roku 1928 získal Státní cenu za litaraturu, a s ní spojených 100 000 korun - tuto částku věnoval Svatoboru.
Soukromě studoval filosofii a moderní přírodovědu.
Publikoval v moderní revui.
Zemřel na vrozenou srdeční vadu.
Zajímavostí je, že byl dvakrát (1924 a 1928) navržen na Nobelovu cenu za literaturu.
Dílo
Vytvořil osobitou českou verzi světového básnického proudu. Jeho symbolistická lyrická tvorba vychází z jeho idealistického názoru. Perspektivu lidstva spatřuje v navazování kontaktů s duchovním světem a nadpřirozenými bytostmi. Jeho dílo je velmi pesimitické.
- Tajemné dálky (1895) – (báseň Moje Matka) – citová lyrika. Osobní bolest, vyznává zde vztah k mrtvé matce – nenaplněná láska. Ústřední postavou je básník.
- Svítání na západě (1896) – osobitý básnický sloh. Dílo je psáno volným veršem.
- Větry od pólů (1897)
- Stavitelé chrámu (1899) - dílo je velmi pesimistické
- Ruce (1901)
- Hudba pramenů - filosofické eseje, které vycházely časopisecky.
Ukázka z díla
Dýcháním věčna rosíš mé květy, když nivy mé prahnou,
jím lípy mé před okny chví se a větvemi zvoní mi sklem;
z moří poslední noci mé noci jak oblaky táhnou
tížené třesením zarudlých hvězd a odvěkým snem.
Mé vteřiny tekou jak prosakující krůpěje teskného mžení
dnem mým do zahrad mé smrti, kde zraje soumraků mystický plod;
šelestí v duši mé jak raněných listů krvavé chvění,
bodají zraky mé reflexem západu v hladinách neznámých vod.
Pozdravy s druhého břehu, jež ke mně vichry tajemství svály!
Sesutí budoucích cest, jež křísí v hlubinách zalkání ech!
Údery tichem jak znamení v noci, když přítel umírá v dáli
a jeho přízrak se plíží v sírově ozářených snech!
Škytnutí nárazu, z nějž prýští zvonění hudebních strojů
nesené rytmy staletých hodin, duše minulých let,
šuměním dávného smíchu, hořkostí ulehlých bojů,
touhou, jež k zapadlým blankytům lásku mou obrací zpět!
Kapky těkavých olejů, z nichž neznámá vůně se vzdýmá!
Otravná dechnutí plynů, stlačených v jiskřící sníh!
Mžiknutí blesku, v němž duše smutek zajetí vnímá
a nervosně chví se před skanutím vlhkosti z klenutí žalářů svých!
Jiskry vychladlé dřív, než mohly v mém krbu se vznítit
a růžové teplo s lichotným výkřikem dechnouti v samotu mou,
vteřiny příští, jež v šero mých nocí budete dráždivě svítit,
v snění mém bolestně doutnat a za dne mi hasnouti tmou!
A nejbodavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal,
a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát:
vteřiny rozkoše, jichž jsem se v umdlené snivosti lekal,
vteřiny hrůzy, jichž jsem se bolestí odvykl bát.
(Otokar Březina, Svítání na západě; Vteřiny)