Přeskočit na obsah

Žoldnéřská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Žoldnéřská válka
konflikt: Punské války
Šekel ražený vzbouřenými Libyjci během války, na minci je vyobrazen Héraklés a lev
Šekel ražený vzbouřenými Libyjci během války, na minci je vyobrazen Héraklés a lev

Trvání241238/237 př. n. l.
MístoSeverní Afrika (dnešní Tunisko)
Příčinynevyplácení slíbeného žoldu
Výsledekvítězství Kartága v Africe, potlačení povstání na území Afriky
Změny územířímská anexe Sardinie a Korsiky
Strany
žoldnéřské vojsko Kartága
vzbouřená africká města
KartágoKartágo Kartágo s loajálními africkými městy
Velitelé
Spendius †
Matho †
Autaritus †
Narbal (zběhl ke Kartágu)[p. 1]
Zarzas †
Kartágo Hanno II. Veliký
Kartágo Hamilkar Barkas
Kartágo Hannibal †
Kartágo Narbal (zběhl od povstalců)
Síla
90 000
  • 20 000 žoldnéřů
  • 70 000 Libyjo-féničanů

2 000 numidských jezdců (přešlo ke Kartágu)

celkový počet není znám,
desetitisíce mužů a stovky válečných slonů,

2 000 numidských jezdců (přešlo od povstalců)

Ztráty
vysoké neznámé

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žoldnéřská válka byl ozbrojený konflikt vyvolaný povstáním po první punské válce (264241 př. n. l.) na území ovládané Kartágem, tj. v Severní Africe (dnešním Tunisku), k dalšímu povstání došlo na Sardinii. Válka je nazývána žoldnéřskou, neboť byla vyvolána velkým povstáním žoldnéřů původně sloužících v první punské válce. Kartaginská armáda byla z velké části tvořena právě oddíly žoldnéřů z ciziny a ještě početnějšími pomocnými sbory afrických spojenců. Žoldnéřské armádě o síle dvaceti tisíc mužů se od vyčerpaného Kartága nedostávalo po prohrané válce žoldu a vzbouřila se. K povstání se také připojilo sedmdesát tisíc spojenců spřízněných severoafrických měst. Vzbouřenci se obrátili na pomoc k Římu, který byl nepřítelem Kartága v první válce, ale římský senát odmítl se na povstání proti svému rivalovi jakkoli podílet, snad kvůli

Pohyby vojsk, povstalci (červená), Hanno (fialová) a Hamilkar (černá)

Povstání žoldnéřů bylo vedeno Římanem Spendiem, který byl před povstáním otrokem, Libyjcem jménem Matho a Galem Autaritem, který býval velitelem galských žoldnéřů.

Ukřižovaný Spendius se svými veliteli v podání francouzského ilustrátora V. A. Poirsona

Kartágu se pod vedením Hannona II. Velikého a Hamilkara Barkase nakonec podařilo povstání na africké půdě potlačit a vůdce popravit. Na Sardinii se žoldnéři rovněž vzbouřili, pobili všechny své kartaginské velitele a zmocnili se ostrova. Řím využil situace a oba ostrovy dosud Kartágu náležející, Sardinii i Korsiku, anektoval. Kartágo sice začalo chystat válečnou výpravu k znovudobytí ostrovů, ale reakcí Říma na to bylo, že by to znamenalo vyvolání otevřeného konfliktu. Kartágo od plánu znovudobytí upustilo a přišlo tak o všechny tři velké středozemní ostrovy, které ovládalo před první punskou válkou a znamenaly pro něj strategicky cenné opěrné body ve Středozemí. Později tak obrátilo svou pozornost na Iberský poloostrov.

  1. Narbal (řecky Naravas), numidský náčelník, později přešel od povstalců na stranu Kartága a po boku Hamilkara bojoval proti nim v bitvě na řece Bagradas (239 př. n. l.), kde jeho dva tisíce numidských jezdců zřejmě rozhodli o výsledku bitvy ve prospěch Kartága. Poté se usadil ve městě Utica.


Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]