Zahraniční politika

Zahraniční politika je souhrn akcí, záměrů a prohlášení státu, jejichž účelem je ovlivňovat a regulovat vztahy státu s jinými státy, spolky států a mezinárodními nebo nadnárodními organizacemi.^[1] Zahraniční politika má přesah k oblastem jako je bezpečnostní politika, zahraniční hospodářská politika nebo mezinárodní kulturní vztahy.

Jiné definice zahraniční politiky mohou být: „Z teoretického hlediska se zahraniční politika chápe jako proces interakce, ve kterém se stát snaží realizovat základní cíle a hodnoty v konkurenci s ostatními státy.“^[2] anebo „Zahraniční politika v obvyklém smyslu popisuje činnosti státu, které jsou zaměřeny na adresáty v jiných státech nebo v mezinárodních organizacích.“^[3]

Uskutečňování

V praxi se tato činnost státu (nebo dokonce spolku států) uskutečňuje především prostřednictvím jeho čelních politických představitelů, např. jeho exekutivou (zastoupenou mj. ministrem zahraničí). Každodenní politické a administrativní zastupování zahraniční politiky jedné země v jiné zemi má obvykle na starosti velvyslanec.

Cíle zahraniční politiky nelze plně ztotožnit se zájmy příslušných států, protože zahraniční politiku určují také hodnotové úvahy a vnitropolitické cíle aktérů, jakož i pravidla a instituce mezinárodního systému. „Státní zájem“ se nedefinuje sám sebou, ale určují ho příslušní aktéři (srov. diskuse mezi realismem a konstruktivismem v mezinárodních vztazích). Zahraniční politika se proto většinou hledá v oblasti střetu mezi ideálním a materiálním zájmem.

Zahraniční politika země je ovlivněna mnoha faktory. Podle starších teorií (realismus) to jsou zejména geografické umístění, přítomnost surovin, velikost populace, technická, vojenská a ekonomická síla a úroveň vzdělání obyvatelstva.

Novější přístupy (např. konstruktivismus) předpokládají, že zahraniční politiku zásadně formují její aktéři a konstelace lidí. Zájmy a prostor pro jednání těchto lidí jsou 1. individuálně velmi odlišné a 2. utvářené vnitropoliticky. Zjednodušeně řečeno, jelikož zahraniční politika je v demokracii součást politiky vlády, která má zásadní zájem o znovuzvolení, nebude se zahraničněpoliticky angažovat pro cíle, které by znovuzvolení zjevně ohrozily, i když by členové vlády osobně o dosažení těchto cílů stáli. Kromě toho by takové zapojení neneslo pouze riziko osobního znevýhodnění, ale také by bylo sotva ratifikováno, takže by nemělo žádný účinek - viz dvouúrovňové hry (Two-Level-Games) Roberta Putnama. V důsledku toho častá stabilita zahraniční politiky, a to i při měnících se vládách, vyplývá také z pomaleji se měnící celkové orientace a nálady v zemi.

Relativní stabilita

Zahraniční politika většiny států se vyznačuje značnou dlouhodobou kontinuitou (stabilitou zájmů zahraniční politiky). Důvody jsou různé:

Stálé hlavní cíle, jako je stabilita, kontinuita a předvídatelnost, zůstávají stejné, a také se příliš nemění systémy, ve kterých politika funguje (spojenectví: pacta sunt servanda)
Základní problémy, které ovlivňují světovou situaci, a tedy i činnost zahraniční politiky, často zůstávají akutní po dlouhou dobu (např. konflikt na Středním východě)
Objektivní domácí faktory (např. demokratický systém vlády) zůstávají; a ani proměnlivé domácí faktory se nemění ráz na ráz
Vzhledem k vysoké míře mezinárodní integrace jsou revoluční koncepty zahraniční politiky jen stěží prosaditelné. Válka mezi státy jako ultima ratio politiky je také stále více na ústupu.

Z těchto důvodů i když dojde ke změně vlády - přinejmenším tehdy, když po sobě následují demokraticky legitimizované vlády - zaznamená zahraniční politika obvykle pouze malé změny, posuny akcentů. Zahraniční politika států je často charakterizována dlouhodobou kontinuitou a relativně nízkou úrovní politické diskuse: Ve volebních programech obvykle bývá málo cílů zahraniční politiky. Je to způsobeno i tím, že jsou v nich většinou rozebírány postoje k tématům, která štěpí domácí veřejnost. Jedná se často o hospodářské, sociální nebo v širším smyslu sociálně politické, ale zřídka zahraničně politické otázky. Z tohoto pravidla ovšem existují výjimky: Například německý postoj k prohlubujícímu se konfliktu mezi Spojenými státy a Irákem v létě 2002 hrál významnou roli ve volební kampani do Spolkového sněmu a pravděpodobně ovlivnil výsledek voleb.

Kromě toho je v Evropě z pravidla „Se zahraniční politikou nevyhrajete volby!“ do značné míry vyloučena politika vůči Evropské unii. Například v mnoha evropských zemích dokázaly protestní strany dosáhnout dobrých výsledků voleb pomocí protievropských kampaní. Vyvstává však otázka, zda evropskou politikou (tj. utváření politiky v rámci EU) s ohledem na její tematický rozsah a její přímý dopad na právní, ekonomické atd. podmínky v členských státech lze stále označovat výrazem „zahraniční politika“.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Außenpolitik na německé Wikipedii.

↑ Vgl. Manfred G. Schmidt, Außenpolitik. In: ders.: Wörterbuch zur Politik (= Kröners Taschenausgabe. Band 404). 2., vollständig überarbeitete und erweiterte Auflage. Kröner, Stuttgart 2004, ISBN 3-520-40402-8, S. 60f.
↑ Haftendorn, 2001, S. 13.
↑ Jürgen Hartmann: Internationale Beziehungen (= UTB für Wissenschaft 2222 Politikwissenschaft). Leske + Budrich, Opladen 2001, ISBN 3-8252-2222-5, S. 9, zitiert nach: Reimund Seidelmann: Außenpolitik. In: Dieter Nohlen (Hrsg.): Lexikon der Politik. Band 6: Andreas Boeckh (Hrsg.): Internationale Beziehungen. Beck, München 1994, ISBN 3-406-36910-3, S. 42.

Literatura

Stephan Bierling: Geschichte der amerikanischen Außenpolitik. Von 1917 bis zur Gegenwart (= Beck'sche Reihe 1509). 3., durchgesehene und erweiterte Auflage. Beck, München 2007, ISBN 978-3-406-49428-4.
Frank Bösch, Peter Hoeres: Außenpolitik im Medienzeitalter. Vom späten 19. Jahrhundert bis zur Gegenwart (= Geschichte der Gegenwart. Band 8). Wallstein, Göttingen 2013, ISBN 978-3-8353-1352-1.
Gunther Hellmann: Deutsche Außenpolitik. Eine Einführung (= Grundwissen Politik. Bd. 39). VS – Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden 2006, ISBN 3-531-14906-7.
Kay Möller: Die Außenpolitik der Volksrepublik China von 1949–2004. Eine Einführung. VS – Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden 2005, ISBN 3-531-14120-1.
Paul Widmer: Schweizer Außenpolitik und Diplomatie. Von Pictet de Rochemont bis Edouard Brunner. Ammann, Zürich 2003, ISBN 3-250-10432-9.
Andreas Wilhelm: Außenpolitik. Grundlagen, Strukturen und Prozesse. Oldenbourg, München u. a. 2006, ISBN 3-486-58073-6.
Wichard Woyke: Die Außenpolitik Frankreichs. Eine Einführung. VS – Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden 2010, ISBN 978-3-531-13885-5.
Siegmar Schmidt, Gunther Hellmann, Reinhard Wolf (Hrsg.): Handbuch zur deutschen Außenpolitik. VS – Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden 2007, ISBN 978-3-531-13652-3.

Časopisy

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu zahraniční politika na Wikimedia Commons

[1] Vgl. Manfred G. Schmidt, Außenpolitik. In: ders.: Wörterbuch zur Politik (= Kröners Taschenausgabe. Band 404). 2., vollständig überarbeitete und erweiterte Auflage. Kröner, Stuttgart 2004, ISBN 3-520-40402-8, S. 60f.

[2] Haftendorn, 2001, S. 13.

[3] Jürgen Hartmann: Internationale Beziehungen (= UTB für Wissenschaft 2222 Politikwissenschaft). Leske + Budrich, Opladen 2001, ISBN 3-8252-2222-5, S. 9, zitiert nach: Reimund Seidelmann: Außenpolitik. In: Dieter Nohlen (Hrsg.): Lexikon der Politik. Band 6: Andreas Boeckh (Hrsg.): Internationale Beziehungen. Beck, München 1994, ISBN 3-406-36910-3, S. 42.

[1]

[2]

[3]